České národní listy

Banderovská apokalypsa, díl II, část 8

Jaroslav Honzák

Po překročení našich hranic Chromenkovy a Burlakovy sotně společně pronikaly do našeho vnitrozemí. Měly na svědomí přepady vesnic na okrese Snina, jmenovitě Papin, Osadné, Nová Sedlica, Ubla a Ulič. Ke komplikovanější situaci docházelo u sotně Brodyč. Ta se vícekrát, zpočátku neúspěšně, pokoušela překonat naše hranice v prostoru Čargovského pohoří. Teprve v průběhu července 1947 se jí podařilo proniknout na slovenské území a to v době, kdy ochrana čsl. hranic byla značně oslabena v souvislosti s probíhající operací po průniku jednotek Burlaka a Chromenka. 

V té době převzal řízení skupiny „Teplice“ tehdejší brig. generál Julius Nosko, který za SNP byl náčelníkem štábu 1. čsl. armády. Již tehdy se projevil jako schopný organizátor a energický velitel. Po potlačeném SNP měl i značné zkušenosti z partyzánských bojů. Srážky našich jednotek s banderovci však v první fázi  nepřinášely očekávané výsledky. Především nástup nových, nezkušených vojenských jednotek a jejich nasazování do bojových akcí po částech, nebylo právě optimálním řešením. I po nástupu pluku SNB „Slovensko“ se i nadále projevovaly potíže při uskutečňování rychlých a pohyblivých akcí, ovlivňované též nedostatkem motorových prostředků těchto jednotek. Značné problémy se vyskytovaly i ve výzbroji jednotek. Navíc jednotky měly nedostatečné zásoby střeliva. Další potíže spočívaly v nedostatečných bojových zkušeností většiny nových velitelů. Do těchto akcí byly nasazovány i jednotky škol záložních důstojníků. I když jejich výcvik byl na kvalitativně vyšší úrovni než u řadového mužstva, přesto jejich absolventi nebyli cvičeni pro podmínky partyzánského boje. V praporech aspirantů byli též zařazováni i absolventi ženijních vojsk, dělostřelectva, týlových a spojovacích jednotek, kterým zpravidla chyběl kompletní těžší výcvik. Rovněž předchozí výcvik většiny příslušníků pluku SNB „Slovensko“ nebyl na požadované úrovni.

Obtížnost této dlouhodobé a rozsáhlé operace zvyšovala velká psychická a fyzická zátěž, především u vojáků základní služby. I pro fyzicky zdatné a trénované naše kolegy z bývalého PP 1 NB bylo velmi obtížné stačit tempu manévrujících banderovců. To souviselo i s nepředstavitelnými potížemi při stravování vojáků a příslušníků SNB. Mnoho z nich si stěžovalo na častý hlad a u některých se projevovaly známky podvýživy. V těchto doslova „polních „ podmínkách to ostatně jinak nešlo.  Přesto vzrůstalo odhodlání vojáků i příslušníků SNB se rázně vypořádat s těmito bandami a znemožnit jim jejich další tažení napříč ČSR.

Právě v době, kdy vrcholily boje na středním a severozápadním Slovensku, se snažily některé tehdejší politické strany v českých zemích i na Slovensku vytřískat z této záležitosti „politický kapitál“. Snažily se bagatelizovat toto hrozící nebezpečí a vydávat tyto surové zločince za politováníhodné chudáky, kterým nemá být bráněno v jejich cestě za „štěstím“. Tak např. Svobodné slovo ze dne 24.8.1947 v článku „Banderovci a Nechanice“ uvedlo: „Pár stovek otrhaných štvanců odněkud z východu se snaží projít našimi zeměmi někam na Západ. Mají patrně k tomu i své důvody. Bylo by opravdu moudřejší, nechat je projít tam, kde myslí, že dojdou klidu.“ V dalším článku tentýž deník uvedl: „Pud sebezáchovy je občas donutí k tomu, aby se ukázali lidem a vynutili si na nich (nebo jim ukradli) trochu jídla.“ Rovněž některá slovenská masmedia zlehčovala průběh těchto událostí a snažila se přitom  si přihřát  svoji „protičeskou polívčičku“. V různých článcích se uvádělo, že celý ten humbuk kolem banderovců by měl být výhradně slovenskou záležitostí. Že Slováci jsou natolik schopní a svéprávní, aby si tuto záležitost vyřídli sami a po svém.  Bylo zdůrazňováno, že právě přítomnost českých vojáků a především českých „žandárů“ ještě více tito situaci vyhrocuje. Dále, že převážná většina slovenských občanů nesouhlasí s nasazením českých vojáků a policistů do akce proti banderovcům. Že hlavní důvod jejich přítomnosti na Slovensku asi spočívá v tom, aby se zde mohli do sytosti najíst. Současně i hromadně vykupovat slovenské obchody na úkor Slováků, když v Čechách panuje taková nouze a bída. V té době, v roce 1947, byl stále v českých zemích velmi omezený přídělový systém (na lístky) potravin, textilu, bot, který trval až do 1.6.1953, kdy byla provedena měnová reforma. Přídělový systém byl zaveden v roce 1939 za času tzv. protektorátu.

