České národní listy

Všichni věrni Češi tu museli počítat s diskriminací a potížemi všeho druhu. Zřejmě si to uvědomovali a podstoupili je. Češi ve Znojmě se stali téměř bezprávnou vrstvou obyvatel, zbavenou jakékoliv pozitivní perspektivy. Všechny úřady německé, úřední řeč německá.  Fungující ještě české podniky a živnosti byly zatím tolerovány, poněvadž jejich produkty a služby k válce zaměřené Německo potřebovalo. Česká mluva v ulicích, obchodech a jinde zaznívala jen pokradmu. Jedinou výjimkou byly bohoslužby v jezuitském kostele. Spojení s českou kulturou zajišťovala  iniciativně jedna jediná stará paní prodejem rodokapsů, večerů pod lampou a některých jiných tiskovin ve výklenku budovy č.p. 16 naproti železářství Fiala. Hodnotnější česká literatura tu neexistovala, stejně jak tu neexistovaly české filmy a divadelní představení. Dokonce ani obyčejné taneční zábavy Češi nemohli ve Znojmě pořádat. Natruc si ti vynahrazovali v Mašovicích, ryze české vesnici, která se rovněž nacházela v okupovaném pásmu. V posvícenské době i při jiných příležitostech se k Mašovicím trousili znojemští Češi v dlouhém nekonečném zástupu, aby v přátelském českém prostředí načerpali nové síly. Mašovické hospody praskaly ve švech. A i tato napohled zcela obyčejná záležitost vypovídá o podmínkách života české menšiny v okupovaném Znojmě, zejména při porovnání s podmínkami, jimž se těšili Němci v předmnichovské republice, nebyli omezování v žádné vymoženosti běžné v každé civilizované demokratické zemi.

A školy v tehdejším Znojmě? Německé samozřejmě již fungovaly za Rakouska, pak za první republiky, obecnými počínaje a středními konče. Po záboru pohraničí pokračovaly beze změn, navíc získaly ovšem další prostory po nyní zaniklých českých školách. Pro české děti byla k 1. lednu 1939 ustavena tzv. čtyřtřídní škola s českým vyučovacím jazykem. Název byl způli pravdivý – byla to čtyřtřídní škola, způli lživý, neboť řada učitelů (pokud to učitelé byli) česky neuměli ani kváknout. Učitelský sbor vůbec byl většinou prapodivnou sešlostí záhadných existencí, někteří by za jiných okolností možná vyvolali soucit, třebas Johann Schwehla, který nás pěstí „láskyplně“ tloukl do zad s neustále opakovanou průpovídkou „Ty vůl.“ Nakonec i on přes svou tělesnou vadu byl prý odveden k wehrmachtu a někde v Řecku padl. Jediný Němec z našich učitelů, kterého jsem si pro jeho slušné vystupování vážil, měl české jméno Nowotny, občas ale nosil uniformu NSDAP. Zvláštní postavení tu zaujímal původem Čech, rodák z Rozkoše, kdysi člen Pěveckého sdružení moravských učitelů, znamenitý pěvec a dobrý houslista Josef Turetschek. Jeho pravděpodobná kolaborace s Němci mi byla dost nepochopitelná. (V prvních měsících po válce jsem ho pak jednou zahlédl, jak s páskou na rukávě označující kolaboranty pod ostrahou zametal ulice). Jedinými námi uznávanými našimi učiteli na této škole byli katecheta fráter Ildefons Limburský z dominikánského kláštera, mladičká učitelka Hedvika Čermáková a zvláště pak postarší učitelka Anna Hrušová – ta byla pro mne a mnoho mých vrstevníků opravdovým paprskem světla v temném carství.

Emil Adam, Znojmo

Pokračování