Donald Trump se změnil z mírotvorce na válečného štváče

3.8.2025 11:45

Jiří Vyvadil: Donald Trump, kterého mnohý i neameričan podporoval, že chce jednou provždy ukončit nekonečné války. A jen ta dvacetiletá v Afghanistrunu či 16 ti letá v Iráku stály za to otočil. A tragicky: Portál The American Conservative, který z logiky věci před půl rokem vítal nadšeně vítězství Donalda Trumpa ve volbách, je plný varování a kritika. A mimochodem. Prakticky celá alternativní myšlenková scéna složená z bývalých pracovníků CIA či poradců bývalých amerických prezidentů či ministrů zahraničí nasadila na alternativních YouTube – kanálech až alarmistický tón. Kam, Donalde Trumpe chceš svět zavést?

The American Conservative ostře kriticky proti Trumpovi

Doug Bandow

31. července 20250:03

Po sotva šesti měsících v úřadu se prezident Donald Trump změnil z mírotvorce ve válečného štváče. Zaútočil na Írán a hrozí dalšími údery, bombardoval jemenské militanty Ansar Alláh jménem Izraele a Evropy, povzbuzuje Izrael k dobytí Gazy a zvyšuje zapojení USA do rusko-ukrajinské katastrofy.

Válka s Ruskem představuje nejbezprostřednější nebezpečí. Jeho invaze k sousedovi byla tragédií, ale vyžaduje, aby se jí USA vyhýbaly, nikoliv aby se jí zapojily. Po většinu americké historie byla Ukrajina řízena z Moskvy. Ukrajinský lid v tomto vztahu dlouho trpěl, ale Washington nikdy neuvažoval o tom, že by jménem Kyjeva vedl válku. Ukrajina je pro Evropu mnohem důležitější než pro Ameriku a, jak Trump přiznal, současný konflikt byl přiživován opakovanými porušenými sliby Washingtonu, že se NATO nerozšiřuje   k ruským hranicím. Zájmům USA by nejlépe posloužilo zastavení konfliktu s jeho nebezpečným potenciálem eskalace v jadernou konfrontaci.

Trump nenabídl žádné přesvědčivé vysvětlení pro svůj ohromující obrat a plán dále vyprázdnit americké vojenské arzenály pro Kyjev a uvalit na Moskvu další ekonomické sankce. Nepředložil ani nepravděpodobný argument, že je ohrožena americká bezpečnost, ani nepravděpodobné tvrzení, že Moskva plánuje dobýt zbytek Evropy. Co jiného by mohlo ospravedlnit podstupování jaderných rizik, před nimiž  dlouho varoval?

Jedna z jeho hlavních jestřábích kritiček, bývalá zaměstnankyně Rady národní bezpečnosti Fiona Hillová, neúmyslně podrobně popsala, jak málo je pro Ameriku v sázce. Stěžovala si Trump se domnívá, že konflikt je „jen o nemovitostech, o obchodu a o tom, kdo co dostane, ať už jde o nerosty, půdu nebo vzácné zeminy“, a nechápe, že ruský prezident Vladimir Putin „nechce příměří. Chce neutralizovanou Ukrajinu, ne takovou, která by byla schopna odolat vojenskému tlaku. To vidí všichni, kromě Trumpa.“ To je pro Ukrajince samozřejmě hrozné, ale nejsou prvními lidmi, kteří žijí ve špatném sousedství, omezováni mocnými sousedy. Situace není nijak zvlášť ohrožující pro Evropany, kteří se těší mnohem větší kombinované ekonomice, populaci a vojenskému rozpočtu než Rusko, a pro USA má jen velmi malý vojenský, politický ani ekonomický význam.

Nejblíže k ospravedlnění, které Trump nabídl, je jeho pravděpodobně upřímné znepokojení  nad civilními oběťmi. Stěžuje si , že si často hezky popovídá s Putinem, který pak odpálí „rakety na nějaké město jako Kyjev a zabije spoustu lidí v pečovatelském domě nebo někde jinde. Po celé ulici leží těla.“ Oběti jsou hrozné, ale Trumpova báchorka je přinejlepším pokrytecká. Moc mu nevadí, když jeho nejlepší zahraniční přátelé, zejména saudskoarabský Mohamed bin Salmán a izraelský Benjamin Netanjahu, dělají totéž. Jeho první administrativa podpořila zničující útok Rijádu proti jemenským civilistům, na který si nestěžoval, a jeho druhá administrativa podpořila, jen s občasnou slovní kritikou, masové masakrování Palestinců Izraelem. Trump ve skutečnosti projevil jen malé znepokojení nad nákladnými izraelskými útoky na Gazu, Libanon, Írán nebo Sýrii nebo nad okupací Západního břehu Jordánu. Daleko od toho, aby se snažil omezit nadřazené mocnosti, které jsou nejvíce zodpovědné za lidské masakry, se bezostyšně zavázal k jejich drancování. 

Ačkoli si Ukrajinci zaslouží americké sympatie, dodatečná americká podpora jejich národa zajišťuje jeho pokračující ničení s jen velmi omezenou šancí na změnu konečného výsledku války. Pokud bude Trumpův požadavek na okamžité příměří skutečně schválen, spíše válku prodlouží než ukončí. Neexistují žádné důkazy o tom, že by se Zelenského vláda vzdala svých nerealistických cílů, kterými je znovuzískání ztraceného území, včetně Krymu. Spíše si Trumpa zahrál lstivý prezident Volodymyr Zelenskyj, který podpořil dočasné zastavení nepřátelských akcí, aniž by souhlasil se smysluplnými ústupky Rusku. Vzhledem k tomu, že se v podstatě nedělá žádná práce na zásadním úkolu, kterým je určení podmínek míru, příměří funguje ve prospěch slabší strany, v tomto případě Kyjeva, který neustále ztrácí půdu pod nohama. 

Moskva by byla mimořádně pošetilá, kdyby zastavila nepřátelské akce bez omezení zásobování Ukrajiny ze strany spojenců a bez dohody Kyjeva o konečném urovnání konfliktu. Vzhledem k tomu, že Rusku trvalo více než tři roky, než si na bojišti vybudovalo jasnou vítěznou převahu, si Putin těžko může dovolit promarnit výhodu své vlády. Jak řekl jeden zjevný zasvěcenec Kremlu listu Guardian: „Ať už Putin měl jakákoli očekávání ohledně dobrého vztahu s Trumpem, vždy to bylo až na druhém místě za jeho maximalistickými cíli na Ukrajině. Pro Putina je invaze na Ukrajinu existenční.“ Trump sice prohlásil, že je Moskvou „velmi zklamán“, ale na oplátku jí žádnou odpovídající výhodu nenabídl, pouze hrozbu „sankcí a možná i cel, druhotných cel“.

Navzdory zjevným ekonomickým problémům a problémům však ruská ekonomika odolala západním sankcím a od začátku války dokonce rostla. Možná nás čekají těžší časy, ale je nepravděpodobné, že by Putinův režim zlomily. Trumpova hrozba potrestáním zemí nakupujících ruskou ropu – především Číny a Indie a v druhé řadě Brazílie – by USA poškodila, protože žádná z těchto zemí by se pravděpodobně nepoddala tlaku Washingtonu. Zaměření se na ně by však téměř jistě zničilo šance na obchodní dohodu s Pekingem, zničilo by zlepšující se geopolitický vztah s Novým Dillí a zhoršilo by probíhající spor s Brazílií.

Trumpova zjevná ochota obětovat tolik ve snaze prosadit na Ukrajině svou vůli – zastavení nepřátelských akcí s minimálním ohledem na zájmy stran nebo geopolitický výsledek – skutečně ukazuje problém v jeho diplomatickém přístupu zde i jinde. Zdá se, že prezidentovi nejvíce záleží na tom, aby byl sám tím, kdo rozhoduje, spíše než aby pomáhal příslušným rozhodovatelům, skutečným účastníkům, kteří mají nejvíce v sázce, dosáhnout udržitelného výsledku. Výsledkem je zahraniční politika, která stále více staví Ameriku na poslední místo, nikoliv na první.

