České národní listy

Češi a Němci – přetrvávání jednoho zadání 2

Ing. Dalibor Plichta

Jestliže se však s podobným jevem u nás přesto v ně­kterých kruzích setkáváme, nabízí se pro to jediné možné a logické vysvětlení: Je to příprava na to, abychom se ja­ko "politický národ" snadněji mohli stát součástí jiného politického národa a nepřekáželo nám v tom národní uvědomění, jež vyplývá ze společenství jazyka, kultury, dějinné zkušenosti a zájmů, a aby nám v tom nebyl na překážku národní stát jako nástroj uskutečňování přiroze­ných a legitimních zájmů národního společenství.

Nemusíme chodit daleko, abychom se v úvahách o "integraci Evropy" setkávali s řečmi o Evropě nikoli států, tím méně států národních, ale pouhých "regionů" (skládajících se navíc z částí různých států - jako eurore­gio Egrensis, jež by bylo tvořeno částí Bavorska, částí Saska a naším Chebskem). Stojí za povšimnutí, že řeči o Evropě regionů slyšíme nejčastěji a snad výlučně jen ze státu, který s velkou slávou vítal své opětné národní sjed­nocení v jeden hospodářský, politický i vojenský poten­ciál. Je rovněž příznačné, že právě tento stát sám princip politického národa do května 99 neznal. Občanství ne­bylo získáváno místem narození ani jazykem a kulturou. Bylo vázáno na krev. Alespoň jeden z rodičů musel být Němec. Paradoxně projevují zájem o prosazení koncepce "politického národa" v České republice právě bývalí od­sunutí Němci a pochopitelně i ti z ostatních Němců, kteří zároveň pracují na revizi výsledků druhé světové války.

Není však žádný důvod, proč bychom měli přistupovat na koncepci "politického národa" v souladu s cíli takzva­né sudetoněmecké uměle vytvořené "volksgruppe", vydávající se za zvláštní "národnostní skupinu", která by chtěla mít nejen "právo na vlast", ale i na autonomii, pří­padně i právo na odtržení pohraničí od českého státu, a která také už předem odmítá, aby se s ní v případě jejího návratu do České republiky zacházelo jen jako s menši­nou podle přijatých mezinárodních konvencí.

Další věcí, která překáží tomu, aby česká politika do­stála svému přetrvávajícímu zadání, je oslabování vědo­mí národní kulturní a politické identity.

Národní uvědomění je z různých stran za tím účelem kladeno do jedné roviny s pokleslými projevy nacionalis­mu v germánské podobě, s jeho hlásáním germánské nadřazenosti a předurčenosti k vládě nad světem. Zcela se pomíjí podstatný rozdíl mezi touto germánskou, agre­sivní podobou kultu národa a nacionalismem jako sna­hou o osvětové a kulturní povznesení národa a o dosaže­ní jeho politické nezávislosti tam, kde je pod cizí nadvlá­dou, nebo tam, kde je nějak ohrožen.

Tažení proti "nacionalismu" se stalo í součásti politiky takzvaného česko-německého smiřování. Ale nejde při­tom jen o cíle takzvaného smíření. Je to součást cílevě­domých snah o průlom do pozic, jaké mohla česká politi­ka zaujmout na konci druhé světové války v souladu s Postupimskou dohodou vítězných mocností.

Proto někteří čeští antinacionalisté svorně s německý­mi také tvrdí, že "česko-německý problém" by tu vůbec nebyl, kdybychom byli schopni a ochotni pochopit nebo alespoň připustit, že "národ je pouhé abstraktum".

Na tomto "abstraktu" nemá podle nich smysl lpět. Kdybychom se přestali dívat na česko-německou proble­matiku z tohoto "abstraktního" pohledu, nebylo by prý o čem mluvit. To je sice pravda, avšak problémy mezi Čechy a Němci se nedají řešit tím, že přestaneme o Če­ších a Němcích uvažovat jako o členech dvou různých národů, které mají svoje, tedy odlišné zájmy, dané odliš­ným postavením každého z nich. Odhlížení od nich, ne­přihlížení k realitě, vzdalování se od zemité skutečnosti do světa abstrakt není žádnou kouzelnou formulí, která by dokázala vytvořit sousedské vztahy bez problémů. Ošidnost abstrahování od reality týká se ovšem nejen vztahů mezi Čechy a Němci. Stejně ošidná se může uká­zat i abstraktnost evropanství v těch rovinách a tam, kde máme co dělat s živoucími národy a jejich zájmy.

Oporou takovýchto návodů, jak zbavit česko-německé vztahy pnutí a napětí, jsou i nehistorická tvrzení, že už tady v minulosti nekonfliktní poměr mezi Čechy a Němci byl. Prý v době, kdy jsme nepodléhali pokušení jednat jako národ, jako ono abstraktum, a než jsme se za­čali ve jménu národa domáhat politických práva rovno­právnosti s Němci a tedy než jsme začali rušit ty "idylic­ké" poměry v rakouské absolutní monarchii s nadvládou Němců, líčené jako pěkný obraz příkladného nekonflikt­ního společného života Čechů a Němců.

Ale abychom mohli přijmout taková tvrzení, že pro­blematičnost a zatíženost česko-německých vztahů je dů­sledkem vzniku národního uvědomění a vystoupení čes­kého národa jako politického činitele a že nesnadné stý­kání a potýkání Čechů s Němci začalo vlastně až v deva­tenáctém století (protože bylo vymyšleno ono neblahé abstraktum "národ"), museli bychom ze všech starých le­topisů a pergamenů důsledně vyškrábat všechny konkrét­ní svízele s Němci už ve středověku i špatné a bolestné zkušenosti z celé té doby, která údajně nešťastnému "na­cionalistickému" devatenáctému století předcházela.

A stejně jako není národ pouhou abstrakcí, není národ­ní uvědomění žádnou náhražkovou kolektivní identitou, která by měla pouze ulehčovat řešení potíží našeho světa pomocí "falešných principů" a na falešných základech.

Národní uvědomění není ani falešnou identitou, ani náhražkou za nějaké pravé zájmy, ani "instinktivním útě­kem individua pod ochranu skupiny s jejími symboly a rituály". Je přirozeným výrazem skutečnosti, že národ je společenstvím se svými vlastními a zvláštními zájmy, vyplývajícími z jeho postavení ve světě, který jej obklo­puje, i z dějin, kterými prošel. Národ a jeho uvědomění není proto možno z úvah o česko-německých vztazích a z pokusů o jejich zlepšení vyloučit.

Bylo by chybou, kdyby se při přistupování k česko-ně­mecké otázce vycházelo z předpokladu, že vztahy mezi národy jsou konec konců abstrakcí, že to, co považujeme za vztahy mezi národy, jsou vlastně jen vztahy mezi jed­notlivými osobami, které nejsou národem. Takové před­stavy jsou nejen nesprávné, ale také velice nebezpečné, zvláště pro malý národ, jako je náš. Takovéto kosmopo­litní teorie vyhovují právě jen těm, kdo z pochopitelných důvodů vidí v národním uvědomění svých bližších nebo vzdálenějších sousedů pouhou překážku na cestě za vý­bojem, ať je podoba tohoto výboje jakákoli, vojenská, politická nebo hospodářská nebo kulturní.

Bylo by pro nás neblahé, kdybychom připustili, aby ta­to skutečnost národa, toto naprosto ne abstraktní, nýbrž svrchovaně konkrétní jsoucno bylo zlehčováno, zvláště kdyby mělo být zlehčováno proto, aby byl odstraněn údajný zdroj česko-německých "problémů".

Ale není ani důvod ideu národa obětovat ideji lidství, národ s jeho konkrétní jedinečností obětovat mnohem abstraktnějšímu lidstvu.

Ostatně kdyby měly být národy se svými jedinečnými kulturami obětovány "lidstvu", patrně by se rychle uká­zalo, že bylo dosaženo něčeho jiného než nějakého "lid­stva" nebo "vše lidství", že byly pouze některé národy obětovány některým jiným národům.

Potíže, s nimiž zápasí dnešní civilizace a náš svět, byly by špatně zvládnuty, kdyby to mělo být za cenu přehlíže­ní národů a umlčení národního uvědomění. Došlo by ke stejné chybě, jako kdybychom starosti různých národ­ních, ale i jiných společenství překonávali za cenu ne­dbání jednotlivců, jednotlivých lidí.

