Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dáme-li se k Němcům, můžeme tam zůstat, nebo že nás z vesnice vyženou jako zvěř

17. 12. 2023

Dáme-li se k Němcům, můžeme tam zůstat, nebo že nás z vesnice vyženou jako zvěř.

Rodiče ale prohlásili, že jsme se jako Češi narodili a Čechy také zůstaneme.

 

V pohraničí jsme žili celkem pět let, a to v Dobešově u Oder, kam jsme se v roce 1933 přestěhovali za prací. Mí rodiče byli zaměstnáni na zemědělském statku Matice opavské, alespoň si tento název takto pamatuji. Otec pracoval s koňmi na poli a matka ve chlévě u krav a kolem hospodářství. Museli jsme pomáhat i my děti (bylo nás celkem osm), jednak abychom se uživili, a pak že bez naší pomoci by se tam rodiče asi dlouho neudrželi.

 

V Dobešově u Oder  jsme měli českou jednotřídku a náš učitel Tuček byl čestný člověk a bojovník proti německé zvůli, a proto ho chtěli henleinovci v roce 1938 zabít. Musel odtamtud utéci, aby si zachránil život. Situace se radikalizoval již od doby, kdy jsme se do Dobešova u Oder přistěhovali, protože to bylo po nástupu Hitlera k moci, a to již Němci nás Čechy začali pronásledovat. Docházelo k slovnímu a fyzickému napadání ze strany německých občanů a dětí. Samozřejmě, že tam žili i dobří Němci, kteří se snažili nás chránit, ale co to bylo platné, když byli v menšině.

 

Vzpomínám si, že otec nesměl ani do hospody na pivo, protože by tam nevydržel pro slovní urážky, od nichž nebylo ani daleko k fyzickému napadení. Žilo tam tehdy jen asi pět českých rodin, a tak si Němci na nás troufali. My děti jsme byly denně, hlavně při cestě do školy a domů, napadány staršími německými dětmi. Jednoho dne v říjnu 1938 nám přišli ordneři říci, že moc nad pohraničním územím přebírá jejich vůdce Adolf Hitler, že dáme-li se k Němcům, můžeme tam zůstat (to znamenalo požádat německé úřady o německé státní občanství), nebo že nás z vesnice vyženou jako zvěř. Rodiče ale prohlásili, že jsme se jako Češi narodili a Čechy také zůstaneme. Když to otec řekl (uměl německy, vše nám dětem překládal), to jste neviděli tu zběsilost, jakou tito lidé vůči nám projevovali.  Prohlásili, že jejich rase se nesmí nikdo protivit a že si to, než odejdeme, ještě s námi vyrovnají. Když k nám ordneři přišli, hledali hned pana učitele Tučka, který bydlel u nás ve dvoře a kterého považovali za svého úhlavního nepřítele, protože nás Čechy celá léta chránil. Když se nám děla nějaká křivda, vždy volal české četníky, aby udělali pořádek, ale pořádek se nikdy neudělal. Když jsme utíkali do vnitrozemí, ordneři po nás dokonce stříleli. Že jsme byli u nich české svině, to snad ani nemusím zdůrazňovat.

Mohli jsme si sebou vzít jen to nejnutnější, něco na sebe a nějaké to nádobí. Jinak jsme tam museli všechno nechat, protože nás nikdo nechtěl odstěhovat.

Jaroslav Koleček, tehdy Dobešov u Oder

***