České národní listy

Ing. Dalibor Plichta

Chytráctví a obmysly německé

nesmířenosti II

Ruku v ruce s touto protičeskou politikou jde i snaha vnutit nám jiný pohled na naše dějiny, jiný, než k jakému dospěli naši historikové, Palacký a jeho pokračovatelé, a jaký získal český národ svou staletou zkušeností. Své národní obrození a svůj boj o politické zrovnoprávnění s německým živlem v českých zemích měli bychom podle těchto oprávců našich dějin vidět jako ošklivý nacionalistický pokus Němce u nás utla­čovat. Pravdu o vzniku a budování ČSR bychom ne­měli hledat v Peroutkově Budování státu nebo do­konce ve spisech Masaryka a jeho spolupracovníků. Jejími majiteli jsou hlasatelé velkoněmectví a jeho germanizujícího kolonizačního poslání ve světě. Jejími majiteli jsou nebo by pro nás měli být ti, kdo byli a dosud jsou nejen proti takovým "potratům", jako byl vznik ČSR, ale i proti pouhému početí myšlenky na národní nezávislost tam, kde chce vládnout němectví.

Jsme odkazováni, abychom hledali pravdu o své údajné vině za "rozbití" Rakouska jinde: U těch, kdo byli pravými viníky jeho pádu, u Velkoněmců a ra­kouských a českých Němců, o nichž Karl J. Newman ve své knize "Zerstörung und Selbstzerstörung der Demokratie, Europa 1918 - 1938" napsal, že  "čeští Němci svým velkoněmeckým a ještě více všeněmec­kým postojem byli hrobaři Rakouska a předchůdci na­cismu". (Bruno Kreisky se v jedné besedě ve vídeň­ském rozhlase vyjádřil podobně: "Rakousko nerozbil Masaryk, nerozbili je Češi, ale rakouští Němci, kteří se nechtěli vzdát své nadvlády a snažili se udržet Če­chy v postavení občanů druhé kategorie.")

V pozadí těchto snah naroubovat, vštípit nám svůj protičeský pohled na naše dějiny a na politickou práci mnoha generací je úmysl zbavit nás historické paměti, učinit z naší společnosti tvárnou a poddajnou hmotu, která se bez odporu nechá uhníst do podoby, jakou jí silná cizí ruka přisoudí. Podkopat naši státnost osla­bováním našeho vnitřního ztotožnění s vlastním stá­tem, tak těžce a tak dlouhým zápasem vybojovaným.

S tažením proti české dějinné paměti souvisí i ta­žení proti tomu, čemu říkáme vědomí příslušnosti ke kulturnímu, jazykovému, dějinnému a politickému společenství, jakým je v nejplnější míře národ.

Zatímco v celém vyspělém světě platí, že snahy o probuzení nebo sjednocení národa nebo získání jeho nezávislosti jsou projevem kulturního zrání daného společenství, našim snahám neseným v tomto duchu je nasazována psí hlava "nacionalismu", něčeho, od čeho by se měl slušný člověk odvrátit, před čím by se měl chránit jako před bacilem, jak nás poučoval Scharping. (21)

Je ovšem zajímavé, že zatímco v Praze řekl Schar­ping 5. dubna 1994, že "zvláštní nebezpečí nejen osvobozeným částem Evropy, ale celé Evropě znamená bacil nacionalismu", na Varšavské univerzitě o pět týdnů později, 10. května 1994, považoval za vhodné mluvit docela jinak, projevit uznání pro národní hnutí v Polsku a v Evropě. Řekl tam: "Národní hnutí bylo vždycky výraznou součástí demokratického hnutí celé Evropy. A zůstalo jím dodnes."

U nás jako by se v některých učenlivých kruzích spíše než uznání "národnímu hnutí" jako součásti de­mokratického hnutí ujímalo varování před "bacilem nacionalismu". A tak jsme mohli slyšet, že vědomí ná­ležitosti k onomu mnohostrannému společenství, ja­kým je národ, označované krátkou cestou hanlivě za "nacionalismus", je vlastně "reliktem pradávného kmenového pojetí světa" a že je výrazem "holé pospo­litosti krve". (23)

Není zde místo, abychom se zabývali podstatnými rozdíly mezi "nacionalismem" českým a "nacionalis­mem" německým nebo např. francouzským, rozdíly, které tolika dnešním odsuzovatelům "nacionalismu" jaksi unikají. Ale snad stačí poznamenat, že český "nacionalismus" po celý čas usilovalo to, aby český národ dosáhl rovného politického postavení s Němci (anebo i Maďary) v bývalé habsburské monarchii. Ně­mecký "nacionalismus" že byl naproti tomu vždycky  antidemokratický, antiliberální a vždycky přesvěd­čený o zvláštním poslání německého národa, předur­čeného k hegemonii. A vykvetl do podoby, kterou nej­lépe charakterizují slova, jež pronesl Hitler v létě1932 v rozhovoru s Hermannem Rauschingem: "Ne­existuje žádné právo pro všechny... Nikdy proto ne­přiznám jiným národům stejné právo jako národu německému. "("Es gibt kein Recht für alle ... Nie werde ich daher anderen Volkern das gleiche Recht wie dem deutschen zuerkennen..." )  (24)

Od zlehčování významu uvědomělosti národního společenství a od jeho odmítání jako něčeho nežádou­cího, co prý je "v hlubokém rozporu se základními ci­vilizačními hodnotami dnešního světa", (25) je už méně než krok k odmítání myšlenky národního státu. A o to, zdá se, právě jde.

Zrelativňování instituce národního státu je zcela v souladu s cíli a politikou mnichovské organizace "Internationales Institut für Nationalitätenrecht und Regionalismus" (INTEREG), která pod záminkou ochrany menšin usiluje o nové uspořádání Evropy právě odbouráváním instituce národního státu. Spolu­práci národních států chce tato organizace nahradit spoluprací "regionů". (Mimochodem, není pozoru­hodné, jak u nás jaksi z ničeho nic a zdánlivě samo od sebe zdomácnělo mluvení o "regionech" a jak se tím přibližujeme německým představám o Evropě "regi­onů" ?) "Přeshraniční spoluprací" a překonáváním, nebo rušením hranic národních států má být podle těchto představ uvolněna cesta "velkoprostorové orga­nizaci kontinentu", samozřejmě v režii Německa, pro­tože je to vlastně jeho historické poslání, k němuž je Německo "vzhledem ke své zeměpisné poloze, veli­kostí a dějinám  zvláště způsobilé", jak prohlašují i jeho oficiální místa. - K zakladatelům organizace INTEREG, sloužící tradičním cílům německé zahra­niční politiky, samozřejmě patří Otto von Habsburg. Ale jsou mezi nimi i němečtí sociálně demokratičtí politici Volkmar Gabert a Peter Glotz, známí v souvis­losti s diskusemi kolem požadavků bývalých českých Němců.

Nesporná přednost a výhoda národního státu, v němž hledání a uskutečňování společné vůle je vzhledem k jeho národnostní sourodosti podstatně snadnější než ve státě mnohonárodním (zvláště když některá jeho "volksgruppe" by se mohla stát nástro­jem silného souseda, jak jsme to poznali), je s po­stranními úmysly označována za slepou uličku. Prý "zásada každému národu jeho vlastní stát rozpoutává v oblastech mísení národů strašné konflikty" (26). Jako kdybychom neznali i z nejnovějších dějin konflikty, jejichž zdrojem nebylo národní uvědomění a jejichž strůjci nebyly národy, nýbrž náboženští fanatici, mul­tinacionální koncerny nebo jiné zájmové skupiny.

Musí snad být u nás myšlenka a skutečnost národ­ního státu zpochybňována a odmítána jenom proto, abychom se povolněji otvírali návratu bývalých čes­kých Němců a jejich potomků do třetího a čtvrtého kolena? Proč není odsuzován národní stát Dánů, Francouzů, Holanďanů nebo Italů? Proč němečtí od­půrci národního státu tak rychle a ochotně souhlasili s ustavením nových národních států ve Slovinsku a Chorvatsku?

