Ach, Čechy krásné, Čechy mé! (Jobova noc. Úryvky.) František Hrubín
Na pokraji pohrom, v srdci dálek
se česká země ocitá, odlivem požárů a válek
zapomenutá ulita,
v níž hukot úzkosti je stlačen.
V deštích tu úzkost pije z mračen,
z modrého nebe stáčí jas
a míchá zlaté víno s temným.
Děvčátko pod chodidlem jemným
stejně ji cítí v ten zlý čas,
jako ji voják, hledě stranou,
cítí pod botou okovanou.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený,
v úvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
A v opuštěných domovech
zimou se na zdech sráží dech,
dech dávno mrtvých i těch živých,
jež vichr z krajin loupeživých
tak vyvracet zná v kořenech,
že ve světnicích rodných praská
podlaha, po níž přešla láska,
podlaha, kterou drhne vztek.
Co rakví a co kolébek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka – rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.
