České národní listy

Čas boje o český jazyk VII

Jindy byl v parlamentě řev, který přerostl v pranici. Funke tloukl pěstí do řečnického pultíku, předsedající jej uklidňo­val. Češi a Poláci se hrnuli k předsednictvu. Wolf se zmocnil zvonku, snažil se zvonit, v čemž mu bránil Březovský. Polák Potoczek zvonek vyrval. Dole řvali, shoďte ho dolů! Nahoře se za toho strašného řevu rvali. Slovinec Šukja a český rukavič­kář Březovský zaútočili na Wolfa, vzali jej pod krkem až mu spadl cvikr. Vychodil jej zpracovával pěstmi, Wolf dostal do obličeje, někdo jej držel za vlasy, skoro mu roztrhli kabát. Galerie řvala "fuj". Schönerer běžel kolegovi na pomoc s čímsi v ruce a útočil na rvoucí se. Na Schönerera se vrhl štýrský klerikár Hugenhoffer. Pak zaútočili Češi. Na to profesor Pferche vytáhl nůž a křičel: "Když mě nepřestanete bít, musím vytáhnout nůž". Čech Novák mu ho sebral. Kdosi křičel: "To je ten Žid Pferch, co jde na to s nožem.“ Od předsednického stolu byli rváči poléváni vodou určenou k napití. Wolf volal: "Příště si přineseme revolvery".

Noviny kritizovaly Vídeňáky, že ač je ve Vídni skoro dva miliony Němců, ti si s klidem pijí svoje pivo a boj mezi Slovany a Germány je nezajímá.

Když přišel Badeni 27. listopadu do parlamentu, přivítal jej řev, výkřiky ven s vámi, kočičí muzika a stálé ven, ven, ven... Obstrukce neumožnily sněmovně jednat.

Pak jako blesk přišla zpráva: Badeni se ztratil! 28. října 1897 podal demisi. Jeho nástupce klerikár Gautsch, který navrho­val jazyková nařízení pro Moravu, byl sice Němec, ale Němci mu nevěřili.

Přesto demise Badeniho byla považována za velké vítězství ně­mecké věci. Po ohlášeni v Chebu byla osvětlena okna jak o vzkříšení, na vítězství procházely průvody a konala se shromáždění u sochy Josefa II. na náměstí. Na Střelnici bylo svoláno národní shromáždění, na které bylo rozdáno 1 500 vstupenek. Hodinu a čtvrt tam hovořil Schücker a přijali rezoluci požadující odstranění jazykových nařízení.

Podobná shromáždění byla hlášena z Hazlova, Aše, Karlových Varů, Tachova i Žatce. Němečtí studenti oslavovali v Praze, Víd­ni a Štýrském Hradci, kde batalion Bosňáků střílel do demonstrantů a byli čtyři mrtví.

      Vítězství šovinistů však nebylo okamžité. Jazyková nařízení přece jen byla odvolána vyhláškou v zemském zákoníku ze dne 17. října 1899.

      Boj o jazyková práva však neskončil.

     Jaké problémy trápily naše předky v jazykové otázce na po­čátku našeho století, prozrazuje brožurka, vydaná v roce 1908 pražskými advokáty Valentou a Kasandou, kterou pojmenovali "Jazyková otázka chebská".

Uvádějí praktický příklad. Usnesením z 23. září 1907 vrátil c.k. okresní soud v Chebu žalobu, kterou podal pražský advokát JUDr. Lhota, jenom proto, že byla sepsána česky. Samozřejmě odvo­lací Krajský soud v Chebu, jeho odvolání zamítl. U zemského sou­du se věc projednávala dvakrát. Poprvé stejně zamítavě a až při druhém projednávání, došel vrchní soud k závěru, že čeština je u soudu v Chebu jazykem obvyklým a nařídil projednání i vyhoto­vení písemností v češtině.

Podobné případy byly v Mariánských Lázních, ale i v jiných okresních městech v pohraničí. Koncem roku 1907 byla dokonce ta­to otázka projednávána jako interpelace v parlamentě. Odpověď mi­nistra spravedlnosti vyzněla v teoretické uznání češtiny, ale

praxe vypadala jinak. Už při zavedení jazykových zákonů v roce 1897, všechny okresní soudy v českých městech dostaly upozornění, že případy podané v němčině, jsou povinny projednávat v této řeči. Když byla v roce 1899 jazyková nařízení odstraněna, ještě týž den, presidia krajských soudů posílala nové pokyny soudům niž­ších instancí.

     Čeští advokáti se bránili tím, že soudci nemůže být trpěno, aby připravoval strany o jejich jazyková práva a nepřijme-li podání v jazyce českém, odpírá straně práva ústavou zaručená a staví stranu do nevýhody.

    Nejvyšší soud k této otázce zaujal stanovisko 21.1.1908, že „..má pro Čechy ten význam, že každý z jazyků v této zemi obvyklých, jest stejně oprávněn, netoliko ve svém obvodu, nýbrž v celé zemi."

    Bylo by nudné otisknout vše, co brožurka přinesla. Podstatná část závěru ukáže, o co ještě po deseti letech šlo. "Nestačí míti právo, jest nutno, právo toto používati, prá­vo vykonávati, aby zůstalo živé, jinak zakrní a konečně zanik­ne naprosto. Odpůrci znají dobře naší povahu a spoléhají na to, že nás unaví, že popustíme a nakonec se spokojíme s jejich stanoviskem. Dokažme jim, že se mýlí. Když oni dovedou houžev­natě státi na bezpráví, že my s nemenší houževnatostí dovedeme trvati na svém právu."

    Boj o jazykové zákony byl posledním velkým bojem staré gar­nitury vedoucích činitelů našeho národa s rakouským byrokratismem.

Přinesl poučení a cenné poznatky. Ukázal, že český národ v lůně habsburské monarchie se nemůže úspěšně dále rozvíjet, že stále bu­de nad ním bdít a brzdit jej vládnoucí národnost. To byl jeden z důležitých impulsů pro Masaryka, Beneše,  Kramáře a další, aby se posta­vili v 1. světové válce otevřeně proti Rakousku-Uhersku, za zájmy československého lidu a za osvobozeni naší vlasti.

Po vytvoření ČSR zůstala Němcům v pohraničí všechna jazyková práva. Měli německé školy, i vysoké, měli spolky, politické stra­ny, tisk, divadla, kina, rozhlas, sportovní jednoty, právo němec­ky mluvit na úřadech a dokonce i v československém parlamentu. Zase však nebyli spokojeni.

    Z Deutsch-Böhmen, českých Němců, se přejmenovali na Sudetendeutsche (sudetské Němce), masově přijali ideologii nacizmu. V obec­ních volbách v červnu 1938 dali 90 % hlasů Henleinovi.

   Když porovnáváme akce, které byly v době boje o jazykové zá­kony organizovány proti českým lidem v pohraničí, vidíme jistou podobnost s akcemi henleinfašistů. Také používali lži, pomluvy, nadávky, stížnosti. hrozby, fyzické násilí a snad ještě lépe hospodářský boj, nejen proti Čechům ale i vůči demokratickým Němcům, s cílem české obyvatelstvo z pohraničí vypudit a německé demokraty likvidovat v koncentračních táborech, což se jim u Čechů ještě před hitlerovskou okupací podařilo.

V říjnu 1938 s nadšením přijali říšskoněmecké státní občan­ství, 4. prosince ve volbách dali více jak 99 % hlasů Hitlerovi, Henleinovi a K.H. Frankovi.

15. březnu 1939, když byla dovršena naše okupace, sudeťáci jásali. Zavedli u nás německé soudy, jejichž soudci, i když soudili české lidi na českém území a rozhodovali o svobodě či životech svých obětí ani nenapadlo, že by měli používat jazyk obžalovaných. Sudeťáci používali znalosti českého jazyka hlavně k tomu, aby dobře sloužili německému nacizmu, ať jako tlumoční­ci, gestapáci. špiclové. werkšucové, správci majetku po Židech, či dozorci četných českých vězňů.

Po těchto trpkých zkušenostech se nikdo Čechům nemůže divit, že bývalým spoluobčanům nechtěli vrátit československé státní občanství a rozhodli se, navěky se s nimi rozloučit.

Josef Řehka