České národní listy

Hitler osvobodil "Sudety?" Jak česká menšina žila v "osvobozených Sudetech?"

"Omezování životních podmínek české menšiny v německém záboru – prizmatem situace v Říšské župě Sudety

Přestavitelé místních nacistických kruhů v Říšské župě Sudety prosazovali vysídlení české menšiny z tohoto území. Ze zahraničně-politických důvodů nebyla realizace tohoto přání během druhé republiky možná. Po vzniku protektorátu se proti tomuto postupu stavěli nejen říšští nacisté, ale tato myšlenka narážela na odpor také okupačních protektorátních úřadů.

Proti české menšině tak nastoupil tlak na kulturní, hospodářské a politické úrovni nedlouho po zabrání území. Češi se stávali národnostní menšinou, která neměla žádná národní práva. Ztížení existence a dřívějších životních podmínek spolu s pocity izolovanosti a úzkosti stály za odchodem další osob do vnitrozemí do pomnichovské republiky a posléze protektorátu.

Před samotnými tlaky a omezováním práv české menšiny je nezbytné zmínit, že rozsáhlou migrací se změnila její sociální skladba. Projevila se tak sestupná sociální mobilita. Ze zabraných území uprchla většina českých státních zaměstnanců, příslušníků inteligence, vojáků z povolání, velkých podnikatelů, takže zde téměř vymizely dvě skupiny buržoazie a inteligence.

Migrace nejcitelněji oslabila českou národnostní skupinu v pohraničních okresech s rozptýleným českým osídlením. Zatímco ryze české obce na Chodsku, Mostecku, Opavsku, Bílovecku, Zábřežsku a jinde zasáhla méně. I zde byl úbytek obyvatelstva značný. Například v okresech Most, Duchcov, Bílina žilo v roce 1930 38–41 % Čechů a při německém sčítání obyvatel roku 1939 to bylo 20–27 % Čechů. Uvedené sčítání však počet Čechů podcenilo. Konkrétní realizace menšinového útlaku měla zřetelné kontury. Říšské ministerstvo vnitra vydalo už 2. prosince 1938 zákaz používání češtiny jako úředního jazyka. Češi mohli korespondovat a jednat v úředních záležitostech výhradně německy.

České nápisy byly odstraněny a nahrazeny německými. Hlasitější český hovor na veřejnosti nebyl tolerován.

Všechny české politické strany byly rozpuštěny. V souvislosti se záborem byla ochromena činnost hlavní části spolků, jednak útěkem jejich funkcionářů, evakuací spolkového zařízení, tak i rabováním a zabíráním spolkového majetku henleinovci. Činností zvláštního likvidačního komisaře tzv. Stillhalterkommissar, jež měl zjednodušit spolkovou strukturu a podřídit ji nacistickému systému, došlo k ukončení činnosti dalších spolků. Ty, které nebyly zlikvidovány, ve své činnosti ustávaly. Ze strany nacistických orgánů totiž nebyla vůle, aby vůbec fungovaly. Případná činnost byla omezována dohledem landrátů, které schvalovaly složení představenstva a stanovy, či všeobecným dozorem hodnostářů NSDAP. Jediným povoleným sdružením se staly hasičské spolky, u nichž byly zavedeny jednotné německé povely a jejichž dřívější kulturní aktivita byla podvázána. Rušení či slučování s německými postihlo i hospodářská, konzumní a záloženská družstva. Cena převzatého spolkového majetku byla při ukončení činnosti tohoto komisaře v roce 1940 vyčíslena na 142 milionů marek.

Likvidační proces ve výsledku vedl ke znemožnění spolčování a sdružování českého obyvatelstva.

Kulturní život Čechů omezovala neexistence českého tisku a nakladatelství a uzavření většiny knihoven, v jejich případě byla situace lepší v oblastech se širším českým osídlením ve vládním obvodu Opava. Na Hlučínsku byly z knihoven staženy české knihy, jež se v některých obcích i pálily. Český kulturní život zde neexistoval.

Restrikce a zákazy se dotkly dalších aktivit českých obyvatel, jako byly zábavy, plesy, divadelní představení či fotbalová klání. Veřejná procesí a náboženské poutě byly záhy zrušeny. Jediným pojítkem s vnitrozemím se často stával československý a posléze protektorátní rozhlas. Češi se tak setkávali nejčastěji ve vlastních bytech a obydlí, kde nebyli svázáni užíváním německého jazyka.

Propouštění českých zaměstnanců kontinuálně pokračovalo. Později přišli o místo i ti, kteří doposud zůstávali z důvodu nezapracovanosti zdejších sil. Zpráva z konce ledna 1939 uváděla i jiné důvody: „Čeští dělníci ze závodu ‚Tatra‘ jsou systematicky propouštěni z práce s odůvodněním, že pro ně není dostatek práce. Jsou hromadně posíláni na práce do vnitrozemí Německa a na jejich místa v závodech ‚Tatra‘ jsou postupně přibíráni dělníci němečtí z Bruntálska, Krnovska apod.“

Českému obyvatelstvu byl znemožněn podíl na správě i samosprávě i v čistě českých vesnicích. V případě neprosté nezbytnosti, když v obci nežil žádný Němec, byl starostou jmenován Čech. Na činnost českých starostů však dohlíželi tzv. Amtsleiter - němečtí vládní komisaři, kteří měli vždy na starosti několik českých obcí.

