České národní listy

Jiří Beneš

V německém zajetí

IV.

Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány veliké jámy a do nich složena vrstva dříví, vrstva mrtvých, znovu vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny.

Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen »s dřevěnou narkózou«. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlava házeli do ohně. Šílené matky chtěly chránit své děti v náručí, ale esesmani bili je biči tak, že i s dětmi je k jamám dohnali. Esesman vytrhl matce dítě z náručí, jediným úderem o zem rozbil mu hlavičku a hodil je do ohně. Jindy je tam hodil, aniž se zdržoval zabíjením. Stalo se někdy, že člověk šílený strachem a vztekem strhl s sebou dolů do ohně i esesmana. V takovém případě všichni z celého transportu byli svázáni a dopraveni do krematorií, kde byli pokládáni na rošty k pomalému upalování.

Pro upalování bylo určeno zvláštní komando. Nejhorší práci měli vězňové, kteří musili dlouhými okovanými tyčemi strhávat zpět do ohně ty, kdo měli dost síly, aby ještě utíkali z plamenů. Kdo to nechtěl dělat nebo nepracoval dost ochotně, byl bez milosti sražen dolů.

Ale ještě horší práci měli vězňové, kteří byli vedoucími lékaři a pod trestem smrti musili denně nebo dvakrát týdně vybírat předepsaný počet musulmanů pro ohně. A takové bylo darebáctví esesáckých lékařů, že předepsali vždy více, než chtěli mít, a vždy pak vraceli z každé dávky pět až deset zpět do života. Nenávist vězňů k takovým lékařům-vězňům byla hrozná, neboť věřili, že lékaři-vězňové schválně pro dobré oko lékařů-esesmanů vybírají více, než je třeba. Kromě toho pak vězňové, odvážení do plynu, stále ještě doufali a jejich odpor nebyl tak šíleně zoufalý. Dlouho, velmi dlouho jsem nemohl uvěřit pověstem o Birkenau, o plynových komorách, krematoriích a spalovacích jámách. Když my jsme přišli do Auschwitzu, bylo spalování živých již dosti omezeno a rovněž výběr musulmanů nedál se již tak často. Ale nové transporty židů a cikánů a někdy i árijců byly dále vozeny do plynových komor a spalovacích jam a denně jsme viděli kouř a zář krematorií a hranic. Sám jsem několikrát viděl výběr a nakládání musulmanů.

Na konci karantény, když už jsem byl velmi nemocen a velmi sláb, nechal mne několikrát kápo doma a já pracoval na bloku. Vždy v úterý a v pátek v devět hodin dopoledne hlas trubky ohlásil »Lagergpeere«. Musili jsme všichni do bloků a dveře i okna zavřít. Právě proti našemu bloku byl nemocniční barák pro vnitřní choroby a odtud začali vynášet a biči vyhánět musulmany. Házeli je na auta jako polena, jen tak v košilích, a z druhé strany na tatáž auta házeli nahé mrtvoly. Musulmani věděli, co je čeká, a pohled na jejich zoufalství byl opravdu hrozný.

Zprávy o plynových komorách a upalování mrtvých i živých v Birkenau jsou neuvěřitelné. Všechno o nich může vypovědět Margit Kohnová z Pribovce u Turčanského Sv. Martina, která přijela do Birkenau s transportem prvních slovenských židů, byla blokovou a prožila celý Birkenau od počátku. Všechno o Birkenau ví i dr. Ella Kleinová ze Sušice, která byla vedoucí lékařkou na jednom z nemocničních bloků v Birkenau. Nejhorší doby v Birkenau prožil i major generálního štábu čs. armády Vladislav Šoffr. Stejně i Zdeňka Lassnerová, manželka důstojníka z Českých Budějovic, Marie Chlajnová, žena důstojníka z Českých Budějovic, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, který sám už byl na cestě do plynu a jen náhodou zachráněn, a tisíce jiných.