Banderovská apokalypsa, díl II, část 7
Banderovská apokalypsa, díl II, část 7
Jaroslav Honzák
Velitelství skupiny Teplice se vzhledem k měnící se situaci operativně přesunovalo do prostoru, kde bylo těžiště akcí našich jednotek. V první fázi to bylo Humenné, později Prešov, Spišská Nová Ves, Bánská Bystrica a další. Při tomto velitelství byl dislokován i štáb velitele pluku Slovensko. V době, kdy byl pluk SNB Slovensko formován, se původně počítalo, že jeho jednotky, prapory, roty a samostatné čety, převezmou ostrahu čs.-polských hranic na území severního a severovýchodního Slovenska.
Vzhledem ke změněné situaci, kdy banderovské jednotky v krátké době pronikly do slovenského vnitrozemí a rozšířily svůj prostor do ostatních oblastí Slovenska, byly jednotky Pohraničního pluku SNB Slovensko bezprostředně nasazovány do přímých bojových akcí v součinnosti s vojenskými jednotkami. Početní stav pluku tehdy činil cca 1 400 příslušníků. Pluk se zpočátku skládal ze dvou praporů, s krycími názvy Javor a Osika a byl postupně doplňován o další samostatné útvary. V červenci a počátkem srpna 1947 byli naši příslušníci nasazování do akcí na území okresů Snina, Humenné, Medzilaborce, Svidník, Stropkov, Bardějov a postupně do některých dalších. V té době již rozčleněné banderovské oddíly postupně pronikaly jihozápadním směrem. Již v této první fázi se našim jednotkám podařilo zajmout několik desítek banderovců. Někteří se dokonce vzdávali dobrovolně. Od nich se naši zpravodajci a velitelé dozvídali o záměrech a cílech tohoto banderovského tažení. Byly zjišťovány konkrétní poznatky o jednotkách, které se této akce účastnily, jména jejich velitelů i trasách jejich pochodu napříč celou ČSR.
Především se jednalo o sotně Chromenko, Burlak a Brodyč. Tak například sotňa Chromenko měla v době červnových vpádů více než 100 mužů. O první průnik se pokusila již 10.6.1947. Tenkrát se probila až do prostoru obce Osadné, odkud pak byla našimi jednotkami vytlačena zpět za hranice. 17.6.1947 znovu zaútočila na naše hranice. Tentokrát se její záměr zdařil, když se pevně zachytila na našem území. Přes značné ztráty, které v následných bojích utrpěla, se jí pozdějo podařilo i se svým raněným velitelem projít Slovenskem, Moravou a v prostoru jižních Čech se dostat do USA-zóny v Rakousku.
V noci z 21. na 22.6.1947 pak na slovenské území pronikla nejnebezpečnější a nejpočetnější sotňa Burlak. Ta se bez větších problémů dostala přes ženijně-technické zátarasy a naše menší prvosledové jednotky se jí nepoostavily na účinný odpor.
Úspěšnými průniky sotní Burlak, Chromenko, a Brodyč se jejich velitelé snažili co nejrychleji projít napříč ČSR, dostat své jednotky do bezpečí v USA-zónách Rakouska a Německa a přitom se pokud možno vyhýbat bojovým střetům s našimi jednotkami. Tomuto cíli podřídili svou taktiku a strategii, aby přiměli své podřízené bojovníky k maximálnímu vypětí sil. V průběhu jejich tažení na našem území se projevovaly i snahy o dezerci především násilně mobilizovaných Ukrajinců, kteří si začali uvědomovat beznadějnost své situace.
Tak např. velitel sotně Chromenko přesvědčoval své střelce, že po úspěšném překonání slovenských hranic budou pro ně na území ČSR připravena letadla, kterými se bezpečně dostanou do Rakouska nebo Bavorska. Chromenko byl též známý svou krutostí a přísností. Kázeň v jednotce si udržoval drastickými prostředky, včetně trestů smrti. Ranění a těžce nemocní střelci byli zpravidla ponecháváni svému osudu s tím, že jim bude poskytnuto ošetření československým zdravotnickým personálem. V některých případech nechal vlastní raněné usmrcovat příslušníky „polního četnictva“.
V sotni Burlak byla situace trochu odlišná. V Polsku byla považována za jakousi elitní jednotku, která zpravidla dostávala ty nejtěžší úkoly. Dokázala se úspěšně probít z mnoha obkličovacích operací polské armády. Též při jejím průniku napříč Slovenskem byla považována za nejnebezpečnější a nejzákeřnější banderovskou jednotku vůbec, na jejíž vrub padlo nejvíce našich vojáků i příslušníků SNB. Měla velmi kvalitní výzbroj. Nejméně 12 LK sovětské výroby a velké množství dalších moderních lehkých pěchotních zbraní, včetně ručních granátů. Burlak se jmenova Volodymir Sčihelskyj, roč. 1920. Pocházel ze Lvova. Studoval gymnázium, které nedokončil a stal se obchodním příručím. Již od mládí byl vychováván v duchu extrémního ukrajinského nacionalismu. Své první bojové zkušenosti získal jako dorostenec ukrajinského Sokola ve svém rodišti. V 18ti letech se na podzim roku 1938 dostal se svými přáteli na tehdejší Podkarpatskou Rus, kde se s nimi aktivně zapojil do činnosti v Karpatské Síči. Tam získal nižší velitelskou funkci.
V březnu 1939 se zúčastnil bojů, nejprve proti naší vojenské posádce v Chustu a později proti okupujícím maďarským honvédům. Po rozbití své jednotky ustoupil s přeživšími spolubojovníky do Rumunska. Rumuni ho však předali Maďarům. Z maďarského zajetí ho osvobodil vstup do ukrajinského legionu. Po přepadení Polska se zúčastnil hromadných pogromů na Poláky a Židy. Po napadení SSSR nastoupil do ukrajinské policie, kde dosáhl důstojnické hodnosti. V červenci 1944 přešel s celou svojí jednotkou do útvarů UPA, kde se stal velitelem sotně. Jeho útvar pak operoval v polských Karpatech, odkud se koncem června 1947 probojoval na slovenské území. Byl bezesporu schopným velitelem, dobrým organizátorem a agitátorem, který si v jednotce udržoval plnou autoritu. V jeho sotni se nacházel i vyšší funkcionář UPA a OUN ing. Lubomír Bachtalovskyj – krycím jménem Zenko. Dále ukrajinská učitelka Olga Chanasová, krycím jménem Ofélie, která byla jeho milenkou.
