Jdi na obsah Jdi na menu
 


K 31. výročí, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

6. 10. 2020

 K 31. výročí

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Je to k nevíře, brzy to bude už 31 let, co jsme prožili nečekaný převrat r. 1989. V novodobé  historii  mu předcházela hrůzostrašná první světová válka, pak ještě strašnější světová válka druhá. A pak přišla  ještě „válka studená“. Bylo to nepřátelské měření sil mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Trvala zhruba 40 let a skončila pádem socialismu v zemích Východního bloku. Stalo se tak i u nás.

 Před 31 lety nastal u nás mocenský převrat a s převratem se otevřela brána představ o netušené historické změně. Věřili jsme, že teď už konečně přijde trvalý světový mír a zavládne svoboda a  spravedlnost mezi lidmi i mezi národy. Tuto změnu jsme s důvěrou a nadšením očekávali. Ale ukázalo se, že marně. Jen slibů jsme se dočkali. Slibů pravdy a lásky, slibů svobody a demokracie a slibů vší možné prosperity a blahobytu. Ale to, co se skutečně dálo, přinášelo jen neuvěřitelné události, které byly nadějím a očekáváním na hony vzdáleny. Přinesly jen neradostná zklamání.

 

Sám první popřevratový prezident způsobil nepředvídatelné skutečnosti. Sám jeho vstup do čela státu je obestřen mnoha nevysvětlenými záhadami. Ale co horšího, on ve své funkci nedovedl udržet  a uchránit to hlavní, co mu bylo svěřeno, Československo, demokratický stát Čechů a Slováků. Československá republika vznikla jako šťastný a hrdý výsledek našeho odboje za první války světové. S mnoha dalšími oběťmi a s výsledným pocitem vítězství našeho druhého odboje   slavila  republika své osvobození a těšila se z obnovy po druhé světové válce. Po 40letém  zmařeném pokusu o budování socialismu nastoupil nový prezident jako představitel  obnovy kapitalismu.

 K historickému odkazu  naší vlasti nebyl, jak se ukázalo, nijak citově vázán. Dokonce bez lítosti souhlasil s rozdělením tehdejšího Československa, s neblahou změnou, při níž z jednoho federativního státu vznikly samostatné státy dva. Neviděl v tom žádnou historickou  ztrátu ani citelné mezinárodní oslabení  obou zemí, přestože se octly se zřetelem na geopolitickou situaci  na  řádově nižší úrovni.

 Zbytkový český stát pak vystavil svou nepochopitelnou omluvou a vstřícností otevřenému útočnému  revanšismu Němců, kteří byl odsunuti  po válce  z českého pohraničí. Jako by nebylo německých antifašistů, orientoval se  právě na odsun a na přesídlení, byť k němu  došlo rozhodnutím velmocí   a v rámci smluvního poválečného uspořádání Evropy.  Ti odsunutí tvořili  menšinu v pohraničí předválečného Československa, a s nástupem fašismu v Německu se stali protistátními rozbíječi. Chtěli, jak hlásala  jejich  protistátní  propagandistická kampaň ve 30. letech, chtěli se vrátit  do své vlasti, do Německa. Do Německa chtěli  patřit i za cenu zničení celého  Československa. Podařilo se jim to. Mnichovskou dohodou  dosáhli rozbití Československa a připojení jeho pohraničí k Říši. Od Hitlera za to obdrželi celkem 1,162.617 medailí. Ty medaile putovaly skoro do každé německé rodiny v českém pohraničí. Hitler neváhal vyznamenat „soukmenovce“  za zásluhy o rozbití  státu, který  byl Říši na překážku. Podle fašistického přesvědčení neměli Češi na území, na které si Němci  dělají nároky, co pohledávat. Tady, podle jejich mínění, kterým se netajili, nesmí zůstat ani jediný Čech.

  Poválečné rozhodnutí velmocí o vysídlení této menšiny sledovalo princip denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Důraz byl položen na to, aby se v budoucnosti nemohla rozpoutat agresivní válka na podnět zmanipulované národnostní menšiny. Aby se zabránilo zmanipulované menšině dát podnět k agresi. Aby se události nástupu fašismu a rozbití Československa nemohly opakovat.

A  jaký postoj zaujal náš prezident 45 let po válce? Náš prezident překvapivě  a k úžasu národa podpořil revizionisty, odmítající  výsledky 2. světové války a  kompromitoval spojence. Oživil problém z dávna, zaslepil občany a zabránil jim chápat, co se děje dnes. Bylo od té doby podáno bezpočtu svědectví o tom, „komu sluší omluva.“

 Přemnoho pamětníků protestovalo proti takovému falšování dějin. Uvedu jen jeden projev zoufalého nesouhlasu, projev příslušníků prvorepublikové Pohraniční finanční stráže.

„Z vlastní zkušenosti víme, že odsun německých fašistů a jejich pomahačů v poválečném období se nijak nedotkl těch Němců, kteří mohli prokázat (a prokázali) svoje antifašistické smýšlení. Zejména proto jich zůstalo v českém pohraničí na 250.000. Teprve Vy, pane prezidente, jste vnesl mezi nás nejistotu. Hovořil jste o jakési kolektivní vině a její nepřípustnosti, o amorálnosti odsunu a o pocitu křivdy a hanby, kterou prý při zmínce o odsunu fašistů z našeho území pociťujete. Domníváme se, že jste projevil naprostou neznalost historických událostí a jejich souvislostí, že zaměňujete příčinu a následek a jednostranně hodnotíte situaci, která by při eventuálním vítězství německého Reichu v druhé světové válce vedla k likvidaci našeho národa, a nejen jeho. Soudíme, že nejvyšší představitel České republiky nemůže nedbat na skutečné dějiny a jejich průběh. Nemáte právo hovořit naším jménem. Zklamal jste naše očekávání. Vyzýváme Vás, abyste na svou funkci rezignoval. Požadujeme Váš odchod.“(Z pozůstalosti Karla Kolína.)

Na rozdíl od zakladatelských prezidentů, prezidenta  Osvoboditele a prezidenta  Budovatele, si popřevratový  prezident samostatného suverenního státu nijak necenil. Ale nevážil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – specielně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství.“ Popřevratový prezident výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance – NATO (r.1999)  a do Evropské unie – EU (r. 2004,  toho data už se nedožil).

 V době války v Kosovu souhlasil s  bombardováním Srbska a označil je  za „humanitární“. Podporoval projekt protiruského radaru na našem území. I tady byla jeho politika  jednostranně  orientovaná a podřízená Západním silám v  jejich boji o světovládu. Vidíme, že všechny nectnosti studené války se po roce 1989 vrátily, jen v opačném gardu. (A snad ve výraznější  podobě,  třeba v té či oné spoluúčasti na armádních misích Západu v Afgánistánu, v Iráku, v Libyi, v Syrii apod.) 

 

A  co se v uplynulých letech po převratu dálo uvnitř nového státu? Spisovatel  Jan Trefulka to svého času popsal velmi výstižně: „Všemocná ruka svobodného trhu se v ničem neosvědčila, způsobila stamilionové škody, doširoka  se otevřela podvodníkům všeho druhu, tunelářům a chamtivcům bez svědomí. Převálcovala kulturu konzumními produkty, hloupou privatizací televize, rezignací na státem podporovanou filmovou tvorbu, odprodejem  tisku zahraničním majitelům, tvrdě zaměřeným na komerci, mocným  bulvárem, výrazným a trvalým zhoršováním kultury lidských vztahů. Privatizace se ocenila jako by byla  jedinou zárukou rozvoje ve všech oborech lidské činnosti bez ohledu na úpadek duchovních aktivit a mravů, i v politice. Povědomí národní identity se rozplynulo  v záplavě akčního braku, romantického kýče a nechutných reality show. Přehlédlo se, že demokracie potřebuje demokraty a že chybí inspirace k spolupráci, navazující na ideje, na nichž stát Čechů a Moravanů (i odpojených Slováků) vznikal.“ (Salon/Právo, 21.9.2006)

 

Dodejme, že jen pochybní zbohatlíci, tuneláři a podvodníci, restituenti  a privatizátoři mohou být vděčni za vítězství  „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Většina národa zažívá pocity existenční nejistoty, ztráty perspektiv a nárůst starostí. Ekonomický úpadek jako následek rozprodeje a rozdání národního bohatství je  bezútěšný. Jakákoli konkurence na naší straně byla bezohledně likvidována. Tak  jen namátkou. Byla zrušena výroba světoznámých motocyklů, výroba  osvědčených aut byla převedena do zahraniční firmy a proměněna v pouhou montáž. Zrušena byla výroba  kvalitní  nerez-oceli na Kladně. Padla i brněnská Geofyzika, jeden  ze 3 špičkových ústavů světa pro hledání vody, ropy a nerostného bohatství vůbec. Řadou odešly i všechny významné podniky jiné. Buď  zmizely  zcela nebo se octly v rukou zahraničních  majitelů. Vždyť ani voda pramenící na našem území  nám nepatří. I ta je v cizích rukou.

 Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž  nedovolené obohacování  je jen těžko dokazatelné, vede  k růstu  dobře utajených  ziskuchtivých  mafií.  Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha  lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není  žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“

Připojili jsme se k světovému odmítání sociální spravedlnosti a k přijetí globální polarizace neuvěřitelné míry bohatství a chudoby.

Situaci celého  světového společenství i každého jedince  dnes komplikuje a ztěžuje hrozivá pandémie coronaviru. Vypukla  v roce 2020. Jde o zlověstný případ  nevídané světové krize.

Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou  o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu  přírodní  vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru  nebo o  něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří  nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané  následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy.   

 Tady se otvírá   i nový, dříve neznámý problém. Jak řešit uspořádání a vedení státu  v podmínkách  globální  pandemie?

 V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem  neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích  od 70. - 80.  let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci  neomezené svobody,  kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má  rozhodovat  mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Nová svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu s nebývalou  změnou v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve  na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a  celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité: Peníze dělají peníze  bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více  prohlubuje a  rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se  neuvěřitelně  rozvírají.Takovou nerovnost svět ještě neviděl.

 K nám přišel neoliberalismus o 20 let později, s převratem r. 1989. Ale stejně jako na Západě i u nás  byl dosavadní sociocentrismus (orientace na společnost) a normocentrismus (ohled na pravidla, normy, psanou i nepsanou morálku)  vystřídán  egocentrismem (sebestřednost, sebeprosazování,  hedonismus a osobní požitek jako smysl života).

Vidíme, že demokracii  v národním státě za časů globalizace nejvíce podemílají nadnárodní korporace, monopoly, neziskové organizace a hnutí rozmanitých menšin. Disponují zjevnými i skrytými podporami a dotačními zdroji a svým působením překážejí jakémukoli  národnímu  a společenskému konsensu. Nepodléhají kontrole demokratických vlád ani  mezinárodního práva OSN. Větší část veřejného prostoru ovládají mediálně, reklamou, lobováním i dobře zavedeným uplácením. Zvláště zajímavé jsou směry a hnutí, které halasně a rafinovaně  protestují proti údajné diskriminaci. Jsou to všelijaké módní fragmenty multikulturalismu, gendrismu, sexismu, feminismu a pod. Poznáváme v nich jakési samoúčelné odbočky a odštěpky hodnotových orientací  současné  euroamerické civilizace. Neváhají  organizovat  ani protivládní protestní akce. Jsou to  směry a skupiny společenské disgrese, anarchie.

Jejich představitelé a mluvčí  jsou matoucím způsobem, často hanlivě a nepravdivě označováni jako neomarxisté.  Prý proto, že jsou proti něčemu a marxismus také byl proti něčemu. Ale odpovídá to logice? Všichni, kdo jsou proti čemukoli, oponenti nejrůznějších skutečností, směrů a věr patří do jedné skupiny? A ta skupina ponese jméno  klasika  historického materialismu poloviny 19. století, jako by  na něj nějak navazovala?

Marx vycházel z podrobné analýzy tehdejšího kapitalismu a z představy, že tento řád  bude vystřídán  řádem kvalitativně novým. Nálepkovat označením neomrxismus nejrůznější disgresisty a anarchisty není nic jiného, než jenom bezobsažné pejorativní označování. Ukažme si tu absurditu  na příkladu. Náš  politický myslitel napsal knihu o tom, jak nově po těch cca 150 uplynulých letech číst Karla Marxe se zřetelem na  další historický vývoj. To je skutečný neomarxismus.  Jiný myslitel,  vzdělaný akademik, se halasně účastní frivolních  karnevalových skopičin pod záminkou, že bojuje za  rovná práva LGBT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů). Je snad  jasné, že  ti dva do  jedné skupiny, a to do skupiny neomarxistů, nepatří. Je ovšem zajímavé, že všem  diversním, rozkladným a protestujícím odbočkám, odchylkám a  odštěpkům se dostává veřejné mediální i skryté peněžní podpory od držitelů vlivu, moci, bohatství.  Oni znají dobře starý římský princip, „Divide et impera“, a tak jsou divisionisty. Ne jednota lidu celého světa, ale fragmentarizace lidu celého světa, to je jejich ideál.

 

Po 31 letech  stojíme  na křižovatce dějin.

Nevycházíme z údivu. Svět je plný válečných konfliktů a nebezpečí nové světové války. 

Jsme smluvně a submisivně  vázáni s nadnárodními bloky, takže  jen s obtížemi  můžeme hájit  své národní zájmy. Aktuální je např. otázka masové imigrace do Evropy a nebezpečí  islamizace evropské kultury a ztráty naší identity a našeho domova. I o tom dostáváme  zprávy na internetu - z dovozu. Méně z našeho přesvědčení.

Ani domácí politika nepřináší uspokojení.  Nadpoloviční většina z parlamentních voleb  má  moc, ale to nezabezpečuje názorovou shodu a věcnou diskusi  ve veřejném prostoru. Vedou se  věčné protivládní útoky, hašteření koalic a opozic.  Občanům chybějí společné  vize, programy.  Politika se redukuje na  nepřestajné osobní napadání a očerňování  vůdčích osobností. Ty  jsou věčným terčem mediálních útoků. Demokracie nabývá  stále zvrhlejší formy a  mění  se v ochlokracii,  v demagogickou nadvládu svévole, emocí a vášní nad rozumem, nad diskusí, nad odborností.

 

Filozofie bývala kvintesencí doby. Živou duší kultury.

I my jsme měli svou filozofii a paměť národa. S jejich pomocí jsme se stali samostatným národním státem po 1. válce světové, obnoveným po 2. válce světové.  Dnes  stojíme na křižovatce dějin.  Celý svět na ní stojí.  V životě lidí jsou cesty k záchraně a jsou cesty do záhuby. Po letech popřevratových  zkušeností a po roce zkušeností s pandemií  známe svá východiska.

  K záchraně nás vede  cesta uvážlivé rezistence.  Nedovolme protičesky a protislovansky přepisovat naše dějiny.  Snažme se udržovat v paměti všechny vynikající postavy naší minulosti, naše buditele, bojovníky za svobodu a samostatnost, zakladatele a budovatele státu.  Nedovolujme válcovat naši cennou domácí a evropskou  kulturu  jednostranně  angloamerickou  popkulturou. Ta je  mediálně intenzivně šířena a překrývá a vytlačuje kulturu domácí i evropskou.  Snažme se o osvětu, snažme se, aby naši občané věděli, co je  skutečná demokracie a co je humanita. Co skutečně  představuje naši státnost. A aby paměť národa  byla jejich životním heslem,  ke kterému se budou  celé generace hlásit slovy:„Věrni zůstaneme.“

ČNL

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář