Ing. Dalibor Plichta, Co tedy, část II
Ing. Dalibor Plichta
Co tedy, část II
Státy malých evropských národů mají se dostat prohlubováním a upevňováním svazků Evropské unie pod jejím německo-francouzským vedením do obdobně bezvýznamného postavení, v jakém přede dvěma stoletími na Vídeňském kongresu v roce 1814 viděl kancléř Mettemich Itálii, než svým sjednocením vytvořila italský politický národ. Mettemich tehdy španělskému zmocněnci Labradorovi na jeho otázku, proč není na Vídeňském kongresu zastoupena Itálie, odpověděl, že Itálie je pouze "zeměpisný pojem" - tedy něco, co nemá v mezinárodní politice svůj hlas a o čem jednají jiní. Byla to odpověď tehdejšího "tvrdého jádra", "gravitačního centra" Evropy po napoleonských válkách, odpověď tehdejších "leading powers", jak označil anglický ministr zahraničí Castlereagh státy Anglie, Rakouska a Pruska, které tehdy rozhodovaly o evropských mezinárodněpolitických otázkách.
Emancipační snahy jsou dnes stoupenci "integrace" stejně nevlídně posuzovány, jako v minulosti. Pouze způsoby jejich brzdění a potlačování jsou nyní obohaceny o různé prostředky nepřímé. Zatímco v minulosti hrály důležitou úlohu především vojsko a policie a držení území, jakož i přímá politická a správní kontrola nad "integrovaným" územím nebo státem, jsou zde dnes vedle těchto klasických sil bránících emancipaci ještě nepřátelé méně nápadní, často skrytí v anonymitě.
Po dvou stech létech a poté, co se národy staly samostatnými činiteli v mezinárodní politice a rozhodly se řídit své osudy samy, hrozí jim, že se opět stanou pouhými zeměpisnými pojmy nebo dokonce jen jazykovými oblastmi.
Na jejich znepokojení ze ztráty politické samostatnosti, často vybojované mnoha generacemi a zaplacené velkými oběťmi, odpovídají horlitelé pro "sjednocenou Evropu", že národy si i v "integrované" Evropě budou moci zachovat svou národní identitu. Ale to je přece něco, co mohou mít a mohou si zachovávat i národy podmaněné, politicky nesamostatné, něco, co se týká života kulturního!
Takovouto útěchu nám nabízí i předseda vlády Miloš Zeman, jako kdyby národní identita, tj. kulturní svébytnost, mohla nebo dokonce měla být vším, na co smí národ pomýšlet.
Jenomže národní identita takto omezená na pole kultury, tedy nezahrnující zároveň svébytnost ve smyslu politickém, zůstávala by v půli cesty, zrazovala by samu sebe. A vystavovala by se nebezpečí, že se natrvalo neuhájí ani jako pouhá svébytnost kulturní. Národní identita, která by byla omezena jen na pole kultury a neměla zároveň svůj výraz i ve vlastních a svrchovaných institucích politických a neměla oporu v síle hospodářské a která by byla ochotna svěřit se do cizí péče a spoléhat na cizí dobrou vůli, nebyla by svébytností ani v samotné oblasti kultury.
Kulturní svébytnost, dospívající a zrající kulturní identita, přirozeně směřuje k nabytí vlastní identity politické. Už proto, že uvědomělá kulturní identita musí dospívat k odhodlání spravovat a rozvíjet se sama, čímž překračuje hranici mezi kulturou a politikou, nehledě na to, že každá kulturní identita jako taková už v sobě zahrnuje i představy o způsobu života národa a o postojích národního společenství k otázkám obecného zájmu.
Kdo mluví o zachování kulturní národní identity v jakési federalizované Evropské unii, slibuje velice málo. Žádá naopak, aby se členské národy takové unie podstatné části své dnešní svébytnosti vzdaly, aby její úplnost, zahrnující také identitu politickou, vyměnily za neúplnost. Za neúplnost, která navíc by byla spojena s politickou závislostí.
Pozorujeme-li snahy o prohloubení, zmnožení a upevnění vazeb uvnitř Evropské unie, nemělo by nám uniknout, že je dnes členům Evropské unie doporučují a navrhují státy a národy s imperiální, imperialistickou a kolonialistickou minulostí. Ostatně ne pouze to. I sám vznik Evropské unie a její prehistorie je už od roku 1950 dílem států s koloniální a imperiální minulostí - která ovšem právě v té době končila, ať se podíváme na Francii, Itálii, Německo nebo na dva státy Beneluxu, Belgii a Holandsko, nebo na později přistoupivší Velkou Británii. Vtírá se nám proto do mysli podezření, že by tu mohla být nějaká přímá souvislost mezi ztrátou staré velikosti, ztrátou dějišť starých expanzí v éře klasického kolonialismu na jedné straně a snahou hledat novou podobou a nový způsob velikosti, kompenzovat ztráty novými výboji, které by umožnily využití a zhodnocení v minulosti nahromaděného potenciálu pro nová dobrodružství, pro novou expanzi a pro uspokojení přetrvávajících starých tužeb.
Jde o státy a národy, jejichž politickým a hospodářským "elitám" se nechce vzdát se přežívajícího komplexu velikosti, velikosti svého druhu, totiž velikosti moci, vlivu, významu na mezinárodním poli.
Tam, kde v minulosti tyto "elity" mluvily ve svých strategických studiích každá o své "mocenské přítomnosti", o své vlastní národní hospodářské a vojenské síle, o svém vlastním vlivu v té které zeměpisné oblasti, spojují se dnes ke společné "mocenské přítomnosti" a společné nadvládě, ke společné "obraně lidských práv", popřípadě ke zpochybňování nebo dokonce odmítání práv národů na vlastní svrchovaný stát. I sebemorálněji ospravedlňovaný imperialismus, který například v různých obměnách prohlašuje, že "všechno na světě se nás týká", a bere si právo k vojenskému zasahování a porušování svrchovanosti cizího státu pod záminkou ochrany lidských práv, zůstává imperialismem. Jen s tím rozdílem, že tam, kde práva národů dříve pošlapávala především síla vojenská, dělá to dnes síla ekonomická, navíc anonymní, tedy nekontrolovatelná a pracující v globálním měřítku. Ale ani ta se nevyhýbá použití ozbrojených sil, jak vidíme.
Ani Evropská unie není společenstvím, kterému by šlo o věc obecného dobra. Nenahrazuje to, co nazývá národními egoismy, mezinárodní nebo nadnárodní solidaritou, sledováním dobra univerzálního. Také ona je nástrojem egoismu. Jenomže její egoismus je egoismem velkých, egoismem velké pětky nebo německo-francouzského tandemu a nástrojem jejich mocenských aspirací, splňovaných v souladu s globální strategií Spojených států, které si tak zajišťují svoje předmostí na evroasijském světadílu.
Politika evropských národů vzhledem k tomu, že jim žádné vnější nebezpečí nehrozí a válka mezi evropskými státy je víc než nepravděpodobná, nemá zapotřebí vytváření nějakého evropského superstátu s jeho supervelmocenskými ambicemi na poli světové politiky, s jeho ctižádostí policejně nebo vojensky zasahovat ve prospěch "evropských zájmů" nebo "lidských práv", kdekoli na světě, jak to vyplývá z lisabonských dokumentů Rady Evropy.
K oficiálnímu zahájení nebo prvním krokům vojenské spolupráce mezi Evropskou unií a NATO došlo 20. září 2000 v Bruselu, samozřejmě po mnoha neformálních krocích, jež tomuto zahájení předcházely. Tato událost měla v sobě něco pikantního, jak na to upozornil maďarský diplomat Rezsi Bányász, předseda Foundation for a Neutral Hungary. Toto oficiální zahájení spolupráce Evropské unie a NATO představovaly na obou stranách natistické postavy, totiž za NATO jeho dnešní generální sekretář lord Robertson, a za Evropskou unii bývalý generální sekretář NATO Javier Solana, nyní předseda výboru Evropské unie pro otázky obranné politiky.
Nikoho proto nemohlo překvapit, že obě strany poté zdůraznily dokonalou shodu v názorech na budoucí cíle a prostředky této spolupráce. Generální sekretář NATO George Robertson podtrhl, že NATO zůstane hlavním pilířem evropské bezpečnosti i v budoucnosti. Chtěl tím Spojené státy nepochybně znovu ujistit, že Evropská unie nechová žádné úmysly, které by byly namířeny proti politickým nebo vojenským zájmům Spojených států. A také že vytvoření evropského vojenského sboru nebude ohrožovat aspiraci NATO na globální nadvládu.
Z publikace „Česká otázka a Evropská unie“,Praha, 2001)
