Mojmír Grygar - Závěrečný akt zbytečné války

Vybavuji si obálky časopisu The Economist, abych si připomenul průběh války, která nemusela být, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Mojmír Grygar

6. prosince 2025 - 02:20

Kolikrát se na nich objevila tak či onak zlověstně vyhlížející tvář Putinova; již  půl druhého měsíce před invazí ukázali Putina rozvaleného na křesle s kalšnikovem na klíně, v průběhu války pak Putina pokořeného (popraskaná tvář), ovládaného mašinerií války (tvář proměněná v soukolí moci), vynořujícího se ze tmy nebo ždímajícího v prstech logo NATO. K tomu se řadí výmluvná čísla hlásající utrpení Ukrajiny (krvacející vlajka), ničím nepodmíněnou podporu Západu (Zelenského zamyšlená tvář s  nápisem Why Ukraine must win) nebo přísahající ruku oslavující odvetný útok modrožlutých barev (červen 2023).  

Potom se jednoznačná podpora kyjevskéhu režimu začíná drolit: v září 2024 se objevuje zasmušilá Zelenského pololtvář na černém pozadí s nápisem Na Ukrajině jde do tuhého  a o něco později opuštěný stoleček se židlemi  hlásající Poslední špatné rozdání karet pro  Ukrajinu.  Dál už se objevují obálky s kombinacemi slova mír; bílé holubice jsou ovšem různě zpochybňovány (některá nese drony). Díváme-li se bez předsudků a ideologií na toto seřazení symbolů či spíš propagačních plakátů, nemůžeme se zbavit pocitu, že v tomto případě příslovečný britský liberalismus dokonale selhal. Ale kde zůstala odpovědnost, kdo bude stát na hanbě za takový – řekněmě – omyl?

Věřím Trumpovu prohlášení, že kdyby byl on býval prezidentem, k válce by nedošlo. Stačilo dát Rusům záruku, že se Ukrajina nestane členem NATO a nebude nástupištěm Západu proti Rusku, Putin by nepostupoval podle zásad atomové velmoci a svá statisícová vojska by stáhl od ukrajinských hranic. Nepochybuji také, že by Trump zmařil Johnsonův naprosto neodpustitelný – jak to nazvat? – manévr, morální krach, zločin, když přinutil Zelenského k podpisu prohlášení, že nikdy nebude jednat s Putinem o mír. V  této chvíli se již Zelenskyj stal dokonalým rukojmím londýnského City a dalších podobných západních kapitálových pevností.

Poslední novinkou z kyjevských vládních kruhů je kauza korupčních skandálů na nejvyšších místech mocenské elity. Jde ovšem o novinku spíš kvantitativí než kvalitativní – tu si už stromy dovolily růst do nebe. Ukrajinští ministři a mezi nimi spolupracovníci a přátelé Zelenského se  stávají korupčníky nejhoršího typu. Jejich rabování státních peněz se stává přímo kultovním případem, který vejde do dějin velkokrádeží.  Timur Minič, největší darebák, nyní na útěku, je důvěrným přítelem prezidentovým ještě z dob, kdy si oba teprve připravovali start do nejvyšších příček společenského žebříku; předtím je spojoval nejen byt ve stejném domě, ale také stejný ruský a židovský původ.

Kdyby se Zelenskyj nestal v očích západních politiků garantem odporu proti ruské invazi, kdyby se  nestal miláčkem prezidenta Bidena a jeho zvrhlého syna, který na Ukrajině nahrabal milionové zisky, kdyby ho evropští lídři nezahrnuli všemožnými poctami a medailemi (dostal dokonce cenu Karla Velikého!), už dávno by byl vyšetřován a zbaven své funkce. Totéž platí o celé kohortě jeho blízkých přátel. V předchozí verzi tohoto článku jsem napsal, že mě udivuje, že Zelenského v jednání s Američany zastupuje Andrej Jermak, šéf prezidentovy kanceláře (mimochodem také rusko-židovského původu),  kterého sami Američané považují za mluvčího neschopného vést důvěryhodná vyjednávání. Napsal jsem také, že v tomto případě se nabízí staročeské přísloví „kol močidla chodě, nádchy neujdeš“. Cožpak  je možné, aby  v přísně centralizované a osobními „kamarádšofty“ prošpikované prezidentovy družiny,  ryba nesmrděla od hlavy?  V dnešních novinách se však již píše o tom, že Jermak je jako podezřelý vyšetřován. Uvidíme, zda antikorupční úsilí bude silnější než politický tlak. Zatím nevíme, zda si evropští loutkovodiči neřeknou: – V této rozhodující chvíli nemůžeme přece Zelenského hodit přes palubu!

