Jdi na obsah Jdi na menu
 


Autorita Tomáše G. Masaryka, národ a Evropa II

7. 3. 2020

Autorita Tomáše G. Masaryka,  národ  a  Evropa II

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Stav společenské anomie a absence věrohodné autority souvisí s krizí  identity. Čím více se po roce 1989 o identitě mluvilo, tím méně se identita pozitivně utvářela.

Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost osobnosti (jedinec je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od  představitelů skupin, ke kterým jedinec patří ( např. rodina, spolek, obec,  stát...) Identita se vyjadřuje jak slovem  já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro  nebo  makroskupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum.

Národní identita spočívá v souhrnu  faktorů, které jsou pro ni  charakteristické.  Patří sem: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč ( ale neplatí vždy a všude), společné sociální a hospodářské instituce a vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Národní identita je povědomí o historickém  společenství, ke kterému patříme, o  jeho specifické cestě dějinami mezi  cestami jiných národů, je to i  vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí od předchůdců k  pokračovatelům  v čase, spojení respektované tradice s  nutnou inovací. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle.  Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena.

 

Svět dnešní  „mediokratury“ manipuluje člověkem a nabízí mu   nové vzory  pro  chování jedinců společensky nezakotvených. Vyšším celkem, k němuž se má vztahovat dnešní skupinová  identita, nemá být už národ, ale vyšší geograficko-politický celek – Evropa.  Je to nová, neočekávaná  příležitost pro  identifikaci, ztotožnění, sebepojetí a sebeprojekci  současníků.  Znamená to, že identitu národní máme  odložit?  Čím jako Evropani budeme kulturně  žít, co budeme chtít,  v co budeme doufat ? 

Skutečnost je taková, že identita jedince čerpá  svůj obsah   z příslušnosti k rodině, k vrstevníkům, k souvěrcům,  k  rodnému kraji,  k vlasti.  Sytí se převážně  hodnotami  bezprostředně prožívaných  okruhů. Teprve  pak může vstoupit   do  celků, které jsou  na stupnici zobecnění výše,  jako  např.  dnes aktuálně celý světadíl -  kontinent  Evropa.

Evropa jako  geograficko-historický pojem   je  velmi vysoká  abstrakce.

 

Odhlédneme-li od  jednotlivých evropských zemí, je to pojem značného rozsahu, ale chudého obsahu. Je nápadné, že  i současná   programová sebeprojekce  Evropské unie se omezuje na několik všeobecných  politických  hesel, nadto  vlivem nestejných zájmů  členských států  ne vždy  jednoznačného významu. Bez vzájemné výměny  materiálních i duchovních hodnot  jednotlivých  evropských národů by byla  pojmová  kategorie  Evropy  obsahově zcela vyprázdněná.  I  proto  je mylné  národní uvědomění a  program evropské integrace  stavět do protikladu. Navzájem se  nevylučují, ale naopak podmiňují a doplňují.  Ani Češi nevstoupili do Evropské unie s holýma rukama, ale s kulturním bohatstvím, které  jejich národní společenství po staletí shromažďovalo. Na toto bohatství  nelze zapomínat. A to platí přirozeně i pro ostatní evropské národy. Tím spíše, že se jim zhusta  místo deklarované  europeizace předkládá  módní amerikanizace.  Ani  federealizovaná  Evropa  nemůže rušit  ideu národa. Vzájemná výměna kulturních hodnot není bez jedinečnosti národů  a  jejich odlišných národních identit vůbec  možná. A tato výměna, která tu byla od nepaměti, je v zájmu zachování evropské civilizace nejvýš  nutná.

Všelidský smysl federalizované Evropy nespočívá v hegemonii a  v uspokojování  geopolitických zájmů  velmocí, ale v trvalé a spolehlivé ochraně evropského kulturního dědictví, dědictví  jednotlivých evropských  národů.

 

Jak to, že se národní idea u nás potlačuje?