Za doby „samostatného slovenského státu“ přídělový systém na Slovensku neexistoval, nebyl ani zaveden po květnu 1945. A vskutku, ve většině slovenských obchodů, řeznictvích, hotelech a restaurací se nacházelo zboží, o kterém se nám tehdy v českých zemích ani nesnilo. Čsl. vlády si po květnu 1945 nemohly z principiálních důvodů dovolit lístkový systém na Slovensku zavést. Některé slovenské noviny se snažily vyvolat zášť a nedůvěru Slováků k Čechům. Bohužel, mnoho obyvatel Slovenska bylo v tomto směru ovlivněno. To jsme z počátku poznávali na vlastní kůži, když v obchodech nám odmítali prodávat různé potraviny, cigarety apod. s odkazem, že je to pouze pro jejich občany. Postupně však se celková situace změnila, když prostí Slováci poznávali, že jsme tam přišli jako jejich přátelé, kteří je ochraňují před vpády a násilím banderovců. Řada našich příslušníků, kteří na Slovensku zůstali až do dubna 1948, tam navázala upřímné přátelství s tamními obyvateli.  Někteří tam našli i své budoucí celoživotní partnerky.    

I já jsem v letech 1948-1950 strávil větší část svých letních dovolených, kdy jsem v civilu jako český turista poznával přírodu a obyvatele některých obcí na slovensko-ukrajinských hranicích. Převážně šlo o obce, které byly banderovskými vpády nejvíce postiženy a nichž se zmiňuji. Tehdy jsem osobně poznal řadu občanů z Nové Sedlice, Zboje, Uliče, Ubly, Pichného, Stavného, Pčoliné a některých dalších. Při těchto toulkách jsem pravidelně  u některých rodin přespával. Od nich jsem se dozvídal o zvěrstvech, která tam banderovci páchali a poznal jsem jak těžce  tam tito obyvatelé žili a pracovali. Za jakých obtíží si budovali zničené domy. Kdy i do této oblasti začaly po roku 1945 pronikat technické vymoženosti 20. století.  Elektrifikace, výstavba škol, budování silnic, zavádění autobusové dopravy i drobnější průmyslové výroby.  Od té doby jsem se do těchto míst nejvýchodnějšího cípu Slovenska nedostal. Dozvěděl jsem se však o dalších osudech těchto rodin. Kdy děti, těchto většinou negramotných Rusínů a Slováků, vystudovaly vysoké školy. Jak se změnily tyto, kdysi zaostalé vesnice.V průběhu dalších desetiletí si za doby federativní ČSSR si většina vesnických obyvatel východního Slovenska postavila výstavné patrové domy, o kterých se jim mohlo za dřívějších režimů jen zdát.

Banderovcům se postupně dařilo pronikat směrem na západ. Na přelomu července a srpna 1947 se nejdále dostala Burlakova sotňa, která pronikla do lesnatých masivů středního Slovenska.  Burlak předpokládal, že v tomto členitém, horském terénu se jeho jednotka zkoncentruje, unavení a vyčerpaní střelci si alespoň krátkodobě odpočinou, načerpají další síly k k usilovným pochodům do okupační zóny USA v Rakousku. Utěšoval se i tím, že se mu zatím dařilo unikat pronásledujícím vojenským a bezpečnostním jednotkám. Současně, že velitelé těchto jednotek nebudou mít zájem o přímé bojové střety s příslušníky jeho sotně. Že si uvědomí rizika nebezpečí, která by hrozila jejich podřízeným.

V instrukci, kterou Burlak obdržel před jeho vpádem do ČSR od vedoucího funkcionáře OUN „Orlana“ se uvádělo: „Pokud čsl. vojenské jednotky vystoupí proti vám, nebude to pro vás tak nebezpečné neb můžete na ně tvrdě a nemilosrdně udeřit olovem i ohněm. Oni jistě budou utíkat, jako ti, kteří proti nám bojují na polském území.  Lesy a většina tamních (slovenských) obyvatel budou vašimi přirozenými spojenci. Ať naši tamní nepřátelé zakusí běd a utrpení. Především půjde o to, způsobit patřičný rozruch a reklamu na mezinárodním foru. V průběhu našeho (banderovského) tažení přijdou na ta místa zahraniční korespondenti a budou se dotazovat obyvatelstva, jak jsme se chovali.  Z toho důvodu není vhodné dávat o sobě špatný materiál a nepříznivý ohlas. Je třeba tam zůstat co nejdéle a snažit se projít co nejhlouběji čsl. územím. …“