České národní listy

67. sjezd sudetů, z projevu D. Hermana, komentáře

15. 5. 2016, Norimberk

„Milí krajané!

Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády České republiky na vašem každoročním setkání.

Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče, a dokonce i mnozí z vás, jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny.

Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci jiných národů mají původ své identity v  Čechách, na Moravu a ve Slezsku, kde mnozí měli své domovy.

Tragické události XX. století toto spojení porušily, roztrhaly a některé definitivně zničily.

Židovská a romská komunita byla v období nacistického teroru zničena téměř úplně. Vztahy mezi Čechy a Němci, byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým.

Nicméně, to není vše. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Dokonce i několik měsíců po podpisu mezinárodní dohody, která ukončila válečné utrpení.“

Komentář ČNL:

I. Zcela jinak než jak výše učinil pan D. Herman, hodnotili   provedení odsunu spojenecké orgány?

Citujme přímo ze zprávy pplk. Štěpána Andrease, vládního zmocněnec pro provádění odsunu Němců:

„Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946

Ve dnech 16.–18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.

* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454–1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.

Takto hodnotili přesídlení německého obyvatelstva z Československa americký generál Lucius D. Claye a ruský generál Lukjačenko. Nenechme si vnucovat od landsmanů a jejich německých patronů jejich vidění „vyhnání“, které je krajně pochybné a nadto v rozporu s historickou pravdou.

II. Je přehlížena ještě jedna důležitá skutečnost, která svědčí o lidském přístupu našich příslušných orgánů k řadě tzv. sudetských Němců. Pokud tito se dopustili zločinu, na který byla  sazba  nižší než 10 let, pak  byli propuštěni z vazby, aby mohli jít do odsunu společně se svými rodinami. Pokud řízení nebylo proti nim  zahájeno, nekonalo se a tito sudeti mohli též jít se svými rodinami společně do odsunu.

Kolik tisíců „sudetských Němců“ takto se vyhnulo trestu za své zločiny, nevíme. Jistě to však bylo alespoň několik tisíc. Proč o tom pan D. Herman nemluvil? Proč o tom nemluví předáci „sudetského landsmanšaftu“?   Domníváme se, že mlčením o této naší velkomyslnosti, má být toto naše humanitní gesto vymazáno z dějin. Nehodí se jim, když o nás mluví jako o zločincích, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti, genocidy a válečných zločinů. I tak lze přepisovat dějin.“

Pan Daniel Herman pak pokračuje ve svém projevu:

„Jak je vůbec možné, že mohlo dojít k takovému utrpení? Podle jakých pravidel a zásad bylo možné, že kulturní a společenská scéna podobné zločiny, za které se dnes stále stydíme, tolerovala? A můžeme si být jisti, že takové nelidské ideje již nežijí?

Jsem přesvědčen o tom, že tak dlouho, pokud se budeme snažit tomu porozumět, pokud budeme cítit hanbu, a pokud bude někdo, ke komu můžeme směřovat prosbu o  odpuštění, je tu naděje, že rány z minulosti se budou léčit alespoň částečně. A že můžeme stavět na tom, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou posíleny, že jsme skutečně lidé, kteří budují vztahy s ostatními na vzájemném respektu a vzájemné důvěře.

Nebezpečný princip, který umožnil tyto hrozné činy, byl postaven na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Pouze tímto způsobem mohla být pošlapána lidská práva tisíců lidí, mohly být připraveny o svůj majetek, svou čest a v mnoha případech o své životy. A. dokonce bez ohledu na to, zda osobně byli pro, nebo proti, nacistické okupaci.

Tento nebezpečný princip vznikl z nenávisti. Vznikl z pokusu, který se vymyká z odpovědnosti za práci našich otců, kteří se vždy snažili žít společně v míru. Tento princip byl posílen přesvědčením, že je možné omezit svobodu člověka z důvodu jeho etnického původu nebo rasy.

Poznámka ČNL:

III.

Tito pánové nás viní ze zločinů válečných, zločinů proti lidskosti a genocidy. Podle nich jsme se měli dopustit krvavých etnických čistek založených na kolektivní vině.

Problém pro tyto „přátele“ českého národa spočívá v tom, že po oněch krvavých etnických čistek zbylo v republice téměř 250 tisíc Němců a kolem 90 tisíc německých antifašistů zcela dobrovolně a za zvlášť výhodných podmínek pro ně přesídlilo v samostatných transportech do Německa. Mnozí z nich odešli do východní zóny, která je oslovila s nadějí, že přijdou a účastní se výstavby nových německých orgánů.

Tyto skutečnosti zcela přesvědčivě svědčí o tom, že jsme se žádných etnických čistek nedopustili a vůbec ne těch, které údajně byly založeny na kolektivní vině.“

Pan D. Herman dále pokračuje: „Proto musíme být pokaždé v pohotovosti, když je člověk zbaven možnosti svobodné volby a je automaticky přiřazen k jakékoliv skupině.

