Banderovská apokalypsa, díl II, část 1
Banderovská apokalypsa, díl II, část 1
Jaroslav Honzák
Vnitropolitická situace na Slovensku po jeho osvobození, činnost a působení banderovců na Slovensku od roku 1945, provádění opatření vlády ČSR, armády a bezpečnosti v letech 1945 – 1948
Jak známo , Slovensko se po 14.3.1939 z milosti Hitlera stalo „samostatným státem“. Jeho prezidentem se stal římsko-katolický kněz Jozef Tiso, který podřídil veškerý ekonomický a lidský potenciál země zájmům nacistického Německa. V září 1939 Slovensko nejen propůjčilo své území německým vojskům k napadení Polska, ale i slovenská armáda se aktivně zapojila do této válečné operace. Po napadení SSSR se i Slovensko podílelo na této agresi tím, že slovenská vláda vyčlenila dvě divize, jejichž úkolem bylo střežit komunikace a důležité strategické objekty na okupovaném sovětském území proti rozmáhajícímu se partyzánskému hnutí. Je nutno však uvést, že mnoho vojáků a důstojníků těchto jednotek se neztotožňovalo s tímto svým posláním a řada z nich přeběhla k sovětským partyzánům. Nejznámější je příběh slovenského kpt. Nálepky, který se stal velitelem partyzánské jednotky a při bojové operaci o město Ovruč padl. Jmenovaný byl posmrtně vyznamenaný titulem „Hrdina SSSR“.
Fašistické velení pod dojmem těchto hromadných dezercí pak rozhodlo o stažení těchto slovenských jednotek. Řada z těchto slovenských přeběhlíků pak vstoupila do jednotek čs. armádního sboru generála Svobody. Bohužel to však byla jen malá část slovenských vojáků, která nepodlehla fašistické ideologii a uvědomila si svoji sounáležitost k bývalé ČSR a společnému boji příslušníků obou národů za osvobození ČSR z fašistického područí. Většina velitelského sboru slovenské armády, část řadových vojáků a především policie se ztotožňovala s ideologií, hlásanou vedoucími činiteli slovenského státu. Zejména měla zhoubný vliv na ovlivňování širokých vrstev slovenského národa Hlinkova garda (dále HG), především na občany mladší a střední generace. Tato organizace se spolu s většinou slovenského kléru plně angažovala v duchu této ideologie.
Toto tragické období slovenského národa výstižně charakterizoval slovenský spisovatel Dominik Tatarka ve své knize „Farská republika“. V průběhu roku 1944 se stále více Slováků začínalo uvědomovat zhoubnost, bezvýchodnost a neudržitelnost Tisova režimu i blížící se porážku fašistického Německa. Ve slovenských horách se formovaly první odbojové a partyzánské oddíly, posílené o výsadky z SSSR. Rozmach této odbojové činnosti znepokojil nejen luďácké představitele, ale i velení německých branných sil.
Jak známo, právě v letních měsících roku 1944 RA rozvinula širokou ofenzivu v karpatské oblasti a fronta se nezadržitelně blížila k východním hranicím Slovenska. Fašistické vojsko proto posilovalo svá obranná postavení v horském masivu Karpat. Právě tehdy koncem srpna 1944 vypuklo, zpočátku živelné a postupně spontánní povstání občanů středního Slovenska, které nabylo charakteru národního povstání. O jeho průběhu bylo napsáno mnoho publikací, a proto se o událostech s ním spojených zmiňuji jen stručně. Slovenští povstalci se plné dva měsíce bránili vojenské převaze německých elitních jednotek, především oddílů SS. Bohužel na potlačení povstání se aktivně podíleli i některé slovenské jednotky, které zachovaly věrnost J. Tisovi. Zejména smutně prosluly jednotky PO-HG Pohotovostní oddíly Hlinkova gardy) svojí krutostí a brutalitou, ve které předčily i otrlé SS-many. Zajaté a zraněné vojáky a partyzány SNP gardisté krutě mučili, zaživa je upalovali (jak tomu
bylo např. ve vápence v Kremničce). Prováděly trestné výpravy proti jejich rodinám, vypalovali jejich domy a podíleli se na transportech zajatců do KT aj. Po potlačení SNP nechal J. Tiso uskutečnit v kostele v Bánské Bystrici „děkovnou mši“, věnovanou německým jednotkám, které se účastnily tohoto tažení. Při této příležitosti J. Tiso vyznamenal přítomné fašistické důstojníky a generály nejvyššími slovenskými vyznamenáními.
V průběhu osvobozování Slovenska RA i čs. armádním sborem gen. Svobody, které probíhalo od října 1944 do konce dubna 1945, prchali s ustupujícími Němci čelní představitelé tisovského režimu, včetně j: Tisa, který však spravedlivému trestu neunikl. Především, nejvíce zkompromitovaní členové a funkcionáři HG i PO-HG se po skončení válečných operací uchýlili do emigrace v různých zemích Evropy i Ameriky, odkud šířili nenávistnou kampaň proti obnovené ČSR. Další pohrobkové slovenského fašismu však v zemi zůstali. Řada z nich se po květnu 1945 odstěhovala do českého pohraničí, kde se snažila získat novou identitu, aby tak unikla spravedlivému potrestání za spáchané zločiny.
Po osvobození Slovenska a obnovení státnosti ČSR byly na celém území Slovenska ustaveny speciální vyšetřovací komise, jejichž posláním bylo odhalit trestnou činnost exponentů tisovského režimu. Mnoho skutečných viníků však potrestání uniklo nebo byli odsouzeni k neúměrně nízkým trestům. To se týkalo i mnoha kněží všech církví, pracovníků státní a veřejné správy, včetně justice, policie, armády. Řada z nich pak vykonávala své původní povolání jako za doby slovenského státu. Ve svém nitru část z nich zůstávala věrná svým dřívějším idejím. V průběhu prvních poválečných týdnů a měsíců si většina obyvatel Slovenska představovala, že již nic nemůže ohrozit klid a bezpečí jejich domovů a rodin. Že se budou moci věnovat poválečné obnově. Především území severovýchodního Slovenska bylo velmi těžce postiženo několikaměsíčními úpornými boji o ovládnutí Karpat. Za tuto zkázu byli obviňováni nejen němečtí fašisté, ale i vojáci RA, kteří za neuvěřitelných těžkostí a ohromných lidských ztrát, museli svádět urputné boje o každou píď slovenské země.
Proto ukrajinští nacionalisté sázeli i na tuto kartu, že se jim podaří přesvědčit většinu tamních Rusínů a Ukrajinců, že banderovci přicházejí na Slovensko jako jejich pokrevní bratři., aby je osvobodili od české nadvlády a současně je ochraňovali před sovětskou okupací.
Již v létě 1945 a především na rozhraní let 1945 – 1946 se banderovci stávají na východním Slovensku vážnou hrozbou, se kterou je nutno počítat. Řada jednotek UPA operovala v té době v blízkosti slovenských hranic. Při svých střetech s polskými ozbrojenými složkami byla občas donucena překročit naše hranice a uchýlit se do relativního bezpečí v rozsáhlých lesních a skalních masivech tohoto regionu. V prvním poválečném období zajišťovaly ostrahu slovenských hranic málo početné a slabě vyzbrojené jednotky finanční stráže. Proto pro banderovské velké a dobře vyzbrojené tlupy nebyl problém vnikat na naše území a pokoušet se zde nastolit režim, který tyto jednotky prosazovaly v Polsku. Proti jejich počínání byly naprosto bezmocné i málopočetné stanice NB (Národní bezpečnosti) a i další instituce státní a veřejné správy, včetně vojenských jednotek. Nejhůře na tom bylo místní civilní obyvatelstvo, které se muselo podřídit jejich zvůli.
K prvnímu většímu vpádu banderovců na naše území došlo již v srpnu 1945 v prostoru Dukelského průsmyku. Tehdy se asi 200 členná jednotka dostala až do povodí řeky Ondavy. Další skupiny pronikly až do prostoru Spišská Nová Ves. Jiné postupovaly směrem na východ do prostoru okolí Medzilaborců. Když pak byly do těchto oblastí urychleně nasazeny naše jednotky, banderovci se stáhli a vrátili se do svých základen v Polsku. Avšak krátce nato bylo zjišťováno, že na Slovensko pronikají další banderovské oddíly, které postupovaly na území okresů Svídnik, Stropkov, Medzilaborce, Humenné, Snina, Bardějov a Giraltovce. Zde žili převážně obyvatelé rusínské a ukrajinské národnosti. Dle dohadů mohlo jít o dosti početné jednotky v síle asi jednoho tisíce mužů. Jednotlivé roty a čety se pohybovaly celkem otevřeně a obce, které chtěly obsadit, předem skrytě prozkoumaly a teprve v pozdních večerních hodinách do nich vstupovaly a v ranních hodinách následujícího dne je opouštěly. Zde shromažďovaly údaje o komunistech, Židech, příslušnících samosprávy, bezpečnosti. Zpravidla, až na výjimky, však proti těmto osobám nijak nezasahovaly. Byl to spíše jakýsi zpravodajský průzkum a tyto jednotky se vyhýbaly přímým střetům s našimi vojenskými oddíly, které byly do těchto oblastí postupně nasazovány. Za strany banderovců šlo převážně o cílenou agitačně propagandistickou akci se záměrem získávat na svou stranu tamní obyvatele rusínské a ukrajinské národnosti a přesvědčovat je o správnosti a oprávněnosti jejich tažení proti komunistům, Židům, dále vyvolávat averzi proti Čechům aj. Někdy dokonce organizovali zábavy a taneční večírky. Na těchto shromážděních vystupovali i jejich řecko-katoličtí kněží, kteří spolu s místními duchovními pořádali buď v kostelech nebo v přírodě společné bohoslužby, což mělo velký psychologický vliv na tamní bigotně věřící obyvatele. Jejich součástí byly besedy a diskuse na tehdy aktuální témata, především o boji za vytvoření Velké a nezávislé Ukrajiny, která se stane společnou vlastí všech Rusínů, Ukrajinců, dosud žijících na území SSSR, Polska, ČSR i Rumunska. Občanům rozdávali letáky v ukrajinštině a slovenštině a snažili se dělat nábor dobrovolníků do jednotek UPA.
