Jdi na obsah Jdi na menu
 


A v této rodině začal můj život dětského otroka

2. 1. 2024

A v této rodině začal můj život dětského otroka

 

V žádné učebnici se dnešní mladé generace nedočtou o plánech nacistů na likvidaci nejen našeho státu, ale i našeho národa, ani o tom, kolik našich lidí prošlo koncentračními tábory, kolik jich bylo ve vědecky vyprojektovaných továrnách na smrt úspěšně zlikvidováno, kolik jich bylo bez soudu při výsleších ubito. Kolik dětí – podle vědy o čistotě rasy – vhodných k poněmčení bylo českým rodinám odebráno, ukradeno a zavlečeno do Říše, i kolik těch nevhodných k poněmčení bylo povražděno! Nedočtou se ani, kolik mladých lidí bylo odvlečeno do Říše na nucené práce – této moderní formy otrokářství. Žádná statistika ani neuvádí počty doslova dětských otroků, darovaných gestapem  rodinám zasloužilých nacistů. Jedním takovým otrokem jsem byl i já.

Musím začít od svého otce. Žili jsme ve Znojmě, kde jsem se narodil a kde byl můj otec policistou. Při své službě se stále častěji dostával do konfliktu s henleinovci a jejich bojůvkami a tak se dostal na jejich černou listinu. Po mobilizaci byl nasazen na hranice. Doma zůstala matka se mnou – sedmiletým, čtyřletou sestrou a čekající další dítě. V noci byly varována dobrými Němci, že se henleinovci shromažďují a chystají přepadnout ty ze seznamu a hnát je z města. Stačila vzít pouze tašku s doklady, děti a přes pole a lesy utíkat k rodině do Tvořihráze (obec ve směru do vnitrozemí).

Po posunu nově se tvořící hranice protektorátu utíkala znovu. Napřed do Ratišovic a odtud do Brna, kam se za námi vrátil i otec. Odbojová skupina, jejímž  byl členem, byla zrazena a on, policista ve službě,  byl přímo na ulici v noci ze 4. na 5. dubna zatčen gestapem. Měl štěstí a vše přežil, i nasazení v tzv. bombenkomandu – (skupina odstraňující nevybuchlé bomby, sestavená z vězňů koncentračního tábora „Sachsenhausen – Oranienburg“), i pochod smrti.

Toho rána, kdy byl zatčen, 5. dubna 1944, po důkladné prohlídce bytu gestapem, byla matka poučena, že se nesmíme vůbec stýkat s rodinou, ani s ostatními Čechy a že si sama nesmí hledat zaměstnání. Byla jí předána jména čtyř německých rodin, v nichž měla vykonávat domácí práce (úklid, praní, žehlení, opravy apod.). Matka musela vydělat peníze nejen na obživu sebe a dětí, ale i na nájem za byt a na pravidelné měsíční splátky římskokatolické církvi za malý rodinný domek, který církvi odkázala umírající věřící a který si od ní moji rodiče krátce předtím koupili. Mě nadále nesměla posílat do školy a já byl jednoho rána jedním z gestapáků odveden k brněnskému preparátorovi zvěře Schrollovi. Byla to zasloužilá nacistická rodina. Syn byl vysoký důstojník – nositel všech nacistických vyznamenání, mimo kříž s diamanty. Byl nezvěstný a snad padl na východní frontě. Rodina smutek nedržela. Dcera, vedoucí brněnských německých dívek, byla později zabita při nesmyslné obraně Brna před postupující sovětskou armádou, kdy do obrany byly nasazeny i skupiny zfanatizovaných hitlerjugend, mnohdy dětského věku. A v této rodině začal můj život dětského otroka.

Na rozdíl od starověkých otrokářů, kteří své otroky řádně krmili, nejen proto, aby měli sílu pracovat, ale aby i dlouho vydrželi, můj pán mě nekrmil vůbec a já musel na jídlo (ráno, v poledne i večer) docházet domů. Dílna byla v zahradní vilce s bazénem, vzdálená od jeho bydliště v řadové vilce v ulici Hluboká, na pokraji města, asi 20 minut chůze. V této ulici jsme bydleli i my v jediném tamním poschoďovém činžovním domě.

Můj pracovní den v létě začínal ráno před šestou hodinou a končil až za tmy. V zimním období jsme nastupoval do práce již od páté hodiny, protože v sedm muselo být v dílně už teplo. Zatápěl jsem ve dvou kamnech a oheň jsem musel po celý den udržovat, vedle ostatní práce. Večer jsem musel oheň z kamen vynést a kamna vyčistit, protože přes noc musela být kamna prázdná a čistá. Teprve pak jsem směl odejít. Když se ovšem práce protáhla do noci, tak jsem v dílně i spal. Ale i tak jsem musel kamna ihned po skončení práce vyčistit.