Na Blízkém východě chce, aby Izrael zvítězil ve všech případech, bez ohledu na zájmy kohokoli jiného (včetně, pravděpodobně, i amerického), a proto požaduje, aby Hamás přijal příměří s Izraelem za Netanjahuových podmínek, aby obyvatelé Gazy odešli, aby USA mohly toto území zabavit a znovu rozvíjet, aby Írán přijal izraelský požadavek na zastavení přepracování jaderných zbraní a aby národy od Súdánu přes Saúdskou Arábii až po Sýrii uznaly Izrael navzdory jeho brutální vládě nad miliony Palestinců. Žádná z těchto myšlenek neodráží geopolitickou realitu. Ani neprosazují měřitelné, natož důležité americké zájmy.

Podobný je jeho přístup i jinde. Trump chce, aby Dánsko převedlo Grónsko do rukou Ameriky a Panamu, aby se kanál vrátil pod kontrolu Washingtonu. I když jeho obavy, alespoň v posledních dvou případech, nejsou zcela nerozumné, ve všech případech vyvolal větší odpor vůči politice USA, zatímco méně konfrontační přístup by pravděpodobně dosáhl základních cílů Ameriky. Navzdory všemu neúspěchu dokonce nevědomky pomohl znovuzvolit kanadskou levicovou vládu. Pomohl také australské Labouristické straně v jejím nedávném vítězství a zvráceně  oživil politické úspěchy té samé brazilské administrativy, kterou kritizoval schválil za stíhání předchozího prezidenta, pravicového populisty a Trumpova fanouška.

Alespoň ohledně Ukrajiny má Trump stále čas změnit kurz. USA by se měly odpoutat od probíhajícího konfliktu a ukončit svou zástupnou válku proti Rusku. To znamená postupné ukončení vojenské a finanční podpory Kyjeva a rozšíření diplomatických kontaktů s Moskvou, aby se projednala postupná normalizace vztahů jako součást širšího mírového ujednání. Trumpova administrativa by měla naznačit svou ochotu nakonec ukončit sankce, uvolnit ruská finanční aktiva a znovu se s Moskvou angažovat na mezinárodní úrovni.

Pokud jde o Evropu, Washington by měl posílit své sdělení, že přesouvá odpovědnost za bezpečnost kontinentu na evropské členy NATO. Pokud jde o Ukrajinu, Evropané by sice mohli dovolit financovat pokračující vojenské úsilí Kyjeva, ale učinili by tak bez americké podpory. Pokud by nasadili vlastní jednotky, bylo by to na jejich vlastní riziko, bez záruky podle článku 5. A USA by prodávaly zbraně určené pro Ukrajinu pouze tehdy, pokud by to nezbavilo americké arzenály. 

Zatímco Washington by měl i nadále prosazovat mírová jednání mezi Moskvou a Kyjevem, Trump by se neměl snažit vnucovat nic žádné z válčících stran. Spíše by měl stanovit americký postoj a umožnit jim, aby si podle něj upravily svou vlastní politiku. V rámci tohoto procesu by USA měly povzbudit k pomoci další potenciální partnery a mediátory, vlády, které nejsou s bojujícími stranami spojeny. Napadají je Turecko, Izrael, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Indie a další prominentní členové globálního Jihu. Dokonce i země, které jsou sice spojeny s Moskvou nebo Kyjevem, ale přesto touží po míru – Čína a Maďarsko na jedné straně, evropské národy silně proukrajinské, ale s lidovými náladami, které se mění proti pokračování války, na straně druhé – by mohly na své přátele tlačit, aby se dohodli na kompromisu a řešení.  

Je důležitější projevit trpělivost a usilovat o dohodu, kterou budou udržovat obě strany, než požadovat dočasné zastavení bojů a povrchní závazek k míru. Pokud nedojde k drtivému vítězství jedné strany, mnohem pravděpodobnějšímu vítězství Ruska než Ukrajiny, mírové podmínky nebudou vnuceny. Místo toho budou jednání obtížná a budou vyžadovat, aby obě strany někdy učinily nepříjemné ústupky. Jedním z důvodů, proč Trump zlepšuje vztahy USA s Moskvou, je připomenout Moskvě, že může hodně získat spoluprací se Západem, návratem na globální trhy a snížením závislosti na Číně.