Také české školství bylo těžce poškozeno. Na Hlučínsku a na území připojeném k župě Horní Dunaj došlo ke zrušení všech českých škol.

V oblasti, která se stala součástí Bavorska, byly zachovány jen obecné školy na Chodsku. Na části jižní Moravy připojené k župě Dolní Dunaj, mohly existovat obecné školy s českým jazykem a pod německým vedením jen v Břeclavi a ve Znojmě. V sudetské župě zanikly české střední a vyšší školy a docházelo i k soustavnému snižování počtu měšťanských škol. Českým dětem z příhraničních obcí bylo 12. prosince1938 říšským místodržitelstvím v Liberci zakázáno docházet do obecných a měšťanských škol v českém vnitrozemí. Docházelo k rušení i tzv. menšinových škol vzniklých ještě za monarchie. U obecných škol došlo ke zvýšení limitu počtu žáků ze čtyřiceti na šedesát, potom docházelo i k jejich přímému rušení. V severočeském uhelném revíru zůstala v Mostě z původních 225 českých škol jen jediná.  

Příhodnější situace byla opět v oblastech souvislejšího osídlení na Opavsku, Chodsku, Zábřežsku, Novojičínsku. I zde však převažovala výuka německého jazyka nad českým a byli sem dosazováni němečtí učitelé a ředitelé. Mladší generace neměla po získání základního vzdělání možnost se vyučit významnějšímu řemeslu a stát se kvalifikovaným dělníkem či samostatným živnostníkem. Ve směrnicích o přijímání českých dětí do německých škol se odrážely rasové předpoklady. Bylo stanoveno, že do těchto škol mohli chodit vedle německých dětí jen děti ze smíšených manželství či s německými předky. V. Zimmermann k tomu cituje zprávu ústeckého vládního prezidenta z ledna 1941: „Češi, kteří si chtějí zvolit hodnotná povolání, budou nuceně vytlačeni do protektorátu.“

Jeden z informátorů SoPaDe uváděl, že v novinách v sudetoněmeckém území se objevovaly odkazy v německém a českém jazyce o dobrodiní, že české školy mohly dále existovat. Vzápětí na konkrétním případě demonstroval tvrdou realitu. Český vyšší učitel z Teplic, ke kterému chodili čeští rodiče, aby dále učil jejich děti, sestavil listinu, aby dokázal, že je o vyučování v češtině zájem. S tímto soupisem šel k okresní školní radě, kde několikrát intervenoval. Tamější úředníci po něm chtěli, aby byl trpělivý. Nakonec dostal tuto zprávu: „Jsme zpraveni o vašich nepřestávajících snahách o českou školu. Zanechte dalších snah, abychom nemuseli proti vám zakročit s prostředky, které by vám samotnému nebyly příjemné.“

V hospodářské oblasti vedl bojkot českých živnostníků k odchodu dalších z těch, kteří zde doposud zůstávali. Bojkot nebyl trvalý, neboť i nacistická správa si uvědomovala nezbytnost jejich činnosti pro zajištění běžného hospodářského chodu, obzvlášť po přesunu části německých živnostníků do jiných služeb a na frontu. V posledních letech války v souvislosti s tzv. totální válkou byl pak nastolen ostřejší kurzvůči českým živnostníkům, kdy řada živností byla zavřena a jejich majitelé byli posláni na práci do Říše. Sílila i sociální degradace českého obyvatelstva. „Zaměstnanecké vrstvy Čechů byly nuceny zastávat podřízené pozice méně kvalifikovaných a také méně placených pracovních sil.“

Ekonomický tlak směřoval k postupné likvidaci českých podniků a přikázání obyvatel na nucené práce v okupovaném pohraničí nebo v Německu. Koncem války neexistoval v sudetské župě žádný větší průmyslový podnik, který by byl v českých rukou. Bylo toho docíleno jednak užíváním nucené správy, ale také pomocí svérázné nostrifikace kapitálu, či umělým zvýšením akciového kapitálu apod. Opavský okresní vedoucí NSDAP Karl Knobloch uváděl, že hospodářské znevýhodňování Čechů mělo vést k jejich vypuzení: „Z národně politických důvodů mám zájem … i na plánovitém znevýhodňování českých hospodářských kruhů, které by podstatně uspíšilo náš záměr vytlačit český element právě z ohrožených zón východních Sudet.“

V duchu nacistické teorie o krvi a půdě se projevoval tlak na české obyvatelstvo snahou získat dosavadní český a židovský pozemkový majetek. Mělo dojít i k nápravě křivd z prvorepublikové pozemkové reformy. Již 18. října 1938 vydal vrchní velitel pozemních vojsk nařízení, podle něhož mohli zvláštní pověřenci v jednotlivých okresech jmenovat tzv. treuhändry (správce věrné ruky) do správy majetků a půdy, jejichž vlastník nebyl přítomen či znám. Výnos se tak dotýkal ve většině případů Čechů a židů. Situační zpráva okresního úřadu v Rakovníku popisovala konkrétní realizaci: „Na statky kolonistů české národnosti jsou dosazováni vládní komisaři, kteří převzali správu statků, a majitelům jest vyplácen nepatrný honorář na stravování.“

Göringovo nařízení z 12. listopadu 1938 umožňovalo uvalit vnucenou správu na usedlosti, které nebyly řádně a včas obhospodařovány. Předpis navazoval na předchozí normu z 10. října 1938 o provedení čtyřletého plánu v obsazeném území. V první řadě se měl vztahovat na hospodářství, jejichž majitelé odešli do vnitrozemí, avšak slova „včas a řádně“ byla vykládána často příliš extenzivně a důvody pro zavedení této správy se nakonec našly. Další ustanovení znemožňovala volné  dělení půdy, či přinášela předkupní právo státu.

U vnucené správy sice formálně zůstala majitelům vlastnická práva, avšak ve skutečnosti ztratili vše. Dostávali se mnohdy do pozice nízkého zemědělského dělnictva na svém dosavadním majetku, nebo se dokonce museli z obce vystěhovat. Nuceně spravovaná půda byla obhospodařovaná buď vnucenými správci (povětšinou osídlovacími společnostmi), nebo byla jimi přidělována německým přesídlencům z Besarábie, Bukoviny, Jižních Tyrol apod. Němečtí přesídlenci měli s novými životními podmínkami problémy, a tak se přesídlovací akce realizovala jen z části a na konci války byla zcela zastavena.

Šéf úřadu pro národnostní otázky Ernest Müller později komentoval protičeské akce takto: „Pokud to válečná situace dovoluje, odnímáme tady českým sedlákům jejich statky, zavíráme české obchody, zabíráme podniky českým majitelům, kteří se provinili proti zákonům německé říše, a abychom pozvedli náladu obyvatelstva, proti těmto lidem zakročujeme. Trpíme však tím, že nemáme za tyto Čechy žádnou náhradu.“ Jednoznačným cílem okupačního režimu v budoucnu byla úplná likvidace českého etnika nejen v okupovaném pohraničí, ale na celém česko-moravsko-slezském území. Už pod vlivem roztříštěnosti českého osídlení a početního oslabení Čechů měla germanizace v Říšské župě Sudety rychlejší a drastičtější průběh. Heydrichova metoda rasového výběru a asimilace, která se začala prosazovat v pohraničí, potom co Hitler roku 1940 schválil germanizaci celého česko-moravsko-slezského prostoru, se zdála místním Němcům příliš zdlouhavá a prosazovali její energičtější variantu. Vývoj války a snaha využít lidský potenciál pohraničí potom znamenaly odklad mnoha radikálních germanizačních návrhů. O nevstřícném postoji sudetoněmeckých nacistů vůči Čechům svědčí i prohlášení okresního vedoucího NSDAP v Tachově z doby nuceného vracení Čechů z vnitrozemí do pohraničí na začátku října 1938.

„Měli-li by se Češi vrátit, prohlašujeme, že jsou u nás nevítanými hosty a Ortsgruppenleiter jim nemůže nic garantovat.“

Okresní vedoucí NSDAP v Novém Jičíně napsal v červenci 1941, že důležitým prvkem ve snaze odstranit Čechy z pohraničí je zlikvidování jejich existenčních možností:

„Proto, abychom Čechy odstranili z pohraničí, je nutné jim odejmout existenční základnu." Sám Henlein byl proti trvalé existenci české menšiny v Říšské župě Sudety.

Po atentátu na Heydricha prosazoval Henleinův úřad vypovězení všech Čechů s protektorátní příslušností ze župy do protektorátu. Neúspěšně. Přesně v intencích svých názorů prohlásil v srpnu 1943, že župa musí být časem „čistě německá, zbavena všech Čechů.“ Zimmermann dokládá, jak župní úředníci v dopisech říšským úřadům poukazovali, že jejich cílem je učinit z župy župu s čistě německým obyvatelstvem.

Místní Němci v mnohém podporovali tvrdý postup úřadů vůči české menšině. Ústecký vládní prezident informoval ve zprávě za březen a duben 1939 o nezmenšené nenávisti vůči češství u německého obyvatelstva:„Nenávist vůči češství se udržuje ještě nezměněna.“ V místních podmínkách a z hlediska osobních vztahů nemusely být podobné názory tak rigorózní."

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939", autor Jan Benda, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum 2013, str. 97-103

Připravil Dr. O. Tuleškov