Ing. Dalibor Plichta - Chytráctví a obmysly německé nesmířenosti
Ing. Dalibor Plichta
Chytráctví a obmysly německé
nesmířenosti I
Jaké jsou prostředky této vůči nám nesmířené německé politiky?
Na prvním místě k nim patří dovolávání se lidských práv, která prý byla provedením odsunu pošlapána. Hodně opoždění němečtí obhájci lidských práv přitom nechtějí vidět odsun jako součást doznívající Němci rozpoutané války. Myšlenka lidských práv se v jejich hlavách objevuje, teprve když svou nelidskou totální válku totálně prohráli.
Hlavně však nejsou vůbec s to uznat a pochopit odsun jako preventivní krok na ochranu nejen lidských práv, ale především lidských životů, které by mohly být znovu ohroženy, kdyby nějaká nová podoba německé vládychtivosti a ujařmování cizích národů chtěla znovu zneužít německých menšin v Polsku, v zemích bývalého Československa nebo v Maďarsku.
Dále k německým sofizmatům patří i rozhořčené odmítání údajně uplatněného principu kolektivní viny. K tomuto českému provinění mělo dojít tím, že bylo nepřátelské a provinilé německé a maďarské obyvatelstvo zbaveno našeho státního občanství a po zabavení majetku odsunuto ve shodě s článkem XIII "Postupimské dohody" do Německa.
Dnešní odsuzovatelé principu kolektivní viny v rámci svého tažení proti jeho údajnému uplatnění jaksi samozřejmě při hlásání kolektivní neviny bývalých českých Němců zamlčují dvě důležité věci:
Za prvé uznání a pochvaly, kterými byli tito "nevinní" zahrnuti za své zásluhy a podporu nacistické Hitlerovy politiky proti ČSR. Výmluvně se o těchto zásluhách vyjádřil sám Konrád Henlein (který jistě věděl, o čem mluví), když 4. března 1941 ve Vídni řekl: "V několika letech se podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak důkladně a přivést vnitřní poměry do takového zmatku, že Československo dozrálo k likvidaci. K tomu všemu však mohlo dojít jen proto, že všichni sudetští Němci (das ganze Sudetendeutschtum) se stali nacionálními socialisty. "(15)
Za druhé zamlčují skutečnost, že jak pokud jde o zbavení československého občanství, tak pokud jde o konfiskaci nepřátelského majetku a odsun provinilých osob, byly z těchto opatření vyňaty všechny osoby, které prokázaly, že "zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem", jak stanovily ústavní dekrety č. 33/1945 a č. 108/1945.
Z odsunu bylo vyňato celkem 196 000 osob (a příslušníků jejich rodin). Z toho
26 000 antifašistů, 22 000 odborníků, 12 000 horníků, 10 000 ostatních.
88 614 takovýchto osob se k vystěhování, konanému za jiných podmínek (týkajících se např. majetku), než byly podmínky stanovené pro odsun, přihlásilo dobrovolně. Asi 185 000 registrovaných příslušníků německé národnosti žilo v ČSR ještě po roce 1948. Princip kolektivní viny tedy, jak je zřejmé, nebyl uplatněn.
V této souvislosti je zajímavé, že právě ti, kdo nejvíc a nejhalasněji brojí proti našemu údajnému uplatnění principu kolektivní viny a vědí, že jejich řeči o tom neodpovídají pravdě, domáhají se (jako F. Neubauer) stejně vehementně kolektivního práva na návrat. (16)
Tohoto zkreslování se vlivem svých poradců z kruhů bývalých českých Němců dopustil i bývalý předseda německých sociálních demokratů Scharping za své návštěvy v Praze, když řekl, jako by se nás to týkalo: "Budoucí Evropa nemůže být postavena na pojmech kolektivní vina a kolektivní odsouzení. Musí být nalezena cesta, jak tuto otázku po dohodě sprovodit se světa. Po dohodě také s postiženými" (17) (rozuměj odsunutými Němci). - Bohužel se tomu nedá rozumět jinak, než že i v případě volebního vítězství a vlády sociálních demokratů v SRN zůstávali bychom nadále vystaveni tlakům oněch "postižených" a museli bychom počítat s jistým porozuměním německé vlády pro jejich požadavky. (Zároveň je však třeba uvést, že Rudolf Scharping v době, kdy byl předsedou SPD, za svou stranu prohlásil, že SPD nikdy nebude podporovat kolektivní návrat bývalých českých Němců do České republiky ani jejich požadavky o odškodnění. Nadto došlo v květnu 1995 k dohodě mezi SPD a ČSSD, že obě strany považují minulost za definitivně uzavřenou.)
Odčinění údajné kolektivní křivdy si představují organizace bývalých českých Němců (ale až na malé výjimky i německé politické strany) v podstatě úplně stejně.
Nejen pan Neubauer, ale i sociálně demokratická Seligerova obec (a s ní i SPD) nebo katolické sdružení Ackermann-Gemeinde (a s ním CSU a CDU), prostě všichni užívají pro odsun termínu "vyhnání", označují odsun za protiprávní, za odporující mezinárodnímu právu, všichni mluví o zachování nebo opětném získání práv sudetských Němců jako "etnické skupiny" (ve smyslu "volksgruppe", čímž je, jak jsme už ukázali, míněno něco jiného než "menšina"). Všichni mluví o "právu na vlast", téměř všichni o "právu na návrat" a o odškodnění bývalých českých Němců Českou republikou, přestože bylo odsunutým vyplaceno odškodnění německou vládou, jak k tomu byla zavázána ve smyslu "Smlouvy tří západních velmocí se SRN" z 26.5.1952. (Každá i nedospělá osoba dostala průměrně 8 500 marek.)
Shoda všech spolků bývalých českých Němců na těchto požadavcích, jakož i skutečnost, že se za tyto požadavky staví i vládnoucí politické strany, je výmluvným dokladem pro to, co jsme označili za nesmířenost německé politiky nejen bývalých českých Němců, ale Němců vůbec. (Přitom ponechávám stranou postoje takového Witiko-Bundu, jehož předseda Staff se v Praze nechal slyšet, že "Čechům patří jen část jejich nynějšího území, protože druhá část byla vždy obývána Němci".)
Všechny tyto požadavky směřují k tomu, aby se z nynější ani ne půlprocentní rozptýlené menšiny (podle posledního sčítání obyvatelstva se k německé národnosti přihlásilo 48 000 občanů České republiky) vytvořila nikoli jen větší menšina, nýbrž „volksgruppe", která by byla něčím víc než pouhou menšinou, neboť by měla právní subjektivitu, jistá kolektivní práva, včetně práva na odtržení od České republiky. A pokud by to tak daleko, tj. k odtržení, nedošlo, protože by to v rámci Evropské unie ani nebylo zapotřebí, měla by tato politika posilování německého živlu u nás usnadňovat hospodářskou a poté i politickou kolonizaci našich zemí.
Dlouhodobým záměrům vytvořit u nás poměry, kdy by již nebylo možno mluvit o České republice jako o národním státě, měl by posloužit nejen hromadný návrat odsunutých Němců, jejich dětí a vnuků, jak si to představuje sudetoněmecké krajanské sdružení, když mluví o "právu na vlast" i pro děti a vnuky a snad všechny potomky odsunutých, pro všechny, kdo mají "sudetskou krev".
Těmto záměrům by mělo posloužit i brzké přijetí zákonů, které by právně zvýhodňovaly Němce při jejich usazování se v České republice a poskytovaly jim výsadu, aby se mohli u nás usazovat ještě před tím, než se Česká republika případně stane členem Evropské unie. Jednoznačně se v tomto smyslu vyjádřil u příležitosti podpisu "Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci" sám H. Kohl.
Témuž účelu mají sloužit i německé nabídky nebo požadavky, aby se Němci mohli už teď podílet na rozvoji "staré vlasti".
Nástrojem této politiky měl být i nápad (mezitím již spolkovou vládou odmítnutý) na zavedení dvojího občanství pro bývalé naše Němce, aby se mohli podílet na probíhající privatizaci našeho hospodářství. - Věc ztroskotala u německé vlády jen na tom, že toto "řešení" bylo na české straně podmiňováno prohlášením německé strany o nulitě "Mnichovské dohody" od samého počátku. Podle některých mluvčích bývalých českých Němců (například R. Hilfa) (18) udělala tehdy spolková vláda chybu, protože to prý "byla ve skutečnosti praktická cesta k vyrovnání". - Dá se očekávat, že se snahy najít pro bývalé české Němce možnost opětného získání našeho občanství objeví v nějaké nové podobě znovu. Požadavek dvojího občanství pro bývalé české Němce, kteří se vrátí do České republiky, byl znovu opakován i na letošních jejich srazech.
K nástrojům této expanzivní politiky patří i požadovaný statut "voksgruppe", prosazovaný landsmanšaftem pro budoucí rozmnoženou německou menšinu u nás. Neboť ta by se nehodlala spokojit s takovým statutem, jaký pro menšiny vypracovala Helsinská konference (KBSE) nebo jaký odpovídá formulacím vídeňské konference o menšinách v roce 1993. V těchto dokumentech totiž žádné právo na odtržení obsaženo není a naopak je v nich stanovena povinnost menšiny respektovat územní celistvost státu, v němž menšina žije, a povinnost loajality vůči němu.
A konečně mají těmto německým expanzivním záměrům napomáhat všelijaké zamýšlené česko-německé orgány, diskusní fóra a shromáždění, kde by se nám jako partneři vnutili "krajané", představitelé oné "volksgruppe", která se zároveň domáhá "práva na vlast" i práva na odtržení. Berndt Posselt (který doprovázel státního ministra vnitra H. Waffenschmidta na jeho návštěvě v České republice) se nechal slyšet, že "je nevyhnutelné, aby česká vláda, český parlament, landsmanšaft a zastupitelstvo zde žijících Němců zasedlo k jednomu stolu" (19). Samozřejmě, že by se u tohoto stolu, v tomto podivně složeném shromáždění jen připravovala cesta k prosazení toho, co se Němcům nepodařilo prosadit v jednáních o obou česko-německých smlouvách - z roku 1973 a z roku 1992.
Německá politika nesmířenosti s výsledky druhé světové války (je to vlastně už její druhé vydání, s prvním jsme se setkali po první světové válce) zkušeně využívá důsledků politických změn, k nimž došlo po nástupu Gorbačova a po ukončení studené války, po změnách, které se jí jeví jako "nezadržitelný vzestup Německa k nejmocnější mocnosti v Evropě ..., k mocnosti, které Spojené státy americké, aby si mohly udržet NATO jako svůj nástroj, přisoudily vedoucí úlohu v Evropě" (20).
Mohli jsme v této souvislosti v německém tisku číst, že došlo "k úplnému zvratu nejen stavu z roku 1945, ale také z roku 1918"(21). Je odsuzována nejen "Postupimská dohoda", ale i "Versailleská smlouva". Důvod k jejich odmítání nacházejí jejich kritikové v okolnosti, že oba tyto dokumenty byly založeny na německé porážce. Jako z udělání jak "Versailleská smlouva", tak "Postupimská dohoda" patří k základním kamenům naší státnosti. Nemůžeme se proto divit, slyšíme-li od "revizionistů pro svobodu", že vznik Československé republiky byl "omyl", "chybná konstrukce" ("fehlkonstruktion"), že ČSR byl "potrat", dítě mrtvě narozené, neschopné života, bez práva na život.