Výhody míru by dalece přesahovaly rámec formálních bojujících stran. Vedoucí představitelé spojenců jsou zodpovědní za bezohledné ignorování bezpečnostních obav Moskvy, za klamání Ukrajiny ohledně své podpory a za odmítání vyjednávání s Ruskem před jeho invazí. V důsledku toho evropské národy, a zejména Ukrajinci, zaplatily strašlivou cenu. Provokativní zástupná válka Washingtonu navíc zvýšila rizika konfrontace s jaderným protějškem a posunula tuto zemi k největšímu geopolitickému rivalovi Ameriky, Číně. Výsledkem je mnohem nebezpečnější budoucnost, která by mohla skončit katastrofálním požárem v Asii s katastrofálními globálními důsledky.

Trump je pochopitelně frustrovaný svým neúspěchem v ukončení nejnovějšího konfliktu v Evropě. Jeho zoufalé naděje na Nobelovu cenu míru slábnou, ne-li už zcela zmařeny. Nicméně snaha o dosažení dohody mezi Ukrajinou a Ruskem, spíše než vnucování jeho preferovaných podmínek, je nejlepší strategií, jak zvrátit jeho osud. Měl by jednat hned teď, aby napravil svou zahraničněpolitickou pověst, která vypadá stále agresivněji.

O autorovi

Doug Bandow je vedoucím pracovníkem Cato Institute. Bývalý zvláštní asistent prezidenta Ronalda Reagana je autorem knihy Zahraniční pošetilosti: Americké nové globální impérium.

J.V. Co dodat. Samozřejmě, že se u autora nezapře vidina přání, aby obecně konzervativci vítězili a poráželi politickou levici, ale mnohem zásadnější je, že zároveň ukazuje jasnou linii realistické školy, kterou založil Henry Kissinger a dnes v něm skvěle pokračující John Maersheimer, vycházející z faktu, že zákonitosti rovnováhy sil se vždy prosadí. Rusko, ať chcete nebo nechcete je v Evropě jedinou vojenskou supervelmocí. Zjevně se na bojišti posouvá, ale na rozdíl od Velké vlastenecké války, která přinesla pád Hitlera a bohudík i osvobození Československa, v podstatě jen střídmě a se souhlasem svých občanů plýtvá lidskými zdroji a i ve výrobě zbraní absolutně mnohonásobně převyšuje Evropu. Není to mohutná válka. Je to skutečně jen systematicky uplatňovaná pouhá zvláštní vojenská operace. Protože Západ zvolil metodu absolutní izolace a odmítal s Ruskem jednat, těžko může namítat, že ničeho nemůže změnit. Donald vypadal nadějně, ale svou otočkou a svým ultimátem k okamžitému uzavření dohody k 8.8, jinak přijdou 100% sankce tomu dal korunu a je téměř jisté, že jak Putin, tak i naprosto nebývale mobilizovaná Čína, Indie či Brazílie tomu   šílenství Trumpa vystaví logické vyúčtování. A vypadá to na jeho velké politické fiasko.

PS. Jestli si Donald Trump myslel, že Putina zastraší svým údajným vysláním dvou jaderných ponorek k břehům Ruska, tak se pochopitelně mýlí.

Rusko v sobotu nasadilo na základnu Severní flotily v Murmanské oblasti jadernou ponorku s balistickými raketami Kňaz Požarskij. Stalo se tak poté, co americký prezident Donald Trump oznámil nasazení dvou amerických ponorek poblíž Ruska v reakci na hrozbu „mrtvé ruky“ bývalého ruského prezidenta Dmitrije Medveděva. Pětiminutové video včetně rozhovoru s velícím důstojníkem, popisujícím úkoly ponorky v rámci mediální protiofenzívy jsou volně na youtube.

Jiří Vyvadil, vasevec.info