Proto bych se jako politik připojil v tomto bodě ke slovům lítosti, která zřetelně vyjádřil po pádu  železné opony v roce 1990 náš bývalý prezident Václav Havel. Havel řekl v té době, že vyhnání Němců z českých zemí bylo nemorálním aktem, který nebyl vedený touhou po spravedlnosti, ale touhou po odplatě.

Podobné omluvné gesto učinil i bývalý český premiér Jiří Paroubek k sudetoněmeckým antifašistům, kteří podstoupili dvojí utrpení: nejprve od Hitlerova režimu, ve kterém byli pronásledováni za své politické přesvědčení a nakonec po válce pro svůj etnický původ.

V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.“

Poznámka ČNL:

IV.

Bylo hrubou chybou premiéra Nečase, když vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Že profesionální vůdcové „Sudetoněmeckého landsmanšaftu“ mluví, o tom, že jsme je vyhnali, předem ještě okradli, nemusíme se divit. Něčím se musí živit. Ale když náš jakýkoliv ústavní činitel zpívá na tuto notu, musíme mu připomenout, že o přesídlení Němců z Československa do Německa rozhodovali představitelé vítězných spojenců v Postupimi a nikoliv prezident Beneš. Pokud jde o hodnocení přesídlení německého obyvatelstva z ČSR pak patřilo plně do kompetence a pravomoci Spojenecké kontrolní komise, jejíž představitelé hodnotili námi provedené přesídlení v superlativech, jak jsme již uvedli výše. Jakékoliv další hodnocení kohokoliv není směrodatné, jde o hodnocení nepříslušným subjektem. Držme se tedy hodnocení učiněné představiteli Spojenecké kontrolní rady. Termín „vyhnání“ je německým termínem, který neodpovídá termínům užitých v mezinárodních dokumentech: přesídlení, transfer, odsun,“  a je s nimi v zásadním rozporu.

Pan S. Herman pokračuje: „Téměř dvacet let uplynulo od podpisu německo-české deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus 27. ledna 1997 společně prohlásili, že obě strany jsou si vědomy své povinnosti a odpovědnosti, rozvíjet německo-české vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.

Dnes, čtvrt století po pádu Berlínské zdi a železné opony v Evropě od Baltu k Jadranu, vás mohu jako český politik stojící před vámi oslovit jako milé krajany, kteří milujete náš společný domov.“

Poznámka ČNL:

V.

Česko-německá deklarace skutečně mluvila o navázání dobrých česko-německých vztahů, které budou zamířeny do budoucnosti. Deklarace však překročila svůj rámec. Pokud však jde o dobré německo-české vztahy, pak o ně usilovala pouze česká strana. Útokům proti nám je od té doby nesčíslně množství.  Nic se nezměnilo na tom, že Němci, zvláště ti tzv. sudetští a jejich patroni, mluví o našich zločinech, jichž jsme se dopustili při přesídlení německého obyvatelstva z Československa, že jsme přesídlované nejdříve okradli, že jsme se dopustili, jak neustále opakují, válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy. Opět je nastolen „problém tzv. Benešových dekretů a jejich zrušení.

Uvedeme jen jeden příklad takovéhoto jednání. Horst Seehofer, tehdejší předseda bavorské zemské vlády, řekl 24. května 2015 na 66. sjezdu SL v Augsburku:

„70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století.

Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

Krátce po válce přijely první vlaky ze Sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden.“

A ještě H. Seehofer o dekretech prezidenta republiky. Dekrety prezidenta republiky se staly znovu objektem opakovaného útoku např. ze strany pana H. Seehofera, současného spolkového ministra vnitra. Seehofer v Berlíně 25.8. 2018 na konferenci „Svazu vyhnanců“ označil ve své řeči Benešovy dekrety za „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš–Dekrete.“ Toto jsou slova německého spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! Svého představeného následoval Stephan Mayer (CSU, státní tajemník německého ministerstva vnitra ). Prohlásil: „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd „sudeťáků“ v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných. Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky–tydenik.cz/zrada–naroda–nachystana–ben…/
Je snad zbytečné v této souvislosti připomínat, že EU v době před našim vstupem si nechala udělat právní rozbory u známých odborníků, kteří souhlasně potvrdili, že dekrety prezidenta republiky nejsou překážkou pro naše členství v EU.“

Pan D. Herman pokračuje: „Pro mě osobně je to zvláštní okamžik. Pocházím totiž z rodiny, která byla zasažena hrůznými událostmi XX. století. Někteří z mých příbuzných nepřežili takzvané "konečné řešení" židovské otázky. Ti, kteří naštěstí zázrakem přežili, byli těžce zasaženi novou, tentokrát rudou diktaturou.

Na mých vlastních zkušenostech a zkušenostech mé rodiny vím moc dobře, že lidé nemohou být jednoduše zredukováni podle svého etnického původu, nebo politické či náboženské orientace. Nejsou ani jen "Němci", ani jen "Češi". Jsou to skuteční lidé se svou vlastní odpovědností za své životy a činy.

Moje rodné město jsou České Budějovice, jihočeská metropole. Narodil jsem se tam v roce 1963. Určitě někteří z vás pocházejí odtamtud. Ty bych chtěl především pozdravit.

Dětství a mládí jsem strávil na Šumavě, v bývalé dřevorubecké vesnici zvané Guthausen, která leží mezi Tussetbergem a Berg Kubani. Tam moji rodiče v roce 1965 koupili opuštěný dům. Dům byl, jak lidé říkali, "po Němcích". A právě v této obci, která byla založena dřevorubci ze sousedního Bavorska a Rakouska, před 200 lety na Schwarzenbergském panství Český Krumlov, jsem měl poprvé možnost sledovat stopu německo-českého soužití v zemích Bohemie se všemi dobrými a špatnými stránkami. Kolik opuštěných budov a ruin jsem objevil. A kolik opuštěných zahrad se vzrostlými stromy, které svými scvrklými, prorostlými větvemi psaly na obloze otázku: "Proč?"

Na jaře, když zazněla dechovka českých trubek na hřbitově, jsem nacházel částečné odpovědi. Právě tady jsem měl příležitost často se setkat s Šumavany, se kterými jsem hodně prodebatoval. Mluvili jsme o době před válkou, během ní a po válce. A já jsem měl jedinečnou příležitost poslouchat jejich příběhy.

Mezi nimi byla spisovatelka Rosa Tahedl, jejíž knihy jsem všechny četl, a spolu s ní často diskutoval.

Já jsem věděl až příliš dobře, že tyto kontakty s takzvanými "západoněmeckými revanšisty" byly velmi pečlivě sledovány komunistickými úřady. Nicméně moje zvědavost mi umožnila pochopit, jak historické šoky, které válcovaly střední Evropu, otřásly osudy místních lidí ze strachu z pronásledování.

Měl jsem tak možnost podělit se o jejich utrpení, ale také o jejich naději na usmíření. Z tohoto důvodu jsem se stal členem občanského sdružení Ackermann-Gemeinde, a jsem jeho druhým předsedou v České republice.

Nyní můžete lépe pochopit, proč jako člen vlády České republiky dnes stojím před vámi.

Vyjadřuji slova lítosti nad zločiny některých z vašich předků. Zároveň hluboce lituji toho, co spáchali před sedmi desetiletími někteří z našich předků, a tím hluboce zranili naši staletí trvající koexistenci.

Jsme si dobře vědomi jedinečné historické příležitosti, a sice možnosti vrátit se do opuštěných zahrad a hřbitovů a společně ošetřovat ovocné stromy a opuštěné hroby. Nyní můžeme společně odstranit ze starých stromů odumřelé větve, odstranit otazník na obloze a zajistit, aby stromy opět přinášely ovoce.

Také chci využil této příležitosti, aby poděkoval za na obnovu a údržbu našeho společného kulturního dědictví v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku. Bez vaší pomoci by dnes pravděpodobně již neexistovalo mnoho kostelů, kaplí a hřbitovů. Velké Boží požehnání za to!

Ještě bych si dovolil poděkovat také za pozitivní přínos ke stavění mostů mezi našimi dvěma národy, k revitalizaci a zlepšení česko-bavorských vztahů.

Mnozí z vás od převratu, a někdy i dříve, aktivně přispěli k překonání separace mezi našimi národy a k vytvoření nového vztahu. Na mnoha místech rostla důvěra, začalo přátelství. Státní a církevní vyznamenání a čestná občanství měst pro mnohé z vašich řad ukazují, že jste vítáni a cítíme se být s vámi spojeni.

Žijeme ve společném evropském domě, který se snažíme stavět na principech odpovědnosti a svobody jednotlivce, ale také na přesvědčení, že pouze usmíření může položit pevný základ pro naši spolupráci.

Jsme si dobře vědomi nebezpečí, která na nás číhají v dnešní době. Na prahu Evropy nejsou jen nešťastní lidé, kteří doufají v naši pomoc. Ale i ti, kteří nesdílejí naše hodnoty a chtějí žít ve svobodě, ohrožující naše hodnoty. Došlo to až ke strachu z budoucnosti v naší společnosti. V našich ulicích a médiích slyšíme stále víc a víc slova nenávisti.

Nicméně nesmíme ztrácet naději. Musíme se snažit neustále stavět náš společný evropský dům, který nám poskytli naši předci, který musíme být připraveni bránit proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach.

Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV., jehož 700. výročí jsme si připomněli včera, nás k tomu zavazuje.

Kéž nám Bůh pomůže v tomto úsilí.“

http://www.sudeten.de/cms/st/?Presse_%2F_Reden:Reden

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf