České národní listy

Češi a Němci – přetrvávání jednoho zadání 1

Ing. Dalibor Plichta

…Přes všechnu úctu k pokusům české politiky, podnika­ným zejména v minulém století, aby se ideově opírala o nějaké hlubší, všelidské, univerzální poslání českého ná­roda, zdá se mi, že by se místo výletů do končin filozofujícího abstraktního universalismu, tak oblíbených zvláště u diletantů, protože jsou zároveň efektní i laciné, měla dnešní česká politika snažit o smysluplnost svých kroků i v podmínkách, v nichž žijeme, a měla myslet spíše v roz­měrech České republiky než v mlhavých rozměrech módní globálnosti. Mělo by se to promítnout i do pří stu­pu k otázkám vztahů mezi Čechy a Němci.

Zakotvení v realitě místo kotvení v univerzalitě je v tomto případě tím důležitější, že poměr Čechů a Němců není symetrický, nýbrž výrazně nerovnovážný - a přitom neměnný a nezměnitelný.

Z této asymetrie, plynoucí z rozdílné početnosti české­ho a německého národa a jejich hospodářské a vojenské síly, nutně pak vyplývá i nezanedbatelná rozdílnost sa­motné podstaty a povahy politik českého a německého národa, odlišnost jejich politických programů.

Před touto skutečností nemá nikdo právo zavírat oči. Ani čeští univerzalisté a humanisté, ani metafyzicky za­měření stoupenci nějakého českého "smyslu dějin".

Daností, jež určuje nebo by měla určovat český poli­tický program, je určitá podoba kultury, jazyk, kus země a společná zkušenost neboli dějinná paměť a z toho vše­ho plynoucí zvláštní vztah k těm, kdo se na tomto mno­hostranném a jedinečném dědictví podílejí.

Kdo by se rozhodl o toto dědictví nedbat a nehlásil se k němu, neměl by vlastně ani důvod uvažovat o vztazích Čechů a Němců.

Neznamená to, že se takoví lidé nevyskytují. Jsou to však lidé, jimž v jejich vnitřním vybavení nebo bohatství něco podstatného chybí, lidé podobní těm, kdo nepoznali rodičovskou lásku. Lidé postižení, ochuzení o hodnoty a kvality, jež jsou nezastupitelné a proto nenahraditelné, je­dinečné. Lidé vydědění a zároveň pro národní společen­ství neužiteční, protože jakkoli žijí v něm, žijí vedle něho místo s ním, bud' sami pro sebe, nebo pro společenství ji­né. Jsou to lidé nesolidární s těmi, v jejichž prostředí se pohybují, jsou to svým způsobem cizinci.

Úkolem české politiky pak nemůže být nic jiného než uchování národa a jeho politické a kulturní samostatnosti - což není stav samozřejmý nebo získaný jednou provž­dy. Dokazují to osudy našeho novodobého státu po jeho založenÍ v roce 1918. Připomínají nám to ve světě stále ještě běžné snahy silnějších, aby využili a zneužili svého potenciálu ke škodě a na újmu slabších.

Je třeba se zmiňovat o tom, že tato naše politika měla po celý čas, a platí to především o politice vůči Němcům, povýtce obranný ráz a že tomu nemohlo být a nebude moci být jinak ani v budoucnosti? Že šlo a půjde dokon­ce o obranu nejen politické, kulturní a alespoň relativní ekonomické samostatnosti, ale o obranu přímo naší ná­rodní totožnosti, identity?

Protože Němci na rozdíl od nás nebyli z naší strany ni­kdy po žádné stránce ohroženi a ani ohroženi být nemoh­li, jejich program vůči nám nikdy obranný nebyl, byl na­opak expanzivní. Určovalo jej pokušení využít síly, do­sáhnout evropské hegemonie, uvrhnout slabší národy, především slovanské, do svého područí.

Tyto rozdíly v politickém zadání na české a na němec­ké straně přetrvávají. A to přes různá někdy účelová a někdy snad i upřímně myšlená ujišťování, že Němci jsou dnes jako národ jiní než před padesáti, sto padesáti, dvěma sty roky. Takováto ujišťování se ráda opírají o obliga­torní změnu německého politického jazyka po druhé svě­tové válce a nezkoumají, nejde-li o pouhou změnu v ba­lení zboží, které zůstává stejné. Přehlížejí rovněž, že změny v politickém jazyce mohou být i důsledkem změn ve způsobech a metodách expanze, projevující se toho času především jako expanze hospodářská, nikoli otevře­ně politická nebo dokonce vojenská.

Oč by se měla česká politika vzhledem k sousedství Němců opírat? A co naopak plnění onoho obranného úkolu znesnadňuje nebo dokonce ohrožuje? Je to přede­vším nedoceňování skutečností, že náš stát je státem ná­rodním. Je to netečnost ke zpochybňování instituce ná­rodního státu těmi, kdo vydávají národní stát za útvar překonaný, za výplod scestných myšlenek devatenáctého století. - Je až udivující, kolik hlasů tohoto druhu může­me slyšet z nejvyšších míst i u nás, aniž je pro ně v na­šich podmínkách nějaký rozumný důvod.

Je nezbytné opakovat, že český národní stát je velikou vymožeností, která je plně souladu s vývojem kultury a politického myšlení dnešního světa.

Na kladech, které přinesl český národní stát, nic nemě­ní okolnost, že novodobá česká politika od počátku ná­rodního obrození a jeho politických aspirací až po sám zánik habsburského mocnářství a vznik Československé republiky s národním státem nepočítala a počítat s ním nemohla, že usilovala nanejvýš o obnovení státoprávního postavení zemí koruny české a o zrovnoprávnění české­ho národa s Němci v českých zemích a v rakousko-uher­ské monarchii jako celku.

