České národní listy

Hans Krehan, československý občan německé národnosti, II

Mohu se zeptat, co se stalo s vaší matkou?

Matka zůstala v Černčicích. Když jsme odešli do Polska, nechtěla za námi přijet. Zůstala tam, kdyby se vrátil otec. Pro případ, že by potřeboval pomoct. Po válce jsem zjistil, že se vrátila do rodného města, do Podbořan. Měla tam hodně příbuzných. Někteří byli s nacisty. Ale většina, jako třeba teta, se připojili k otci. Ta teta byla nejstarší z devíti dětí. Všechno, co kdy otec potřeboval, mu dala. Byli si velice blízcí. Jeden z jejich dalších bratrů se ujal mé matky a ta chvíli v Podbořanech zůstala. Pak jí ale nacisté dělali zle, takže se vrátila do Chomutova, kde měla přátele. Tam pracovala v kanceláři, než ji poslali do koncentračního tábora. Byla proti Hitlerovi a někdo v kanceláři ji udal, tak ji odvedli. Byla tam dlouho. Těsně předtím, než Rusové dobyli Německo, byla propuštěna. Můj otec zemřel nebo byl zabit před příchodem Američanů. Matka se dostala ven právě včas.

Když jsme se dostali do Polska, už na nás v Katovicích čekali. Jako první se nás ujala židovská organizace. Nechali nás přes noc v synagoze. Když zjistili, že jsem římský katolík, poslali mě do kláštera. Byl to klášter pro jeptišky a škola pro mladé dívky. Všechny dívky ze školy se přišly podívat, co se děje.

Zjistili jsme, že když polská policie najde cizince z Československa, odvedou ho na stanici, ale nepošlou ho zpátky, pošlou ho do Německa. Takže jsme museli být opatrní. Šli jsme na britský konzulát a dostali papíry, že jsme pod ochranou britské vlády, takže nám policie nemohla nic udělat. Netrvalo nám to moc dlouho, dostali jsme se do... Gdaňsku?

Gdaňsk? Nebo Gdyně?

Ano, do Gdyně. Byla tam loď připravená na plavbu do Bolívie. Když jsme se tam dostali, byl jsem ohromený, kolik tam bylo Čechů. Měli jsme štěstí a dostali jsme se nahoru do první třídy. Seznámili jsme se starším anglickým párem. Natolik jsme se spřátelili, že nás chtěli adoptovat. Mě bylo osmnáct, bratrovi devatenáct. Řekl jsem, že ne. Už jsme měli plány, co v Anglii bude.

Na palubě bylo veselo. Ve spodních kajutách se plavilo hodně emigrantů z Polska, kteří chtěli emigrovat do Bolívie. Užili jsme si hodně zábavy, hráli jsme na akordeon a tančili jsme. Když jsme vypluli z Gdyně, vydali jsme se přes Baltské moře ke švédským hranicím, podél švédských hranic k norským hranicím, aby Němci loď nechytili. Dostali jsme se nahoru k Norsku. Tam jsme uprostřed oceánu zastavili a čekali přes noc. Zavolali anglické torpédoborce, aby chránili loď. Odtamtud nás odvezli do Anglie. V Anglii se vylodilo hodně lidí, nejenom já a bratr, bylo nás hodně z různých sekcí lodě.

V Anglii fungoval Český uprchlický podpůrný fond. Starali se o české uprchlíky, ale nejenom o ně. Byli tam také Maďaři, Slováci a tak. Tahle organizace pro nás připravila volné domy na pobřeží, kde nás ubytovali. Nechali nás tam pár dní a pak nás poslali do jiného města, kde pro nás měli lepší ubytování. Mě poslali do Riponu, to nebylo daleko od Londýna. Jeden ze šlechticů nabídl pro uprchlíky svůj dům. Jmenovalo se to tam Ripon House. Možná to pro něj bylo výhodné, spravili jsme mu obytný dům; stáje, kde choval koně, jsme upravili tak, abychom tam mohli bydlet; pozemky vzadu za domem jsme okopali, postavili skleníky, abychom mohli pěstovat rajčata a zeleninu; udělali jsme nové koupelny, pro muže a ženy. Nebylo to špatné. V Riponu jsem také hodně hrál fotbal.  Vzali mě na hřiště a nechali mě hrát s městským týmem. Byl jsem brankář. Pak mě viděl hrát tým z Pickettownu, který byl blízko Saint Obens. Tak mě nechali hrát tam.

Potom nás přestěhovali do Londýna. Do velkých, šestipodlažních budov, které sloužily jako koleje pro studenty. V každém pokoji byly dvě postele. Tam jsem žil po nějakou dobu. Potřebovali pomoct s kotlem v domě, o který se staral jeden mechanik a jeden starší muž. Protože mechanika povolali do vojenské služby, tak mě požádali, abych se o kotel postaral. Dostával jsem za to peníze. Časem toho bylo moc i na toho staršího pána, tak mě znovu požádali. Nevadilo mi to, alespoň mě zaměstnali.

