České národní listy

100 let života od vzniku Československé republiky

Vzpomínky na uplynulých sto let

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Část prvá:  Zrod nového státu. Pruty Svatoplukovy.

28. říjen 1918 – hvězdný den našich novodobých dějin – den osvobození od nadvlády habsburské monarchie a den vzniku samostatného Československého státu.

Ten den nejvíce poznamenal generaci mých rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století. Dospívala za války a po ní, v prvních letech budování republiky. Do osvobozené vlasti a do nového, samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí.

„Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí. Jak je to krásné překonati zápor, a býti, růsti, stavěti“... (V. Dyk)

„I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý“... (S. K. Neumann)

Jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivců.

Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav: vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest strůjců svobody, Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. Těm lipám už brzičko bude 100 let. Dívky šily a vyšívaly národní kroje, podle vzorů z etnografických sbírek v muzeích. Největšímu zájmu se těšil kroj kyjovský, piešťanský, některé jihočeské. Dechové kapely vyhrávaly, dny byly plny pochodových písní, krojovaných skupin, uniforem legionářů a Sokolů. Jaká to byla společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, jeho tradic, hesel a vizí budoucnosti! Mladí se chystali na všesokolský slet, první v republice, někteří skládali proslovy pro tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila.

„ Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt...České i slovenské děti, synové národa...vy všichni, jimž dopřála  nevlídná  jinak sudba nosit české i slovenské jméno, nezapomínejte a buďte živi  svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezmezné lásce  i oběti u Zborova!“ (R. Medek)

„Na Chemin des Dames hotovo k boji, padesát tisíc jich stojí...to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd a od Těšína...ti všichni  přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást... Teď na Chemin des Dames, daleko od vlasti na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý...“ (A.Horák)

Moji rodiče prožili konec první světové války a vznik samostatného Československa ve svých domovech, v Lupenici a v Příkazích, vesnicích v Podorličí na  Rychnovsku- Kostelecku. Seznámili se na táboru lidu k 28. říjnu a k výročí zrušení roboty. Tatínek, student, tam měl také jeden z proslovů. Psal pak mamince 3 roky básně a poté se vzali, v Praze u sv. Ludmily. Dávali si darem knížky. Mám doma krásné vydání „Mistra Kampana“, dvoudílnou antologii „Česká lyra“ a „Česká epika“, snad všechna Zeyerova díla. Každá knížka je s krásným věnováním tatínka mamince nebo maminky tatínkovi.

Byla to doba vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před osudnou světovou konflagrací naši básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou stranu patří český člověk. Když jim válečná cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a výmluvných narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný „Manifest českých spisovatelů“. Iniciativu měl Jaroslav Kvapil, zaštítil svou autoritou Alois Jirásek. Získali 130 podpisů našich literátů na podporu a souhlas. Poprvé tak byl ve staré vlasti zveřejněn Masarykův československý osvoboditelský program.

Z vězení k svému podpisu na „Manifest českých spisovatelů“ poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“

Jako za války, tak i po převratu se hlavní osvětový úkol otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Např. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální.

K nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička. Ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské a budovatelské. Např. historik J. Pekař, sociolog E. Chalupný, filolog J. Zubatý. Masaryk od počátku svého působení podporoval literární hnutí za povznesení národa. Oceňoval úlohu českých spisovatelů např. v rozhovorech s Jar. Kvapilem, který byl po ukončení války vyslán do Paříže, aby tu čekal na příjezd T. G. Masaryka z Ameriky a připravil jeho příjezd do Prahy. Do Paříže přijel prezident Masaryk 7. prosince, do Prahy 21. prosince 1918. Mezi těmi daty jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.

Na pražském nádraží měl uvítací proslov A. Jirásek. Masaryk mu odpověděl: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který je zároveň s politiky představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci... Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“

A v souhlase s tímto přesvědčením řekl A. Heydukovi: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně by nebyl stát nový.“ To bylo 5. června 1920.

Ale už o rok dříve vyšel zákon o zřizování veřejných knihoven, obecních, městských, krajských a národních. Naše země si vytvořila nejhustší síť knihoven v celé Evropě.

II

Tatínek ukončil pražskou přírodovědeckou fakultu někdy v polovině 20. let, v době, kdy byla v českých zemích nadprodukce absolventů vysokých škol. A tak přijal místo učitele v Hlohovci, městečku v povážské nížině na Slovensku. 

Slovenských učitelů bylo dosud málo. Mnozí se Slováky teprve stávali. Jejich babičky sice neuměly ani slovo maďarsky, jejich matky však již vystupovaly jako Maďarky. Ve sboru školy, na kterou tatínek nastoupil, byla Slováků čtvrtina, ostatní byli Češi. Vztahy ve sboru byly přátelské nebo aspoň korektní, vztahy s rodiči a žáky srdečné. Nešlo o žádnou „čechizaci“. Jazyk československý byl na Slovensku zaveden ve znění slovenském a čeští učitelé měli povinnost složit zkoušku ze slovenského jazyka. Vesměs chápali své učitelské poslání velmi odpovědně, jako misi k nápravě škod, způsobených odnárodňovacím útlakem minulého režimu. O neznalosti svědčí výrok renomovaného akademika, že „Češi neměli na Slovensku co dělat“, stejně jako názor filmové hvězdy, která ve svých memoárech uvedla, že „na Slovensko byli posíláni lidé za trest a pro neschopnost.“

Bydleli jsme v nájmu u Švikruhových v přízemí řadového domku. Za ním a jeho dvorkem se táhla podlouhlá zahrádka a za ní vinohrad. Bylo tu plno rajčat, cibule, paprik i vína. A úzký pruh obdělávané půdy za domem končil u příčné cesty, k níž se sbíhaly vinohrady od všech ostatních řadových domků. U cesty stála řezbářská socha sv. Floriána, ochránce vinohradů. Chudák, byl vinohradníky holemi a klacky trestán, když se neurodilo. Tady jsem si hrála s malými dětmi domácích, Igorkem a Timotkem a dozor nad námi měla školačka Alžbetka. A já jsem se doma učila mluvit česky, s dětmi slovensky, a vůbec mi nepřišlo, že je to nějak jinak. Tatínek se kromě učení a příprav na výuku věnoval ochotnickému divadlu. Pamatuji se, že tu režíroval Medkova „Plukovníka Švece“ a Vrchlického „Noc na Karlštejně“.

 Ale stala se divná věc. Maminka v den výročí vzniku republiky s úžasem spatřila protičeskou demonstraci. Hnětla právě těsto na svém kuchyňském stole pod otevřeným oknem a viděla na ulici dva průvody. Ten jeden vedl starosta obce, představitel Hlinkovy ľudové strany. Provolávali heslo „autonomie“. Ten druhý průvod, který přicházel z druhé strany, vedl starostův rodný bratr, představitel komunistické strany. Ta zase nechtěla Čechům odpustit zmaření poválečného pokusu zřídit Slovenskou republiku rad a přičlenit ji i s Podkarpatskou Rusí k SSSR.

Průvody se halasně míjely, v obou se křičelo, hulákalo, hrozilo. Maminka si zapamatovala jedno heslo: „Nech murár učí naše deti, ak nieto našich učitelov dosť.“ Korunu protičeské kampani nasadil pan děkan, když z kazatelny varoval Čechy, aby po 18. hodině nevycházeli, že neručí za jejich bezpečnost. Chápalo se to jako výzva k pogromu, a tak žákyně z židovských rodin, které věděly, co je pogrom, přiběhly nabídnout naší rodině úkryt ve vlastních příbytcích.

V rodině se tradovalo, proč jsme po třech letech opustili povážskou nížinu a usadili se v podhůří v českém pohraničí. Prý kvůli mým angínám a na radu vynikajícího dětského lékaře Brdlíka v Bratislavě. Ten tu působil již 11 let, ale v té době se také chystal Slovensko opustit. Stal se pak v Praze uznávaným odborníkem. Nedovedu dnes posoudit, nakolik při našem stěhování šlo skutečně o mé zdraví a nakolik byli mí rodiče v novém, nečekaně složitém prostředí zklamáni. Já jsem tu získala první téma k celoživotnímu přemýšlení: Češi a Slováci.

Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády, rakouské a uherské) pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. Vyjadřovali to jejich společní buditelé. Ján Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832). Palacký se Šafárikem byli téhož mínění. Karel Havlíček Borovský napsal: „Slovensko, osvobozené z maďarského područí, by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). O 20 let později to spojení vyjádřil J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: „Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy českoslovanského, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – českoslovanského národa“(1868).

Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil Slováky, kteří zůstali v maďarském područí dlouhá staletí. Hlubší spojení Čechů a Slováků tím však přerušeno nebylo. Život z obou břehů řeky Moravy se často těsně prolínal.

Od dob husitské reformace byla na Slovensku spisovným jazykem „bibličtina“, český jazyk. Úředním jazykem byla ovšem maďarština. O ustavení samostatné slovenštiny a o jazykovou odluku se přičinili r. 1844 Ludevít Štúr se svými spolupracovníky. Vyhlásili zároveň, že péče o kulturu domácího jazyka v žádném případě neznamená, že se chtějí odtrhnout od českých bratří. Šlo jim o intenzivnější integraci obyvatel Horních Uher, katolíků a evangelíků i odnárodněného zemanstva a o lepší možnost čelit maďarskému pronásledování pročeského Kollárova panslavismu. Vyhnout se mu jazykovou nezávislostí na Češích.   

