Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přepisování dějin a falšování historie II

Přepisování dějin a falšování historie II

Pravdy a lži českých dějin

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

 

Máme teď u nás dvojí pojetí  společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být odlišnější. Jejich různost je zakotvena již v dávných dobách. Rakušanka Barbara von Coudenhove-Calergi srovnává obě pojetí přehledně a věcně takto:

1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé, v německém podání přišli jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.

 2. Doba husitská – pramen demokratických tradic země a počátek evropské reformace podle Čechů, úděsné a hrůzostrašné barbarství podle Němců.

 3. Baroko – pro Němce doba kulturního rozkvětu, pro Čechy „temno“, do kterého upadli po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské  elity.

  4. Vznik Československé republiky r.1918 – pro Čechy  spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých  třech stech letech  nesvobody, možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát. Pro Němce zneuznání práva na sebeurčení a seberealizaci, až „Mnichov“ přinesl kýženou satisfakci.V očích Čechů rozbití Československa přičiněním „spoluobčanů“   ve službách Hitlera  -  zrada a zločin.

5.  Protektorát – pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování, pokořování, nejhlubší poroba, likvidace inteligence (zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů ). A budoucnost? Po vítězství Říše realizace projektu germanizace, deportace, genocidy. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat, měli co jíst, nebyli bombardováni.

6.  Denacifikační odsun Němců z Československa – pro Čechy rozuzlení dávných i nedávných excesů, základ stability evropského poválečného uspořádání. Pro Němce katastrofa a zločin všech zločinů.

         

Autorka neskrývá podiv nad tím, jak po roce 1989 téma „odsunu“  ožilo. Dříve bylo jak v SRN tak v Rakousku (kromě spolků vysídlenců)  „tabu“. Bylo nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že samočinně  zmizí: staří odcházejí, mladí se již integrovali v nové domovině. Paradoxně jako by sjednocování Evropy probudilo  démony minulosti. Objevila se  „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnohým dělá dobře octnout se najednou v roli žalujících, nikoli již žalovaných. Ptají se:  A co bude se „zločiny druhé strany“? O svých vlastních již nechtějí slyšet.

       

I na nás dolehla „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnozí „přepisují“dějiny a  vykládají  je podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a  ta postihuje všechna významná období naší minulosti. A není to nijak složité, všechno je prostě naopak.

          

Tak zrovna v těchto  dnech přinesly „Parlamentní listy“  šokující názory  údajného „historika“ T. Krystlíka. Historiografie zmíněného „experta“ sice postrádá odbornost (jak zdůraznila uznávaná historička prof. Věra Olivová), zato se honosí pozoruhodnými   přepisovačskými „objevy“. Mezi takové „objevy“ patří i  jeho tvrzení, že Češi si svůj stát rozbili sami, tím, jak utlačovali své menšiny. A tak i kdyby nebylo Hitlera, stát by se jim prý do roka rozpadl.

 

Jenže toto tvrzení není „objev“ zcela nový. Známe jej i z minulého  díla T. Krystlíka. Ten   před několika lety vydal jako novinář „Mladé fronty dnes“ pozoruhodný spis o dvou dílech,„Zamlčené dějiny.“ Sestavil je věrně podle uvedeného protičeského schématu. Patrně z reklamně marketingových důvodů v předmluvě vyhlásil, že je „první“, kdo vybízí Čechy, aby skoncovali s překrucováním dějin, s kterým začal už Palacký a aby odmítli pajány o slavné české minulosti. Sám jim při tom chce být oporou, která dosud chybí, a která je nutná, aby se národ vyrovnal s minulostí, opustil falzifikace dějin a přestal dokazovat, že není méněcenný.

 

My ovšem víme, že „prvenství“ patří „Podivenovi“, a je neodůvodnitelné a neomluvitelné, že pan Krystlík „Podivena“ nepřipomíná. A jsou si přece tak blízcí!

 

Asi se nezmýlíme, když vyslovíme domněnku, že  jak  autorská trojice „Podiven“ tak  unikátní T. Krystlík měli stejné poradce a stejné zdroje informací. Uznávaná historička prof.V.Olivová odmítla pojetí Krystlíkova  spisu právem  jako neodborné, které nadto souzní s německou  účelovou antidemokratickou historiografickou publicistikou.

 

Mohli bychom nyní s tímto „demýtizátorem“ skončit, ale nechci čtenáře připravit  alespoň o malou ukázku z jeho  díla, aby mohl ocenit autorův vskutku „objevný“ výklad českých dějin. (Nijak se  v tom ovšem od ostatních „demýtizátorů“ neliší.) Počínaje „Podivenem“ se u nás  tisková i audiovizuální média (až na malé výjimky) předhánějí v horlivém   šíření „nového pojetí“, a tak už dávno víme, co nám on také říká, že husitství bylo „běsnění, které vraždilo lidi a ničilo evropská města“, a  že Žižka byl „masový vrah“, a  že pobělohorská poroba je pouhý mýtus, protože „cizí nadvláda tu  nebyla a vliv církve byl kladný a prospěšný“. Není novinkou ani  Krystlíkovo  opakované tvrzení, že „Československo vzniklo r.1918 jako „umělý, neorganický útvar, nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se rozpadlo“.

 

Usměvné fantazie, že protektorát „poskytl   Čechům  pracovní uplatnění, perfektně fungující trh, rozvoj porodnosti a rozkvět kultury“lze hravě korigovat autentickými vzpomínkami na  skutečnost: násilné pracovní nasazení celých ročníků mladých lidí pro potřeby vojenského průmyslu převážně v Německu (ročník 1921, ročník 1924, koncem války šel na zákopy i ročník 1928),  kvapné sňatky a účelová těhotenství na záchranu před nasazením, nedostatkový přídělový lístkový systém pokrývající jen minimální potřeby obživy a ošacení.

 

Následkem toho  se rozvíjela intenzivní  ilegální výměna   všeho spotřebního zboží mezi městem a venkovem, kvetl „černý trh“ a šmelina nepředstavitelného rozsahu a  spolu s tím se angažovaly  obávané šťáry německé policie, např. na nádražích.  A kultura? Cenzurou okleštěné skromné zbytky,   pěstované ponejvíce v skrytu jako projev snahy po sebezáchově národa v smrtelném ohrožení. Pan T.Krystlík ovšem  vskutku není ani první ani jediný „demýtizátor“. Nedávno mě jiný nadějný autor vlídně poučil, že výroky „zubožení“ a „bezpráví“ v souvislosti s pobělohorskou dobou patří „na smetiště dějin“. Nebylo prý  bezpráví, nebylo zubožení. Šlo tehdy o „plodnou spolupráci, která dala Čechům vysoký standard, výrazně spoluutvářela jejich identitu a  naučila je politické spolupráci na mezinárodní úrovni“. A celé obrození bylo scestné a zavádějící. O tom si mám přečíst novou literaturu, jsou jí plná knihkupectví a knihovny.