Proč je nám s výčitkami, že se zpronevěřujeme Ma­sarykovu závazku učinit z ČSR vzorný mnohonárodní demokratický stát, dnes vnucována idea mnohonárod­ního státu, nebo dáván nám mnohonárodní stát přinej­menším jako vzor, když naše politické společenství už padesát let není mnohonárodní?

Jak by se dalo čekat, mají "revizionisté pro svo­bodu" vedle zavrhování národního českého státu a do­poručování státu mnohonárodního ještě jeden recept na řešení česko-německého "problému" a na uspoko­jení svých tužeb: "Integrovanou Evropu".

Tento prostředek, tato cesta jevila se jim jako je­diná spolehlivá, už když v roce 1961 odhlasovávali dvacet bodů svého "Stanoviska k sudetoněmecké otázce, zaujatého plénem Sudetoněmecké rady a přija­tého 7. května 1961 Spolkovým shromážděním sude­toněmeckého krajanského shromáždění". V jeho dva­cátém bodu se zde praví: "Budoucí poměr mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může být uspoko­jivě uspořádán jen v rámci celoevropské integrace."

Nemusíme být na pochybách, že podle těchto před­stav by šlo o Evropu, která do sebe vstřebala a v sobě spojovala jen jakési země, nikoli státy. Ty by v ní za­nikly. Šlo by o Evropu bez vnitřních hranic, o Evropu vedenou "nejsilnější mocností kontinentu", mocností, "které americká světová mocnost přiřkla v Evropě ve­doucí úlohu".

Stará myšlenka revizionistických kruhů využít "ev­ropské integrace" pro vlastní cíle je stále živá. Nejno­věji se k ní přiznává v Sudetendeutsche Zeitung ze 7. 6. 1996 i známý exponent bývalých českých Němců Berndt Posselt a s nadějemi konstatuje "po­stupné proměňování zahraničně politických vztahů v evropské vztahy vnitropolitické". A dodává, že o žádných vztazích prý to neplatí tolik jako o vztazích Čechů a Němců, vzhledem k tomu, že tzv. sudetští Němci jsou jen vyhnanými krajany Čechů. Vývoj podle Posselta směřuje k tomu, že se (v našem pří­padě) záležitosti české zahraničnf politiky budou ve stále větší míře stávat záležitostmi vnitřní politiky "integrované Evropy" (což prakticky znamená záleži­tostmi vnitřní politiky SRN).

Starých cílů není třeba a není ani vždy možno do­bývat starým způsobem - kanonádou z "tlustých Bert" nebo dělových člunů. Zvláště když jsou po ruce pro­středky jiné. Modernizuje se i technika podmaňování.

A samozřejmě procházejí proměnami i samy po­doby podmanění.

Poznámky

15. Cituji z knihy Heinricha Giegolda "Tschechen und Deutsche. Die Ge­schichte einer Nachbarschaft", vyd. Frankenpostverlag 1993, str. 69. 16. V rozhovoru s M. Klenem, otištěném v Národním osvobození 21.3.1995.

17. R. Scharping v přednášce "Europäische Perspektiven in der neunziger Jah­ren", proslovené v Praze v Lidovém domě 5.4.1995.

18. Hilf v citovaném článku, str. 205.

19. Citováno podle Lidových novin z 18.5.1993.

20. R. Hilf v citovaném článku, str. 205.

21. R. Hilf v citovaném článku, str. 205.

22. R. Scharping v zmíněné přednášce.

23. V. Havel v projevu ke státnímu svátku České republiky 28. října 1995.

24. Citováno z "Bayerisch-Bähmische Nachbarschaft", Mnichov 1992, str. 182.

25. V. Havel ve zmíněném projevu.

26. R. Scharping v zmíněné přednášce.

Z publikace Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky