Ivo Šebestík - Před 80 lety svrhly Spojené státy dvě atomové bomby

7.8.2025 12:47

Před osmdesáti lety, dne 6. srpna 1945 v 8.15 minut místního času, svrhlo jedno americké letadlo atomovou bombu na japonské město Hirošima. Hrůzné následky tohoto „jaderného experimentu“ provedeného na civilním obyvatelstvu hustě obydleného města Washington nevyděsily. Naopak, o tři dny později Spojené státy shodily na Japonsko druhou jadernou bombu. Jako cíl si vybraly město Nagasaki. Děsivý efekt jaderného bombardování se tak opakoval. Svět ustrnul v hrůze, ale britský premiér, Winston Churchill, vyslovil velké uznání pro čin svého amerického spojence, což se následně objevilo také v jeho válečných pamětech z druhé světové války.

Každým rokem se v Japonsku tato tragédie civilního obyvatelstva dvou japonských měst připomíná. Přijíždí do Hirošimy a Nagasaki delegace z mnoha zemí světa a mezi nimi nechybí ani zástupci Spojených států amerických. V posledních letech (ale možná, že tak tomu bylo i dřív) se v Japonsku ustálil podivný, vlastně dokonale nepochopitelný zvyk. A sice, při připomínce tohoto jaderného bombardování nezmínit ani slovem původce této mimořádné tragédie, tedy Spojené státy. Je to jako uvést na divadle tragické drama známého dramatika a opomenout zmínit jeho jméno. Washington by se měl urazit, že se zapsal do dějin takovou ohavností, a svět mu upírá autorství. Kam se poděla autorská práva?

Dokonce se připomínání Hirošimy a Nagasaki, jaké v srpnových dnech probíhá v řadě států světa, stalo v docela mnoha zemích EU/NATO příležitostí zmiňovat při příležitosti amerického jaderného bombardování, které je, bohužel, realitou, takzvanou ruskou jadernou hrozbu, která realitou není. Kdyby to bylo na Západě už možné, můžeme si docela snadno představit, že současná rusofobní propaganda by jaderné bombardování dvou japonských měst nejraději připsala na ruské konto. Zatím to kupodivu ještě možné není.

Spojené státy první jadernou bombu pojmenovali jako „Little boy“, tedy „Chlapeček“, což je skutečně nechutný druh žertu, jaký připomene snad jen německé nápisy na branách koncentračních táborů, jaké hlásaly heslo, že „Práce osvobozuje“, Arbeit macht frei. Jak tato německá nacistická práce „osvobozovala“, spatřili vojáci Rudé armády na vlastní oči při osvobozování Osvětimi a dalších táborů smrti.

Ale vraťme se k jadernému bombardování dvou japonských měst, od kterého letos uplynulo osmdesát let, a které si vládnoucí struktury v zemích EU/NATO (a jistě i v Japonsku) opět připomenou s narušením autorských práv Ameriky, tedy bez uvedení pachatele. Jistě ale nezapomenou na Rusko. Spojené státy zůstávají, naštěstí, jedinou jadernou mocností, která skutečně atomové bomby použila, a dokonce je použila, aniž se ocitala ve smrtelném ohrožení. Při uplatňování jakýchsi měřítek pro přiznání práva na vlastnictví jaderných zbraní by měla být asi brána v úvahu také psychologie vládnoucích vrstev oněch zemí, ne jenom, zda se líbí či nelíbí Washingtonu. V některých zemích je mentalita „elit“ taková, že neváhají vůbec před žádným prostředkem k prosazení své vůle. A ten, kdo jadernou bombu už použil, a to aniž se nacházel ve smrtelném ohrožení, u toho opatrnosti není nazbyt nikdy.

