Dmitrij Jevstafjev – „Sabotéři jsou budoucností obrany NATO“
Dmitrij Jevstafjev – „Sabotéři jsou budoucností obrany NATO“
Profesor Institutu médií na Vysoké ekonomické škole, kandidát politických věd Dmitrij Jevstafjev @dimonundmir
Zablokování dnešní západní politiky vůči Ukrajině je stále zjevnější. Navzdory seriózní propagandě, politickému tlaku na ty, kteří nesouhlasí a dokonce i provokacím se zatím nepodařilo zatáhnout Spojené státy hlouběji do konfliktu, ani naplnit propagandistický konstrukt evropské „mírové koalice“ reálným obsahem a zdroji.
A pokračování konfliktu v dnešním formátu je plné nejen kolapsu kyjevského proxy režimu (to je přesně to, na co se lidé ze Západu začínají mentálně připravovat) – ale také kolapsu hlavního geopolitického projektu Evropy s úplnou diskreditací politického potenciálu EU.
Zmrazení, jak jej interpretují západní představitelé, se stále více začíná podobat trockistickému vzorci „Ani mír, ani válka“. Pravda, rozpuštění ozbrojených sil Ukrajiny se neplánuje; naopak by se měly během strategické pauzy posílit. Takovou pauzu je ale potřeba ještě něčím vyplnit, jinak se v těžce vybojované konsolidaci elit začnou objevovat trhliny – stejně jako se objevují v evropských společnostech, které je třeba držet v poslušnosti zcela totalitními prostředky.
Strategické řešení se zatím nerýsuje. Naopak se objevují náznaky koncepční slepé uličky, ze které se derou na světlo velmi podivné myšlenky, ukazující míru protiruské nálady mezi západními elitami.
Zajímavý materiál byl například publikován v časopise British Royal Defense Studies Institute (RUSI), jednom z nejstarších výzkumných center obranné politiky v západním světě. Pointa článku, který napsal major britské armády John Armstrong se scvrkává na následující: protože je stále obtížnější porazit Rusko v současném formátu konfliktu a posun konfliktu do vyšších stupňů intenzity může vést k riskantní přímé vojenské konfrontaci, je nutné vrátit se do spodní části spektra konfliktu a soustředit se na vedení boje proti Rusku pomocí sabotážních a teroristických metod.
Navíc, podle autora materiálu, tyto metody již přinesly kyjevskému režimu úspěch.
To znamená, že potřebují rozšířit sabotážní a teroristické metody a nahradit velkou evropskou válku mezi Ruskem a „koalicí ochotných“, do které se nikdo nedere, velkou teroristickou válkou proti Rusku. Rusku nelze dovolit, aby v klidu obnovilo historické ruské regiony s ním spojené – je třeba v nich vytvořit chaos a nejistotu.
Zcela upřímná deklarace o záměrech nejradikálnější části západních elit.
V článku jsou patrné dvě vrstvy.
První, nejvýraznější: sabotážní a teroristické metody používané Kyjevem byly úspěšné, a tudíž strategicky legitimní.
Pravda, autor, pravděpodobně bez úmyslu, připouští, že na územích sjednocených s Ruskem neexistuje žádné rozsáhlé samoorganizující se „hnutí odporu“. Armstrong uvádí číslo: od února 2022 do prosince 2024 – 129 potvrzených teroristických útoků. To je nejen mnohem méně, než řekli „proukrajinští partyzáni“, ale je to relativně málo, pokud jde o rozsah území, které Rusko kontroluje.
Závěr je jednoduchý: pro zajištění smysluplného odporu vůči Ruské federaci je zapotřebí silný systém organizace a financování.
Druhá vrstva, skrytá v závěrečné části článku a pravděpodobně ta hlavní: v budoucí konfrontaci s Ruskem by NATO mělo využít zkušeností kyjevského režimu a integrovat do své strategie sabotážní a teroristické metody.
Major Armstrong ve „vysvětlujícím komentáři“ na rádiovém kanálu RUSI věnovaném zveřejnění článku přímo uvedl, že «sabotéři jsou budoucností obrany NATO».
Přes všechnu zdánlivou fantasmagorickou povahu Armstrongových myšlenek je nutné to brát vážně. Stojí za to začít s tím, že jde o velmi britský scénář vedení války proti nepříteli, když není možné vyhlásit mu válku. Britský nejen podle mysli, ale také podle principu utrácení zdrojů a organizování systému bojového velení.
