České národní listy

Sudetoněmecké pohádky tisíce a jedné noci

 zněly  svého času dávným Orientem. Někteří dnešní jejich vypravěči, mezi které můžeme řadit nejednoho činitele sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), německého i rakouského, zejména např. Bernda Posselta, svou bezmeznou fabulací překonávají v tomto směru všechny dosud dosažené mety.

Nebudeme se zabývat široce pohledem do minulosti,  kdy  SL soustavně nenávistně a zavrženíhodným způsobem štval proti našemu národu i České republice. Do celého světa žalovačně a lživě hlásal, že pří barbarském vyhnání jsme vyvraždili téměř 240 000  ubohých „sudetských“ Němců a tak jsme spáchali genocidu. Před tím jsme však všechny naše bývalé spoluobčany ještě sprostě oloupili o jejich majetek. V neposlední řadě nám též předkládali  všelijaké finanční požadavky, jdoucí přibližně  od 100 do 200 miliard marek, které každoročně navyšovali o úroky.

Dávali nám i „dobré“ rady, znějící někdy jako rozkazy nadřízených podřízeným, jindy  téměř jako ultimata, např. jaké právní normy máme zrušit, jaké nově přijmout, koho nesmíme uctívat, především dr. E. Beneše, jehož mnozí naši bývalí spoluobčané snad dosud nenávidí ještě více než nacisté a sám Hitler, koho naopak bychom měli vyzdvihovat, jaké pomníky stavět, jaké zbourat, a v neposlední řadě jak přepisovat historii, aby Němci, včetně tzv. sudetských, kteří rozpoutali druhou světovou válku, a tak nesou odpovědnost za smrt více než 50 milionů lidí a obrovské materiální ztráty, ještě od své oběti, již Československo bezesporu bylo, získalo stamiliardy korun, aniž by nám zaplatili reparace, které nám byly Pařížskou reparační smlouvou přiznány..

Ostatně jsou tyto a další požadavky SL jen minulostí? Pokud se podíváte do „sudetoněmeckého“  tisku, včetně rakouského, můžete zjistit, že nikoliv. Např. článek „Paní Jana Bobošíková – evropské nebezpečí?“od Alfreda Bäckra, předního činitele rakouského SL, naše tvrzení potvrzuje. To jen B. Posselt se snaží po určitou dobu vlídněji tvářit vůči nám.

Dne 17. července 2010 poskytl rozhovor Lidovým novinám. Nejen název jeho článku „Jsme s Čechy jeden národ“, ale i jeho obsah jsou nebývale zajímavé. Cituji: „Já se na to dívám takto … nejsme dva národy, jsme jeden národ. Jsme „Böhmen“, což se bohužel jen těžko překládá do češtiny (znamená to zemské určení – z Čech, pozn. red.). Jsme si příbuzní, jsme jako bratranci a sestřenice, máme stejnou povahu, byli jsme spolu staletí, jen mluvíme různými jazyky. Češi nikdy neporozumí sami sobě, když nebudou mít sudetské Němce, a sudetští Němci nebudou rozumět, kým jsou, když nebudou mít Čechy. My se prostě vzájemně potřebujeme.“

V uvedeném jen tak mimochodem Posselt vytvořil nový národ, složený z Čechů a sudetských Němců. Naštěstí takový národ ve skutečnosti neexistuje. Realitou je český národ a čtvrtý bavorský kmen, který nebyl, není a nebude národem. Pravdou je též, že ani pan Posselt a velká většina příslušníků čtvrtého bavorského kmene, není z Čech, nenarodil se zde, ale z Bavorska. Své bratrance a sestřenice má také v Bavorsku. Je zbytečné je hledat v ČR, kde nejsou.

Dlouholetá minulost mezi českým národem a „sudetoněmeckou“ národnostní menšinou, nikdy nenabyla kvality bližších příbuzenských vztahů. Vyhrocení dlouholetého „soužití“ vedlo z německé strany, zejména z prostředí Sudetendeutsche Partei (SdP)  až k nastolení požadavku likvidace českého národa a germanizace českomoravského prostoru. Tuto historickou skutečnost nelze oddiskutovat ani dodatečně změnit. Byli to „sudetští Němci“, kteří se i u Hitlera  dožadovali zrušení protektorátu a zahájení urychlené germanizace. Tak se k sobě bratranci a sestřenice nechovají. Smrtelná nenávist zřejmě většiny tzv. sudetských Němců vůči Čechům se také projevovala ve zvěrstvech, které tito páchali na českých hraničářích až do jejich vyhnání v r. 1938. Asi 180 000 Čechů, někdy jsou uváděna i vyšší čísla, bylo vyhnáno ze svých domovů, někteří jen s tím, co měli na sobě. Zachránili si však život. Přibližně více než 500 000 Čechů zůstalo v zabraném pohraničí. Ponižování, okrádání, zneužívání, odnárodňování a tvrdé perzekuce byly součástí jejich denního života.

