České národní listy

Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 IV

(Soupeři či partneři?)

PhDr. Antonín Benčík, CSc.

 K tomu poznamenávám, že to bylo pravděpodobně nedlouho po tiskové konferenci V. Prchlíka (15.července), kdy Dubček obdržel od maršála Jakubovského, vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, ostře kritický dopis právě na adresu V. Prchlíka a jeho tiskové konference (18.července) a kdy (ve dnech 20. až 25.července) vydávali sovětští maršálové a generálové velitelům jednotek Varšavské smlouvy, které byly určeny k plánované intervenci, příkazy k bojové pohotovosti s tím, že postaví-li se československé jednotky na odpor, je třeba je rozdrtit" .

A ještě jedna poznámka: Pozornější čtenář po přečtení „Memoranda" snadno zjistí, že i další Pithartovo tvrzení, jako by autoři tohoto dokumentu uvažovali o zajištění bezpečnosti Československa mimo svazek s Varšavskou smlouvou, „v rámci neutralizace země nebo neutrální politiky", je nesmyslné. To také jednoznačně potvrdil i Pithartem zmiňovaný gen. Prchlík v polemice s Vilémem Novým na listopadovém zasedání ÚV KSČ.

Uvedené otázky „serióznosti" Pithartových úvah a závěrů pochopitelně silně zpochybňují i jeho následující značně přehnaná tvrzení o roli vojáků v zahraniční politice stejně jako za vlasy přitažené tvrzení, že českoslovenští vojáci „se přece vyznačují tím, že za českou nebo československou věc už nebojovali doma několik století" .

Dovolím si nyní konstatovat, že Pithartův výklad, úvahy, soudy a odsudky, vztahující se k mocenskopolitickým a vojenskopolitickým skutečnostem let 1968 a 1969, se vyznačují amatérismem a naivitou na straně jedné a fanfaronským hrdinstvím, jakoby inspirovaným biblickým příběhem o Davidovi a Goliášovi, na straně druhé. Jejich výrazem je i nepochopení či ignorace faktu, že rozhodujícím faktorem ovlivňujícím posrpnový vývoj reformního hnutí byla srpnová intervence.

Že to byla například přítomnost a aktivita několikasettisícové intervenční armády, které zapůsobily jako živá voda na konzervativce všech odstínů, že to byl velmocenský nátlak SSSR, i nátlak varšavské pětky a intervenční armády, které silně ovlivnily narůstající diferenciaci československé společnosti i samotného reformního vedení. Že to byly tyto skutečnosti, které spolu s permanentní hrozbou ozbrojeného zásahu intervenční armády či takzvané Střední skupiny sovětských vojsk v Československu podvazovaly možnosti reformního vedení, ochromovaly jeho rozhodování a nutily je ke kompromisním ústupkům.

A opět si dovolím odvolat se na názor vědecké kapacity s problematikou událostí let 1968 a 1969 důvěrně seznámené. Michal Reiman v článku pro Literární noviny v roce 1998 mimo jiné uvedl: „Možnost předejít intervenci - zde nerozhodovaly taktické chyby a neobratnosti - poskytovaly pouze dalekosáhlé ústupky Sovětům. Znamenaly ovšem konflikt s čs. společností a konec reformního vývoje. „Opatrný" a „neobratný" Dubček projevil pozoruhodnou houževnatost v tom, jak se bránil jít touto cestou. (...) Na některých věcech by se přesto bylo dobré dohodnout: rozhodujícím zlomem v situaci byla sovětská intervence. (...) Vojenská obrana v srpnu by bývala přivodila velké oběti na životech a na materiálních statcích. Měla by snad bezprostřední pozitivní morální účin, nemohla však odvrátit porážku a její důsledky. Základní situaci nemohl zvrátit ani odvážnější a rozhodnější posrpnový politický postup - modifikoval by pouze jednotlivosti... hlavním zdrojem demoralizace byla však okupace a její důsledky".

Tolik ke knize Petra Pitharta, protože vyjádřit se argumentovaně ke všem základním problémům a názorům autora by vyžadovalo napsat novou a daleko rozsáhlejší publikaci, než je „Osmašedesátý".

Ve stejném duchu bychom mohli charakterizovat i úvahy V. Havla z listopadu 1968. Jako stoupenec radikálního proudu reformního hnutí vystoupil na plenárním zasedání Výborů svazů tvůrčí inteligence 22.11.1968, jednajících o možnostech odporu proti postupující normalizaci s požadavkem donutit čs. parlament, aby respektoval vůli 14 milionového národa. Jakoby proti jeho vůli nestála „vůle" představitelů 230 milionové supervelmoci. Jakoby příčinou porážky Pražského jara nebyla vojenská intervence jejích armád a pokračující velmocenský nátlak a stálá hrozba krveprolití a nikoli eventuelní chyby a omyly Dubčekova vedení.

V dubnu 1988 byla tato radikální kritika reformistů a hlavně proti Dubčekovu vedení značně razantně obnovena na mezinárodní konferenci  o průběhu Pražského jara   1968 v italské Cortoně. V diskusi o vztahu KSČ a čs. společnosti v roce 1968 se spolupracovníci pařížského časopisu, Tigridova Svědectví,vehementně  snažili prosadit               názor, že základním dělítkem čs. společnosti byl vztah KSČ k čs. veřejnosti,  ačkoli fakta jednoznačně dokazují, že základní určující dělení reformní společnosti probíhalo mezi hlavním reformním proudem, v jehož čele stál A. Dubček, a mezi radikály všech odstínů. Názory spolupracovníků Svědectví zde prezentoval především Vilém Prečan a Jan Pauer. Záhy se ukázala souvislost těchto názorů s představami o politickém vyústění opozičního hnutí a narůstajícím rozporu mezi socialistickou a občanskou opozicí, což ohrožovalo jeho jednotu.

V tomto duchu napsal a v roce 1988 vydal Pavel Tigrid publikaci Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Nebylo to náhodné, ale cílevědomé. Že obzvlášť razantní útok proti reformistům a především jmenovitě proti Dubčekovi zahájil počátkem léta 1989 Pavel Tigrid. Jako šéfredaktor časopisu Svědectví, vydávaném v Paříži, v článku „Zpráva o stavu střední Evropy" (č. 87/1989) velice razantně napadl reformistu Milana Hübla a Pelikánovy římské Listy, že s pomocí KS Itálie a celého týmu stoupenců demokratického socialismu „postrkávají bývalého prvního tajemníka KSČ (A.D.) na politickou předscénu". Podle něj bylo zřejmě skandování Dubčekova jména na protirežimních demonstracích dílem nějaké klaky. „Naproti tomu (uvádí dále) Václav Havel, nejproslulejší politický vězeň požívá nesporné úcty u stále rostoucího počtu spoluobčanů, ovšem výlučně jako spisovatel - intelektuál, příkladný obránce lidských a občanských práv". V závěrečné části své "Zprávy" zvedá varovný prst: „jestliže se opravdu ukáže, že reformní komunisté a jejich program z roku 1968, Gorbačovsky přičesaný, ještě jednou vstoupí do politické hry se šancí v čs. společnosti zabrat, pak je nutné už dnes a dostatečně hlasitě vyjádřit obavu, že to bude pohyb nikoli dopředu, ale zpět. Aspoň o dvacet let".

Tigrid pak současně ukazuje, jak tomu zabránit. Vypracovat snadno srozumitelný program svobody, demokracie a nezávislosti, který hledá svou postavu. A tou - podle něj - může být jenom liberál bez bázně a hany, kterého bude nutné do této role eventuelně dotlačit. Svou vizi končí téměř pateticky: „Takový snad bude bezprostředně osud dnešního kandidáta, zítra doufejme nositele Nobelovy ceny míru, Václava Havla".

Tigrid zde čtenářům podsouvá představu o Dubčekovi, neschopném pochopit, že nelze jednoznačně navázat na reformní proces, přerušený srpnovou invazí. Ignoruje či zamlčuje skutečné názory a představy A. Dubčeka, vyslovené v závěrečném interview při listopadové návštěvě pro L´ Unita. On zde totiž jednoznačně uvedl, že v Československu musí dojít ke střetnutí mezi stoupenci „Poučení" a mezi těmi, kdo mysli jako on, kdo jsou pro demokratické přeměny, přičemž řešení vidí mezi spojením zásad Akčního programu s požadavky současnosti, s respektováním „hlasů" či požadavků mladé generace – „dětí srpna 68". Tedy žádný staromilský návrat do roku 1968.

Tak jej také viděla skupina autorů či autor článku „Ať žije Gorbačov, viva Dubček", píšící pod pseudonymem „Dalimil". V prvním čísle Listů (1/1989, s. 3) mj. uvádí: „Dubček nás v Itálii příjemně překvapil. Nebyl to už ustrašený, vyčkávavý, do problému vlastní rehabilitace pohroužený funkcionářský penzista, ani komunistický laudátor temporis acti z předsrpnového rozhovoru s Unitou, ale rozumný realistický politik, uvažující nikoli už v parametrech doby před dvaceti léty, nýbrž v kontextu dneška".

Na útok P. Tigrida reagoval tentokrát šéfredaktor římských Listů J. Pelikán v článku z 5.7.1989 (č. 4/1989, s. 1-4): „Nové naděje ale bez iluzí". J. Pelikán zde ocenil významnou vůdčí roli V. Havla v opozičním hnutí proti Husákovu režimu. Současně ale odmítl stavění A. Dubčeka do opoziční role vůči V. Havlovi. Kategoricky odmítl tvrzení že Dubček představuje nebezpečí návratu o 20 let zpět. Odmítl tvrzení, že jsou to „římské Listy", které postrkují Dubčeka na politickou předscénu neboť „je to sám Dubček, který se vrací do politiky a my to  jen vítáme a na rozdíl od mnohých, kteří se jej snaží ignorovat nebo cenzurovat (nejen v oficiálním tisku) snažíme se jeho veřejné vystoupení objektivně předat čtenářům..."

Vysvětluje proč zvláště s ohledem na vývoj situace v Polsku, Maďarsku a v SSSR může A. Dubček sehrát významnou roli v dalším vývoji naší země: „Naše společnost potřebuje ve svém úsilí o změnu jak Václava Havla, tak i Alexandra Dubčeka, ale také arcibiskupa Tomáška a mnoho dalších osobností, osvědčivších se v minulosti, i zcela nových, kteří budou minulost odmítat a budou chtít jít zcela novými, dosud neprobádanými cestami".

V obdobném duchu vyznívá i článek Rudolfa Slánského - zakládajícího signatáře Charty 77 – „Dubček a Havel po dvaceti létech", otištěný v témže čísle Listů. A bylo by možné uvést i řadu. dalších názorů ve stejném duchu.

Ve stejném duchu a tónu jako Tigrid vystoupil ještě před tím i Vilém Prečan. Ve   svém projevu na  konferenci  o „Demokratické revoluci ve vnějším impériu" - konané

1.-2. května ve Washingtonu - při analýze vývoje situace v zemích východního bloku  dospěl k závěru - a to v souladu s Tigridem - že největší morální autoritou Československa a jedním z duchovních vůdců demokratické revoluce je Václav Havel.

Každý má právo na svůj názor, na své vidění a hodnocení situace. Až potud je vše v pořádku. Kdyby ovšem V.               Prečan tak očividně neignoroval či nebagatelizoval inspirační vliv demokratických tradic pro demokratickou revoluci a to právě v Československu. Jakoby žil na jiné planetě a nevěděl např. nic o tom, že v roce 1988 proběhla v Evropě - od skandinávských zemí až po italskou Bolognu dlouhá série mezinárodních konferencí, seminářů a dalších akcí k reformnímu procesu 68. roku a jeho významu pro ideály demokracie. A jakoby se k němu nedonesl ani náznak mezinárodního ohlasu opoziční aktivity A. Dubčeka, o čemž lze ovšem s úspěchem pochybovat.

Logika jeho politické podjatosti a bagatelizování vlivu demokratických tradic 68. roku i hrubé podceňování opoziční aktivity A. Dubčeka jej dovedly k závěrům a krokům, jak je prezentoval i na konferenci či semináři k 10. výročí sametové revoluce v říjnu 1999: „Už koncem listopadu (1989) bylo jasné, že se bude rozhodovat o tom, kdo bude ta osobnost, která bude stát v čele Československa. Když 29. (listopadu) odjížděl z Vídně kníže Schwarzenberg do Prahy, já, jako člověk, který byl předtím šest let v těsném spojení s Václavem Havlem, jsem prosil Karla Schwarzenberga, aby vyřídil ode mne jeden jediný osobní vzkaz. Nemůže stát proboha        v čele státu člověk, který když přijde těžká doba se rozpláče. S Alexandrem Dubčekem máme zkušenosti z jeho selhání (sic) v roce 1968-1969, a z toho, že dvanáct let, mezi 1976 a 1988, mlčel a na žádnou výzvu, žádnou prosbu, aby třeba nějakým gestem podpořil disent, to druhé demokratické Československo, neřekl ani slovo, odmítl to a čekal až do roku 1988 (sic)... Tak jsme to tehdy cítili v exilu, že takto se bude rozhodovat mezi Pražským jarem na lepší úrovni obrodovským a mezi návratem svobody se vším všudy, že tady - že jsou pouze dvě alternativy a že Václav Havel se musí rozhodnout". A rok předtím na mezinárodní konferenci v Paříži v roce 1998, v rozporu s dokumenty a se skutečností tvrdil, že ideály Pražského jara 1968 v listopadu 1989 již nikoho nezajímaly.