Jdi na obsah Jdi na menu
 


"Tschechischer Hund raus, raus!", vytáhli bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už v chodbě

24. 9. 2023

"Tschechischer Hund raus, raus!", vytáhli bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už v chodbě

 

Narodil jsem se v roce 1924 v severozápadních Čechách v Ledvicích, tehdy okres Duchcov (nyní Teplice). Mé téměř pětitisícové rodiště bylo bydleno zhruba stejným počtem Čechů a Němců. V té době  na mne nejvíce působil otec s matkou, parta kluků, sokolská jednota, skautský oddíl, učitelé a profesoři na školách. Otec se do Ledvic přistěhoval roce 1903 z  Dobrohostova na Českomoravské vysočině. Pronajal si obchod se smíšeným zbožím. V silné konkurenci s českými a německými obchodníky, vytvořil prosperující rodinný „podnik“. V něm pracovala jeho první manželka, která brzy zemřela, a po ní druhá – má matka, bratr Miroslav (nar. 1905), dále učeň nebo příručí. Po deseti letech otec koupil dům, ve kterém byl obchod.

Otec od samého počátku svého pobytu v Ledvicích pracoval v českých spolcích a při vzniku Československé republiky v r. 1918 se stal prvním místním předsedou národního výboru. Své vlastenectví vyjádřil již daleko dříve členstvím v Sokole (od r. 1903). Přesto mezi jeho zákazníky bylo i hodně Němců, V představenstvu okresního obchodního grémia v Duchcově dobře vycházel s jeho německými členy.

Vztahy mezi mnou a mladými Němci jsem dlouho vůbec nevnímal. Neměl jsem s nimi žádné konflikty. O velikonocích jsem s nimi chodil, když „odletěly“ zvony, po obci v průvodu a „řehtáním“ jsme občanům oznamovali čas. Nevím, co o mé účasti na těchto průvodech rozhodlo, zda otcovo přání, aby neztratil německé zákazníky, nebo že jsem každý rok dostával novou ruční klapačku či „řehtající“ trakař.

Bitky „indiánů“ a „kovbojů“ jsme sváděli mezi partami českých kluků u různých míst v Ledvicích, nikdy ne s německými.

Osobně jsem pocítil kardinální změnu ve vztazích občanů české a německé národnosti v Ledvicích až v osmatřicátém roce. Na jaře jsem poprvé viděl místní henleinovce v akci. Otec jako známý člen Sokola se stal, mimo jiné české občany, středem jejich pozornosti. Za výklad otcova obchodu sloužila i okna ložnice. Na noc se zakrývala dřevěnými okenicemi. Dvakrát jsme byli vzbuzeni tlučením do nich a řvaním Heim ins Reich. Než otec s dospělým bratrem a příručím vyběhli před dům, po henleinovcích nebylo ani vidu, ani slechu.

Poté mám v paměti cvičení před IX. všesokolským sletem, které se konalo v roce 1938 v Ledvicích. Našim patronem byla sokolská jednota z Bráníku. Někteří sokolové z Prahy byli ubytováni v místních rodinách. Větší část přespávala v sokolovně. Zde umístěné sokolské prapory z Bráníku a dalších jednot – vzhledem k napjaté situaci – hlídali skauti, také já jako rádce jedné družiny. Henleinovci si však na žádnou akci netroufli.

V září jsme se setkávali v Ledvicích a Duchcově s odhodláním bránit republiku a se zjevným strachem, aby nás Západ nenechal ve „štychu“ v konfliktu s nacistickým Německem. Od mise anglického lorda Runcimana, který měl navrhnout mírovou dohodu Čechů s henleinovským hnutím, si otec s matkou – stejně jako většina Čechů, a to nejen v pohraničí – moc neslibovali. Důvěřovali jsme však stále Franci, stejně jako Malé dohodě, a zvláště královské Jugoslávii.

Zářijové týdny mi v paměti splývají v jeden černý den. Ráno jsem stával s nadějí, že nás Západ přece nemůže zradit. Tato víra byla posílena perfektně provedenou mobilizací, jak se tehdy říkalo, se souhlasem Francie i Anglie. Tenkrát mi řekl kamarád ze školy, že i Sovětský svaz je připraven zasáhnout tisíci letadly.

Naději na zahraniční pomoc však nahlodávaly jiné zážitky. Místní henleinovci si znovu troufli několikrát zabouchat na rolety obchodu a dokonce jednou vystřelili na náš dům. Vystoupení henleinovců byla součásti jejich pokusu o puč, který měl být předehrou k vojenskému zásahu hitlerovského Německa proti Československu.  A pak Chamberlain a Daladier za asistence Mussoliniho podepsali v Mnichově dohodu „o nás bez nás“. Už nevím přesně, který den koncem září přijel bratranec z Kostelce n. Č. Lesy a odvezl mne do Kolína k tetě, abych pokračoval ve studiu. Ani jsem se nemohl rozloučit se spolužáky a s ledvickými kamarády. Na silnicích jsem na vlastní oči viděl nepřetržitý řetěz utečenců z pohraničí. Někteří táhli jen malé čtyřkoláky, jiní měli jen ruksaky  na zádech.

Mnozí Češi však neměli kam utéci. Poslední den před obsazením pohraničí přijeli pro mé rodiče a pro malou část zařízení jeden náš bývalý příručí s náklaďákem. Odvezl je do Kostelce n. Černými lesy, kde měla otcova sestra obchod a hostinec.

Můj bratr Miroslav zůstal v Ledvicích, pravděpodobně hlavně proto, aby zachránil obchod, než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní henleinovci uspořádali něco jako malou „bartolomějskou“ noc. Nejen v Ledvicích. Horda několik desítek bývalých občanů Československa – Němců, zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné domovní dveře a za křiku  „Tschechischer Hund raus …raus!“ vytáhla bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům. Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratra zabít, ale dát Čechům „na vědomí“, že by měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený, přičemž řada „nadlidí“ plenila obchod. Pan doktor Havlíček ho v Kostelci  léčil několik týdnů. Brzy k nám přišla jeho žena Anna s dcerkou Aničkou. Stejně jako bratr jen s malým kufříkem a ruksakem. Stejný osud potkal víc než desítku místních Čechů a mnoho ostatních, kteří zůstali v zabraném pohraničí.

Kolik Čechů „opustilo“ pohraničí před Mnichovem a po něm a po „divokém“ vyhnání ze své československé vlasti, snažilo se spočítat mnoho českých historiků v řadě studií a knih. Čísla 130 000 – 170 000 nepokládám za odpovídající – zdají se mi příliš nízká.

Jan Moravec, tehdy Ledvice u Duchova