Pro formování skupinové i osobní identity  byl  u nás v minulosti národní program velmi důležitý.  Po roce 1989 se nestal ani předmětem úvah. Zanedbala se starost o autentičnost národa, o jeho uvědomělou existenci, o vědomí historické kontinuity, o jeho charakter, o  jeho kulturu a  vzdělanost.  I národní umění všech druhů  nás  většinou  přestalo  životem  provázet. Převahu  ve veřejném prostoru získala  nepřeberná  nabídka  z dovozu. Zpochybněna byla ovšem především sama kategorie národa. Je to prý přežitek a fikce. Ale tváří v tvář přetrvávajícím nacionalismům tradičních velmocí  i  novým nacionalismům, které se s neskrývanou silou (leckde i  s podporou velmocí) přihlásily k  právu na sebeurčení  pro tu či  onu  národnostní skupinu, se musíme ptát: Není  potlačování národní myšlenky  v zájmu  evropské integrace jen nová účelová politická  fikce,  která má zbavit  některé národy péče o hlubší národní program a  zrušit  tak jejich identitu, historickou kontinuitu a posléze i holou existenci? A není to příznak neomluvitelné slabosti  a nového kolaborantství, že právě my  jsme ochotni  rezignovat na  svou národní  identitu? Soustředěným dlouhodobým působením médií jsme již otupěli, nejsme citliví na  útoky proti  své národní  příslušnosti.  A mládež ztratila většinu možností ji získat. Veřejným prostorem zavládla silná protinárodní propaganda. Poznala jsem  např. studenty, kteří se báli slova vlast, měli obavy ze „zapáleného“ vlastenectví a  chtěli být raději Kelty  než Čechy a Slovany.  A přitom přece  jen se silným pocitem sounáležitosti s vlastním národem a jeho kulturou nám nechybí sebejistota v komunikaci s celým světem za hranicemi. Přijdete-li „ven“, zeptají se vás  nepochybně s nepředstíraným zájmem: „Where are you from“?

Ovšem polistopadoví političtí vůdcové  nás učili jinak. Skupinová identita prý má být podřazena identitě individuální, řekl pan P. Pithart. Pokud tomu tak není, rodí prý se extremismus. Nezbývá než se  názorům pana Podivena  opět „podivit“. Cožpak přirozená oddanost člověka  rodné zemi, nezištná a obětavá práce pro nadosobní celek, vědomí  sounáležitosti  s  blízkými  účastníky  společného historického osudu - to je možno označit jako extremismus?

Bez jasné osobní i skupinové identity není možno stanovit smysl života,  ani osobní, skupinové, národní a státní cíle. Bez historicky, politicky, hospodářsky a kulturně vytvořené národní identity a důvěry ve vlastní národ nelze vytvořit ani společnou identitu evropskou a harmonické spolubytí a spolužití  národů v Evropě.

V integrované Evropě je zapotřebí, aby si národy uchovaly svou národní identitu jako výraz svého specifického   kulturního bohatství. A jako podíl na kulturním historickém   bohatství  Evropy. Pro nás to znamená – při starosti o osud vlastního národa a bratrského národa slovenského – aktivně se účastnit řešení  nových otázek a problémů nejen národních, ale i celoevropských  a  celosvětových. Ale  přitom nikdy svou národní identitu  nesmíme opouštět. Deficit národní identity oslabuje jak  stát, tak  i identitu osobní.

Zahraniční pozorovatel o nás svého času napsal: „Historické pohromy oslabily Čechy tak, až začali pochybovat o své identitě a ztrácet pocit životní jistoty. Je u nich nebezpečí jakési lokajské mentality. Češi často více imitují než ze sebe tvoří. Nejistota, která dnes existuje v poměru k Němcům, je typická. Bylo by dobré ujasnit si svou identitu a svůj vklad Evropě. Asi jako to dělal  M a s a r y k: znal svět a přitom stál pevně na zdejší půdě.“

Dovolávat se Masaryka je vskutku na místě. Byl u nás autoritou (tím, kdo má být vážen a ctěn) a zůstává jí. Byl  a  je představitelem a ručitelem morálně politických a kulturně osvětových hodnot   v rozměru osobním, národním  i všelidském. Neměli bychom dovolit, aby byl odsouván do dějin bez vztahu k dnešku. Koncem 19. století,  v krizové době, kterou F. X. Šalda charakterizoval jako dobu „soumračnou, vyprahlou a zoufalou“, publikoval svých pět programových studií: „Česká otázka“, „O naší nynější krizi“, „Jan Hus“, „Karel Havlíček“, „Otázka sociální.“ Podal tu výklad důležitých etap historie našeho národa v Evropě, ukázal konsenzuální hodnoty, které mohly společnost motivovat, inspirovat a integrovat (credenda et miranda). Sám se postupně svým životem a dílem stal zosobněním pozitivních  národních  tradic. Takovým  zosobněním  ve všech peripetiích 20. století zůstal, a my se stále znovu přesvědčujeme o tom, že bez  jeho autority nelze u nás  udržet a rozvinout ani individuální ani skupinovou identitu. Bez věrohodné autority a vědomí toho, co lidé po generace chtějí, čeho si váží a co milují,   spěje individuum i skupina k rozkladu, úpadku, rozpadu.

 První odboj a první republika, přes  krátkost svého trvání a nedokončenost sociálního programu, ztělesnila   Masarykovy směrodatné hodnoty, svobodu a svébytnost národa, rozvoj demokracie a humanity, vzdělanosti a kultury. Dík obětavé práci prostých lidí, kteří tyto hodnoty vzali za své,  kteří je přijali jako národní  i osobní program, vznikl na našem území  a 20 let existoval stát, na který vzpomínáme s láskou a hrdostí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář