České národní listy

České národní pověsti a kroniky I

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Od pradávna si příslušníci kmenů či  etnických  skupin po generace vyprávěli o znamenitých činech svých předků a o neobyčejných událostech, které prožili. Se zvláštním zájmem se vraceli  do dob nejstarších, do dob počátků svého kmene, své  skupiny. Tak vznikly pověsti, které ústním podáním udržovaly v paměti významné osobnosti a pozoruhodné  děje.  U nás to byla vyprávění o příchodu  našich předků  vedených  praotcem  Čechem na horu Říp, o knížeti Krokovi a jeho dcerách, Kazi, Tetě a Libuši, o tom, jak se Libuše ujala vlády a jak byla pohaněna, když soudila spor dvou bratří o dědictví i o tom, jak vypravila poselstvo do Stadic, aby přivedlo  Přemysla–Oráče jako  jejího  nastávajícího manžela a vládce země. A také  jak nadána věstným duchem u vytržení  předpověděla  svému lidu  založení Prahy a  prorokovala slavnou a nehynoucí  budoucnost. Vyprávělo se i o dívčí válce, o  její vůdkyni Vlastě, o Ctiradovi a  lstivé Šárce a o hrdinech, jako byli Bivoj  nebo Horymír.

 A vypravěči  připomínali, jak šli Přemyslovi následovníci na knížecím stolci za sebou a jak si jako vládci vedli. Byli to  Nezamysl, Mnata, Vojan, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.

S křesťanstvím  přišlo písmo a  s  písmem  nový způsob, jak významné děje a činy podržet v paměti. Křesťanství přicházelo dvěma směry. Od východu do Velké Moravy za knížete  Rastislava přišli bratři Konstantin a Metoděj z byzantské  Soluně (863). Věrozvěsti vytvořili pro lid  staroslověnské  písmo a srozumitelně staroslověnsky podané učení Kristovo. Ze západu přicházeli kněží, kteří novou víru šířili latinsky. Lid jim nerozuměl. Počátek této mise se datuje rokem 845, kdy bylo pokřtěno 14 českých lechů v bavorském Řeznu.

Vpád Maďarů přeťal spojení s říší Byzantskou a dlouhodobé panství Mongolů s křesťanstvím východním. Úplnou  moc  a vliv získala literatura psaná latinsky. Po staroslověnských legendách přišly latinské legendy o životě světců s neskrývaným zanícením autorů pro křesťanské ideály.

Zbylé prvky cyrilometodějské křesťanské kultury působily u nás ještě poměrně dlouho.  Vzpomeňme na Sázavský klášter, na Emauzský klášter zvaný Na Slovanech, který založil Karel IV.  r. 1347, vzpomeňme na počátky  husitství.

Ovšem  nové  rozložení útočných politických a církevních  sil ze západu  je potlačilo,  stejně jako spojení s jižními a východními Slovany, kde se cyrilometodějská  bohoslužba usídlila trvale.

Vymýtilo nemilosrdně  také  předkřesťanský pohanský polyteismus, takže pozdější archeologie a historie jen s obtížemi  získávaly zprávy o starých slovanských bozích, o magii nadpřirozených sil,  duchů a běsů.

Ale  co pověsti, které se dosud dědily z pokolení na pokolení  ústním podáním?

Prvním autorem, který si jich všiml, byl Kosmas, děkan kapituly pražské (1045 – 1125). Velmi vzdělaný  znalec nejen církevních textů, ale i antické  řeckořímské  klasické literatury. Sepsal nejvýznamnější dílo té doby s názvem „Chronica Bohemorum“ (Kronika česká). Dílo začíná věnováním autora   věrnému životnímu příteli: „Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadaného jak vědeckým vzděláním, tak i duševní schopností, Kosmas, kostela pražského jenom podle jména děkan, po běhu tohoto života přeje odměny v království nebeském. ...Ale ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo.“

O Kosmovi píše Vladislav Vančura s notnou dávkou vnímavé obraznosti  ve svých „Obrazech z dějin národa českého“.  Ty psal v době německé okupace, aby posiloval českého ducha obrazem minulosti  slovanské a české.

Uveďme malou ukázku:

„Když Šebířův sluha držel třmen Kosmovy kobyly a když kanovník svatovítské kapituly se mu již opíral o rameno, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla, přitočil se k němu Šebíř a řekl: „Je pro mne snadnější vsunout nohu do ucha jehly, je mi snadnější přeskočit koně sem a tam než napsat jedinou stránku!“

Ach, příteli, odpověděl  Kosmas, „nedovedu věc prvou ani druhou. Poslední mi rovněž uniká, ale musím ji zkoušet vždy znovu a znovu.“

Řka to, odstrčil šklebícího se sluhu a objal naposledy probošta mělnického kostela. Potom odjel se stísněným srdcem, neboť jeho duch a jeho mysl se proměňovaly s vanutím větru.

Šebíř se pak vrátil k svým spisům a obraceje stránky, myslel na Kosmu. Zdálo se mu o starých místech. Myslil na lutyšskou školu magistra Franka a na dva žáky, kteří těkajíce rozkvetlými loukami, rozmlouvali o kronice, kterou buď jak buď jednou napíší.  ....

Knězova žena Božetěcha pravila: „Když jsem viděla dobrou vůli magistra Bruna, donesla jsem mu jednu z tvých čmáranic s prosbou, aby přečetl tvé písmo. A byla to stránka, která pojednává o příchodu Čechů do této země a dále o Krokovi a Libuši. Zapamatovala jsem si z toho jen pár slov, ale magister říkal, že je to věc krásná a velice ušlechtilá a políbil dvakrát místo, kde vypravuješ, jak Libuše věstí slávu pražského hradu.“ ...

Lidské tuchy mají, jak se obecně věří, něco do sebe. Někdy se vyplní, někdy klamou, a tak protože člověk bývá zmítán mezi nadějí a beznadějí a protože se někdy poddává  oběma, může se nakonec na jednu z nich vždy odvolat. Ubožák Kosmas, ten dobrý starý kanovník svatovítský, ten lovec příběhů a člověk bez přestání se chystající napsat kroniku své země, si nevedl jinak.““

Nu, nevedl si jinak, jak praví Vančura, splnil svůj úmysl, uskutečnil svou  tužbu a napsal kroniku své země.