Banderovská apokalypsa, díl II, část 9
Banderovská apokalypsa, díl II, část 9
Jaroslav Honzák
V té době, počátkem června 1947, kdy se tento rozhovor mezi „Orlanem“ a Burlákem konal, se počítalo s agitačně-propagandistickým tažením určitých sotní UPA napříč Slovenskem a varianta odchodu UPA jednotek k Američanům byla pouze hypotetická. Dle těchto pokynů měly jednotky UPA při jejich tažení do ČSR maximálně využívat přírodních podmínek, materiálních zdrojů a dříve vybudované široké sítě spolupracovníků, kteří je zde měli očekávat. Vydaná směrnice byla pouze jakýmsi návodem , jak mají velitelé těchto jednotek postupovat. To se týkalo i předpokládané „masové podpory“ jednotek UPA na celém území Slovenska, která byla od samého počátku jejich tažení sporadická. Zde sehrálo svoji úlohu i razantní vystoupení složek bezpečnostního aparátu, nejen na Slovensku, ale i v českých zemích, které ve značné míře paralyzovalo aktivní spolupráci těchto živlů s jednotkami UPA.
Dosud úspěšně pronikající jednotky se tak postupně dostávaly do izolace od okolního světa. Potravu a ostatní potřebné produkty i různé informace, si tak musely obstarávat násilím nebo pohrůžkou použití násilí, včetně krádeží, loupeží, rabování apod. Takto postižení občané, kteří až dosud je byli ochotni tolerovat nebo s nimi i sympatizovat, se tak na vlastní oči přesvědčovali o jejich skutečné tváři. Mnoho z nich se stalo našimi aktivními pomocníky v našich operacích proti těmto elementům.
To vše mělo ve svých důsledcích negativní dopad na morálku a bojeschopnost banderovců. Střelcům UPA však nezbývalo nic jiného, než nadále bezpodmínečně plnit rozkazy svých velitelů. Byli si dobře vědomi, co by je čekalo, kdyby se pokusili o dezerci. V těchto oslabených i rozčleněných jednotkách UPA stále působili členové „polevy žandarmie“, tj. polního četnictva, kteří neznali slitování a za jakékoliv neuposlechnutí nebo nesplnění rozkazu, pokus o dezerci, byl zpravidla jediný trest – kulka do hlavy provinilce.
Největší nebezpečí stále hrozilo od Burlakovy sotně, vůči které byly nasazeny hlavní síly armády a pluku SNB. Usilovnými nočními pochody a úhybnými manévry se burlakovci snažili vymanit z obkličovacích akcí našich jednotek. Vedení skupiny „Teplice“ hledalo nové formy, jak zefektivnit dosavadní postup jednotek armády a pluku SNB proti tomuto nepříteli, který v polovině srpna 1947 procházel rozsáhlými oblastmi středního Slovenska. Bojové tažení banderovců napříč Slovenskem lze srovnávat s bojem početných, dobře vyzbrojených a vycvičených partyzánských jednotek se všemi klady a zápory. Podmínkou každého takového úspěšného boje je však aktivní spolupráce a účinná podpora místního civilního obyvatelstva (jak tomu bylo např. na okupovaném území SSSR, Jugoslávie apod.). Tento činitel však u banderovců při jejich tažení Slovenskem pominul. Na druhé straně však banderovci dovedli maximálně využívat své bojové zkušenosti z tažení Ukrajinou a Polskem, kde obdobně jako na Slovensku, tak i na území Ukrajiny a Polska , žili zpravidla v divoké přírodě, ovládali utajený pohyb a orientaci v terénu, okamžitě se přizpůsobovali různým i nepředvídatelným podmínkám a situacím. Jejich velmi pohyblivé skupiny dokázaly rychle a bezhlučně měnit svá tábořiště , maskovat se a krýt.V případě nutnosti urazily za noc i 40 km. Při četných střetech s protivníkem používaly osvědčeného a v praxi vyzkoušeného způsobu pronikání vpřed – soustředěním všech sil a krátké, ale mohutné palby v jednom směru, na kterém pak za hromového pokřiku Horé nebo Horé Bandera, prorážely, bez ohledu na vlastní ztráty, postavení protivníka. Především pak v noční době měl tento způsob boje velký psychologický vliv. Jejich protivníci tak prudký a soustředěný nápor zpravidla psychicky nevydrželi a dali se na ústup. Jak jsem se již dříve zmiňoval, v jednotkách UPA bojovalo mnoho bývalých vojáků Rudé armády, u kterých byl podobný postup ať v útočných, či obranných bojích obvyklý. Především „gvardějské“ jednotky takto postupovaly při ofenzivních akcí RA, počínaje bitvami o Moskvu a Stalingrad a bojem o Berlín konče.
Každá banderovská sotňa však většinou postupovala individuálně a měla svá „specifika“. Např. sotňa Burlak se zpravidla stavěla v případě svého napadení na odpor a ustupovala až do té doby, kdy neměla naději na úspěch. Současně využívala každé příležitosti k nastrojení léček i vůči silnějšímu nepříteli. V sotni „Chromenko“ se podřízení velitelé čet a družstev spíše snažili odpoutat od nepřítele a nevyhledávat z vlastní iniciativy bojové střety s protivníkem. Pokud přesto došlo k bojovému kontaktu s našimi vojáky nebo příslušníky pluku „Slovensko“, snažili se tito velitelé opustit své dosavadní pozice a usilovným pochodem měnit směr ústupu. Zřejmě se řídili zásadou: „Kdo uteče, ten vyhraje.“To byl také možná jeden z důvodů, proč se jisté části této sotni podařilo přejít i s raněným velitelem (který byl nesen na nosítkách) celou ČSR a dostat se k Američanům. Ostatní velitelé sotní i velká část jejich podřízených však takové štěstí neměla.