V 19. století hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, usilovali o prohlubování vzájemnosti. Idea integrativní, zcelovací převažovala nad ideou diferenciační, odlišovací. Je přirozené, že v době válečných nebezpečí a útrap jasně dominovala idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa za svobodu a samostatnost.

T. G. Masaryk si československý národ nemusel teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači. Idea byla dlouhodobě mezi buditeli všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v proslulé „Martinské deklaraci“ z 30. října 1918. „Slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno-historicky jednotného československého národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev.“

III

Češi a Slováci měli společné buditele, zpod Tatier se chodilo do Prahy studovat na vysoké školy, na českých středních školách maturovalo v 2. polovině 19. století přes 1000 slovenských studentů, protože Maďaři Slovákům školy zavřeli. Jednota československého národa se zdála samozřejmá. A přece, společní vlastenci podcenili vliv té skutečnosti, že většina slovenského obyvatelstva žila pod dlouholetou maďarskou nadvládou. Inteligence se buď pomaďarštila nebo snila o autonomii. Nikoli o československém národě a státu. Po převratu přišli na místa Maďarů Češi. A mnozí Slováci se neztotožnili s představou, že jsou součástí státního národa, že nejsou jen menšinou, a dál toužili mít autonomii. A Češi jim ji nechtěli dát.

Vznik nového státu po 1. světové válce otevřel nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská. Němci v českém pohraničí. Všichni se sešli v útocích proti Československu a neváhali zpochybňovat i oprávněnost slovenské spoluúčasti na jeho existenci. V konfliktním napětí se diferenciační tendence zvrhla až v separatismus, integrativní v centralismus. Předválečné Masarykovy dohody s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r. 1918, byly ahistoricky a neobjektivně zneužity jako doklad o nedodržení úmluv a o příkoří, které Slováci utrpěli tím, že nedostali autonomii.

Přesvědčivé analýzy této neobjektivity podali např. JUDr. Katarína Zavacká, vědecká pracovnice SAV pro obor státu a práva, nebo Ing. Augustin Marko, předseda Slovenské společnosti na obranu demokracie a humanity.                                                                                      

Moji rodiče byli svědky toho, že při 10. výročí vzniku ČSR, kdy např. v Brně byla obdivována „Výstava soudobé kultury“ jako výstava deseti úspěšných let ČSR, v Hlohovci demonstrovali luďáci a komunisté za autonomii.

Těchto odstředivých tendencí využil i Hitler při svém pozdějším tažení s cílem rozbít a zničit Československou republiku. Z Čech a Moravy udělal ponižující okupovaný bezprávný protektorát, Slovensko okázale povýšil na Slovenský štát, s vlastní vládou a zdáním samostatnosti

Po 2. světové válce jsme – my „děti první republiky“ -  prožili 9. květen 1945 spolu s rodiči jako druhý hvězdný okamžik života našeho národa ve 20. století. Maminka mi tehdy, počátkem května, vyndala z krabic svůj kroj. Byl to kroj táborský, kozácký. Vyžehlila jej a byla šťastná, že budu mít v čem chodit do průvodu. V kroji, který vyšívala po 1. válce, na oslavu vzniku Republiky. Teď to bude na oslavu návratu Republiky. Máme zase Československo.

Snažili jsme se, po boku svých rodičů, obnovit předválečný stát v nových poměrech, s novými historickými zkušenostmi. Jako středoškolská funkcionářka jsem v programové činnosti postrádala spolupráci se Slováky. Napsala jsem do jejich středoškolských nástěnných novin, jmenovaly se „Telegram“. Redaktor můj příspěvek otiskl pod názvem „Dopis z Česka“ a vedle toho mi poslal soukromý dopis. Objasnil mi, čeho jsme si většinou nebyli vědomi, že válečná zkušenost česká a slovenská je jiná. Hitlerovci si dali záležet při realizaci hesla „Divide et impera!“  „Následky okupácie sú u Vás úplne iné, ako na Slovensku. Vy ste  boli omedzovaní temer vo všetkom. My len v čiastkach a aj to tak rafinovane, že priemernému človekovi nebolo možné skutkový stav prehliadnúť. Preto vzbudzoval u Vás každý riadok tlače, každá vyhláška, film, divadlo reakciu, ba cítili jste fašizmus aj tam, kde ho azda nebolo. U nás riešil sa problém český, židovský – Slováci dostali zamestnaní, bolo peňazí – bolo čo aj kúpiť, preto dnes tolká nedovera k novej štátnej forme, tobož, keď konsolidácii predbiehala vojna a vojnové události.“ (20. 10. 1946)

Takže, můžeme rekapitulovat.

Slovensko bylo po zániku Velké Moravy součástí Uher, v jejichž rámci nebylo nikdy sobě vlastní politickosprávní jednotkou. Asimilační útlak se stupňoval, jejich národnost byla oficiálně popřena. Od r. 1918 se stalo součástí Československé republiky, po Mnichově 1938 autonomní částí společného, leč okleštěného státu, po 14. březnu 1939 samostatným státem, bez Čechů. 

Po 2. světové válce se stalo znovu součástí Československé republiky a získalo vlastní ústavní národní orgány. Nad ideou jednoho národa o dvou větvích nabývá postupně vrchu představa dvou blízkých národů.

Po roce 1969 postoupila decentralizace k federativnímu uspořádání společného státu. Po převratu 1989 rozkladné tendence dále vzrostly. Vedly až k druhému dělení Československa, k zániku společné Československé republiky, ke vzniku dvou malých nástupnických států.

Vlastenci z Čech, Moravy i Slovenska svými konferencemi a sborníky z konferencí v uplynulém dvacetiletí usilovali  - při respektování svébytnosti -  udržet i neochvějnou vzájemnost Čechů a Slováků. Košický profesor historie Ondrej Halaga upozornil na to, že už Velká Morava byla předobrazem československé státnosti a že prastarý motiv Svatoplukových prutů je stále aktuální. Jsou zapsána slova Svatoplukova, s kterými se r. 894 loučil se svými syny:

„Zůstanete-li v lásce a svornosti, nepřátelé vás nikdy nepřemohou. Budete-li se však svářit a říši rozdělíte, budete od nepřátel potřeni a moc vaše bude zlomena.“ Nerušit, nedělit svazek Svatoplukových synů, mají-li zůstat silní.

Ale jako se v nové době nepřátelům vždycky osvědčilo heslo „Divide et impera“, rozkladných interpretací Svatoplukova odkazu není prost ani středověk, doba Svatoplukovy vlády.

Východořímský císař zdůraznil kladně význam Svatoplukova vzkazu synům. Oceňoval Velkou Moravu jako překážku rozpínavosti Západořímské říše (Franků, Bavorů aj.) a přál si, aby Velká Morava zůstala zachována. 

Zato letopisci a kronikáři, zapisovači ve službách Západořímského císaře v tom odkazu viděli Svatoplukovu věrolomnost a navádění synů k nepřátelství k Západořímským sousedům a k nevážnosti k míru, který oni svými zbraněmi chtěli nastolit.

Profesor Halaga oceňuje „Historii jako učitelku života“ a ukazuje, že i dnes je třeba dávat pozor, jak které mocnosti na dělení „prutů Svatoplukových“ záleží. Snažme se „pruty Svatoplukovy“ držet vždycky pohromadě. Snažme se o porozumění a o vzájemnost Čechů a Slováků.

IV Část druhá.  Národ se bránil.

Na Kladském pomezí

Z povážské nížiny jsme se přestěhovali do Machova, pohraničního městečka o 300m nad mořem výše než byl Hlohovec. Octli jsme se na Kladském pomezí, v krajině, která dýchá ozvěnou minulých dějů a steskem nad dávnou ztrátou. Kladsko spolu s Broumovskem bylo „strážnou bránou“ českého území. Zmínka o něm je v kronice již roku 1068.  Do dnešních dob ho zbyl jen malý cípek, výběžek na mapě. Marie Terezie větší část Kladska spolu se Slezskem ztratila v 7leté válce s pruským králem Friedrichem II. Bylo to r. 1742.

Zůstal nám jen kousek toho území, země krásné, ale chudé na úrodnou půdu. Země chalupníků a tkalců. Země lesnaté, hornaté a kamenité. Jako předškolačka jsem se tu potulovala na podhorské louce, kde bosá stařenka pásla kozu. A kde voněla mateřídouška a trávnice. A kde se v trávě ztrácely úzké hbité potůčky s křišťálovou vodou. Machov se svažuje do Dolíčku, v něm je malý rybníček s loďkou a na břehu stojí podélné stavení, v kterém se občas hrají kuželky. A v hostinci „U Térů“ to voní vydrhnutým dřevem podlahy a schůdků a houbami, které se suší na podsádce pod oknem. Nad lukami za městečkem se zvedají zalesněné stráně a nad nimi dva zádumčivé vrchy, Bor a Hejšovina. Tajuplné hory s neprobádaným tajemstvím skalních měst. Ty vrchy jsou již za hranicemi. A za hranicemi je i město Kladsko, lázně Dušníky, Chudoba a mnoho jiných českých měst a obcí s původně českým obyvatelstvem a českou řečí. Jirásek o tom napsal článek. O hoři, utrpení a strádání obyvatel, odsouzených ke ztrátě vlasti, řeči, tradic, svého národa. Jmenuje se „O germanizaci Kladska. Z výletu do Prus.“ (1874). Po 2. světové válce připadlo to území Polsku. 