Maso z velkých zvířat (jednou to bylo slůně a dvakrát poník) si odváželi vojáci pro psinec. Jelení, srnčí, bažantí a koroptví si odnášeli ti, co je ulovili. Maso ze psů, lišek, jezevců a dravých ptáků jsem si směl odnést domů já. Toto podřadné, většinou nekvalitní až nepoužitelné maso z preparovaných zvířat bylo vedle dvaceti protektorátních korun (což byla na černém trhu cena jedné cigarety) mou jedinou odměnou – týdenní mzdou. Při objednávce kostry či paroží bylo mým úkolem tyto zbavit masa a vybělit je v chemikálii, bez použití ochranných pomůcek. Podnes pohled na vycpanou trofej nebo obzvláště návštěva bítovského hradu na Vranovské přehradě na Znojemsku ve mně oživují vzpomínky na tuto dobu. Zde vedle mých psích zákazníků neopomenu vždy pohladit vycpaného čtyřrohého kozla, který jako rarita pobíhal volně po soukromé zoo zámeckého pána do chvíle, kdy napadl a pokousal dámu jednoho nacistického hosta a byl za tento prohřešek zastřelen. Jeho maso bylo jediné kvalitní maso, které výrazně a mimořádně obohatilo jinak přeskrovnou naši kuchyni.

Pokud nebyl nikdo cizí přítomen, choval se ke mně můj pán slušně a docela přátelsky. Před návštěvami, až na výjimky pouze německými a nacistickými, se však ke mně choval velice hrubě a fyzicky mě před nimi trestal. Jeho častým zábavným žertíkem bylo, že ženské části návštěvy dal do kabelky, nebo vedle ní položil uříznutou kočičí hlavu, nebo psí či liščí varlata se šourkem, a to tak, aby se na to hned přišlo a on mne za to mohl hned potrestat.

Pro své postavení malého českého otroka jsem byl i účinným způsobem vycvičen. Často před očekávanou návštěvou jsem byl poslán s taškami a batůžkem do německých obchodů pro připravený proviant (housky, perníčky, keksy, salámy, párky, ovoce, zeleninu). Po první samostatné cestě mi byla udělena lekce, jak nikdy nic nevzít. Mým úkolem tehdy bylo přinést plný batůžek malých keksíků. Neodolal jsem a vzal čtyři kousky, zabalil je do kapesníku a schoval do kapsy svého zimníčku. Po návratu na mne čekalo dívčí družstvo hitlerjugendu pod vedením dcery mého pána a já musel z donesených keksíků dělat za hlasitého počítání děvčat hromádky po desíti. Trvalo to pro mne nepředstavitelně dlouho a pochopitelně v poslední hromádce čtyři chyběly. Nic nepomohlo jejich vrácení. Dostal jsem pořádný nářez a byl jaksepatří ponížen od stejně starých i mladších děvčat.  Pomačkané keksíky dostal pes jedné z dívek a nejen já, ale i děvčata tak poznala, jaké je postavení otroka.  Další donášky byly namátkou kontrolovány, ale já si již nikdy nedovolil vzít cokoliv. Nechápu, jak škola mohla mlčky přehlížet mou nepřítomnost na vyučování a přesto mi vystavovat vysvědčení, ač jsem do ní od onoho osudného 5. dubna 1944 do konce války nemohl chodit. Nevím, zda si moje maminka sama vymýšlela školní úkoly, když se mne o nocích pokoušela doučovat. Přesto nemohu nevzpomenout i na jednoho hodného Němce, starého dědu, který zajišťoval mému „pánovi“ provoz prodejny v dolní části Zeleného trhu. Vyráběl z různých peříček hit tehdejší módy – ozdobné špendlíky jak na dámské, tak i na pánské klobouky. Mým úkolem byl sběr těchto peříček z preparovaných ptáků, jejich čištění, třídění a nalepování dle velikosti a barev na archy papíru. Byly to polotovary, z nichž děda špendlíky vyráběl. Ke mně se choval velice hezky. Uměl pochválit i pohladit a nejednou se se mnou podělil i o svačinu nebo mne obdaroval bonbonem. Když jsme byli sami, tak jsem mu musel tykat a oslovovat ho Hansi. Po skončení války pan Schroll nemeškal požádat o výjimku z odsunu s argumentací, že i přes riziko pro svou rodinu neváhal pomáhat rodině politického vězně – tedy nepřítele Říše. Jeho žádosti však nebylo vyhověno.                                                                                   Vítězslav Jurásek, Znojmo