České národní listy

Ing. Dalibor Plichta, politolog - Symbolika dvacátého osmého září a symbolika dvacátého osmého října  2

Den dvacátého osmého září 935 není totiž jenom dnem zavraždění knížete Václava, dnem mučednické smrti významného křesťana. Stalo se tehdy i něco jiného – a pro naše dějiny velice významného na celá další staletí.

Co to bylo? Jak píše Dušan Třeštík ve svém díle „Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 – 935)“, stalo se zároveň se zavražděním knížete Václava i toto:

 „V pondělí dvacátého osmého září roku 935 se brzy po šesté hodině ranní zrodil český stát, který trval tři čtvrtiny tisícletí. Boleslavův čin byl totiž počátkem sjednocení českých kmenů a jejich podřízení jednotné státní správě, vybudování velkého českého vojska a silného státu, který mohl vzdorovat hrozbám bavorského Arnulfa i saského Jindřicha a jeho nástupců“.

I Václav si ovšem uvědomoval, že je třeba sjednotit svářící se česká knížata, sjednotit je a podřídit jedné, ústřední moci, vybírat od nich daně, vytvořit z rozdrobené země silný stát s dostatečně silným vojskem, aby se mohl ubránit svým bavorským a saským sousedům. Nepochybně i Václavovi nebylo po chuti odvádět oněch 120 vybraných volů a pět set hřiven stříbra jako tribut nejprve bavorskému Arnulfovi a od roku 929 saskému Jindřichovi. Ale nedokázal se k odporu odhodlat. Tuto úlohu s trochou štěstí splnil právě Boleslav. Sjednotil Čechy, podřídil je jednotné státní správě, vybudoval velkou armádu a zahájil s ní dokonce výboje. Vztah jeho knížectví k římské říši dostal jeho zásluhou podobu „jakési velmi volné unie, která rozvoji českého státu nijak nebránila“, jak píše Třeštík v citovaném svém díle.

Je zajímavé, snad dokonce příznačné, že ctitelé svatováclavského kultu den dvacátého osmého září s těmito pro české dějiny velice důležitými skutečnostmi vůbec nespojují  a dosah událostí z dvacátého osmého září, souvislost tohoto dne s vytvořením českého státu přehlížejí. Patrně nikoli nedopatřením. Pro ně je dvacáté osmé září dnem mučednické smrti křesťanského knížete, který se přičinil, aby se Čechy poté, co byla zničena Velkomoravská říše, odpoutaly od slovanského obřadu a přimkly se k obřadu latinskému a otevřely se kulturnímu vlivu Západu, zprostředkovanému tehdy hlavně Bavory, Franky a Sasy.

Dvacáté osmé září, spojované jimi pouze s násilnou smrtí Václavovou, stalo se pro ně záminkou k oslavování „oddaného splynutí českého národa s křesťanskou vzdělaností“, přestože křesťanská vzdělanost už u nás byla doma tři čtvrti století. Pro ctitele svatováclavského kultu je křesťanskou vzdělaností pouze vzdělanost křesťanství západního.

A tak je z těchto důvodů pak Václav vydáván za „mocného přímluvčího za celé české plémě v nebesích“. Svatováclavská ideologie, jak byla pěstována zvláště za tak zvané Druhé republiky a za protektorátu a jak je pojímána jejími stoupenci i dnes, ať přímo nebo nepřímo oslabuje myšlenku samostatné české státnosti, důležitost a význam vlastního českého státu.

Stále jsou v Evropě síly, jimž se český stát nehodí do jejich mocenských tužeb. U těchto sil pak nacházejí oporu a povzbuzení a těmto silám vědomky nebo nevědomky přisluhují i ty české politické kruhy, které dávají přednost symbolice dvacátého osmého září před symbolikou dvacátého osmého října, symbolice, která je spojena s Václavovým aktem poddání se a s přijetím ochrany, a odevzdává se pod ochranu nejen nebes, ale což je podstatnější a horší, pod ochranu cizí politické a vojenské moci.

Kdyby se kult knížete Václava, tohoto „přímluvčího na nebesích“, měl stát základem státní ideologie a kdyby se dvacáté osmé září mělo stát nejvýznamnějším státním svátkem, jak si to někteří politikové u nás přejí, znamenalo by to velký krok zpátky. Krok, jehož dosah si naše veřejnost v této chvíli namnoze nedokáže  uvědomit. Tato navenek skoro jen vnějšková změna v kalendáři – znamenala by však začátek posunu týkajícího se občanova postavení v jeho politickém prostředí.

Z postavení sebevědomého občana demokracie a člověka usilujícího o naplnění jeho přirozených a nezadatelných práv, byl by zatlačován do postavení pokorného prosebníka skládajícího své naděje v přízeň nebe a vrchnosti a odkázaného na jejich milost.

Instituce a mechanismy demokracie by se v takovém případě dostaly až na druhé místo. Znovu by se ve veřejném životě začaly objevovat osoby, které by byly o úradcích nebes lépe zpraveny než „obyčejní“ lidé nebo jejich politici a mluvčí. Objevily by se samozvané morální a „duchovní“ autority, které by ze správy veřejných záležitostí – politiky – chtěly udělat svou služku.

Občané by ztratili, aniž by to možná zprvu pozorovali, část svých politických práv. Stát by přestal nebo přestával být jejich státem.

Osmadvacátý říjen naproti tomu je a měl by trvat jako symbol nabyté, vybojované národní politické plnoletosti a svéprávnosti, která chce po staletích nesvobody stát na vlastních nohou.

Ale měl by být i připomínkou úspěšného vstupu českého respektive československého státu jako rovnoprávného a svrchovaného aktéra na mezinárodním politickém jevišti.

Nezávislost, získaná dvacátým osmým říjnem a mírovými smlouvami uzavřenými po skončení první světové války, z této nezávislosti plynoucí vystupování v mezinárodní politice, to jsou ovšem postoje, které je stěží možno smířit s duchem tradiční symboliky dvacátého osmého září. Její součástí je totiž naopak uznávání české závislosti a nesamostatnosti, přijímání ochrany a souhlas s tím, že ta tuto ochranu budeme platit tribut.

Oživování svatováclavské tradice a symboliky v současné době vychází vstříc pokusům starých sil obnovit v rámci daných nebo vytvářených možností a formou přizpůsobenou dnešku onu starou podobu vztahu mezi českým národem a národem, který byl nositelem  zašlé nadvlády nad námi. To pokud jde o nás. V obecné rovině jde tu o snahy znovu podřídit malé národy a jejich státy hegemonům nových mnohonárodních politických struktur. Proto se nám stále znovu říká, že národní stát je přežitkem. 

Další složkou říjnové symboliky v protikladu k symbolice zářijové je důsledné zesvětštění politiky, snaha o její zpozemštění a demokratizaci, oproštění od posledních stop teokracie. Politika v duchu dvacátého osmého října není službou žádné Prozřetelnosti a je výlučnou záležitostí občanů a uspokojování jejich zájmů.

Dvacátý osmý říjen je výzvou k zachování nezávislosti a svrchovanosti našeho státu. Proto je tak cizí a nepříjemný těm, kdo by chtěli pod rouškou vytváření nějaké univerzální říše podobné Svaté říši římské národa německého, pod rouškou nějakých nadnárodních celků odstranit nakonec všechny národní státy, aby nic nestálo v cestě podle představ států velkých a silných. Snahy o revizi výsledků druhé, ale i první světové války sbíhají se přitom s politikou vytváření globálního státu a globálního pořádku podle představ nadnárodních koncernů.

Za těchto okolností je dnes symbol dvacátého osmého října pro svůj obsah časovější a naléhavější, než snad byl před půl stoletím, kdy mnohé z obsahu dvacátého osmého října se mohlo zdát neohrozitelnou a samozřejmou daností, kdy tento den a jeho symbolický význam jako by už nepotřeboval být válečnou korouhví národní politiky, neboť jsme dosáhli svého a domnívali jsme se, že co máme, máme s konečnou platností.

Za příchylnost k osmadvacátému říjnu a za to, že mu dáváme přednost přede dvacátým osmým zářím, se nepotřebujeme ospravedlňovat ani nikomu omlouvat.

Je výrazem našeho ctění hodnot, které jsou pro novodobou demokratickou společnost hodnotami samozřejmými a které jsou součástí demokratické politické kultury – k níž patří i samostatnost a nezávislost národů a jejich států.

Za srovnání s dvacátým osmým zářím nemůže dvacátý osmý říjen vycházet jinak než jako symbol šťastnější, bohatší i bližší naší době a jejímu demokratickému vyznání. Měli bychom si stále uvědomovat, že probíhá bitva nejen o naši historickou paměť, ale také o duši českého národa.

(Předneseno 28. září na večeru Nezávislé skupiny“Věrni zůstaneme“, konaném v místnosti státních aktů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.)

České národní listy