Machovsko rád a často maloval Ant. Hudeček, nejinak Zd. Peisker. Malovali i Bor a Hejšovinu z české strany.

Čas pokročil, ale pohody na Kladském pomezí nepřibylo. Vlivem roztroušené německé menšiny a politických změn v Německu vzrůstá v té době neklid. Od r. 1933 se vzmáhá nepřátelství. Němci chtějí domů, do Říše, k svým, ale i s naším územím. „Heim ins Reich“, je jejich heslo. Na hranici bdí od vzniku republiky uniformovaná finanční stráž a četníci. Ti strážci se nyní často ocitají v nezvyklých, podivných situacích a čelí nečekanému násilí. Nepřímým svědkem takového nečekaného incidentu se stal i místní lékař. Strýček. Vzal si za manželku sestru mé maminky. Byl zvyklý putovat po okolí a v okolních vsích navštěvovat své pacienty. V létě chodil pěšky, v zimě na lyžích. Cestou se potkával s členy pohraniční stráže a vyměňoval si s nimi zprávy o tom, co se kde děje. Tenkrát, v březnu 1934 se stalo, že utajovaného příslušníka naší zpravodajské služby zatáhli Němci násilím přes hranici, tady byl zatčen, odvezen k soudu a odsouzen. A strýček něco z toho viděl, něco slyšel. Finanční stráž mu pak doporučila, aby se odstěhoval. Pryč z prostředí plného nejistoty, neklidu a nástrah. A tak se strýček s rodinou přestěhoval do Nových Dvorů u Kutné hory. Literárně zpracoval uvedenou událost O. Holub v knížce „Souboj s Abwehrem“, Praha 1975.

I my jsme se stěhovali. O něco dříve a ne tak daleko. Tatínek stačil ještě zrežírovat představení místních ochotníků. Dávali „Pasekáře“ F. Sokola-Tůmy a bylo to „představení v přírodě“. A maminka nacvičila s žákyněmi školy „Slezskou besedu“. Stěhovali jsme se do Náchoda. A mně zůstalo druhé téma k přemýšlení: Češi a Němci.

Do školy jsem začala chodit v Náchodě a pokračovala v Hradci Králové, až do maturity.

Učitelstvo mladé Československé republiky ve 20. a 30. letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely ze všech koutů Evropy i z Ameriky. Vytvořilo vlastní model školy, školu činnou, s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, s pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou.

V meziválečném dvacetiletí jsme ovšem neměli jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění. Doklady o tom přinesla i proslulá „Výstava soudobé kultury“, kterou uspořádala Československá republika k svému 10. výročí. V Brně, na Výstavišti, k tomuto účelu zbudovaném. Znalce a návštěvníky z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo. Po výstavě aspoň zůstaly pavilony, které dodnes budí obdiv. Ale jaké množství hodnot, idejí a osobností zůstalo zapomenuto! 

V

Prvorepubliková škola pěstovala přirozené vlastenectví, prosté všeho šovinismu a s úctou ke všem národům. Úcta a láska k národu, jeho historii a kultuře prozařovala školní besídky a akademie, čítanky, ale i knížky a knihy jako odměny ve škole a dárky doma pod stromeček. Nechyběl Mánes, Aleš a jejich následovatelé. „Vlast a národ“. „Matka vlast“. „Česká krajina v obrazech našich malířů,“ „Špalíček“ atd. Regály plné nádherných knih obrazových reprodukcí děl našich, ale i světových výtvarných umělců.

Na všech besídkách, akademiích, školních produkcích slova, hudby a tance zněly skladby B. Smetany, A. Dvořáka, Z. Fibicha, V. Nováka, L. Janáčka. Zpívaly se české, moravské a slovenské písně. Ctila se klasická literatura: Erbenova „Kytice“, mnohé z Vrchlického, z Čecha, Nerudy, Sládka, Bezruče, Wolkra, Šrámka a dramatizovaly se pohádky Boženy Němcové.

Jsou to nejkrásnější chvíle ve škole, plné tajemství a příslibů, když se na podzim krátí den a brzy se ve třídě šeří. Pan učitel přinese z žákovské knihovny náruč knížek. Rozdává je a do seznamu píše, co komu půjčil a oznamuje, že za týden se knížky budou vyměňovat. Jenže čtenářky nečekají. Do týdne si navzájem a bez seznamu několikrát knížky vymění. A je to spousta pohádek a bájí národů celého světa, povídek a příběhů ze života dětí a mládeže, život zvířat, historické události. Knížky od českých spisovatelů i překlady cizích autorů. Dobrodružství poznání a krása sama. A to trvá až do konce zimy. 

V roce 1937 s námi, žákyněmi 4. a 5. tříd národních škol celého Hradeckého okresu, nacvičili v hodinách tělocviku pásmo starobylých předkřesťanských zpěvů a tanců k vzývání slunce, vítání jara a otvírání studánek, „Královničky.“ V stylizovaném kroji s věnečky na hlavách jsme v proudech přicházely na Sokolské hřiště, zaplnily jsme je a ve skupinách zatančily pro shromážděné publikum pásmo s mottem: „Neseme, neseme májíček, uťal ho, uťal ho Janíček, pěkně zelený, květy zdobený, náš stromeček.“

Pan učitel s mou třídou nacvičil Hašlerovu píseň „Hoši od Zborova“, zavedl nás k čerstvě odhalenému pomníku československých bojovníků za svobodu u kasáren, a my jsme ji tam zazpívaly.

Jako sokolské žákyně v kroji jsme se u sokolovny zúčastnily odhalení pomníku legionářů s nezapomenutelnými nápisy nad schránkami prsti dovezené z bojišť: Zborov – Doss´Alto – Terron.

Dědeček k nám jezdil každoročně tak, aby se mohl 28. října podívat, jak na dvoře kasáren nováčci skládají slib. Jednou přišla zima nečekaně brzy a v ten den padal sníh. Dědeček hleděl s radostnou tváří přes plot do kasárenského dvora a s kloboukem v ruce stál v pozoru a vzdával čest hymně. Nedbal že velké a husté sněhové vločky padají na jeho bílou hlavu.

Bratříček deklamoval horlivě Sládkovy verše: „Jsem Čech a věřte, Čechové jsou dobrý, čacký lid“... , a když se z rozhlasu ozvala naše hymna, protože jsme vyhráli hokejový zápas s Kanadou, sjel z postýlky a v pyžamu se postavil do pozoru, protože vzdát čest hymně a vlajce se sluší. I doma. 

14. září 1937 zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Žáci národních škol z Hradce a okolí se sešli na náměstí jeho jména a u jeho sochy, díla O. Gutfreunda. Vyslechli jsme tam projev Masarykova nástupce, prezidenta Beneše. Obsažný projev, který končil slovy: „Prezidente Masaryku, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Vyslechli jsme dojatě a pak jsme v řadách za sebou přicházeli k pomníku a kladli tam své květiny. Já jsem měla tři růžičky s trikolorou a s černým flórem. Položila jsem je mezi záplavu květin u pomníku a zašeptala jsem: „Já taky zůstanu věrná.“

My, žáci národní školy, jsme politice ještě nerozuměli. Neměli jsme tušení, že se vede boj s fašismem. A přece, když jsme  hráli „na státy“, každý chtěl být Československo, Jugoslávie nebo Rumunsko, nikdo nechtěl být Německo nebo Itálie. Ale netušili jsme, jak jsme ohroženi. Koncem září 1938 přišel pan učitel ráno do třídy, podíval se na nás, aby se s námi pozdravil  -   a rozplakal se. Přísný,stRÝ, bělovlasý pan učitel. Bylo právě po Mnichovské dohodě o odstoupení československých pohraničních oblastí nacistickému Německu.  Německá armáda obsazovala naše pohraničí. Krátce na to se objevily nové žákyně: z Duchcova, z Opavy, z Chustu. Do dějin vstoupila 2. republika. Na veřejnosti se odmítal a tupil Masarykův a Benešův ideový odkaz, demokratické tradice českých dějin, úspěchy minulých 20 let, zásluhy legionářů, Sokolů, vlastenců. Její mluvčí horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Byl to čas truchlivý, s pocity bezmoci, zklamání, zrady, křivdy, opuštěnosti. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250 000 Čechů bylo vyhnáno z jejich domovů v pohraničí.  Prezident Beneš odešel do emigrace, na jeho místo byl v zájmu kolaborace dosazen JUDr. E. Hácha.

VI

Josef Čapek v knížce myšlenek, glos a úvah „Psáno do mraků“ v listopadu 1938 napsal: „Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa!“

Zabrání pohraničí byl ovšem pouze začátek temného období.

V mém dětském památníčku se mezi barevnými obrázky a průpovídkami, opisovanými z památníků maminek a babiček, najde jedna stránka výrazně odlišná. Je na ní jednoduchá kresba černou tuší: u cesty, vedoucí klikatě někam za obzor, se ve větru kymácí skupinka stromů, vítr lomcuje jejich korunami a rve jim listí. To listí ve větru bezmocně poletuje. A pod obrázkem je dětským písmem napsáno: „Na památku dnešního dne, 15. března 1939“.

Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty. Poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že nemají konce. Šel z nich strach a hrůza. Lidé na chodnících strnuli. My děti jsme se dověděly, že to je okupace.

Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky. Všemožně podporoval slovenské separatisty a jejich spory s pražskou vládou. Po návštěvě jejich hlavního představitele, J. Tisa, prohlásili Slovensko samostatným státem pod Vůdcovou ochranou. Téhož dne se na Hitlerův příkaz dostavil do Berlína i prezident E. Hácha a na „naléhavé Hitlerovo přání – vložil osud českých zemí také do Vůdcových rukou.“ Hitler triumfoval. Podařila se mu kýžená revanš, napravil nenáviděné následky porážky Německa v 1. světové válce, anuloval versailleské smlouvy, likvidoval Československo.

Zatímco Slovákům přes jejich koloniální postavení rafinovaně poskytl zdání samostatného státu s prezidentem Tisou v čele a s podporou Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů, pro Čechy zřídil ponižující „Protektorát Čechy a Morava“, kde byl skutečným vládcem nikoli prezident, ale dosazený říšský protektor. Nejdříve K.Neurath, pak ho zastoupil 00R. Heydrich. Státním tajemníkem se stal henleinovec K. H. Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa Hitler odůvodnil potřebou zabezpečit ve střední Evropě klid a mír.

V „protektorátu“ zavládl fašistický teror a drancování národního hospodářství ve službách válečného průmyslu Říše. „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace země a lidí.“ „Konečné řešení – všechny Čechy vystěhovat a jejich území osídlit Němci, nebo rasově vhodné Čechy ponechat v protektorátu a germanizovat je, zbytek vystěhovat za hranice Říše nebo je fyzicky likvidovat.“ Takové byly projekty pověřených správců protektorátu, K. H. Franka, R. Heydricha a ostatních.

Nástup k projektované germanizaci: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý dozor v kulturních institucích, dvojjazyčné nápisy (němčina první) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Výuka dějepisu zrušena, zeměpis omezen jen na území Velkoněmecké říše. Popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, Židů, universitních profesorů a docentů, spisovatelů a umělců. Zrušeny české vysoké školy po studentských protestech 17. listopadu. Překrucování dějin. Vzpomínka na Československo trestána jako velezrada. Nepředstavitelně hrůzný teror po atentátu na Heydricha, Lidice, Ležáky. Na konci války Javoříčko a četná jiná místa nacistického běsnění. Je bezpočet zločinných projevů pronásledování příslušníků našeho národa a nositelů jeho kultury, které se začalo odvíjet od neblahého, zlověstného 15. března 1939. Šlo o bytí a nebytí. A navzdory vládě okupantů a kolaborantů a zrádců národ se začal tiše šikovat k novému odporu, k novému odboji. Pryč s okupanty! Za návrat svobodného a samostatného Československa!

Počátkem okupace Židé začali povinně nosit žlutou hvězdu na šatech. Odcházeli ze života města a mizeli bůhvíkam. Zmizeli okouzlující představitelé postav ze hry bratří Čapků „Lásky hra osudná“.

Hráli ji jako oktaváni ve školním představení na konci školního roku. Zmizela trojice mých vrstevníků, dva bratři a sestra, se kterými jsem chodila do hudební školy. Všichni jsme se tam učili hrát na klavír. Zmizel učitel hudby, který s námi, primánkami, nacvičil pro školní akademii dva Dvořákovy „Moravské dvojzpěvy.“ Z koncentráku se nevrátili dva sokolští manželé, zatčení jako „rukojmí“. Zůstaly po nich dvě naše mladší kamarádky - sokolské žákyně. Osiřely.

VII

Někteří spolužáci zůstávali sice ve městě, ale jakoby v jiném světě. Už jsme se neznali. Jejich rodiče se přihlásili k německé národnosti a oni přešli na německou Oberschule. Já jsem tak přišla o nejlepší kamarádku, se kterou jsem seděla v jedné lavici. Když odcházela, plakala a chtěla pověsit na stropní lampu časopis „Mladý svět“, který měl na titulní straně A. Hitlera.“Ať visí“, volala. Také žák z tatínkovy třídy, který představoval Jana Nerudu, když zdramatizovali pro besídku „Fejeton tříkrálový“, byl převeden na Oberschule. Maminka byla Němka. Potajmu jsme se zdravili šeptaným „Nazdar“, když jsme se potkali. Začal nosit uniformu Hitlerjugend a pak ho poslali na východní frontu. Tam padl. Bylo mu 17 let.

Občasná maminčina švadlena „do domu“, manželka Němce z pohraničí, sedíc u šicího stroje, sděluje novinky z města a praví k úděsu přítomných: „Židy už vystěhovali. Tak kdypak vystěhují Čechy?“

V třetím roce okupace (bylo to ještě před atentátem na Heydricha) přišly na Gestapo dva udavačské dopisy. Anonymní. Obsahovaly urážky nacistického režimu a vedoucích osobností Říše a podepsáni byli – žáci Rašínova gymnázia. Byl zmíněn i můj tatínek, zeměpisec na gymnáziu, který v protiříšském duchu radil uschovat mapy států, které Německo okupovalo, a po zavření Vysokých škol projevil důvěru, že se to zase změní. Tatínek byl předvolán k výslechu. Třikrát a vždycky ho mořili 4 hodiny. Přicházel zmožen a s obavami. Gymnáziu hrozilo zrušení a jemu a celému sboru koncentrák. Ztráta života. Ale pak se tatínkovi s pomocí české policie podařilo pachatele najít.

Kdo a kdy mohl slyšet tatínkovy výroky, zaslané v anonymních dopisech? Byl to student, který před časem odešel na Oberschule a mstil se gymnáziu za nevalný prospěch. Pachatel byl usvědčen, anonym jako podvrh neplatný a tatínka propustili.

Po válce pachatel žádal o  vrácení čsl. státního občanství. Prý se nijak neprovinil.   

Ale teď je  ještě válka. Všude jsou přítomní hroziví ozbrojenci v uniformách. Pochodují v útvarech po silnici, potloukají se ve skupinkách po chodnících. Povinné protiletecké zatemnění všech domů, zákaz tanečních zábav, nákup potravin, oděvu a obuvi jen na skromný příděl. Tma, ticho a strach.

Ročník 1921 byl totálně nasazen do Říše k vyčerpávající práci ve válečném průmyslu. Později šel na práci ročník 1924 a nakonec byl povolán ročník 1928. Ten kopal zákopy na Moravě, jižně od Brna. Fronta se již tehdy tak velice z východu přiblížila a s ní i toužebně očekávaný konec války

Má generace dospívala v okupované zemi.   

Toho, co nám zbylo z kultury, jsme si velice vážili. Neoficiálně mezi námi kolovaly svazečky „Sbírky souvislé četby školní“ z Topičovy edice. Češtináři s tím mlčky počítali. A to byla bohatá dokumentace vlasteneckých tradic. Měli jsme také film, který ztvárňoval předlohy některých literárních děl naší klasiky.

Na prvém místě to byla pietně zfilmovaná „Babička“ Boženy Němcové, věrně podle ilustrací Adolfa Kašpara. Důvěrně známé postavy, jejich řeč a chování, prostředí, v kterém žily, okouzlující kousek krajiny rodné země a krásné povědomé hudby, kterou svým věrným věčně zní. Počátkem okupace nemohlo být poselství silnějšího a povzbudivějšího. Do kina ve městě proudily zástupy školáků i starší mládeže z města i blízkého okolí, lidé se sjížděli i ze vzdálenějšího venkova. Vstupenky vystáté v dlouhých frontách u pokladen se posílaly i poštou blízkým jako vzácný dar. Sledovat tehdy zfilmovaný odkaz „Naší paní“ bylo jako účastnit se posvátné meditace nad budoucností národa. V závěru babička připomíná, že českou zem mají děti milovat jako svou matku, nade všecko. A že pro ni mají pracovat. A že na její slova nemají zapomenout. Na to odpovídá Barunka, a to jsou poslední slova filmu: „Já na to nikdy nezapomenu, babičko.“ A mládež vstává a opouští kinosál, zardělá a hořící nadšením a dojetím, se slzami něhy a lásky a s odhodláním zachovat milovanému odkazu věrnost.

Většina dochovaných filmů z té doby jsou veselohry s naivním lidovým humorem, ale není v nich nikdy vulgárnost a sprostota. Přinášely chvíle uvolnění a smíchu do bezútěšné doby. Řada filmových výtvorů je však vážnější povahy. Za předlohy tu slouží klasická díla české literatury a tím přispívají jak ke kultu mateřštiny, tak k povědomí o národní kulturní tradici. Obsahuje i jinotajné humanitní poselství o nezdolnosti prostého, obyčejného života, který má svou hrdost a čest. Uvedu některé tituly: „Mlhy na Blatech“, „Jan Cimbura“, „Muzikantská Liduška“, „Humoreska,“ „Turbina,“ „Pantáta Bezoušek“, „Za tichých nocí“, „Tulák Macoun“, „Řeka čaruje,“ „To byl český muzikant“, „Z českých mlýnů“, „Barbora Hlavsová,“ „Městečko na dlani“. Jak kamera a výtvarné pojetí, tak scénická hudba kreslí tu většinou okouzlující obrazy rodné země a mluví k duši národa.

A v Městských lázních natáčeli film „Muži nestárnou“ a Jan Pivec tu skákal z vysokého prkna, jako my nejednou před ním. Však v hradeckých lázních bylo umělé vlnobití, první v naší zemi.

Na zimu přijížděla do Hradce olomoucká opera. Se studentskou slevou na vstupenky k stání jsem s kamarády absolvovala celý repertoár, světový i český.  Nevím již kolik sezon jsme tu měli olomoucké umělce. Ale to vím, že naši oblíbení zpěváci přešli po osvobození do Národního divadla: E. Haken, B. Blachut, L. Červinková.

Soustavně jsme s velkým zájmem sledovali rovněž činohru Východočeského divadla. O tu se dělil Hradec s Pardubicemi. A vážili jsme si koncertů Městské filharmonie a návštěv umělců, jako byl např. klavírní virtuos Jan Heřman, učitel mých učitelek. A také můj spolužák, houslový virtuos Václav Snítil, se již připravoval koncertovat.

VIII

Za okupace rychle za sebou vznikaly a zanikaly utajované skupinky přátel veršů na improvizovaných, nezvyklých místech. Vládla přísná cenzura a my jsme si vyměňovali chatrné průklepy veršů, které svou láskou k mateřštině jistě byly protiokupační a trestné. Horovy „Máchovské variace“, Hrubínova „Země sudička“, Seifertův „Vějíř Boženy Němcové“.

Na poslední recitační soutěži ve škole (za protektorátu se nekonaly) byl povinný „Svit lásky“ od Petra Křičky. Bylo to o citu k mamince.  Jako báseň podle vlastního výběru jsem přednesla verše „Jdu“ od Jiřího Wolkera. Dostala jsem za přednes knížku,  „Frantinu“ od Karoliny Světlé.

Na první recitační soutěži po osvobození jsme poprvé slyšeli bolestnou báseň „Zbědovaný“ od Josefa Čapka a nádherný „Zpěv rodné zemi“ od Josefa Hory. A mezi tématy písemné maturitní práce z českého jazyka jsem si vybrala rozbor básně. Byla to „Rodná řeč“ od Jana Čarka.

Ale stalo se ještě za války. Jednoho jarního večera jsem se za tmy vracela se spolužákem z víceméně utajené akce Ludmily Pelikánové, která recitovala verše Rabíndranátha Thákura. Plni krásných dojmů jsme se náhle stali zděšenými svědky pronásledování. Kolem nás se mihl  stín  prchajícího  mladíka a za ním burácel   okovaný dupot tlupy  ozbrojených okupantů. Přitiskli jsme se do výklenku nejbližšího domovního vchodu, oni přeběhli kolem nás a v zápětí bylo slyšet výstřel. Prchající hoch byl zastřelen. Byl to 20letý odbojář, dopadli ho, když stříhal nějaké telefonní spojení. Má v Hradci pomníček a ulice se jmenuje po něm. Byl to Karel Šimek,….byl zastřelen již na samém konci války, 30. dubna 1945.

9. květen 1945

Je tomu již 73 let a není mnoho těch, kteří zažili a pamatují tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými jsme stáli 9. května 1945 na chodnících a vítali rudoarmějce – své osvoboditele. Přijížděli na bojových vozidlech, na obrněných vozech a tancích, na nákladních autech i v koňských povozech, zaprášení a unavení po těžkých frontových bojích. Za nimi léta strádání, obětí a ztrát (jen v boji proti okupantům na našem území padlo 144 000 sovětských vojáků), ale teď se smáli, udiveni jásotem a ovacemi, kterých se jim dostávalo od zástupů na chodníku provoláváním slávy a zahrnováním náručemi květin. Těch květin bylo tehdy přemnoho, dny byly mimořádně teplé, zahrady, parky, aleje, louky – všude se nabízely květiny na uvítanou. Tak jsme prožívali v našem městě ukončení druhé světové války a vítězství nad fašismem. Den osvobození – 9. květen 1945. Druhý hvězdný okamžik našich dějin ve 20. století.

Národ se radoval a básníci skládali verše, na které se nezapomíná:

„Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik“ (Vítězslav Nezval). „Nikdy ještě nám tak nevoněl, ten květ bílý, modrý, usměvavý. Přivázaný na lafetě děl“ (Jaroslav Seifert). Básník S. K. Neumann posílá „Vám poděkování a lásku vám“ a Vladimír Holan skládá „Dík Sovětskému svazu“ a rovněž František Hrubín píše verše plné uznání, obdivu a vděčnosti: „Chléb s ocelí“, „Jobova noc.“  Náš recitační kroužek ty verše přednášel nesčetněkrát na besedách a besídkách, večerech, akademiích a večírcích v Hradci a okolí, dokonce až na Luční boudě v Krkonoších.

Okupanti zmizeli i s všudypřítomnou němčinou, město se odtemnilo, ožilo, rozsvítila se světla, neony, rozezněla se hudba, živá i reprodukovaná.

My středoškoláci jsme se pustili do budování samosprávy, založili jsme časopis „Rozběh“, debatní klub „Vítěz“ (to podle Štursova eféba na vysokém sloupu před školou) a žasli jsme, kolik cest život nabízí. Měli jsme svobodu, samostatnost, lásku a hrdost na vlast a národ.

Ale jeden pozůstatek války tu přece jen ještě zůstal. Němci v pohraničí a jejich odsun.

Jako sokolská dorostenka jsem se octla o prvních prázdninách po osvobození v Červené Vodě pod Suchým vrchem, v letním chatovém táboře. Vesnice poloprázdná, bez života, místy nápisy „Min nět“ nebo označení závadné studny, „Pozor tyfus“. Místní Němci zčásti odešli, zčásti čekali na odsun. Dva z nich nám přišli hned první den pomoci cpát slámu do slamníků, abychom měli na čem spát. Prozradili nám, že jsou antifašisti a že mohou zůstat. Ale že chtějí odtud. Budovat nové Německo. A teď se smáli, že se nám starají „o postle“.

IX

Krátce na to jsem se octla v Krkonoších na malé roubené boudě na stráni pod lesem. Boudě se říkalo „Na panence.“ Vysoukala jsem se tam do podkroví a našla jsem tam nějaké písemnosti. Vyrozuměla jsem z nich, že tam bydleli Sagasserovi a že měli dceru Hildu, asi v mém věku. Byly tam dopisy, které jí posílal nějaký hoch z východní fronty. Věděla jsem, že to byla organizovaná korespondence, že každá členka Svazu německých dívek si povinně korespondovala s nějakým vojínem, aby mu nebylo smutno. Ale našla jsem tam i papírové skládanky s vystřihovanými ornamenty a tištěným přáním ke křtu novorozeněte. Bylo to prostinké a  chudičké - a dojemné. Ta Hilda mě vůbec celá dojala a já jsem uvažovala o tom, že by u nás zůstala. Ale ať jsem si vymýšlela jakýkoli příběh, nedopadlo to nikdy dobře. Hildu jsem nemohla bez lítosti odtrhnout od rodiny, od známých. Hildu jsem nemohla nechat samu pátrat, co se vlastně s její vlastí stalo a jak má dále žít. A nemohla jsem ji postavit mezi neněmecké vrstevníky. Byla to doba, kdy v celé Evropě, nejen u nás, vládl hněv proti Němcům, kteří vyvolali válku a všechna neštěstí, která s válkou přišla. Odsun byl i pro ni jistou ochranou.

Učili nás přirozenému vlastenectví beze všeho šovinismu. Víme, že máme mezi Němci nepřátele, ale nejsou to všichni. Dáváme za pravdu Olze Scheinpflugové: „Německo k nám vždycky mluvilo dvojí řečí. Řečí humanitní kultury a řečí útočných zbraní. Tu druhou bylo po staletí u nás více slyšet.“ A my bychom ovšem raději slyšeli tu první.

„Edel sei der Mensch, hilfreich und gut“ (J. W. Goethe).

Část třetí: Člověk člověku vlkem nebo přítelem?

Náchodský zámeček

se zpívá v národní písni. Ale to z důvodů rytmických. Není to zámeček, je to zámek, přestavěný z gotického hradu, mohutný, s věží, s opevněním a dvěma nádvořími s kašnami.

Stojí na stráni vysoko nad městem a ta stráň je samý park a samý šeříkový keř. Na jaře je šeříkovou vůní provoněno město široko daleko.

Bydleli jsme na náměstí pod zámkem, na tu dobu přepychově. V nedávno postavené budově spořitelny, architektonicky vysoce ceněné, z dílny J. Janáka. Nápaditě řešená rohová stavba, obložená travertinem. Pasáž s obchody z náměstí do boční ulice, městské lázně v přízemí jedné části budovy. Ústřední topení a teplá voda v bytě. To jsme neměli před tím a ještě dlouho potom. Až v družstevním panelovém domě za socialismu.

Jako předškolačka (v té době se ještě do mateřských škol nechodilo) jsem své dny trávila na náměstí. Maminka na mne z okna bytu viděla a já jsem navštěvovala místní obchůdky. Kamarádila jsem se s učněm z květinářství, stará paní v hračkářství mi dávala pochovat největší pannu, kterou měla na prodej, a paní u benzinové pumpy mi dovolila držet hadici s benzinem, když občas nějaký automobilista přijel tankovat. A když nás bylo víc, běhali jsme po náměstí a pokřikovali do oken kuchyně v suterénu hotelu Beránek: „Kuchaři, ať se dílo podaří!“ A hráli jsme kuličky a prolézali prkna tribun či oltářů, která na náměstí po veřejných projevech vždycky nějaký čas zbyla. A v zimě jsme sáňkovali na cestě, která se kolem soudu vine vzhůru k zámku. 

Pak přišel zápis a nástup do školy. Každý nový žák dostal spořitelní knížku s počátečním vkladem 5Kč. Vklad nesl úroky.

Prezident Masaryk si přál, „aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele“. Přesto byly učitelské platy nízké. Ale mí rodiči byli „státotvorní“, platy nekritizovali. Místo toho razili heslo, „Musíme šetřit“. Vzala jsem je za své. Věděla jsem, že na hračky se mohu dívat ve výloze a že si k jídlu mohu koupit 5 rohlíků za korunu a k tomu 5dkg salámu nebo papírovou mističku s huspeninou. Ne však bonbony, čokoládu nebo zmrzlinu. Ale když jsem tak sedávala odpoledne na náchodském náměstí na lavičce pod hlohem se svačinou, kterou jsem si v protějších obchůdcích právě koupila, zjistila jsem, že někteří kamarádi nemají ani na ten rohlík.

A přitom byly děti, které měly mlsků a hraček do sytosti.

X 6.11

Třeba Dydynka. Byla z rodiny textilního faktora Bartoně, který vykupoval plátno od domácích tkalců v podhůří a tak zbohatl, že si pořídil několik továren a koupil si baronský titul. Stal se panem Bartoněm z Dobenína. A Dydynka bydlela v nádherné vile, kterou si dali postavit na kopečku proti zámku architektem J. Janákem. Byla jsem tam jednou na návštěvě. Dydynka byla žákyní mé třídy, ale do školy nechodila, měla soukromou učitelku. Přišla se jen ukázat paní řídící o pololetí. A já jsem ji v kabinetě dostala na starost, aby paní řídící mohla napsat nějaké potvrzení. Honila jsem se s Dydynkou v kabinetě mezi bidly se závěsnými obrazy a ona mě za to pozvala k sobě do „jejich zámku“. Byl plný přepychu. Pily jsme čokoládu a proháněly se po cestičkách jejich parku. Dydynka měla mnoho panenek a mnoho kočárků různého druhu a typu. A tak jsem poznala, že někdo nemusí šetřit. Zůstalo mi to v hlavě. My musíme šetřit. Někdo nemusí šetřit. Ale někdo nemá, z čeho by šetřil.

Z Náchoda jsme se přestěhovali do Hradce Králové.

Metropole severovýchodních Čech, staré historické město, město českých královen i „salón“ první republiky. Ten „salón“ dík především architektům, jako byli Kotěra a Gočár.

Tesknila jsem dlouho po Náchodě k nelibosti nové kamarádky Lídy, která mě denně přesvědčovala, že nad Hradec není. Časem jsem to uznala. Soutok Labe a Orlice, sady na soutoku, kde v přízemním pavilonu hrával svá představení s loutkami prapravnuk Matěje Kopeckého. Sem také přenesli dřevěný vyřezávaný kostelíček z Podkarpatské Rusi. Kouzelný. A na mírně svažitém trávníku před kostelíčkem jsem se jednou dívala na vystoupení folklorního tanečního souboru z Moravského Slovácka. Byla to taková krása! A když při „Šátečkové“ se tančící pár s úctou a něhou políbil, bodlo mě u srdce. I krása může bolet. 

„Hradecké aleje“, o kterých se zpívá.  Sokolovna a sokolské hřiště, zářící novotou. Tady si hrajeme a tady mě maminka z okna vidí, jako mě viděla v Náchodě na náměstí. Za hřištěm Piletický potok, který se tu vlévá do Labe. Postupně objevuji Velké a Malé náměstí na starém městě, Bílou věž a Chrám sv. Ducha. Podle pověsti tu byl pochován Jan Žižka. A nové město s lázněmi, muzeem a školami. Do Rašínova gymnázia pak chodím. A měli tam i školní, pěkně udržovanou botanickou zahradu se dvěma jezírky. Dnes je tam neobdělávaný úhor.

V Hradci jsme bydleli v šestidomí (místní té ulici říkali „U šesti votroků“) u sokolského hřiště.  Měli jsme dvoupokojový byt ve druhém poschodí. Vedle půdy. V prvním poschodí a v přízemí byly čtyřpokojové byty. Tam vládly milostpaní, které měly služky. Při potkání se jim říkalo „rukulíbám“. A v suterénu, vedle sklepa, byla místnost, v které bydleli nejchudší. Tak to bylo v celé ulici. Rodiny se tam viditelně dělily na ty, které musí šetřit, na ty, které šetřit nemusí a na ty, které z čeho šetřit nemají. A ty milostpaní, když přišly s dětmi na hřiště, se ptaly jiných dětí, čím je jejich tatínek. Podle povolání tatínka pak rozhodly, kdo si smí a kdo nesmí hrát s jejich potomkem.

V Hradci jsem se cestou ze školy zdravila s přátelským metařem. Bydlel ještě s dalšími lidmi v kasematách zbylého opevnění na Šancích. Tedy – bezdomovec.

Při tělocviku se skácela spolužačka doprostřed kruhu, v kterém jsme byly právě nastoupené. Omdlela z hladu. Tatínek byl nezaměstnaný, rodina živořila. Spolužačka již několik dní nejedla. A tak se škola s rodiči dohodla, že dívčina bude chodit na obědy k spolužačkám. Každý den k jiné. Almužna. Nepříjemný pocit provinilosti na obou stranách.

Bylo mnoho pohádek a povídek o nespravedlivé chudobě. Janošík bohatým bral a chudým dával. A tak se mi pomalu otvíralo třetí téma mého života: Aby všichni měli z čeho šetřit. Aby každý měl dost a nikdo aby neměl příliš mnoho nebo příliš málo. Dětské prožitky se pomalu vyhraňovaly a vystupovaly v novém světle. Jak to téma nazveme? Bohatí a chudí? Práce a kapitál? Pravice a levice? Sociální otázka?              

Po osvobození r. 1945 šlo o urychlenou obnovu svobodného a samostatného státu. O nápravu válečných škod. Zklamání z předválečného spojenectví i z ničivé hospodářské krize a vděčnost Rudé armádě, to všechno mělo vliv na silně levicovou orientaci. Většina obyvatelstva měla sympatie ke Komunistické straně a přála si spojenectví se Sovětským svazem. Sílily hlasy, které volaly po spravedlivější společnosti poválečného státu Čechů a Slováků. Politické strany (národní socialisté, sociální demokrati, lidovci a komunisté) měly různé programy, ale spravedlivou i socialistickou společnost vesměs uváděly. Ve hře mezi nimi byla míra té spravedlnosti, daná vztahem mezi prací a kapitálem. Ostatně od r. 1945 jsme měli znárodněné velké výrobní prostředky, doly, hutě, velké továrny, v soukromých rukou zůstaly jen střední a malé podniky, živnosti. Zdálo se mi to v pořádku. Plédovalo se pro plánované hospodářství a také byl pohotově vyhlášen Dvouletý plán na obnovu celostátního hospodářství. Postoje pravice proti znárodnění většinou sympatie nezískávaly.

Byla jsem např. na veřejném vystoupení představitelů národně socialistické strany. Vystupovali velmi sebevědomě a suverénně odmítali požadavek, aby milionáři platili dávku ze svého majetku. Nu, s tím jsem nesouhlasila. Proč by ti, kteří mají více, neměli přispět na společné blaho?

Také středoškoláci chtěli odstraňovat škody po válce, okupaci, vládě fašismu. Tvořili samostatný odbor Svazu čsl. mládeže, SČM, nadstranické organizace. Zakládají se debatní a zájmové kroužky, vydávají časopisy, pořádají soutěže a závody. Pěstují se styky se zahraničím. Esperantisté korespondují s celým světem. Já jsem r. 1946 vybrána k výměnnému zájezdu mládeže do Švýcar.  

Přihlásila jsem se do Kursu sociální a politické výchovy. Přednášeli tam pražští profesoři, L. Svoboda, K. Galla a řada jiných. Informovali publikum o poměrech v Sovětském svazu, objasňovali učení marximu a leninismu. Absolvovala jsem i politické školení Svazu mládeže. Ale můj světový názor tím nebyl nijak formován.  Kdo může odpovědně vyřešit alternativu buď svoboda jednotlivců podnikat a vlastnit nebo soukromé vlastnictví zespolečenštit? Zavést státem řízené plánované hospodářství? Cítila jsem, že nemám žádné zkušenosti a žádný rozhled. Byla jsem zakotvena v hodnotách první republiky, měla jsem ideál humanity a demokracie, která se socializuje. Ne „buď a nebo“, nýbrž „nejen, ale i“. Takový harmonismus bych si přála.

XI. 7.11.

Zatím mnoho mých vrstevníků horovalo bezvýhradně pro sovětský vzor. Básník Jiří Šotola vedl recitační kroužek, v kterém přednášeli verše sovětských básníků s revolučním nadšením.

Spolu se sestrou nosili černé baretky s rudou hvězdičkou.

Já jsem vedle Majakovského „Tajemství mládí“ na stránkách „Rozběhu“ uvedla i Dykovu „Píseň noci 29. října“ a Kiplingovu báseň „Když“. Šlo mi o poezii nejen sociální, ale i národní, a nejen kolektivní, ale i individuální.

