Chceme zpátky do Říše!
Chceme zpátky do Říše!
Sudetoněmecké krajanské sdružení a jeho nevyjasněná tradice
napsala Eva Hahnová a Hans Henning Hahn
Jako "Hitlerovu pátou kolonu" a jako "ty, kteří rozbili československou demokracii" označil nedávno sudetské Němce v jednom rozhovoru pražský premiér Miloš Zeman.
V tuzemsku se zvedly vlny rozhořčení. Především Sudetoněmecké krajanské sdružení v Mnichově, které si neustále nárokuje, že je mluvčím všech Němců vyhnaných z Československa a jejich potomků, mohutně protestovalo.
Avšak jakou roli v předválečné době sudetoněmečtí nacionalisté skutečně hráli? A především: Jak se samo Sudetoněmecké krajanské sdružení dnes staví k této minulosti?
Dějiny spojují, dějiny rozdělují. Mezi Německo a Česko znovu a znovu vstupují stíny minulosti, je to sousedství, které se prostě nechce zdařit, anebo přinejmenším mnohdy budí takový dojem. Když byla před deseti lety, 27. února 1992, konečně podepsána smlouva o "přátelské spolupráci" mezi oběma státy, Sudetoněmecké krajanské sdružení ihned přispěchalo s tvrdou kritikou vlády Helmuta Kohla: Dohoda opomíjí důležité historické souvislosti.
Sudetoněmecká nespokojenost nedopřála česko-německým vztahům klidu a o pět let později vedla k dalšímu ujednání: v lednu 1997 podepsali Kohl a pražský ministerský předseda Václav Klaus "Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji". Avšak ani tentokrát neměly stížnosti sudetoněmeckých organizací konce, - a když nyní český ministerský předseda Miloš Zeman v rozhovoru označil sudetské Němce za "Hitlerovu pátou kolonu" a za ty, kteří rozbili první pražskou demokracii, vypukl historický spor opět s novou silou.
Přitom se zdá, jakoby vyhnanci často ani nechápali, proč jsou v České republice stále ještě tak, řekněme, neoblíbení, (abychom danou skutečnost vyjádřili opatrně,) a proč s nimi mnozí Češi nechtějí mluvit o minulosti. Vidí v tom výraz zatvrzelosti, nedostatek soucitu s oběťmi někdejšího režimu bezpráví v poválečném Československu a Praze předhazují neschopnost postavit se dějinám čelem.
Přísaha věrnosti Adolfu Hitlerovi
Možná by si však mělo samo Sudetoněmecké krajanské sdružení položit otázku, jak je na tom ono samo se zpracováním a objasňováním historie. Kdo tak rád a hlasitě bere do úst "historickou pravdu", ten se nesmí bát posvítit do vlastních koutů. Tak například velmi podivným způsobem upadlo v zapomnění, proč česká veřejnost považovala sudetské Němce za "zrádce" a "hrobaře" první Československé republiky.
Klíčovou postavou byl vůdce německých "národovců" v Sudetech, učitel tělocviku Konrad Henlein (narozen roku 1898 ve Vratislavicích nad Nisou u Liberce, zemřel vlastní rukou roku 1945 v Plzni).V roce 1933 založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu. Roku 1935 byla přejmenována na Sudetoněmeckou stranu, v československých parlamentních volbách ve stejném roce získala dvě třetiny německých hlasů a v pražském parlamentu, který čítal celkem 300 křesel, ji zastupovalo 44 z celkem 66 německých poslanců. Avšak v roce 1938, a sice ještě dva týdny předtím než se v Mnichově sešli Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier, se Henlein otočil zády ke svému státu a jeho demokratickému právnímu řádu. 14. září 1938 přerušil svá jednání s pražskou vládou, inicioval odchod vedení strany do Bavorska a obrátil se na "sudetské Němce, na německý národ a na celý svět" se svou proklamací: Jeho politické snažení o "čestné a spravedlivé vyrovnání ztroskotalo na nesmiřitelné vůli zničit" české strany. Jménem sudetských Němců prohlásil: "Chceme zpět do Říše".
Zároveň formoval ze svých zdivočelých stoupenců, kteří proudili do Německa, militantní svaz, tzv. sudetoněmecký Freikorps (domobrana). Jeho členové přísahali věrnost Adolfu Hitlerovi a podnikli ve dvou týdnem před uzavřením Mnichovské dohody na 300 "akcí" z Německa do Československa: 110 lidí při nich mělo přijít o život. (Již v srpnu 1933 se stal známý filozof kultury Theodor Lessing v exilu v Mariánských Lázních obětí atentátu, na němž se sudetští Němci aktivně podíleli.)
Dnes takové akce nazýváme "teroristické útoky" a patří k těm vzpomínkám na "Mnichov 1938", které v Mnichově, ale nikoli v Praze, upadly do zapomnění. Zda bylo v sudetoněmeckém Freikorps organizováno skutečně 40 000 sudetských Němců, jak se psalo v národněsocialistickém tisku, nebo jen 10 000 až 15 000 mužů, jak to považoval za pravděpodobné mnichovský historik Martin Broszat, zůstává dodnes stejně nejasné jako mnohý jiný číselný údaj v česko-německém historickém sporu.
