České národní listy

.

8)  Hrozí despocie neoabsolutismu?

   Podobně jako po porážce Francouzské revoluce zvítězil v 19. stol. Metternichův a Bachův absolutismus, sílí po porážce Ruské revoluce neoabsolutismus.  Krajní neoliberalismus i neokonzervatismus vlastně nadvládu nejmocnějších prosazuje. Smysluplné ideály humanitní, sociální stát a politický, ekonomický i kulturní pluralismus mizí. Přibývá absolutizace mamonu a moci, mediokracie, demokratury, oligarchie, plutokracie, teokracie, militarismu, pravicového extremismu i neonacismu a skrytých diktatur.

  Nebývalá globální megamoc se zbytečně nepředvádí, naopak se perfektně skrývá. K ovládání světa jí dnes stačí v podstatě 3 prostředky:

- přesně řízené peníze

- přesně řízená slova a

- přesně řízené střely.

   Čím větší je duchovní bída a nepořádek, tím snazší je vláda pevné ruky, režim autoritativní i despocie. Tam, kde se lidé neangažují a nebrání, kde propadají pocitu, že se nedá nic dělat, roste i riziko nové maskované totality.

  Účinná náprava je největším problémem. Dedemokratizaci nelze proto zejména u nás podceňovat. Místo k humanitní demokracii směřujeme spíše k debilitě i k despocii. Doufejme, že  nový prezident nápravné naděje podpoří. Úroveň naší současné politiky je převážně žalostná. Dobrých politiků je jako šafránu. Všemocní se dopouštějí tolika svévolí, že jen na solární energii doplatíme otřesný bilion Kč. Kolik nás bude stát amnestie tisíců zločinců, se uvidí.

   Ocitáme se, zřejmě s celým světem, na osudové křižovatce. Rýsují se nebývalé možnosti harmonického rozvíjení celého lidského světa i netušená existenční rizika. Množina „pankáčů“, omezenců a sobců demokracii, natož obecné blaho a naši národní suverenitu, nezachrání. Potřebujeme zmobilizovat angažovaný masarykovský vytrvalý demokratický aktiv, který by dokázal zbývající „silky a silečky“ naší demokracie spojovat, nikoliv sebezáhubně štěpit i anulovat. V čele by mohl být např. náš dosud jediný předseda VS OSN Jan Kavan. Nikdy v minulosti nebyla spolupráce všech opravdových demokratů tak akutní jako dnes. Přesto se stále podceňuje. ODS už chybí občanský demokratismus téměř úplně. Dostatečně agilní, sociální a demokratická není ani sociální  demokracie. I ta je nakažena neoliberalismem a separátní uzavřeností. Způsob, kterým se její kandidát na prezidenta vymezoval vůči M.Zemanovi, byl zarážející. Je smutné, že ani místopředseda naší největší i nejstarší strany si neuvědomuje, v jaké krizi se naše demokracie potácí.

   K nejnaléhavějším problémům polistopadové demokracie náleží absence spolupráce demokratické levice ( ani tento termín se v širším slova smyslu neužívá). Historické spory levice bohužel trvají i v situaci vyžadující kooperaci. Aspoň některá fakta.

   Revoluční rok 1848 zrodil výzvu „Proletáři všech zemí, spojte se“, následovaly internacionály a ruské i další revoluce. Po jejich porážce se však situace kvalitativně změnila. Nejjednotnější jsou dnes miliardáři. Revoluce střídají skrývané i zjevné kontrarevoluce.  Ohrožena není jen levice, ale celá demokracie. Výzvou naší doby je nové heslo: „Demokraté všech zemí, spojte se“. Funkční spolupráce demokratické levice nebyla nikdy tak akutní i obtížná. Bez ní se humanitní demokracie neoživí.

   Tím více zaráží neschopnost se náležitě domluvit. Stará zásada panstva „Rozděl a panuj“ funguje lépe. Mnozí u nás podlehli i ultrapravicové stupidní propagandě, kterou Václav Bělohradský výstižně označil jako „postkomunistický antikomunismus“, který většinou jen kryje extrémy ultrapravicové, humanitní demokracii rozhodně nepodporuje. Místo, aby se v nové krizové situaci spolupráce vznikající demokratické levice všemožně podporovala, tak se tzv. Bohumínským usnesením ČSSD vlastně zakazuje. Pokud zmíněné usnesení kritizuje poúnorovou nedemokracii, je to plně oprávněné. Za demokraty nelze pokládat ani hrstku dřívějších dogmatiků, kteří pojímali socialismus jako diktaturu. Pokud se však Bohumínské usnesení po půl století, v naprosto odlišné situaci pojímá jako norma zakazující spolupráci s dnešní KSČM, která se spolu s radikálnější evropskou levicí poučila a programově se hlásí k demokracii a která je navíc po loňských komunálních volbách hlavním koaličním partnerem sociálních demokratů v naprosté většině krajů, je to nepochopitelná, kontraproduktivní, hrubá politická chyba, kterou třeba urychleně napravit, poněvadž škodí sociální demokracii, demokracii, nám všem. Za existující nejhorší polistopadovou vládu „vděčíme“ vlastně Bohumínskému usnesení, bez něhož by tu takový „Nečas“ nebyl. Poslední parlamentní volby r. 2010 vyhrála totiž sociální demokracie, ale vinou zmíněného usnesení zůstala izolovaná, vlády se ujala pravice, která se dohodla bleskově. Je to nebývale krutá daň za dezorientaci ve zcela odlišném 21. století postiženém nebývalou megamocí. Modely 20. století prostě v 21. století neplatí.

  Nezbytné oživení širší demokratické levice samozřejmě neznamená sjednocování jejich 4 hlavních politických stran ( ČSSD, KSČM, SPOZ, NS - LEV 21). Hlavní je umění dohodnout alespoň minimální společný program.