Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co uniká německým historikům

24. 7. 2022

Co uniká německým historikům

 

Již několik českých historiků vyvrátilo legendu o holubičí povaze prvních Slovanů na našem území. Ani němečtí autoři nesouhlasí s romantickou předs­tavou o demokratických řádech již v této době. Franz Bauer nicméně přiznává: "Slované byli především zemědělci. Vedle lovu, chytáni ryb a včelařství pro­vozovali různá odvětví řemeseL jako hrnčířství, zpracováni kůle a kovářství ".

Nechtěně tím potvrdil představu o přece jen mírumilovnější slovanské povaze proti povaze tehdejších Germánů. Zemědělec zaseje a nemá zájem půdu opustit a je zlý, když mu někdo bere výsledky lopotné práce. V téže do­bě se však germánské kmeny toulaly celou Evropou, od Baltu a Severního moře až ke Středozemnímu moři, od Atlantiku až po břehy Černého moře. A na těchto výpravách více brali než dávali. Zemědělec má sklon k defenzivní taktice, což je patrné i v dějinách Velkomoravského státu i v době knížete Václava.

Výpravy, správněji kořistná tažení, měly pro Germány významné důsledky. Ve válkách si nejlépe ověřili význam vojenské organizace, kterou cudně nazývali vojenskou demokracií. Spolu s dalšími příčinami se tak zrodil zárodek státu. Zatímco u napadaných kmenů vzniká státní organizace ve formě vojenské ins­tituce spíše z důvodů defenzívních, má agresor náskok tím, že vytváří stát jako nástroj výbojů mnohem dříve, než ostatní. A to mu zajišťuje převahu.

A ještě jedno nebezpečí slovanským kmenům hrozilo, když se v letech 565 -791 vytvořil vojensky dobře vybavený nadkmenový svaz Avarů. Podle německých historiků avarská říše sahala od západního Maďarska až po jižní Ukrajinu a avarské výboje směřovaly až k Rýnu. Avarská moc ohrožo­vala ještě nesjednocené Slovany a dvě vyspělé říše: byzantskou a frans­kou. Frankové v té době drželi prameny Dunaje a začali výboje podél této řeky. Postup germánských výprav podél Dunaje znamenal ve svém důsledku obklíčení Čech z jižního směru a narušoval naše spojení se Slovany v Koruta­nech a v dolním Slovinsku. Také jižní slovanské kmeny kladly odpor avarským nájezdům a spolupráce s byzantským státem byla tedy žádoucí.

V souvislosti s porážkou Avarů se často :zamlčuje podíl říše byzants­ké. V době protektorátu nacistická propaganda poučovala český lid, že vždy v minulosti nesli Germáni na sobě těžké, ale vždy vítězné poslání: odrážet nebezpečí z východu. Je pravda, že po několik staletí se po klasické cestě výbojů ze středovýchodní Asie, směrem na Ural, černomořskou step a proti toku Dunaje ubíraly mohutné jezdecké armády Sarmatů, Hunů, Avarů, Mon­golů Tataru, Maďarů, Chazarů, Pečeněgů a Polovců. Byly pro ně důležité dva geografické komponenty kolem ruského a polského státu. Řeky byly nejen orientačním     ukazatelem, ale především zdrojem napojení pro jezdeckou masu.

         Postup po klasické cestě výbojů šel ve směru: Oka, Jenisej, Irtyš, Išim, sever Aralského moře, Volha, Don, Dněpr, Dněstr a Dunaj. Severnější směr do oblasti moskevského státu a západněji do oblasti polského státu byl strate­gicky nevýhodný. Oba tyto zárodky budoucích velkých států byly totiž za lesním komplexem, kde jezdecké armády ztrácely taktickou výhodu. Když později moskevský stát zesílil, odolal nájezdníkům a šířil se směrem na jih a východ, přicházel jako osvoboditel pro kmeny, které by jinak zanikly.

Ruský a polský stát byly první v obraně proti nájezdům z východu, germánské státy byly až v druhé a třetí linii a přisuzují si větší zásluhy než jim náležÍ. Také osmanskému nebezpečí nečelilo nejprve Rakousko, ale mnohem dříve Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Sedmihradsko (Rumunsko), které za to platily krví i ztrátou suverenity. Z tvrzení o obranné úloze Germánů měl spíše pro budoucnost vyplynout nárok na hegemonii ve východní a jiho­východní Evropě. To německým historikům poněkud uniká.

Také český stát využíval výhod, plynoucích z velkých lesních celků na svých hranicích. Bránil se však většinou proti germánským nájezdům a když se dostal do mocenské sféry vlivu římsko-německé říše a čeští panovníci získali dojem, že jim již nehrozí nebezpečí útoku, začali lesní komplex zmenšovat a likvidovat. Ten se tak stal předmětem pozornosti zahraniční kolo­nizace.