Po maturitě 1947 jsem se dala zapsat ke studiu filosofie a dějin světových literatur na filosofické fakultě v Praze. V stověžaté Praze, symbolu vlasti a národa a slovanské vzájemnosti. Měla jsem k ní posvátný vztah a vždycky se mi zalily oči, když jsem z okna vlaku uviděla známé panorama Hradčan. Časem jsem ocenila knihu Fučíkových článků „Milujeme svůj národ“ a Nejedlého „Komunisté - dědici velikých tradic národa českého. “

Mezi studenty se vyhraňovaly dva politické směry. Jablkem sváru byla stále míra zespolečenštění výrobních prostředků. Pravice pokládala reformy za ukončené, radikální levice měla vizi revoluce a beztřídní společnosti po vzoru SSSR.  Pamatuji diskusi v semináři, když se objasňoval pojem lidová demokracie. Pravilo se, že má funkci diktatury proletariátu. Oponovalo se, že to je ne funkcí, ale podstatou diktatura proletariátu. Nevěděla jsem, že se mezi stranami vede boj o politickou moc. Někde se volalo „Totalita bude bita“, jinde „Republice více práce“. Konflikt vyvrcholil vítězstvím levice, rozhodujícím shromážděním lidu na Staroměstském náměstí 25. února 1948.

Únor 1948 znamenal revoluční obrat k urychlenému budování beztřídní společnosti, socialismu podle sovětského vzoru. Až dosud měl být postup povlovný, na základě demokraticky přijímaných reforem. Ale teď se měl postup radikalizovat. Část společnosti vůbec i mých kolegů na fakultě žila tehdy v jakémsi vzrušení a opojení. Ale já jsem u toho nebyla. S maminkou jsem odjela na týden do Nových Dvorů těšit tetičku Jiřinku, protože strýček Pepa neočekávaně zemřel.  Na infarkt. Byl to náš dobrý známý ještě z Machova. Za války tajně ošetřoval partyzány a pak rudoarmějce. Od nich dostal dárek, který předal mně: překrásné bílé padákové hedvábí. Jemného ledového lesku. A já jsem z něj měla první a vlastně jediné plesové šaty. Ještě moje dcera si v nich po létech také vyšla na nějaký bál.

Když jsem se vrátila do Prahy, trvalo nějakou dobu, než jsem si změny začala uvědomovat, než se mě začaly dotýkat. Nejdříve se proměnil Svaz československé mládeže na Československý svaz mládeže a usiloval získávat nové členy, co nejvíce nových členů. A šířila se hesla, ideje, kterým jsme věřili. Zpočátku bezvýhradně. Tehdy ČSM uspořádal celostátní konferenci a mne pověřili, abych tam přednesla báseň kolegy Standy Neumanna. Stalo se a já jsem recitovala v nabité hlavní posluchárně „Píseň o mé zemi.“

Ulicí bílou půjdou děti rozesmáté, na bílých bluzách pionýrské šátky.

Bude to po letech, snad v pětiletce páté, z okna je bude vítat úsměv matky.

Ty také budeš stát a čekat, až se vrátí ze školy děvčátko, tvá pionýrka malá.

A potom přiběhne a pozdravení dá ti – v tváři je červená, do schodů utíkala -

a s plnou pusou pak se začne povídání: „Co bylo ve škole a jaký úkol psala,

a že jsme dneska měli počítání a já to, mámo, první spočítala.

Potom byl dějepis, a to nám vykládal, jak dřív lidi žili.

To vážně bylo jídlo na příděl? My tomu, mámo, vůbec nevěřili.

A poslyš, mámo, co to byla bída? A copak to jde, orat bez traktoru?

Takovou hloupost ať nám nepovídá! A nakonec nám říkal o Únoru...“

Milenci v světlých šatech vyšli procházet se do naší ulice.

Letos ji postavili. Ten večer budou vonět květy stromů,

 maminky z oken budou vyklánět se,

ulicí bílou děvčátka půjdou domů. Bude to po letech – snad v páté pětiletce.“                                                                                                  

                                                                                Stanislav Neumann (1927 - 1970)

Skončila jsem a vypukl nesmírný potlesk. Bez konce. Již dlouho jsem seděla na svém místě v lavici a bouře nadšení nepřestávala. Burácel potlesk, nadšené volání, bušení pěstmi do stolních desek, vyskakování na lavice, objímání. Měla jsem radost. Věděla jsem, že ty ovace nepatří mně a mému přednesu, ale představám o budoucím životě bez nedostatku, s prací, láskou, důvěrou, solidaritou, vděčností. Všichni v tu „bílou cestu“ věřili a všichni ji milovali. Nevím, jak kdo a dokdy nosil v sobě ten obraz „bílé ulice“. Básník Stanislav Neumann se zastřelil. Protože tanky pěti armád spřátelených zemí překazily náš obrodný proces. Zničily i jeho sen o „bílé ulici.“ Právě v té pětiletce páté.

Ale to teprve přijde. Teď jsme v pětiletce první.

XII 8.11.

Jsem členkou vysokoškolské kulturní brigády, o prázdninách jezdíme po libereckém kraji s Aristofanovým „Mírem“. A šprýmaří tu nastávající spisovatel Juraj Stano, občas přijde zazpívat jeho bratranec, budoucí Limonádový Joe, nyní  konservatorista Karel Fiala. Přijde se na nás podívat i Griša Laub, začínající angažovaný literát. Jsem pozvána, abych dokončila nácvik recitačního pásma mladých zaměstnanců tiskárny „Svoboda“. Sestavili si je a dali mu zhruba jevištní podobu. Dál si s tím nevěděli rady. A tak s nimi zkouším, piluji a pak jedeme do Ostravy na ústřední kolo STM (Soutěže tvořivosti mládeže) a získáváme první cenu.

Ve společnosti se deklaruje a uplatňuje třídně stranický, bolševický přístup podle vzoru VŘSR. Neomezená moc reguluje všechny složky veřejného i soukromého života. Pluralitu střídá unifikace. Říká se jí totalita.  Organizují se celospolečenská politická školení, provádějí se prověrky. Na fakultě vládne akční trojka, tři kolegové mého věku. Chladně vyhošťují studenty i profesory jiného smýšlení. Zavírají nežádoucí katedry. Místo filosofie se napříště bude vyučovat a studovat marxismus-leninismus. Novopečení asistenti nelítostně napadají profesory pro jejich údajný „buržoazní objektivismus.“ Před soudnou a kádrovací komisí rychlokvašek neobstojí ani seriózní předváleční marxisté. Jsou zatíženi „objektivismem.“

S úžasem jsem sledovala, jak v zimním semestru s veškerou ze středověku zděděnou pompou akademická obec přísahá na učení akademika Marra, že jazyk je jev třídní. A v letním semestru s touž pompou táž akademická obec zatracuje Marra a přísahá na J. V. Stalina, protože ten právě vydal stať, v níž ukazuje, že jazyk není jev třídní, ale celospolečenský. Nikdo nezkoumá, nikdo nebádá. Každý jen předvádí svou loajalitu, svou oddanost, svou poslušnost.

Do všech oblastí se šíří, všemi obory prorůstá vláda přívrženců jedné strany, jedné ideologie. Jménem té ideologie se prosazují ambiciózní jedinci se silnými slovy a ostrými lokty. Nelítostný boj postihl i spolustraníky. K všeobecnému úžasu se rozběhly hrdelní procesy s vysoce postavenými činiteli strany. Poslouchali jsme z rádia, jak sami sebe obviňují a odsuzují. Slovy naučenými zpaměti. Všechno se ve mně bouřilo. Jak to, že se nehájí? Jak to, že neuvádějí polehčující okolnosti, jestliže se zmýlili? Ale nikdo se ničemu nediví. Nikdo neprotestuje. Všichni povinně souhlasí.  

V mezinárodních vztazích jsme se stali součástí sovětského mocenského bloku.  Místo nadějné konvergence Spojenců z doby 2. světové války se spouští „Železná opona“. Vede se „studená válka.“  Bude trvat 40 let.  Až na šedesátá léta u nás.

Společenské změny drasticky pokračují. V únoru 1949 vyšel zákon o Jednotných zemědělských družstvech. Přinesl likvidaci selských statků a postihy neochotných rolníků. Došlo k pronásledování „kulaků“. Sledovala jsem s účastí a lítostí jejich osudy.  Na vesnici u dědečka jsem prožívala krásné dětské prázdniny. Dědečkův syn s manželkou teď padali únavou a zoufalstvím, když měli sami, bez pomoci zaměstnanců, kterých byli zbaveni, plnit nesplnitelné „třídní dodávky“. Došlo ke kolektivizaci. Znamenala nepochybně vyšší produktivitu práce, vyšší stupeň mechanizace výroby, plošné zavedení traktorů. Byla odstraněna přežívající bída z vesnice. Také pamatuji předchozí nelidské podmínky života zemědělských dělníků a deputátníků, jejich obydlí, komůrky holých stěn, rozválený slamník  a pár kousků prken  místo  nábytku, vchod přes maštal či chlév, plno much a pachu. Došlo tu k růstu životní úrovně, získali jsme potravinovou soběstačnost a  nezávislost. Ovšem – za cenu nenapravitelného strádání mnoha postižených zemědělců.

K šťastným okamžikům mého života patří, co mi řekla tetička v roce 1969: “ Ale milá zlatá, my už bychom to zpátky nechtěli“. Zvykli si na život družstevníků, rozhodně méně namáhavý, než byl ten předchozí, když samostatně hospodařili na svém statku.  S odstupem času je vidět, že skutečnost nebyla jen černo-bílá. Leccos z předchozího období se mělo zachovat i po roce 1989.

Poúnorový třídní přístup „pozitivně diskriminoval“, pomohl ke studiu a společenskému vzestupu, k zvýšení životní úrovně širokým vrstvám ve městě i na vesnici. Zároveň způsobil vážné škody morální. Na dlouhou dobu zpochybnil i samu ideu společenské emancipace širokých vrstev. Tu ideu, kterou se kryl i maskoval nelítostný boj o moc. Současný režim třídní přístup legislativně zakazuje, ve skutečnosti uplatňuje. Napravil sice některé křivdy, restituoval některé majetky, rehabilitoval některé nespravedlivě zneuznané. Zároveň však vážně poškozuje všeobecná lidská práva, včetně demokracie a humanity, spravedlnosti, solidarity.

