Edvard Beneš a československá státnost XIII
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice
Právě o takové lživé výklady se pak mohli opírat politici jako president Havel, ministr Herman, pan dr. Pithart a kopa dalších politiků. Tyto antihistorické lži se pak mediálně masově šířily a marginální média mohou jen stěží konkurovat těmto masově šířením lžím vyvolávajícím zejména mladé generaci pocity jakési viny za odsun tzv. Sudetoněmců, jenž měl skutečné příčiny v jejich státozradě a vojenské velezradě ČSR. Toto prokázal i Norimberský soud (srv. B. Ečer, „Norimberský soud“, Orbis Praha 1946, nebo R. Kocourek, „Svět žaluje v Norimberku“, Borový Praha 1946), který se dnes v této věci vůbec necituje.
Trestuhodně se tolik let po II. světové válce zamlčuje fakt, že Sudetoněmci byli na Norimberském soudu souzeni podle amerického právního principu jako kolektivní spolčenci, jako zločinecká skupina, nikoli jako etnická skupina!
Dokonce i tak politicky korektně orientovaný výklad, Němcům jen mírně nakloněný, o Norimberském soudu, jaký představuje kniha J. J. Heydebreckera a J. Leeba „Norimberský soud“ přiznává zcela nepokrytě skupinovou vinu Henleinovy strany na zničení ČSR, a musí citovat americký, tzv. Aldermannův dokument o Sudetoněmcích, op. cit. Str. 253-255, aj.
Celý podíl Sudetoněmců na zradě ČSR naprosto manifestně dokumentuje kniha nezávislého švédského badatele A. Karlgrena, „Hitler – Henlein a československá tragédie“, české vydání Samec Praha 1945. Symbolicky v této knize vše zobrazují zde publikované fotografie „Hitler-Henlein – původci všeho zla“ na Berghofu, a „Hitler děkuje německým studentům za ozbrojenou pomoc při okupaci“ ČSR , a to na nádvoří Pražského hradu!
Nakonec uveďme ještě podíl dr. Beneše na dojednání a uzavření československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci poválečné spolupráci 12. prosince 1943 v Moskvě.
Tato smlouva měla klíčový význam pro osvobození Československa a záchranu jeho obyvatelstva před plánovaným vyvražděním a před totálním zničením měst, obcí a terénu ČSR, které nacisté plánovali v programu tzv. A R L Z.
Oproti tomu se dnes setkáváme s neustálým zkreslováním, napadáním a ostouzením této smlouvy nepřáteli ČSR a Benešovy republiky let 1945-1948. Na tomto místě uvedu z autopsie typický příklad. Při jednání o umístění pomníku dr. Beneše v Brně na rektorátu MU v diskusi se zástupci vlasteneckých organizací (byl jsem zástupce ČSBS Boskovice a jako jediný jsem měl na místě dokumenty o vztahu dr. Beneše k Brnu včetně zákona z r. 1937 o Vysokém učení technickém dr. Edvarda Beneše v Brně) napadl Benešovu smlouvu se SSSR emeritní Magnificence rektor MU prof. dr. S....., a pravil, že „Beneš si nezaslouží mít pomník v Brně, protože nemá vztah k městu a díky jeho objetí se Stalinem byly poškozeny tisíce českých rodin (!) Jakési afinity by snad mohly být k technice (!!)“.
Toto jsem jako jediný na místě uvedl na pravou míru a citoval potřebné dokumenty o vztahu Beneše k Brnu, o jeho návštěvě Kounicových kolejí, o jeho vztahu k brněnským Sokolům a skautům, apod. Dokonce jsem ukázal na místě jeho tištěnou přednášku „Sociologie techniky“ psanou pro brněnské studenty VUTEB, ze které se učil ještě můj otec. Citoval jsem zákon o názvu VUTEB z roku 1937 a ukázal jeho tisk. Zdůraznil jsem, že zákon zrušen nebyl a nedodržuje se. Zdůraznil jsem - dr. Beneš nedostal čestný doktorát od techniků „jen jako pozvánku na ples“, jako někteří současní presidenti. A jeho čestný doktorát VUTEB a MU vedle TGM, Nikoly Tesly a dalších celebrit. Po mém výkladu nastalo mrtvolné ticho akademiků. Na mou podporu pak krátce vystoupili dva docenti VUT. Technici. Z humanistů nikdo. Po jednání nám členům ČSOL a ČSBS nejvýznamnější účastník jednání, letec RAF, dnes generál Emil Boček, nositel řádu Bílého lva, pravil, že dr. Beneš byl jeho vrchní velitel, a on sám by si nikdy nedovolil ho tak napadat, jako to udělal pan rektor S.
Tak katastrofální nezájem o presidenta Beneše projevili zástupci z řad vysokoškolské inteligence v Brně. Jen tolik pro ilustraci nedávných poměrů v poznání významu presidenta Beneše pro naši republiku a státnost. O napadání pomníku dr. Beneše brněnskými Němci v této souvislosti se ani nebudu šířit, zabýval se tím i tisk.
Zpět k čs.-sovětské smlouvě z roku 1943.
Co znamenala čs.-sovětská smlouva z roku 1943 pro republiku? Především další státoprávní a státoobnovitelský mezník ve vztazích se sovětským vojenským spojencem,které Beneš – jak jsme ukázali – pěstoval už nejméně od roku 1935 na vyvážení vztahů se západem.
Smlouva z roku 1943 nevznikla ve vzduchoprázdnu. Navazovala plynule na spojeneckou smlouvu mezi ČSR a SSSR z 18. července 1941. Již tato smlouva znamenala se strany SSSR nejen uznání republiky jako rovnoprávného vojenského spojence, nýbrž také úplné uznání ČSR jako suverénního, právně existujícího státu. SSSR tak roku 1941 státoprávně pohřbil Mnichov. Pak následovalo uznání ČSR od jiných států.
Pokračování