Na maďarské výboje ovšem doplatila Velká Morava - zanikla. Doplatilo na ně tragicky i Slovensko. Dlouhodobě na tisíc let nemělo svůj vlastní stát a žilo pod maďarskou nadvládou. Náznak, že sama Franská říše pozvala Maďary jako spojence k vyvrácení velkomoravského státu nelze dnes průkazně do­kázat, ale ani vyvrátit. Byl to snad předobraz rozbití Československa v letech 1938-1939, provedený rovněž za účasti Maďarska?

A ještě je vhodné upozornit na další aspekt, související s nájezdy. Státy a národy, které musely čelit tlaku z Asie, na to doplácely také snížením své ži­votní úrovně. Nebyl to tedy jen slabý dotyk s římskou civilizací, ale i nutnost nést břímě za zbytek evropské pevniny. Nápor ze strany Germánů směrem na východ oslaboval také východoevropské státy. Je tu i další poučení pro současnost: I dnes je nutno pečlivě sledovat vývoj ve velmi vzdálených zemích, až v Asii, neboť několikaleté sucho, hlad a bída a tlak čínské nebo mongolské říše uváděly vždy do pohybu velkou lidskou masu, radikalizovanou nedostatkem životních potřeb anebo hnanou na výboj ctižádostí náčelníků a touhou po bohatství. Lidé z chudých zemí se v současnosti snaží dostat do států bohatších. Dá se tomu zamezit? Jak? Válkou?

V knize Tisíc let česko-n4meckých vztahů je zkresleně podána problemati­ka moravského státu. Především se zde tvrdí, že Morava se stala protivníkem východofranské říše v prostoru řek Dunaje a Moravy (str. 20). Stala se opravdu protivníkem? Nebyla spíše předmětem útoku? Proč se zcela samozřejmě píše o prostoru kolem uvedených řek jako o legitimním území východofranského státu? K objektivnějšímu poznání však přispívá poznatek, že říše východo­franská získala za spojence proti Moravě Bulhary a proto se zase moravský panovník spojil s Byzancí, která roku 864 Bulhary porazila. Pokud byl mo­ravský stát ochoten podřizovat se Frankům, neměl potíže, jakmile se snažil uhájit suverenitu, musel bojovat. Ludvík Němec si dokonce osvojil právo zajmout a potrestat Rastislava oslepením a uvězněním v klášteře.

Franz Bauer nevysvětluje příčiny zahraničně politické orientace mo­ravského státu na východ, na Byzanc. Je to nutné již proto, že protektorátní propaganda tuto orientaci považovala za zhoubnou, neboť Morava se tak vymkla z vlivu Franků. Když pomineme tehdy aktuální politický cíl, zjišťuje­me, že němečtí autoři se neradi k této otázce vyslovují. Museli by totiž přiznat, že orientace na Byzanc byla vynucena, právě tlakem východo­franské říše na Velkou Moravu.

- Již rok 631 se zapsal do dějin útokem krále Dagoberta proti Slovanům, ve­deným Sámem.

- V roce 788 franský panovník Karel Veliký zřizuje na pomezí bavorsko­-českém tzv. Českou marku s úkolem postupně likvidovat český stát.

- V roce 805 se franská šlechta poprvé pokusila podrobit české Slovany a ve třech proudech vtrhla do Čech. Oblehla pevnost Canburga a po hrozném zpustošení zem opustila, aby unikla odvetnému úderu narychlo svolaných Slo­vanů. Karel Veliký přitom vyhlásil zákaz vývozu zbraní do Čech.

- V roce 806 se franský vpád opakoval. Karel Veliký, který v této době uplatňoval veliký nárok na nadvládu v Čechách, stanovil, že do bojů proti českým kmenům musí nastoupit každý třetí muž a při bojích se Srby všichni.

- V roce 845 sice 14 kmenových knížat přijalo v Řezně křest, ale o rok později dochází opět k celofranské válce, což otřásá německým tvrzením, že se již tehdy u nás uznávala franská svrchovanost.

- V srpnu 846 vpadla vojska Ludvika Němce na Moravu a při návratu byla napadena českými vojsky. O rok později pak franská vojska vpadla do Čech a  čeští panovníci museli poslat franskému vladaři rukojmí. K dalšímu vy­jednávání byli přinuceni i v roce 848.

