Dějiny Polabských Slovanů IX, Jaroslav Valenta
Lužičtí Srbové
Lužickými Srby se budu zabývat ze dvou příčin. Za prvé jsou to jediní potomci kdysi mohutných polabských Slovanů, za druhé jsou nám z kulturního, jazykového a historického hlediska velice blízcí. Jak jsem již výše uvedl, tento národ je tvořen dvěma posledními kmeny vymřelých polabských Srbů. Obývá historické území Lužice, jež je dnes součástí SRN. Srbský národ trpí jakýmsi „schizmatem“, protože je rozdělen na dvě části – hornolužickou s centrem Budyšín (Bautzen) a dolnolužickou, jejíž středisko je Chotěbuz (Cottbus).
Obyvatelé slovanského původu se sice hlásí k jednotné srbské národnosti, ale hovoří dvěma navzájem rozdílnými jazyky (lužickou srbštinou horní a dolní), jež se nepodařilo sjednotit (podobně jako československou jazykovou větev). Konfese je opět dvojaká, téměř všichni Dolnolužičané, a zatím ještě i většina Hornolužičanů (asi 63 procent) se hlásí k luteránství, zbytek k římskému katolictví. Je ovšem třeba zdůraznit, že počet katolíků srbské národnosti se za posledních 150 let ztrojnásobil, kdežto pokles u Srbů luteránského vyznání je přinejmenším alarmující.
Lužičtí Srbové dnes používají práv národnostních menšin ve Spolkové republice Německo, to však nemění nic na tom, že postupně ztrácejí svou etnicitu a přecházejí na německý jazyk. A od toho je jen krůček k asimilaci, poněvadž jak víme, jazyk je nositelem příslušnosti k národu. Většina národně uvědomělých Srbů je katolického vyznání, evangelíci snadněji podléhají asimilaci. V braniborském vysílání televize (ORD) a dnes již i v saském (MRD) můžeme jednou za měsíc sledovat srbský večerníček,srbsky též vysílá rozhlas každodenně a vycházejí i periodika (deník Serbske nowiny).
Bohužel většina těchto práv již přišla pozdě, mnozí se obávají, že Dolnolužičané nepřežijí rok 2050, a podobný osud čeká i jejich soukmenovce z Horní Lužice. Rád bych však připomenul, že podobné ortely byly v minulosti vynášeny již tisíckrát a zatím se nevyplnily. Přeji proto dolnolužickým Srbům, u kterých je dnes národnostní zápas nejaktuálnější, aby vytrvali. V tom jim mohou pomoci i tak dlouho připravované dvojjazyčné školky, jež konečně nacházejí uplatnění.
Lužice součástí českého království
Lužice, tedy kraj osídlený Milčany a Lužičany, byla dobyta na přelomu prvního tisíciletí polským králem Boleslavem Chrabrým. Po jeho smrti však byla r. 1039 nakrátko připojena k Čechám Břetislavem (jen horní část). Opětovné spojení s Čechami nastalo až za vlády Jana Lucemburského r. 1321, který také zvětšil územní rozsah Horní Lužice. Dolní část však byla spjata s říší. Teprve za Karla IV. se Žitava a kompletní Hexapolis (šestiměstí – Žitava, Lubij, Budyšín, Zhořelec, Lubáň a Kamenec), základ Horní Lužice, se navždy vtělil do Čech.
Dolní Lužici připojil Karel IV. k České koruně pomocí složitých diplomatických tahů a koupí teprve v roce 1370. Od té se roku 1329 oddělilo Zaháňské knížectví a přidalo se k dolnímu Slezsku. Dekretem Karla IV. se museli duchovní a úředníci učit srbštině, tím oddálil proces poněmčování. Jistý ohlas mělo i husitské hnutí, jež se však v Lužici zdiskreditovalo loupeživými válkami (hlavně sirotci) a tím nepřineslo kýžený výsledek – odstranění německého duchovenstva a měšťanstva.
Lužičtí stavové se nezúčastnili volby Jiříka z Poděbrad za českého krále, obratným postupem si však získal jejich uznání. Na konci 70. let se však ukázala hloubka tohoto aktu, 3.5.1469 se dal Matyáš Korvín zvolit představiteli obojí Lužice a Slezska českým králem. Po smrti Jiříkově byl zvolen za krále Vladislav Jagellonský (katolík, litevský šlechtic a polský princ), ale v Zemích Koruny české panovalo dvojvládí.
Řešením situace byly Olomoucké dohody, v nichž byl sice uznán Vladislav králem všech zemí, faktickou vládu nad Lužicí, Slezskem a Moravou si ponechal Matyáš. Po jeho smrti r. 1490 byla náhodou odkloněna hrozba rozpadu Zemí Koruny české, protože Matyáš zemřel bez mužského potomka. Nastolení vlády nad Lužicí opět oddálilo germanizaci, neboť ta se za Matyáše opět rozmohla. Vladislavovi rádci prosadili linii hájenou již Karlem. Za Ludvíka Jagellonského (1516-1526) se ustálila krajská samospráva, tzv. krajské sjezdy. V Dolní Lužici se jich účastnili tři stavy a katoličtí preláti, v Horní Lužici se sněm dělil pouze na kurii šlechtickou a městskou. Zástupcem panovníka v Lužici byl fojt sídlící na hradě Ortenburku (přestavěném Matyášem Korvínem) v Budyšíně. V zásadních rysech se správa udržela až do vydání Obnoveného zřízení zemského, jež mělo přestavět administrativu v Lužici. Vzhledem k okupaci Lužice Sasy však k tomu nedošlo.