Poúnorový boj o moc se týkal i oborů mého zájmu, filosofie a literatury. Kultury vůbec. Zavládla tu nesmiřitelnost, absolutní intolerance, od antiky až po současnost se sledoval ve filosofii litý boj materialismu s idealismem, jak učil A. A. Ždanov a po něm G. F. Alexandrov. A u nás boj za revoluci v literatuře, jak učil třeba akademik Štoll.     

Já jsem se tehdy jako studentka ocitla pod přímým dozorem netolerantní moci, která pronikala všemi společenskými systémy. Docházela jsem jako pomocná vědecká síla do knihovny na katedře. Tam mě začala bystře sledovat horlivá asistentka. Když jsem se smála, zvedla výstražně obočí a řekla: „To je buržoazní recesismus“. Když jsem byla smutná, kárala mě též:  „To je buržoazní sentimentalismus.“ A když jsem s ostatními netleskala a neskandovala „Ať žije soudruh Stalin“, řekla: “To je buržoazní individualismus. Ale to tě přejde.“ Tím mě překvapila. Bála jsem se, že teď mě z fakulty vyhostí. Prošlo to. Ale ten pocit úlevy dlouho netrval. Nechtěla jsem žít v ustavičném strachu. A tak jsem se po 6. semestru, nehotová a z vědecké, nikoli z učitelské větve, přihlásila dobrovolně do učitelské služby v pohraničí. Nabízeli mi místo v Praze. Odmítla jsem. Nerada jsem se s Prahou loučila. Milovala jsem ji. Ale nesnášela jsem život pod dozorem. Byl to útěk. Ale byl to i začátek učitelské dráhy, kterou bych neměnila. Nastoupila jsem ve Dvoře Králové n. Labem.

XIII. 9.11

Dvůr Králové nad Labem

Úhledné městečko, které dýchalo úctou k obrození. Uctívali památku V. Hanky, „objevitele“ jednoho staročeského „Rukopisu“ ve sklípku místního kostela. Byl tu Hankův kulturní dům, byl tu spolek divadelních ochotníků „Hanka“, s kterým jsem si také zahrála. Repertoár převážně klasický: A. Jirásek, „Skaláci“, „Lucerna“. J. Honzl, „Román lásky a cti““. (J. Neruda, K. Světlá.) A. Suchovo-Kobylin, „Svatba Krečinského“. L. Stroupežnický, „Naši furianti“. J. A. Burjakovský, „Lidé bděte“. A. N. Ostrovský, „Bouře.“

Vlídná škola, milí učitelé i žáci. Zvláště na Sylvárově. Měli jsme tam žáky z rodin Volyňských Čechů, kteří přišli po válce do staré vlasti. Učíme se horlivě dějepis. Ve volném čase žáci připravují divadelní představení. Bude to „Popelka“.

Při recitační soutěži jsem se tu opět sešla s básníkem Stanislavem Neumannem.  Byl z Prahy vyslán jako hlavní rozhodčí. Bohužel, kritérium hodnocení měl opět nekriticky třídně stranické. Pět recitátorek z textilky (byla to Juta nebo Tiba?) přečetlo jedna po druhé pár kousků prózy, která nikoho nezaujala. Ale rival, početný soubor gymnazistů, za svůj působivý přednes Horovy básně „Zpěv rodné zemi“ nesměl vyhrát. A tak Standa souboru vytkl, že v té básni má Hora ideové chyby. Vyhrály textilačky. A jejich vedoucí, v tom je ironie příběhu, do půl roku emigrovala na Západ. Za kopečky, jak se říkalo. Bylo mi Standy líto. Ale ještě více jsem ho litovala později, když přišly tanky…Standa byl vnuk proslulého SKN.

Jako začínající učitelku mě Krajská správa poslala na týdenní školení pro učitele občanské nauky do Náchoda. Ubytování i přednášky v hotelu „Na vyhlídce“. Tady jsem se seznámila s absolventem své fakulty, Josefem Škvoreckým. Učiteloval zrovna v Broumově. Říkal si Errol a nebyl ještě známým spisovatelem.  Ale dal mi číst své první literární výtvory.  Kolektiv společného školení „Na vyhlídce“ jsem později poznala v jeho novele „Legenda Emoeke.“ Ale tenkrát o ní ještě neuvažoval. Tenkrát mi nadiktoval verše:

„Obujte si boty, obujte si boty do potopy.

Budoucnosti, jméno tvoje je ekonomie.

Zřekněte se vší naděje, bez naděje beztak stejně je.

Smrt se blíží a život vzdaluje. Smrt se vždycky blíží a život vzdaluje.

Asperge nos aevi aeterni.

Obujte si boty do potopy.

Budoucnosti, jméno tvoje je ekonomie“.

Ty melancholické verše mě znepokojovaly. Byly přesmutné. Ale ekonomie mi tehdy nenaháněla strach. Strach z ekonomie jsem pocítila teprve v době, kdy jsme se socialismem skončili.

Teprve teď mám strach z „potopy“, která nás zaplavuje, aniž jsme se stačili pořádně obout. Toneme v globální krizi, která dusí všechno, oč jsme stáli, na čem nám záleželo. Byznys jako jediné uctívané božstvo nepotřebuje poctivou práci, ale bankéře a burzu, akcie a dividendy, půjčky a úroky, lichváře a exekutory. Nenasytná chtivost nestojí o umění, ale o kasina, korupci, mafiánskou kriminalitu a prostituci. Na celém světě vítězí ekonomie jako všeobecná prodejnost a všeobecná koupitelnost. Ekonomii, financím, penězům slouží všechny společenské subsystémy, vládami a justicí počínaje a armádami konče.  Ale tady ještě nejsme. Jsme v létech 50., která budila  Errolův  bytostný nesouhlas. Proto také prožil svůj život v emigraci, v Torontu. 

Když zemřel generalissimus Stalin (1953) a N. S. Chruščov odhalil světu zločiny boje o moc (1956), nastala v celém socialistickém impériu obleva, tání. Obrodný proces. U nás byla r. 1960 přijata nová ústava. Podle ní jsme se stali státem všelidovým, beztřídním, socialistickým.

Od 1. 1. 1960 jsem nastoupila na katedru pedagogiky filosofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci. Všichni příslušníci katedry toužili rozvíjet pedagogiku v duchu národních tradic a obeznámenou se světovým děním. Stali jsme se členy nově zřízené celostátní Čs. Pedagogické společnosti. Založili jsme časopis „Pedagogická orientace“. Chtěli jsme oživit tradice našeho obrození i moderní československé státnosti. Národní identity a kultury. 

Ale vývoj ve vyšších patrech politiky šel jinak. 21. srpna 1968 byl náš obrodný proces ukončen vstupem armád pěti spřátelených zemí. Znamenalo to návrat odcizeného socialismu, návrat k dogmatům, konec samostatné tvořivé práce.

Stará hesla kryla zájmy vládnoucí moci. Politicky perzekvována spolu se statisíci jiných, ztratila jsem zaměstnání. Stala jsem se občankou 2. třídy, s omezenými právy. Za prací jsem dojížděla do Bratislavy. Nastala normalizace, pak stagnace. Bylo to zlé. Pro útěchu jsme si půjčovali knížečku St. Zweiga, „Svědomí proti násilí“. 

Koncem 80. let Sovětský svaz „studenou válku“ překvapivě prohrál.

Socialismus byl odstaven, kapitalismus se vrátil na původní místa. I k nám. Stalo se to 17. listopadu 1989. Zažila jsem kapitalismus, budování socialismu, návrat kapitalismu.  Co mohu říci na závěr svých vzpomínek?

Při 100. výročí vzniku Československé republiky mohu konstatovat, že Masarykovy ideály demokracie a humanity neztratily svůj význam. Můžeme směle opakovat slova prezidenta Beneše, „Věrni zůstaneme“. A přidat jeho ideje socializující demokracie.

Světu dnes chybí projekt opravdového humanismu, rovnosti a solidarity. Převažuje egoismus a prospěchářství. Většina ambiciózních lidí v politických stranách nebojuje za ideje lidskosti, ale za svůj prospěch. Ideje slouží jen jako zástěrky či masky skutečných cílů. Měli bychom se osvobodit od závislosti na mezinárodních spekulativních finančních trzích. Neměli bychom se podílet na preferování spekulativní ekonomiky před ekonomikou reálnou. Ta poskytuje skutečné hodnoty a služby k uspokojení potřeb. Ne jenom peníze. Peníze samy nic nevytvářejí a vytloukání zisku se děje na úkor života. Akumulace kapitálu na jedné straně vyvolává akumulaci chudoby na straně druhé.

Hrdinové dějin nás učí, že čestný člověk stejně jako čestný národ dá přednost pravdě a nezávislosti třeba i v chudobě, před slouhovskou zaprodaností, byť i dobře placenou.

P r a v é   h o d n o t y   n e j s o u   z a   p e n í z e 

Naše národní tradice a hodnoty Masarykova Československa mluví pro to, abychom nepřestali věřit s Komenským a po něm s Masarykem, že „po přejití vichřic Božího hněvu, vláda věcí Tvých zase se k Tobě navrátí, ó lide český.“