- K velkému vpádu franského vojska pod vedením hrabat Thakulfa a Ernsta došlo v roce 849. Franské vojsko tehdy napadlo český tábor za pomoci lsti, v době vyjednávání o mír. Jeho vpád skončil porážkou a poražené franské vojsko muselo Čechům odevzdat rukojmí a odejít ze země po cestě, kterou přišlo, aby nemohlo plenit. Z toho je vidět, že i Češi se učili rychle ger­mánským zvyklostem. Navíc české vítězství v té době přispělo k uvolnění závislosti českých kmenů na východofranské říši. Středověcí kronikáři o Ger­mánech tvrdili, že nikdy neuvažují o tom, proč válku prohráli, a také se tím nijak netrápí. Celé své uvažování vždy soustřeďují na to, jak další válku vy­hrát.

- V březnu 855 bavorské vojsko, vedené hrabětem Ernstem, vpadlo do Čech. Z hlediska vojenské strategie se dá usuzovat, že to byl vedlejší úder, který měl zajistit úder hlavní, vedený v srpnu proti Moravě. Vojsko však bylo poraženo a moravský Rastislav pronásledoval franské bojovníky až za Dunaj.

- O rok později roku 856 Ludvik Němec vpadl na srbské území a donutil slovanské Daleminice k poplatkům. Při zpáteční cestě táhl severozápadními Čechami a snad přitom přinutil některé české kmenové náčelníky k uznání franské svrchovanosti.

- V létě 857 následoval nory vpád franského vojska do západních Čech. Další nebezpečný útok proti moravskému Rastislavovi organizoval Ludvik Němec v srpnu 864. V té době Ludvík Němec vyjednával s Bulhary, aby napa­dli velkomoravský stát.

- V létě 857 vtrhlo na území českého státu franské vojsko a oblehlo hradiště obhajované kmenovým náčelníkem Slavitahem. Jeho otec zpočátku uznával franskou svrchovanost, z níž se později vymanil. V otcově odporu pokračoval i jeho syn Slavitah. Když ho Frankové vypudili, uchýlil se na Moravu. Na jeho místo pak byl dosazen jeho bratr, který projevil ochotu se podřídit.

- V roce 870 vtrhl na Moravu Karloman z Bavorska. Zmocnil se tamního panovníkova pokladu a pro správu země jmenoval dva franské šlechtice Viléma a Engelšalka. Moravané se však záhy této "protektorátní vlády" sami zbavili.

- V listopadu 870 Ludvík Němec nařídil oslepit moravského panovníka Ras­tislava v Řezně a uvrhnout do vězení, kde zemřel. Téhož roku byl odvlečen ar­cibiskup Metoděj do Bavorska. Tam byl protiprávně vězněn, aby nemohl klást odpor franské moci.

- V roce 871 byl uvězněn další představitel Velkomoravské říše Svatopluk, protože odmítal vazalské povinnosti k Říši. Svatopluk byl poté přinucen vést franské vojsko proti Moravě. Utekl však a přidal se opět k moravskému vojsku.

 - V roce 1002 z Čech vypuzený kníže Boleslav III. požádal o azyl nordgavského hraběte Jindřicha, který ho však uvrhl do vězení. Propustil ho až poté, kdy sám potřeboval Přemyslovce pro boj proti králi Jindřichovi II.

- V září 1012 využil Jindřich II. dynastických spor4 mezi Přemyslovci a udělil Čechy v léno knížeti Oldřichovi, který již po několik měsíců udržel pevně vládu a byl skutečným vládcem své země. Sesazeného Jaromíra, přítom­ného při tomto aktu, Jindřich II. nepropustil, ale dal ho uvěznit. Při této události je nutno poznamenat, že německý císař českého panovníka nejmeno­val, pouze potvrzoval jeho volbu. Český kníže se stal tedy panovníkem výhradně z vůle domácí šlechty, i když je po celou dobu středověku patrná snaha tuto skutečnost změnit, suverenitu panovníka i českého státu zmenšit a později zcela zrušit

- V roce 1031 poskytl český panovník Oldřich azyl členovi rodu Piastovců. Němečtí císaři měli vždy obavu ze vzniku silného česko-polského státu. Císař Konrád II. si vzal za záminku pobyt Měška II. v Čechách a prosazoval sesa­zení českého knížete Oldřicha. V roce 1033 ho pak uvěznil, takže k moci se za podpory vojenské intervence, vedené císařovým synem, opět dostal Jaromír Přemyslovec. Kníže Oldřich byl z vězení propuštěn v dubnu 1034.

- V roce 1041 byl další vojenskou intervencí přinucen k jednání český pano­vník Břetislav. Jindřich III. ho napadl, když se chtěl vyvázat ze závislosti na císařském stolci.

- V dubnu 1099 císař Jindřich IV. v Řezně protiprávně narušil nástupnický řád Břetislava I., když udělil Čechy v léno bratru českého knížete (Bořivoj). Tímto činem se císař snažil bezprostředně ovlivňovat volbu českého panov­níka. Bořivoj II.  byl volen domácí šlechtou 25. prosince 1100.

- V polovině roku 1107 byl kníže Svatopluk uvězněn německým Jindři­chem V., který zasahoval do dynastických sporů Přemyslovců. Svatopluk však podplatil Jindřicha  a po propuštění se znovu ujal vlády (1107 -1109).

- V roce 1192 německý císař Jindřich VI. znovu zasáhl do českých poměrů. Václav,  syn Soběslava I., který vládl jen čtvrt roku, byl uvězněn markrabětem Albrechtem Míšeňským a zemřel v Míšni jako vězeň. Pozadí této perzekuce není dost jasné, byl to zločin i z hlediska křesťanského.

Ota V. Braniborský vládl v Čechách jako okupant. Přemyslovec Václav II. byl držen v internaci od 25. ledna 1279. Propuštěn byl až v květnu 1283 za vysoké výkupné a zástavu některých severočeských měst.

Dne 1. července 1304 Albrecht Rakouský, panovník v Říši, uvalil na Václava II. říšský acht, protože odmítl vydat horní regál říši a nechtěl se vzdát Chebska a Míšně.

V Olomouci byl 4. srpna 1306 německým rytířem zavražděn Václav III., poslední vládnoucí Přemyslovec. Motiv vraždy zůstal neobjasněn.

Na otázku, zda také někdy nějaký český panovník věznil, mučil či připravil o život některého německého vládce existuje záporná odpověď. Němečtí autoři z celého myšlenkového spektra od nacistických historiků až po historiky demokratické, od středověkých kronikářů až po dnešní sude­toněmecké spisovatele, do velkých podrobností popisují především vazalské poměry a podřízenost českého státu římskoněmecké říši. I když popis něk­terých je objektivně přesný, pozorujeme v jejich hodnotících závěrech, že čes­kou podřízenost považují za přirozený a snad i za spravedlivý vztah a dokonce jej zařazují i do svých kapitol o dobrých vztazích českoněmeckých. Zcela jim uniká že pro Čechy jejich podřízenost nebyla nikdy jevem pozitivním. Češi, stejně jako Slováci, kteří na tom byli ještě hůře, museli po celá staletí vést boj proti vazalství, snad nejdelší ve světových dějinách.

Popis německé nadřazenosti v nejvědečtějších německých dílech nepůsobí příznivě na dnešního českého čtenáře. Mluvčí sudetoněmeckých organizací proto uvažují zcela chybně, když se domnívají, že v minulosti byly německo-české vztahy Čechům prospěšné. Budovat budoucnost na této základně je nemyslitelné, protože sudetští Němci mají zcela jinou stupnici hodnot Vrcholem pro ně je začlenění českého státu do německé říše. Je po­tom pochopitelné, že z tohoto pohledu se mnohá hodnocení ČechzJ a Němců. zásadně liší. Z hlediska Čechů se poválečný odsun nejeví jako tragické pře­rušení předchozích dobrých vzájemných vztahů, ale především jako ukončeni vazalských, nerovnoprávných a pro český stát nevýhodných a nedůstojných vztahů.

       Jen ten panovník, který vládl v Praze a současně byl i vladařem v Říši, na­ příklad Karel IV. a řada českých králů z rodu habsburského, se nemuseli obávat německého útisku. Ale ani německý habsburský rod si nebyl jist před pruskou rozpínavostí, jak o tom svědčí útoky na jeho státní integritu v bojích o dědictví rakouské v době panování Marie Terezie.

       A tak závěr Franze Bauera, že "vyhnáním Němců po roce 1945 bylo rozbito po staletí trvající vzájemně prospěšné německo-české soužití", se jeví jako nepravdivý. Realita dějin byla jiná. Někteří čeští historikové upo­zorňovali, že vazalské závazky na sebe bral jen panovník, zatímco lid (národ) se jimi necítil vázán. Z německé strany zase slyšíme, že perzekuce českých panovníků se dotýkala jen jejich života a český lid nepostihla. Proti oběma tvrzením lze úspěšně argumentovat. Také nelze souhlasit s tím. že čeští vladaři byli trestáni jen za porušení vazalských slibů a povinností. Můžeme totiž namítnout, že byli trestáni za to, že chtěli žít a vládnout svobodně, nezávisle.

 

Závěr je jednoznačný: Z historických pramenů je zřejmé, že dobré sousedské a mezistátní vztahy kazily vždy útoky franské, východofranské a německé říše na český stát. Z tohoto hlediska nebyli Němci po staletí dobrými sousedy.

 

Germánská negativa v českých dějinách 7. – 12. století, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.