To co bylo po roce 1945 mnohými vědomě zamlčeno, je po půl století často prostě zapomenuto. Mladší generaci v Sudetoněmeckém domě v Hochstrasse v Mnichově nejsou většinou známy ani kořeny oněch slovních spojení, která se tam naučila. Jedná se například o pojmy tzv. "sudetendeutsche Volksgruppe" nebo, jak se říká v Bavorsku, tzv. "sudetendeutscher Stamm". Jsou to "bojové pojmy" z rétorického arzenálu tzv. "Volkstumskampf', kterému Adolf Hit1er dopomohl k celosvětovému věhlasu.
Na to si dnes umí vzpomenout jen docela málo sudetoněmeckých politiků, jedním z nich je například Siegfried Zogelmann, ročník 1913. Také on totiž opustil svou vlast dlouho před uzavřením Mnichovské dohody, již v roce 1934, aby se připojil k národněsocialistickému (rozuměj nacistickému - pozn. překladatelky) hnutí v Říši.Tam dělal kariéru v Úřadu pro záležitosti tisku a propagandy (Presse- und Propagandaamt) u říšského vůdce mládeže. Jako bannfuhrer tzv. Hitlerjugend vydal v roce 1938 společně s gauleitrem Hansem Krebsem (popraveným v roce 1947 za válečné zločiny) knihu "Sudetendeutschland marschiert". V ní představil i tzv. "sudetendeutsche Volksgruppe"; "Navzdory všem útlakům českých mocipánů sudetoněmecká mládež povstala pod vlajkami a hesly národněsocialistického hnutí. Začal boj o bytí a nebytí tři a půlmilionové národnostní skupiny (rozuměj tzv. Volksgruppe - pozn. překladatelky). Pro těžce utlačované sudetské Němce začal s národněsocialistickým heslem "Fur Schule, Scholle und Arbeitsplatz" ("Za školu, půdu a práci").
Na "boji" své "Volksgruppe" se Siegfried Zogelmann podílel až do dneška nejen radami, ale i činy, mimo jiné od roku 1954 jako člen Sudetoněmecké rady, od roku 1972 jako člen představenstva Sudetoněmecké nadace a až do roku 2000 jako člen Spolkového představenstva Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Když mu v roce 1998 Sudetoněmecké noviny gratulovaly k 85. narozeninám (pod poněkud podivně znějícím nadpisem "Fenomén oslavil 85. narozeniny"), ostatně zamlčely jeho zásluhy a zkušenosti z let třicátých a čtyřicátých.
Henleinovo a Zogelmannovo sudetoněmecké "hnutí" bylo v mezi válečné době pouze jedním z politických uskupení Němců v Československu, a je nepochopitelné, proč dnešní sudetoněmecké organizace s oblibou pěstují právě tyto tradice. Jednalo se o národovecké "hnutí", které udržovalo úzké kontakty s národoveckými a národněsocialistickými organizacemi ve Výmarské republice, které se vyvíjelo paralerně s národněsocialistickým hnutím v Říši a později, po roce 1933, bylo finančně podporováno z Berlína. Jeho ideologie, boj proti mírovým smlouvám uzavřeným po 1. sv. válce, jeho tzv. "Volkstumskampf' a jeho antisemitismus si získaly popularitu mezi Němci v Československu, stejně jako Říši v samotné.
Stejně jako při přepadení Polska představovala otázka "koridoru" pro Hitlera pouze záminku, tak i národovci v Sudetech skrývali za svým bojem za autonomii a práva tzv. Volksgruppen pouze svůj vlastní cíl: připojení k národněsocialistickému Německu. Sám Konrad Henlein to později jasně a otevřeně přiznal: "Všichni ti, kteří tehdy se mnou bojovali, vsadili vše, co měli, na jednu kartu, neboť jsme fanaticky a neomylně věřili ve zdravou sílu tzv. Sudetendeutschtum, v opětovné posílení Říše za Adolfa Hitlera a v konečné vítězství naší dobré věci ... . Věděli jsme, že můžeme zvítězit, jen když se nám podaří, ze tří a půl milionu sudetských Němců udělat tři a půl milionu národních socialistů, a přesto jsme museli navenek nejprve naši příslušnost k národnímu socialismu popřít, abychom zabránili zásahu českých úřadů a našemu rozpuštění. To byla největší duševní zatěžkávací zkouška, které jsem své stoupence musel vystavit."
Toto přiznání se v současné době v sudetoněmeckých učebnicích dějepisu přechází mlčením, a pozornost je zaměřena pouze na "českou politiku provokací". Pojem tzv. "Volkstumskampf' byl po válce nahrazen slovem "národnostní konflikt". Politické ideje a činy zúčastněných přitom nebyly uznány za hodné žádné kritické reflexe - jako by bylo irelevantní, zda byl někdo veden demokratickými nebo národněsocialistickými zásadami.