Následky svržení dvou atomových bomb

V době, kdy se vzneslo do povětří americké letadlo, aby takto z výšky „efektivně“ zabíjelo převážně či výlučně jen civilní obyvatelstvo, pracovalo v Hirošimě, která měla přibližně 250 000 obyvatel, asi osm tisíc školáků ve věku třináct a čtrnáct let. Pracovali na odklízení trosek z předchozích bombardování. K počtu obětí z prvních dnů (asi 80 000 ihned po výbuchu) začaly okamžitě přibývat oběti z ozáření. Počet mrtvých z obou zasažených měst se během čtyř měsíců zvýšil až ke dvěma stům tisíců. Lidé ale umírali následně po celá desetiletí na rakovinu, leukemii a na další nemoci. Vzhledem k tomu, že jaderný výbuch vyvolal ve svém epicentru teplotu až 4000 stupňů Celsiovy stupnice, velmi mnoho obětí se doslova vypařilo z povrchu zemského. Prudký žár proměnil dokonce v ubohé chatrné tenoučké skelety i ocelové konstrukce domů. Další lidé umírali v nesnesitelných bolestech na popáleniny po celém těle a udušením, neboť výbuch zvedl také tlakovou vlnu a s ní silný vítr, ve kterém nebylo možno dýchat. Vítr zvedal ze země a z okolí trosky, kamení, střepy, takže působil jako takzvaný „včelí úl“ použitý Američany v šedesátých a sedmdesátých letech během agrese ve Vietnamu. To byly kazety, které se po dopadu roztrhly a vystřelily do okolí tisíce jehel, jaké se zabodávaly do těl lidí nacházejících se v blízkosti. Kdo v souvislosti s jaderným bombardováním zmínil Peklo, ten se vyjádřil až příliš mírně. Fantazie středověku nešla tak daleko jako technologie moderní války.

Atomová bomba, kterou na Nagasaki svrhli Američané o tři dny později, a které dali podobně hloupý název jako bombě první, tedy Fat Man (Tlusťoch), si vybrala okamžitě nejméně 45 tisíc obětí. Opět se jednalo téměř výhradně o civilní oběti. Skutečnost, že v důsledku vysoké radiace umírali lidé v těchto oblastech po celé generace, je dobře známa, takže celkový počet obětí se v podstatě nedá stanovit. Nicméně, o tom, že Spojené státy byly (naštěstí!) jedinou jadernou mocností, která se odvážila použít jaderné zbraně, o tom se zejména dnes na Západě cudně mlčí. Kdo měl možnost spatřit na vlastní oči fotografie obětí radioaktivního záření a dětí, které se rodily znetvořené v příštích generacích, ten nemůže mít o Spojených státech jiné než oprávněné mínění.

Bezprostřední důsledky dvou atomových bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki, nebyly co do množství zabitých osob asi překvapivě nejvyšší. Americkou (a americko-britskou) specialitou bylo, a zůstává nadále také masivní bombardování měst leteckými pumami. Takto Spojené státy ve dvou mohutných vlnách bombardovaly také japonské hlavní město, Tokio. Bombardéry B-29 při prvním útoku zabily přibližně 125 000 osob a při druhém 100 000 lidí. Přitom bombardování proměnilo v trosky nemalé území a vyhnalo z Tokya statisíce obyvatel. Také jaderné bomby konkrétně v Hirošimě zničily nebo velice poškodily na 60 tisíc budov.

Jaderné exploze – jasnější než deset sluncí – tehdejší svět vyděsily. Je velmi pravděpodobné, že právě toto bylo jedním z hlavních cílů Trumanova rozhodnutí vyzkoušet účinky jaderných zbraní na samém konci války. Winston Churchill ve svých válečných pamětech z druhé světové války vyložil důvod jaderného bombardování japonských měst zcela v duchu amerického přání, s nímž se on a jeho kabinet shodovali. Podle jeho slov se Japonci nehodlali za žádnou cenu vzdát, a tudíž nezbylo nic jiného než válku rychle ukončit způsobem, který si Amerika zvolila.

Tento argument nebyl nikdy přesvědčivý, neboť neodpovídá situaci, ve které se Japonsko v srpnu 1945 ve skutečnosti ocitalo. Stalin splnil slib daný Spojencům, že okamžitě po dobytí Berlína a po německé kapitulaci přesune Rudou armádu do války proti Japonsku. A to se skutečně stalo. Oficiálně vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku 8. srpna, tedy dva dny po Hirošimě a den před Nagasaki. Ve Washingtonu věděli na sto procent, že Stalin svůj slib dodrží. Ostatně pohyb konvojů Rudé armády ze západu na východ byl pečlivě monitorován. Nemohlo dojít k omylu. Početná Rudá armáda s doplněnými stavy i technikou postupovala na Japonsko.

Sověti okamžitě zahájili operaci v Mandžusku a bleskovým obchvatem sevřeli v kleštích japonskou Kuantungskou armádu. Zakrátko na to Japonsko podepsalo kapitulaci. Zdá se pravděpodobné, že se Spojené státy a západní Spojenci obecně obávali toho, že Sověti Japonce porazí sami, že Japonsko obsadí a že se ujmou vlivu na poválečný vývoj v Tichomoří. A Tichomoří to byla přece výsostná oblast britských a potom i amerických zájmů. Tam Spojenci Sověty pustit nehodlali. Na četných japonských ostrovech měli Japonci dobře vybudované a zajištěné vojenské základny, které hodlali Američané sami převzít.

Další argumenty na podporu amerického užití jaderných bomb byly ještě chabější. Argument o příliš vysokých ztrátách na životech, s jakým operoval Truman, mohl vznášet Sovětský svaz, ale rozhodně ne Spojené státy. Necelých tři sta tisíc mrtvých v bojích a dalších cca sto tisíc Američanů, kteří během války zemřeli mimo válečné střety, není možné srovnávat s cca 25 milióny mrtvých obyvatel patnácti republik Sovětského svazu. Nemluvě o materiálních škodách v SSSR. Na území Spojených států během druhé světové války nedopadl ani jediný granát.

Budeme-li pátrat po dalších důvodech nasazení jaderných zbraní Spojenými státy, pak se budeme asi ocitat v hodně kalných vodách. Z vojenského hlediska se jednalo o děsivý experiment provedený na živých lidech. Později vyšlo najevo, že Washington měl vytipováno více cílů pro jaderné bombardování, a byla mezi nimi i lidnatější města než Hirošima a Nagasaki. Například se plánoval jaderný útok na Jokohamu a Kjóto.

Vedle toho či především byly účinky jaderné bomby jasným varováním světu, že od srpna 1945 se vlády na planetě ujímají Spojené státy. A ať se někdo pokusí mít jiný názor! Jaderná apokalypsa z Hirošimy a Nagasaki by jej měla dostatečně varovat. No a konečně se nemůžeme ubránit podezření z rasismu. Vůči nacistickému Německu Spojené státy jadernou bombu nepoužily, proti Japonsku ano. Nesporný rasistický kontext měla ostatně i americká agrese proti Vietnamu (1964 – 1973/1975), v níž Američané používali chemické zbraně jako Agent Orange, Agent Blue, napalm, a hlavně masivní bombardování civilního obyvatelstva. Až se v ČR u příležitosti připomínky 21. srpna 1968, tedy vstupu armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa, opět rozhoří slavnostní festival mohutné rusofobie, neboť tato okupace je tradičně připisována jen Rusku (SSSR ale tvořilo 15 svazových republik), tak by asi nebylo od věci, že obě události, americká agrese ve Vietnamu s více než miliónem obětí (někdy se uvádějí podstatně vyšší čísla), a takzvaná „ruská okupace Československa“, se časově v kritickém bodě setkaly a překryly. Americe chemické prostředky a milión mrtvých bylo a je s porozuměním odpuštěno. Západ umí odpouštět! Tím, že se plně ztotožnil s americko-britskou politikou, takto vlastně odpouští sám sobě. Washington si vlastně sám koupil odpuštění tím, že vsunul celý Západ do NATO. Vtipné…

Když v Norimberku soudil mezinárodní tribunál zločiny německých nacistů, nacházeli se Američané v docela nepříjemné situaci, kterou si ovšem, jak je pro ně běžné, příliš nepřipouštěli. Tribunálem po právu souzení Němci o Hirošimě a Nagasaki pochopitelně věděli. Zprávy pronikly i do Norimberku a USA užití jaderných bomb neskrývaly. Vlastně to byla demonstrace jejich síly, reklama na příští světovládu. Ostatně, především kvůli ní USA vůbec vstoupily za minutu dvanáct do války v Evropě. Ani Britové nebyli úplně v pohodlné pozici vůči souzeným nacistickým pohlavárům. Koncentrační tábory zřizované v koloniích a desítky miliónů mrtvých v důsledku britské koloniální nadvlády byly totiž britským vynálezem a britským důsledkem.

Závěrem: Svědectví japonského lékaře o Hirošimě

O účincích amerického jaderného bombardování se zachovala svědectví několika přímých svědků. Takto svoji zkušenost popsal například japonský lékař Mičihiko Hačija ve svém Deníku z Hirošimy: „Instinktivně jsem se snažil utéci, ale suť a spadlé trámy mi zatarasily cestu. Opatrně jsem postupoval vpřed a podařilo se mi dostat se na chodbu a vyjít do zahrady. Zmohla mě nesmírná slabost, a tak jsem se zastavil, abych se vzpamatoval. K svému překvapení jsem zjistil, že jsem úplně nahý… Kampak zmizely mé spodky a tričko?…

Po celé pravé straně těla jsem byl pořezán a krvácel jsem. Z ošklivé rány ve stehně mi trčela velká střepina a do úst mi stékalo něco teplého. Když jsem si opatrně ohmatal tvář, zjistil jsem, že ji mám roztrženou a dolní ret je zeširoka rozerván. Do šíje se mi zabodl velký kus skla.“ A o kousek dál: „Kolem nás hučely sežehující závany a metaly nám bolestivě do očí a nosu prach a popel. V ústech nám vyschlo a v krku nás škrábalo a bolelo od štiplavého kouře, který nám vnikal do plic…V tom žáru se nakonec nedalo vydržet… Kdo mohl, prchal; kdo nemohl, zahynul… Jak silný vítr přenášel plameny z jedné budovy na druhou, začínalo hořet na všech stranách. Brzy jsme byli obklíčeni ohněm… Hirošima už nebyla městem, ale vypálenou prérií. Směrem od východu na západ bylo všechno srovnáno se zemí…“[1]

Tyto věty ani zdaleka nepatří k nejotřesnějším vzpomínkám na důsledky jaderného bombardování Hirošimy. Přesto i ony vypovídají o tom, čeho je schopná jaderná velmoc ve chvíli, kdy se buďto cítí být hrožena nebo kdy se pokusí odeslat světu výstražnou vizitku. V ČR se v novodobých dějinách americké použití jaderných bomb vůči civilnímu obyvatelstvu Hirošimy a Nagasaki téměř vůbec nepřipomíná. Stejně jako se maximálně stručnou připomínkou úplně „bez emocí“ vzpomene americká agrese ve Vietnamu nebo kterákoliv jiná agrese, které následovaly v hojném počtu. Noviny a časopisy už dávno neotiskují názorné připomínky tohoto barbarství, natož fotografie dětí, které se rodily ještě celá desetiletí se strašlivým znetvořením těla i obličeje. Vzpomínka na dějiny na Západě mizí nebo se náhle vynořuje v upravené podobě už jen na základě aktuální potřeby vládnoucího systému. Velmi pravdivé varování pro naši současnost nám zanechal historik Eric Hobsbawm.

Významný historik Eric Hobsbawm, který působil na univerzitách v Londýně i v New Yorku, napsal v jedné své knize tato slova: „Destrukce minulosti, nebo spíše sociálního mechanismu, který spojuje zkušenost současného člověka se zkušenostmi předešlých generací, je jeden z nejcharakterističtějších a nejzáhadnějších fenoménů pozdního 20. století. Většina mladých mužů a žen na konci století vyrůstá v jistém druhu stálé přítomnosti, které schází organické napojení na minulost doby, ve které žijí. To činí úlohu historiků, jejichž prací je pamatovat si to, co ostatní už zapomněli, na konci druhého milénia ještě významnější než kdykoliv předtím.“[2]

Ale snad ještě více na začátku milénia třetího…

Ivo Šebestík

(noveslovo.eu)

vasevec.info