Edvard Beneš a Mnichov 4, Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.
Edvard Beneš a Mnichov 4
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.
Kontroverzní a hodně diskutovaná byla a stále ještě je otázka připravenosti, možnosti a ochoty Sovětského svazu přijít Československu v září 1938 vojensky na pomoc (a to i bez francouzské účasti).
Jak známo, nastala v sovětské zahraniční politice počátkem 30. let jistá změna. Když socialistická revoluce ve vyspělých zemích Západu nezvítězila (jak se původně v Moskvě předpokládalo) a když po vítězství nacionálního socialismu v Německu začalo naopak hrozit nebezpečí, že nástupcem evropských demokracií nebude v dohledné době komunismus, ale spíše fašismus, jenž představoval i pro Sovětský svaz skutečné ohrožení, začalo sovětské vedení (i Komunistická internacionála) svou politickou linii postupně měnit. V roce 1934 vstoupil Sovětský svaz do Společnosti národů a navázal diplomatické styky s řadou dalších států. Sovětská diplomacie začala ve Společnosti národů podporovat úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti,
Okupaci Rakouska Sovětský svaz odsoudil a jeho ministr zahraničních věcí M. Litvínov navrhl jménem sovětské vlády v diplomatické nótě USA, Velké Británii, Francii a Československu svolání konference, jež by posoudila vzniklou mezinárodní situaci a vyvodila z ní patřičné důsledky. USA a Velká Británie však sovětský návrh odmítly. L. Blum, tehdejší předseda francouzské vlády lidové fronty, stejně jako E. Beneš byli pro účast na takové konferenci, ale ve Francii došlo mezitím k vládní krizi a změně vlády; na postoj Československa nebral nikdo zřetel.
Sovětská diplomacie vedená M. Litvínovem toto odmítnutí těžce nesla. Pokládala ho za neklamné znamení snah Západu o vyloučení Sovětského svazu z evropské politiky a o jeho izolaci. Vlivné západní skupiny, které byly právě u moci, spatřovaly stále v sovětském komunistickém systému větší nebezpečí pro své zájmy než v systému nacionálně socialistického Německa, a dávaly proto přednost dohodě s Hitlerem před dohodou se Stalinem.
V době československé krize dal Sovětský svaz několikrát najevo, že splní svou spojeneckou povinnost vůči Československu, učiní-li tak také Francie, na jejíž pomoc byla československo – sovětská smlouva vázána. Po neúspěšných jednáních Chamberlaina s Hitlerem v Godesgergu, podnikl obdobně jako západní mocnosti i jistá vojenská opatření. (Zda byl Sovětský svaz ochoten Československu pomoci, k tomu chybí dosud hodnověrný písemný dokument.) 9.
Byl-li Sovětský svaz skutečně ochoten vojensky zasáhnout po boku Československa sám, o tom byly dlouho jen dohady. Z dostupných materiálů nevyplývá, že by se na bezprostřední konflikt s Německem vážně připravoval. Ostatně sotva lze předpokládat, že by se byl za daných poměrů pouštěl do války s Německem jen po boku Československa. Takový krok mohl totiž znamenat, že by se octl tváři tvář jednotné frontě evropských fašistických států i fašistického Japonska, a bylo zde i nebezpečí, že by západní pravicové kruhy Německu nakonec i pomáhaly. Nehledě na čistky, které v sovětské armádě probíhaly a značnou část velení zlikvidovaly.
Beneš sám po celou dobu krize se sovětskou pomocí počítal a prakticky až do svolání mnichovské konference doufal, že se přece jen nakonec podaří vytvořit společnou protihitlerovskou koalici, do níž by byl zapojen i SSSR. Mnichovem tato koncepce padla.
Když v mezinárodní politice zvítězila linie appeasementu a když se nakonec do izolace nedostalo Německo, ale Československo, neviděl Beneš jiné východisko než mnichovský diktát přijmout. Jednal sice ještě 30. září se sovětským velvyslancem Alexandrovským, ale šlo již jen o formální sondáž, protože už po britsko-francouzském ultimatu Československu došel Beneš k závěru, že se Československo jen na jednu frontu, a to na frontu východní, společně se Sovětským svazem, odvážit nemůže. 10. V knize „Mnichovské dny“ o tom praví: „ Došel jsem k závěru, že kdybychom odmítli anglo-francouzský plán a šli hned do války s Německem jen za podpory Sovětského svazu, bylo by došlo k těmto důsledkům: Celý západní svět by byl – ať upřímně, ať neupřímně – věřil, že Hitler se svou propagandou o Československu jako nástroje bolševizace střední Evropy má pravdu, a byl by se obrátil hned proti nám. Maďarsko a Polsko by přirozeně hned všemi silami pomáhaly Německu.“
Již krátce po Mnichovu, když zahraničněpolitická koncepce M. Litvínova neuspěla – a Mnichov byl de facto namířen také proti Sovětskému svazu – začaly se v sovětské zahraniční politice opět silněji uplatňovat tendence politiky rapalské. 11.
O Benešově aktivitě a postupu od počátku propuknutí československé krize na jaře roku 1938 do mnichovské kapitulace bylo již napsáno mnoho. Pokud jde o hodnocení jeho role v krizi, existují mezi historiky stále spory o tom, co prezident měl či neměl dělat, čeho všeho se dopustil a pod. Renomovaný historik Milan Hauner, editor Benešových tří svazkových Pamětí, žijící v USA, napsal sice nedávno, že „soud historie musí být vůči Benešově historické roli objektivní,“ sám mu však vytýká např, že neobjasnil všechny sporné otázky kolem mnichovské krize, zejména kauzy týkající se tzv. objednaného ultimata, utajené Nečasovy mise aj. Někteří kritikové hledí na Beneše ne jako na zcela určitou konkrétní osobnost, v daném společenském kontextu, nýbrž jako na bytost, jejíž možnosti působení na evropský i světový vývoj jsou takřka neomezené.
V konkrétním případě bychom měli vycházet z nesporného faktu, že Beneš, který jako nejužší spolupracovník T.G. Masaryka patřil k zakladatelům československého státu a tolik se o něj zasloužil, měl prvořadý zájem na jeho udržení; byl zde tedy v plné shodě zájem státu, který vyjadřovala jeho prezidentská funkce, s jeho zájmem osobním. Rovněž musíme vědět, že Beneš, který patřil bezesporu k nejinformovanějším a nejvzdělanějším státníkům své doby a který věnoval všechny své síly právě zahraničnímu vývoji ČSR, věděl, v jaké situaci Evropa je. Problémy jednotlivých států znal do podrobností.12.
To zajisté neznamená, že by dr. Beneš neměl být podroben kritice; ta by ale měla být založena na nějaké normě, měla by postihnout svůj objekt v jeho konkrétních reálných souvislostech; neměli bychom naproti tomu od kritizovaného žádat činy nemožné nebo činy, vymykající se dobovému normálu.
*
Když všechno Benešovo nadlidské úsilí selhalo, rozhodl se – po zevrubném rozboru všech okolností – pro přijetí mnichovského diktátu.
Víme, jak mučivé a jak nesnadné bylo pro Beneše toto rozhodnutí.13. Počítal po celou dobu krize i s ozbrojeným odporem a byl připraven v boji i padnout. Ustoupit se rozhodl teprve tehdy, když selhal i jeho poslední diplomatický pokus s Polskem. Jako realistický politik věděl, co je v dané situaci možné a co možné není. Nechtěl angažovat národ v konfliktu osamoceně, bez spojenců, ve chvíli, kdy se věc Československa zdála být ztracená a Češi by se jevili světu jako ti, kteří vyvolali válku. Přitom si byl dobře vědom politických a mravních důsledků tohoto kroku pro národ a stát. Jednal subjektivně čestně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle svých nejlepších představ. Na rozdíl od většiny západních politiků si byl dr. Beneš jist, že mnichovskou porážkou nic nekončí, že Hitler půjde ve svých požadavcích dál a že se k válce určitě dojde. A už po roce se mu dostalo satisfakce, když se ukázalo, že měl pravdu. 14.
Benešovo zdůvodnění kapitulace přijímali jeho kritikové s nedůvěrou. Pokládali ho za něco, co mělo sloužit jen pro danou chvíli a seriózně se s ním nezabývali. Prezidenta Beneše musíme však pokládat jednak za politika dostatečně kvalifikovaného, jednak za člověka morálně bezúhonného a tudíž zdůvodnění, jež vypracoval na základě důkladného rozvážení situace, za významný dokument, který je třeba brát v potaz. Po diplomatickém oznámení výsledku jednání v Mnichově, sešli se dne 30. září dopoledne na Pražském hradě: čsl. vláda, prezident, zástupci politických stran a vojenští představitelé, aby jednali o mnichovské dohodě. Všemi přítomnými byla označena za diktát, jenž nemá v dějinách obdoby. Ocitujeme si pro oživení paměti příslušnou pasáž z Benešových Mnichovských dnů: „Reprezentanti československé armády, stojíce tu přede mnou v krásném sále hradním, jenž býval Masarykovou knihovnou, jeden po druhém se pohnutě, někdy rozčíleně ujali slova. Dokazovali mi jednomyslně a v různých formách toto:
´Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, mobilizovaná a na hranicích a v pevnostech rozložená armáda by nesnesla, abychom nyní nátlaku jejich povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať důsledky jsou jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovati. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit, armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.´
Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů… Zaváhal jsem. Nakonec po nové úvaze jsem rozhodně a pevně odpověděl takto: ´Je dobře, že jste přišli, a je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit československý voják… Ale já jsem v jiné situaci nežli vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda. Já musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všechny složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek. Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekly mi to opětovně ústně i písemně, úředně a ultimativně už dnes 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádných iluzí. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy nyní už nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám nyní poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli v izolované válce … Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu.“ 15.