O vztahu „sudetských“ Němců k nacismu svědčí i fakt, že ve volbách v květnu r. 1938 odevzdali SdP, v té době již silně znacizované. přibližně 92% hlasů. Zajímavá je však i další skutečnost. „Z jednoho tisíce říšských Němců byl jen jeden příslušníkem gestapa a jeden sloužil v útvarech SS; z tisíce sudetských Němců sloužili v gestapu čtyři a v SS také čtyři.“ ( Boček, J.: Hry s českou otázkou, Praha, Melantrich, 1997, s. 61-63). Za nacistické pořádky v Evropě bojovalo několik set tisíc příhraničních Němců ve wehrmachtu, v letectvu i námořnictvu a také v SS, SD a dokonce  sloužili i v koncentračních táborech. Na oltář „nacistické vlasti“ položilo jich téměř 200 000 své životy, další statisíce byly zraněny. Bědování nad těmito ztrátami jsem ze strany SL ještě neslyšel.

V době války přišlo přibližně 360 000 Čechů a Slováků o život v boji proti nacistické říši zla. Naše země, kdysi náležející k předním průmyslovým státům, byly hospodářsky vyrabované. Válka zanechala velké materiální škody zvláště na Slovensku a v části Slezska i Moravy.

Jen v  průběhu „Květnového povstání českého lidu“ Němci zavraždili cca 8000 Čechů. Zvěrstva, kterých se dopouštěli do poslední chvíle, dokonce i po kapitulaci Německa, pomáhala k dotváření silného protiněmeckého cítění především českého národa.

Kolo dějin se svého času dalo do pohybu. „Anglie se zasloužila po první světové válce o odsun řecké menšiny z Turecka do Řecka na základě Lausanské smlouvy z r.1923. Chamberlain navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa německé menšiny z Československa a Polska, aby se vyřešil tento problém jednou provždy, tak jako se stalo mezi Řeckem a Tureckem. Anglická konservativní strana přijala tuto myšlenku a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl Protokol Postupimské Konference z 2.8.1945. Odsun byl proveden na jeho základě. President Beneš by nebyl ničeho docílil, kdyby zde nebyla vůle britské vlády z vlastní iniciativy odsun přednést spojencům a dosáhnout jejich souhlasu. Jinými slovy, bez britské vlády by se byl president Beneš namáhal marně.

Je samozřejmé, že Československo nemohlo samo Němce vyhostit, poněvadž je museli přijmout spojenci, kteří vládli v Německu a Rakousku.

Odsun připravila Mezispojenecká komise v Německu. Němci byli odsunuti do americké a ruské zóny podle přesného plánu v roce 1946. Československo odsun nezpůsobilo a nemá za něj odpovědnost. Odsun se konal pod dohledem mezinárodní spojenecké komise a Československu se dostalo uznání za jeho humánní provedení.“ (, George E. Glos, expert na mezinárodní právo, dříve ve službách federální vády USA,   Aby bylo jasno)

Ještě v průběhu války se vyslovil W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci. „…Rozhovor Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk: „Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

„Řada zemí západní a severní Evropy se svých většinou nevelkých německých menšin a též na­opak nemalých skupin německých válečných kolonistů, okupačních civilních zaměstnanců a uprchlíků zbavila bez velkých formalit a zvláštních legislativních úprav hned po osvobození spojeneckými armádami. Dle dnešního stavu francouzských výzkumů lze např. říci, že de Gaul­lovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armii Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8 000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu“ útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části nacismem kompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. Teprve dnes řeší i ve Skandinávii historikové a publicisté otázku, zda na počátku poválečného období také zde došlo vedle početných vražd kolaborantů (a „kolabo­ran­tů“) též k násilné likvidaci větších skupin říšských Němců, případně zda nejde o pouhé po­věsti (debata o tisících postřílených německých uprchlících v osvobozeném Dánsku).