Ani módní takzvaná otevřená společnost nic takového nevyžaduje a také nedovoluje. "Národ" se s ní velice dobře snáší a nemusí se stát příčinou její "uzavřenosti". Ani z tohoto důvodu není tedy proč si přát, aby se národy v dohledné době vyléčily ze své "pubertální nemoci", jak nazývá národní uvědomění S. Lowensteinová ve své stati ve sborníku "T. G. Masaryk, Češi a Němci".

Je travičem studní, kdo v době neustálenosti a hlubo­kých proměn na evropské pevnině, když v nich potřebu­jeme přes své oslabení obstát, vydává u nás národní ori­entaci za orientaci příznačnou pro "pospolitosti na nižší kulturní úrovni" a kdo projevy našeho národního uvědo­mění označuje za pouhé výplody kmenových nebo raso­vých antipatií nebo kdo o národním uvědomění, o tomto plodu zrání kultur, prohlašuje, že je vyznáváním "holé pospolitosti krve".

   Je travičem studní, kdo dnes u nás české národní uvě­domění hází do jednoho pytle s nacismem a označuje "nacionalismus" (i ten český, spočívající v úsilí o kulturní  povznesení a politickou nezávislost) za "v podstatě jen relikt kmenového pojetí světa", za něco, co je "v hlubo­kém rozporu se základními civilizačními hodnotami dnešního světa".

A je záludným matením naší veřejnosti, když tito ne­přátelé české národnosti vydávají "politické, nadnárodní pojetí národa" za koncepci "západní" a "vyšší", než je koncepce národa etnického, vycházející ze společně sdí­leného jazyka, kultury a dějinné zkušenosti.

   V době, kdy se v německé politice projevují snahy vy­užít příznivých okolností, jež nastaly pro Němce po skončení studené války a po opětném sjednocení Německa, k překonání německé frustrace ze dvou nezda­řených pokusů o expanzi a ovládnutí Evropy, jsou všech­ny takovéto snahy o oslabení českého národního uvědo­mění a o zpochybnění významu národního státu, případ­ně o demontáž jeho základů nebezpečné a záludné.

Jestliže za nimi můžeme vidět nebo jen tušit ruku frustrované německé politiky a především jejích nejvy­hlášenějších představitelů, odsunutých Němců, a jestliže pozorujeme, jak se vedle německé hospodářské expanze v českých zemích projevuje i stará programová snaha vlivných německých kruhů zviklat a oslabit ideová vý­chodiska české politiky a získávat pro to pomocníky v samotném českém národě, nemůže to v nás nevyvolá­vat pocit ohrožení. A pocit ohrožení nemůže vést k niče­mu jinému než k nutnosti obrany, která je přetrvávajícím prvním úkolem české politiky.

Německá politika ani dnes není nebo nedokáže být ta­ková, aby mohla na zadání, jež stojí před českou politi­kou, něco podstatného měnit.

Přes všechny pochopitelné snahy naší politiky, aby ne­byla protiněmecká a nenechala se na protiněmeckost zú­žit, nesmí si dovolit, chce-li být politikou českou, dělat politiku proněmeckou v tom smyslu, že by vycházela vstříc německým zájmům více než zájmům jiných cizích stáru. Tím méně pak si smí dovolit být vazalská a hledat u Němců ochranu. Vazalství vazala nechrání.

V české politice vůči Němcům se nedá vymyslet nic nového: bud' politika podřízenosti a služebnosti, nebo důsledná obrana národa a jeho politické nezávislosti. To platí i pro případ nějaké evropské "integrace". Ani ta by na zadání pro naši politiku nic nezměnila. Kdo říká něco jiného, nemluví pravdu. Pokud jde o poměr Čechů a Němců, nejšťastnější by z našeho českého pohledu bylo, kdybychom s Němci dokázali žít slušně vedle sebe, niko­li společně, a vzájemně se uznávali. Všechno, co půjde ať tím nebo oním směrem dál, bude nám ke škodě.

   Ale zdá se, že to je pohled jen český.