Poté co vypukla válka, jsem měl dvě možnosti. Mohl jsem jít pracovat! do továrny jako elektrikář, nebo jsem se mohl připojit k československé armádě. Pomyšlením na vojnu jsem nebyl nadšený, ale udělal jsem to. Řekli dobře a poslali mě na polytechniku. Trochu jsem se učil už v ČeskosIovensku. Dostal jsem tedy stipendium na polytechniku v Londýně a studoval jsem svařovánÍ. Svařování autogenem nebo elektrické svařovánÍ. Bylo nás sto padesát studentů, kteří jsme se to učili. Chytil jsem se velice rychle, jsem na to zručný. V testech jsem byl sedmý ze sto padesáti. Problémem bylo, že jsem nemluvil dost dobře anglicky. Ale moje samostatná práce byla nejlepší, v ní jsem byl prvnÍ. To musíte svařit, pak rozstřihnout, zapálit, vyleštit a dát pod mikroskop, abyste zjistil, jak dobře je to svařené. Pracovali jsme pro jednu malou továrnu, která dělala součástky pro armádu. Tam jsem chvíli svářel, ale pak nás stáhli. Poslali nás zpátky do Londýna.

Když jsem se vrátil na koleje, udělali ze mě člena civilní obrany. Chodil jsem po okolí, hledal bomby a zasypával je pískem. Byly to zápalné bomby, hořčíkové bomby s intenzivním žárem. Zneškodňovaly se tím, že se zabránilo přístupu kyslíku. Taky jsem spravoval výtahy. Společnost, která to měla dělat, byla šťastná, že k nám nemusí nikoho posílat. Jednoho dne jsem se procházel venku před budovou. Byl tam takový malý park s tenisovými kurty. A když jsem se vracel k budově, najednou něco vybuchlo, ani si to nepamatuji, vrátný mi to pak vyprávěl. Prý to bouchlo a já vletěl dovnitř. Výbuch a následný tlak mě prohodily skrz vstupní dveře až do haly. Před vedlejší budovou, která pak vypadala jako sýr, totiž vybuchla bomba. Byl to docela mírný výbuch, do vzduchu vyletěla střecha a vypadala okna v obou budovách. Naštěstí tehdy nikdo nebyl zraněn. Měl jsem pokoj v šestém patře, a kdykoliv někde blízko vybuchla bomba, moje postel se odrazila od zdi a zase se přirazila. Budovy našich kolejí byly blízko u nádraží a ty chtěli Němci zneškodnit. Bylo to u King's  Cross a dalších. Pět nebo šest železničních stanic za sebou.

Později začalo být velice populární vstupovat do armády. Na koleji byla organizace Social Democrat Organization. Byl jsem tam jediný, kdo byl jiné politické orientace, ale i tak mě pozvali na schůzky. Pomáhal jsem jim, oni mě tolerovali. Snadno jsem se seznamoval a získával nové přátele.

Ostatní se už k armádě přidali a můj bratr taky - v roce 1941 vstoupil do armády. Ptali se mě, jestli se také nechci přidat. Tak jsem poslal dopis na československé velvyslanectví a požádal o přidělení. Chtěl jsem k letectvu, někam blíže k bojům. A taky proto, že v britském letectvu bylo, hodně českých bojovníků a jedna z hvězd celého letectva byl Čech: Kuttelwascher, typické německé jméno. Sestřelil 22 německých letadel, a to mě natolik ohromilo, že jsem chtěl k letectvu. Povolali mě na začátku roku 1942 a nejdříve mi řekli, že musím projít výcvikem a až pak se uvidí. Nikdy jsem se k letectvu nedostal. Takže jsem byl u 40. pozemní armády. Když už jsem byl v armádě, potkal jsem jednu mladou ženu. Měl jsem ji moc rád a chtěli jsme se vzít. Byla Němka, Židovka. Podporovala ji židovská organizace, ale moc jí nedávali. Šilink týdně, s tím nemohla vyjít. Jednou ji pozvali do Frei Deutschland Jungen, kam chodila všechna německá mládež, hlavně Židé, a tam u nás na koleji jsme se potkali. Dole jsme měli divadlo a taneční parket, kde se tancovaly české národní tance. Přišla tam se dvěma kamarádkami. Pak mi vyprávěla, že na mě ukázala a řekla: „To je muž, kterého si jednou vezmu." Byla skvělá žena. Každopádně jsme se hned spřátelili. Poté co jsem narukoval, jsme se rozhodli, že  se vezmeme. Ani jeden jsme nikoho jiného neměli. Neměla nikoho, kdo by ji podporoval, a já měl alespoň nějaké peníze z Českého uprchlického podpůrného fondu. Byla dobrá švadlena a říkala, že kdyby měla šicí stroj, mohla by vydělávat peníze. Měl jsem něco našetřeno, tak jsem jí ten stroj koupil. Takže vydělávala, když jsem byl v armádě.