Evropsky specifické je poválečné úsilí Nizozemska, které důrazně žádalo územní kompenzaci za polderová území, která německá Wehrmacht při obranných bojích zatopila mořskou vodou a tak je – i v dlouhodobé perspektivě – zničila. Nizozemský požadavek zněl na oblast na území dnešního Porýní-Vestfálska ve výměru zhruba třetiny vlastního Nizozemí. Tato oblast měla být podle opakovaně vyslovovaných požadavků odevzdána Nizozemí bez obyvatelstva, které mělo být vysídleno do hloubi Německa. Proti takové kompenzaci válečných ztrát se ovšem ihned od osvobození stavěli např. nizozemští biskupové. Nizozemský požadavek narazil na – praktickými ohledy motivovaný – odpor amerických okupačních orgánů. Definitivně byl se stolu smeten ovšem až v rámci studené války roku 1948.

Vysídlovací koncepty, k nimž se spojenci po drastických zkušenostech prvních let války a po zprávách o vysídlovacích, přesídlovacích a vyvražďovacích projektech a akcích nacisti, rozhodli v letech 1942–1943, se opíraly o dobovou představu „kolektivní viny“ všech Němců, kteří se ne­zapojili do boje proti nacismu nebo se nestali jeho oběťmi (Hannah Arendt). Velký německý, v USA v exilu žijící spisovatel Thomas Mann formuloval svůj názor na „hroznou úhrnnou nacionální vinu“ Němců v relaci BBC „Deutsche Hörer“ z 30. prosinec 1945: „Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hon nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž bohužel nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce. …

I prezident USA, Franklin D. Roosevelt se v této době v rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu, Janem Karskim, souhlasně vyjádřil k představě velení podzemní Armii Krajowej, že po osvobo­zení Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému – za války přistěhovalému i trvale usedlému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému „dobrovolnému“ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili.“ (Útěk, vyhnání, odsun, z knihy Rozumět dějinám, kolektiv autorů, vydala Gallery pro Ministerstvo kultury, 2002)

Porážka Německa znemožnila uskutečnit plán likvidace českého národa, ale na druhé straně umožnila ukončit několik století trvající nepřátelství mezi domácími Čechy a přistěhovalými Němci jejich odsunem „domů do říše“, jak kdysi tito provolávali a vroucně si přáli. Ve srovnání s tím, co oni nám chystali, byla tato alternativa vysoce humánní, přestože byl předznamenána i divokými odsuny s řadou nepřijatelných a politováníhodných excesů.

Pokud se však podíváme na očekávání těsně poválečného osudu německé menšiny  v Polsku či Československu očima W. Churchilla, prezidenta USA, F. D. Roosevelta, G. de Gaulla či Stalina, tyto i další excesy, jak svědčí výše uvedené citáry, byly těmito státníky očekávány, poněvadž nelidské masové vraždění civilního obyvatelstva, především v Rusku, Polsku, Jugoslávii, německými ozbrojenými silami nemohlo nevzbudit nejen hlubokou nenávist ke všemu německému, nýbrž podnítit i  krvavé skutky.

Ano, dnes upřímně litujeme každého lidského života, který byl takto násilně ukončen. Tyto ztráty však byly důsledkem, jehož jednou z hlavních příčin bylo barbarské vedení války nacistickým Německem. Značná část německých menšin ve státech východní i střední Evropy se na nacistických zločinech podílela, což také vedlo k již zmíněným neblahým skutečnostem.

„Právním základem odsunu nejsou dekrety prezidenta E. Beneše, ale závěry  postupimské konference, konkrétně článek XIII. Protokolu postupimské konference tří velmocí o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska z 1. srpna 1945. Spojenecká kontrolní rada  přijala 20. listopadu 1945 v Berlíně usnesení, jehož obsahem je Plán odsunu Němců ze zmíněných tří zemí, které obsahuje nejen kvóty, ale i harmonogram odsunu od prosince 1945 do července 1946. Den po rozhodnutí postupimské konference o odsunu byl přijat dekret o zbavení československého státního občanství všech občanů německé a maďarské národnosti, kteří se za okupace a války stali německými či maďarskými státními příslušníky.“ (Prof. Oskar Krejčí, Geopolitika středoevropského prostoru, Ekopress, Praha, 2000, str. 202)

Odsun německého obyvatelstva z ČSR (nikoliv vyhnání!) probíhal podle daných pravidel. Každý Němec zařazený do transportu měl 50 kg osobních svršků a reservní dávku potravin na 3 dny. V čele transportu stál čs. důstojník ve funkci velitele transportu. K transportu byl zařazen i zdravotník. V určitých, předem stanovených místech transport zastavoval. Zde odsunovaným byla podávána strava, příp. jim byla poskytnuta i lékařská služba. Každý transport předával čs. velitel transportu na stanovených hraničních stanicích americkému důstojníku, pokud šlo o transport určený do americké okupační zóny. Předávající i přebírající zjišťovali příp. nedostatky, ke kterým došlo  po dobu transportu i v době předání. Protokol o předání transportu, byl v anglickém a českém jazyku, podepisoval předávající čs. důstojník a přebírající americký důstojník. V protokolu byla zvláštní rubrika o zdravotním stavu odsunovaných. Američtí důstojníci při přebírání transportu byli důslední, přesto však s celkovým stavem transportu byli zpravidla plně spokojeni.  

V září 1946 jednal pplk. Štěpán Andreas, vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců, s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících s ukončením transferu v posledních fázích. V rámci jednání americký generál Lucius D. Claye a ruský generál poručík Lukjačenko mu tlumočili  dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady  postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. (Edvard Beneš, odsun Němců, Věra Olivová, Praha 1995, str. 102)

Odsun německého obyvatelstva z ČSR byl v podstatě dokončen koncem r. 1946. Osudové řešení kdo s koho bylo odsunem uzavřeno. Němci a Češi se nikdy dosud nechovali jako bratranci a sestřenice, ale jako úhlavní nepřátelé. Čtvrtý kmen bavorský nechť je i nadále v Bavorsku vlastí. Česká republika je vlastí Čechů. Nechceme na tom nic ani do budoucna měnit. Nechceme nijak měnit rozhodnutí Postupimské konference vítězných mocností z léta 1945. Nebudeme souhlasit s jakýmkoliv útokem proti závěrům této konference, zejména proti  článku XIII. o odsunu německého obyvatelstva. Jakýkoliv revisionismus či dokonce revanšismus v tomto směru zcela a zásadně odmítáme.

V další části svého rozhovoru s redaktorem LN se B. Posselt vyjadřoval neméně zajímavě. Posuďte sami: „ My, sudetští Němci, jsme druhým národem Česka a dnes čtvrtým kmenem Bavorska.“ První teze B. Posselta, jsme s Čechy jeden národ, odporuje uvedené druhé tezi. Tzv. sudetští Němci nemohou  tvořit s Čechy jeden národ a současně být druhým národem Česka. A to již ani nechci zdůrazňovat, že „čtvrtý bavorský kmen“ nebyl nikdy národem, nýbrž v Bavorsku vždy jen čtvrtým kmenem. Kmen se najednou jen z vůle B. Posselta a jemu podobných nemůže stát  národem. Nechť pan Posselt zkusí vyhlásit čtvrtý kmen v Bavorsku za samostatný národ s právem na autonomii, sebeurčení až do úplného odtržení. Odezva příslušných bavorských orgánů by jistě byla jednoznačně zamítavá. Nadto by tento národotvůrce by zřejmě nebyl považován za zcela normálního. Proč my se na něj a jeho smyšlenky máme dívat jinak?

Aniž bych hodlal nějak teoretizovat, považuji za nutné alespoň zhruba vymezit pojem národ. Jím se zpravidla rozumí společenství lidí stejného jazyka, obývajících určité území, stejných mravů, tradic, dějin a kultury. Prosím, pokuste se sami aplikovat uvedené znaky národa na „národ“ stvořený B. Posseltem. Lze dojít, jak soudím, k jedinému následujícímu závěru, že čtvrtý bavorský kmen ani dřívější tzv. sudetoněmecká národnostní menšina nejsou a nikdy nebyly národem.

Tzv. sudetští Němci  tvořili jen národnostní skupinu, která žila na území ČSR, kterou hanebně zradili a pomohli zničit. Národnostní skupina se v souladu s mezinárodním právem netěší právu na sebeurčení, ač tohoto práva se SL čas od času dovolává. Toto právo náleží jen národu, který nemá svůj vlastní stát.