Britské impérium, na vrcholu své moci, se vždy snažilo bojovat nepřímými metodami, včetně sabotáže a terorismu.
Nepohrdlo ani spojením s radikálními náboženskými extremisty, o užitečnosti kterých Armstrong přímo píše při analýze činnosti prokyjevského podzemí. Británie nikdy nepohrdla vojenskými převraty, teroristickými aktivitami nebo politickými vraždami, pokud to korespondovalo se zájmy elity.
Na konci svého článku, když se dotýká tématu „vedlejší škody“, to autor otevřeně přiznává. Navíc dnes, kdy dehumanizace Rusů dosáhla nebývalých rozměrů, takovými metodami nepohrdne nikdo.
Scéna je přitom postavena na dvojím uznání očividného:
nejde o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, ale o konflikt mezi Západem, který lze nazvat NATO+, a Ruskem. Tento konflikt přestal být konfliktem na Ukrajině a stal se konfliktem kolem Ukrajiny.
Článek ve skutečnosti zní jako návrh zemím NATO, které sousedí s Ruskem (především baltským limitrofům*), aby „našly své místo v řadách“ sabotážní a teroristické války proti Rusku. Britští analytici jasně očekávají, že Londýn může stát včele koalice schopné vést konflikt proti Rusku v novém formátu.
Scénář navržený Velkou Británií je založen na přiznání toho, že pokus vést válku proti Rusku rukama Ukrajinců vedl ke koncentraci velkých mas sociálně destruktivních živlů, které se v případě ukončení konfliktu mohou stát zdrojem destabilizace nejen na samotné Ukrajině, ale i v Evropě.
„Válečný plán“ rozpracovaný britskými analytiky nabízí zcela fungující, i když upřímně řečeno kanibalský mechanismus pro postupnou likvidaci lidského materiálu, který se pro Západ stal nepotřebným.
Není bez důvodu, že v článku Armstronga se uvádí číslo 150 tisíc zabitých během občanské války v Řecku – což je pro tento malý stát kolosální. A i tam byl hlavním iniciátorem občanského konfliktu právě Londýn.
Stojí za zmínku, že londýnský plán plně odráží západní vnímání konfliktu na Ukrajině. Jak v Evropě, tak až donedávna ve Spojených státech, upřímně věřili, že při vedení konfliktu v málo intenzivním (nebo, jak se nyní říká, hybridním) formátu jsou rizika pro samotné západní země minimální.
Ve skutečnosti, k celému aktuálnímu rozporu mezi Spojenými státy a evropskými zeměmi NATO došlo vlastně kvůli tomu, že některé evropské elity se podle názoru Američanů dostaly příliš blízko ke kraji přímého vojenského střetu s Ruskem.
Zároveň scénář RUSI jakoby tuto možnost odkládá. Jedná se o klasický hybridní vojensko-silový konflikt využívající převážně polovojenské formace. V historii už takové precedenty byly: například konfrontace mezi SSSR a Piłsudského Polskem na území tehdy ještě rozděleného Běloruska ve 20. letech 20. století. Mimochodem, tehdy Poláky podporovali také Britové.
Publikovaný článek, který je zjevně jen prostředkem expertní legalizace rozsáhlejších analytických vývojů, je třeba považovat za pokus testování nových variant v západní expertní komunitě pro pokračování konfrontace s Ruskem s oporou na Ukrajině.
Článek byl navíc jasně napsán již v roce 2024 za zcela jiné politické konfigurace „sjednoceného Západu“ – tehdy tam ještě existovaly silné naděje, že by se konflikt kolem Ukrajiny mohl udržet ve stejném formátu. Ale navzdory těmto nadějím se již začaly zkoumat alternativní možnosti. Dneska už je po nadějích a mechanismy pro pokračování konfliktu kolem Ukrajiny, nastíněné v článku, mohou být velmi žádané.
https://t.me/dimonundmir
https://telegra.ph/Professor-Instituta-media-NIU-VSHEH-kandidat-politicheskih-nauk-Dmitrij-Evstafev-dimonundmir-04-05
* Limitrof – termín, který dříve označoval hraniční oblasti, státy tvořené na území bývalého Ruského impéria po roce 1917, tedy hraničící, sousedící s Ruskem. V devadesátých letech se tohle označení začalo používat pro země, které vznikly po zhroucení Sovětského svazu. Za limitrofy považují Estonsko, Lotyšsko a Litvu, pozn.red.