To znamená, že požadavek národní svrchovanosti a poté i požadavek státní svrchovanosti, politického útva­ru, jehož základem by bylo české obyvatelstvo, v té době chápané jako součást společného národa československé­ho, počítal s přítomností Němců (ale i Maďaru, Rusínů, Poláků a Židů) jako plnoprávných občanů. V duchu de­mokratismu, který byl a je pro české politické myšlení příznačný, nabízela tak Československá republika i Němcům jako respektované menšině účast na vládě.

Česká politika zvláště vlivem Masarykovým hledala tehdy pro československý mnohonárodní stát takovou ústavní podobu, jež by této skutečnosti odpovídala. Hledala řešení, jež by se zakládalo na myšlence politic­kého národa, společného všem, kdo jako občané žili v Československé republice, ať byli jakékoli národnosti.

Těmto snahám, rozhodujícím způsobem rušeným vněj­šími okolnostmi, politikou posléze nacistického režimu, učinil nakonec přítrž Mnichov svým "řešením", rozbitím Československa.

Za takzvané druhé republiky jsme byli těmito vnějšími okolnostmi přinuceni žít bez Němců, i když na okleště­ném územÍ. Také protektorát, který následoval, jakkoli byl útvarem okupovaným německou armádou a jehož správa podléhala říšskému protektorovi, byl politickým rámcem pouze českého národa.

Výsledek druhé světové války konečně, to jest úplná porážka nacistického Německa a pak Postupimská doho­da s jejím rozhodnutím o odsunu provinilého německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska, aby se nemohlo v budoucnosti opakovat zneužití těchto men­šin pro nějaké příští německé výbojné cíle, nepřímo ved­ly k ještě důslednějšímu uskutečnění Wilsonem, prezi­dentem Spojených států, v roce 1918 vyhlášené myšlen­ky v zásadě národních států, založených na svrchovanos­ti národa jako obdobě svobody jedince v demokracii.

Tento další krok k národnímu státu, u nás v té době za­loženého na koncepci dvou větví národa československé­ho, byl pak, ne bez vnějších vlivů, ke škodě obou větví československého národa rozbit odtržením Slovenska.

Češi byli tedy odvedeni od koncepce politického náro­da a přivedeni ke svému národnímu státu řadou vnějších okolností a zvláště působením německé politiky. Nepotřebujeme se tedy za tento vývoj nikomu omlouvat. Můžeme jej brát na vědomí bez nejmenších výčitek svě­domí a vážit si předností a výhod, jaké tento stav přináší ve srovnání s nevýhodami, jež v sobě skrývá stát mnoho­národní se svou menší sourodostí, zvláště tehdy, když hrozí, že by např. německá menšina přestala být loajální k našemu státu, jak jí to ukládají mezinárodní dohody (v Helsinkách a ve Vídni), a začala znovu usilovat o roz­bití státu a počínat si stejně jako v třicátých letech za na­cistického režimu, který si udělal z německé menšiny (a to nejen u nás) nástroj svého výboje, pátou kolonu.

Skutečnost, že se Česká republika stala státem národ­ním, homogennějším co do složení obyvatelstva než SRN nebo Francie nebo Velká Británie, měla by se proto patřičně promítnout do našeho vědomí a měli bychom si jí vážit a dbát o to, aby zůstala stavem trvalým.

Bylo by absurdní, kdybychom si toto výhodné posta­vení národního státu nechali ohrozit, zpochybňovat nebo dokonce brát, a to ke všemu třeba právě těmi, kdo se pří­mo nebo nepřímo přičinili o to, co jim dnes nevyhovuje, a rádi by z našeho národního státu udělali znovu stát mnohonárodní - uplatňováním svého údajného práva na vlast. Všechny náběhy k odmítání národního státu a nao­pak k pokusům vrátit se ke státu mnohonárodnímu je dnes třeba právem posuzovat za přímé ohrožení České republiky. Součástí snah o návrat k mnohonárodnímu státu jsou i tu a tam se objevující řeči o politickém náro­du, kterým by u nás mohl být nahrazen národ etnický, zakládající se na společném jazyku, společné kultuře a dějinné zkušenosti a společných (národních) zájmech.

Byly doby, a to hned po první světové válce, kdy čeští politikové, především Masaryk, o koncepci politického národa vážně a upřímně uvažovali. Chtěli vytvořit nosný společný rámec veřejného života pro všechny národy, které tehdy žily v Československé republice. Jejich sna­hy vyplývaly nejen z bytostného tradičního demokratis­mu české politiky, ale i ze starostí o zdárný vývoj nově založeného státu. Byly velkým gestem a jeho význam nemohl nijak umenšit odpor některých pravicově orien­tovaných politických kruhů. Ten dokonce jen podtrhuje velkorysost tehdejšího pokusu postavit Československou republiku na základech politického národa, zahrnujícího všechny národní skupiny v tomto státě. Byla to politika příkladná a hodná následování tehdy i v jiných zemích. Byla něčím, co bylo tenkrát v Evropě vzácné.

Ale nemáme důvod se k ní vracet. Nepotřebujeme dnes následovat svůj vlastní dobrý příklad. Už totiž v mnohonárodním státě nežijeme. Ohřívat dnes u nás myšlenku politického národa nemá žádný rozumný dů­vod. Pokud to však někdo přesto dělá, vystavuje se pode­zření, že je k tomu veden nějakými zvláštními, postranní­mi důvody. Z povahy národního státu, jímž jsme se stali, žádná potřeba vytvářet "politický národ" totiž neplyne.