Jak je možné, že si američtí a evropští politici nevšimli, s kým mají tu čest? Že jim nevadilo, že Zelenskyj, pocházející z rusko-židovské rodiny, se stal Ukrajincem a dokonce představitelem krajního ukrajinského patriotismu vyznačujícího se nenávistí  k Rusku. Není to exemplární případ odpadnutí od rodné řeči a popření národního vědomí? Nestává se tato změna, je-li vyvolána výhodami,  těžkým morálním prohřeškem, zradou? Je s podivem, že se u politiků a v médiích podporujících válku s Ruskem neobjevil kritický ohlas na Zelenského nedávné patetické prohlášení, že on „nikdy nezradí ukrajinský lid“, že jeho zájmy bude důsledně hájit. Proč si jeho protektoři nepoložili otázku, o jaké zradě vlastně mluví? Naznačuje, že se chystá zbavit závislosti na Americe, a že osud  vlády a režimu, vzešlého z kouře výstřelů a pneumatik na Majdenu, plně svěří Evropské unii? Žádal-li nedávno Evropu o tříletou podporu ( ročně bratru 100 miliard) a slibuje-li, že válku zdárně ukončí, co to může znamenat jiného, než porážku Ruska, nastolení nového režimu, který uzná politickou a hospodářskou prioritu Evropy? Domníval-li se, že tříletým dálkovým ostřelováním ruských ropných center přiměje Putina nebo jeho nástupce ke kapitulaci, pak hádal budoucnost z karet a ne ze střízlivého a žádným subjektivním přáním nezatíženým rozborem situace. Kdo může schválit takový scénář, který nebere v úvahu  že protivníkem je atomová velmoc, na kterou jsou i Spojené státy krátké? 

Píše-li západní pravicový tisk, že Evropa uspěchaným mírem nemůže promarnit vzácnou příležitost k pokračování ve válce, která dokáže její suverenitu a  sílu tváří v tvář nejen k Rusku, ale i k rozpínavé Americe, pak nad tím lze jen pokrčit rameny. Ideologové a komentátoři navíc neopomenou zdůrazňovat, že odhodlání podporovat válku povede k upevnění tolik potřebné jednoty mezi unijními státy. Z dějin víme, že jednotu rozpadávajících se  akčních skupin nic neupevní víc, než společná účast v riskantním díle. (Příkladem budiž  téma Dostojevského Běsů inspirované Něčaevem, vůdcem revoluční skupiny, který zamýšlel obnovit její nesoudržnost tím, že všichni se budou podílet na připravovaném kriminálním aktu. )

Objevují-li se dnes v západním tisku negativní články o Zelenském ( například  Zelensky's big mes, Zelensky agonistes, The Economist, 22. 11.)  je třeba se ptát, proč američtí a evropští politici  svěřili nepříliš čitelné a rozpolcené  osobě tolik důvěry. Pokud jde o americké politiky věrné imperiální politice, jejch postoj nepřekvapuje. Mnozí jej vyjádřují cynickým heslem –  ano, ti Noriegové, Batistové, Somozové, Pinochetové nejsou z našeho těsta, ale věrně nám slouží. Při všech zvláštnostech ukrajinské války platí totéž pravidlo – 

Zelenského podporujeme ne proto, že bychom Ukrajinu milovali, ale proto, že plní náš dlouhodobý plán – porazit Putina a otevřít Západu přírodní bohatství Sibiře. Tak se stali podporovatelé Zelenského zajatci vlastní psychózy; trestuhodně přivírali oči, nad vším, co se dálo na Ukrajině špatného, ať šlo o nepřítomnost demokracie, korupci jako součást systému, rasistické pojetí národa, oslavování banderovců-dobrovolníků v SS nebo neschopnost vidět rusko-ukrajinské vztahy jinak, než jako zdroj msty. Proč však tento postoj přebírali předáci evropských zemí pyšnících se demokracií a lidskými právy? Někdy se mi zdá, že  někteří politici mají v genech nestrávené historické prohry – ruskou porážku Napoleona (Macron), Hitlera  (von den Leyenová) nebo Mussoliniho (Meloniová). To, že se nyní upínají k mimořádné přiležitosti převzít kolík štafety od nevyzpytalelného Trumpa, nemůže být důsledkem střízlivého úsudku a kalkulu – kam dospěli se svou „zelenou politikou“ a s svým imigračním „zvládneme to“?

Ať se bude jednání o míru ještě jakkoli protahovat, jedno je jisté – Západ vsadil na špatného koně. Němci a Evropané vůbec by si měli připomenout doby hospodářského růstu podmíněného přílivem levného ruského plynu a ropy.  Když se Evropa vzdala přirozené a  oboustranně výhodné hospodářské výměny, její průmyslová základna se rozkolísala (vzpomňte na náhlé 200% zdražení energetických zdojů !) a tento třas  není dosud zažehnán. Ideologové západního ekonomického modelu, všichni ti Friedmanové, Hayekové, Popperové,  kladli    mimořádný důraz na to, že vnější, neekonomické vlivy nesmí narušit autonomní běh výroby a obchodu. Jak by se asi divili, že ve 20. letech 21. století, po porážce světského modelu, došlo k takovému znásilnění zlatého pravidla kapitalismu!

Všimněte si, prosím, ještě drobné zprávy v médiích o tom, že soudy v Německu vyšetřují  ukrajinské potápěče, kteří poškodili potrubí Nord Stream, které mělo sloužit dopravě ruského plynu do Německa. Nevrhá tato zpáva podivné světlo na ten velký politický humbuk, který, bohužel, přinesl a dosud přináší Ukrajině i Rusku tolik zla, a který potvrzuje, že působení tajných nočních komand patří k legálnímu typu hybridního válčení? Ale přece – jak je možné trestat pěšáky-vykonavatele rozkazu nejvyšších generálů, kteří sami nešetří vojáky a penězi, aby se ani kapka ruského plynu nedostala do evropských továren a domácností?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)