Kam vlastně B. Posselt mířil tezí, že sudetští Němci jsou druhým národem Česka? Vzpomeňme si na tzv. Wiesbadenskou dohodu, v níž prchalovci přiznali sudeťákům právo na návrat do ČSR. Pak si připomeňme varování Ferdinanda Peroutky.

 „Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …

Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy.“ (K wiesbadenské dohodě, J. Skalský, České národní listy, rubrika Německá problematika, zpracováno podle Čelovský, B.: Politici bez moci, Tilia, Ostrava, 2000)

Abychom nezapomněli, kdo byl vlastně dr. Lochman? Víme, že to byl starý zasloužilý protičeský harcovník, který uvítal zabrání českého pohraničí děkovným dopisem samotnému A. Hitlerovi, v němž mimo jiné  zdůraznil, že tímto „záborem“ se splnil jeho dávný sen.

Důležité též je si připomenout starý „sudetoněmecký“ program, jak vyplývá z různých již letitých sudetoněmeckých i jiných dokumentů,: Právo na vlast, náhrada škod vzniklých vyhnáním, potrestní viníků odpovědných za vyhnání, právo na autonomii, právo na sebeurčení spojené s právem i na odtržení od České republiky. Takovýto program je pro nás naprosto nepřijatelný. Pokud jej „sudetští“ Němci nezmění, nejsou žádné předpoklady ani pro nějakou racionální  byť jen výměnu názorů. (Novela Stanov SL přinesla změny. Sudeti požadují v současnosti především právo na vlast.)

Zatímco oficiální politika SRN, na rozdíl od té tzv. sudetoněmecké“ a bavorské, obsahuje řadu podnětů i stanovisek, o nichž stojí za to jednat  a usilovat o jejich sblížení, které by vedlo, a v praxi také vede, k oboustranně přijatelným a prospěšným závěrům, čí alespoň k vzájemnému pochopení, tuto šanci vzkazy, doporučení, rozkazy z Mnichova nedávají. Ale nejen to! Lze s úspěchem tvrdit, že sudetoněmecko-bavorská politika již dlouhodobě negativně ovlivňuje česko-německé vztahy a v některých případech i stanoviska EU k ČR.

O čem bude Seehofer s družinou „sudetských“ Němců v Praze vlastně jednat?  Ještě dříve si však položme otázku, zda z hlediska mezinárodního práva může  bavorský premiér jednat, když je představitelem pouze jedné země, Bavorska,  s představiteli ČR, která je svrchovaným státem. Partnery pro jednání s českými ústavními orgány jsou opět pouze příslušné ústavní orgány SRN, tedy nikoliv Bavorska.  Jaké postavení v rámci bavorské „delegace“ budou mít tzv. sudetští Němci?  Jaké výsledky mohou mít jednání založené na pohádkách tisíce a jedné noci, hlásané SL již téměř 60 let?

B. Posselt zřejmě ví, že nám sděluje pohádky, nikoliv orientální, ale německé, rádoby evropské, zásadně stejné, které dlouhá léta vyprávěli i jeho předchůdci ve funkci mluvčího SL. Jsou  však obsahově zcela jiné než naše české, v nich vždy vítězí dobro nad zlem. “Sudetoněmecké“ pohádky pod beránčí kůži skrývají vlka, zlo, jež má mít vrch nad pravdou, dobrem. Jsou stále opakovaným pokusem o usmíření v „sudetoněmeckém“ pojetí a prosazení výše uvedených cílů.

O bájeslovném nadání činitelů SL víme i mnozí z nás. Ví to však i naše média? Zatím jsem nikde nečetl, neslyšel kritiku na „myšlenky“ B. Posselta obsažené v uvedeném článku. Žádný náš novinář neví, jaký je rozdíl mezi národem, národnostní skupinou či čtvrtým bavorským kmenem? Nebo v našich sdělovacích prostředcích by taková kritika byla v době před bavorskou návštěvou nežádoucí?  Či částí naší vládnoucí elity jsou tvrzení pana Posselta považována za sdělení „zjevených pravd“? Ať je tomu jakkoliv, je mi z toho velmi smutno. I v tomto případě však musí zcela platit, že lež za jakýchkoliv okolností musí být tepána jako lež a pravda případně hájena i tak, jak nám to ukázal celým životem Mistr Jan Hus a jeho následovníci, čeští bratři s Janem A. Komenským, F. Palacký, K. Havlíček Borovský,  M. R. Štefánek a Tomáš G. Masaryk a E. Beneš.

JUDr. O. Tuleškov