České národní listy

K obraně národa a řeči mateřské, část 15

Nová výzva v době globalizace

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Častým terčem „demýtizační“ kritiky je také  Jiráskův román „Temno“ (l9l3). A.Novák (stoupenec J.Pekaře, nikoli Z.Nejedlého) ocenil toto dílo jako „úchvatnou malbu“. Je to obraz vítězné protireformace z pohledu tajných bratří a exulantů pro víru. Pronásledovaní nekatolíci prožívají těžké období, básnickým obrazem „temno“. Ale to kritika odmítá. Jirásek prý podal „jednostranný pohled na pochmurnou pobělohorskou dobu jako na dobu největšího úpadku českého národa.“ Mýlil se ve svém hodnocení? Hle, co říká  J.Pekař, uznávaný historik, ač katolík a ctitel baroka: „Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři  století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila vyšší kultura. A jakkoli vysoko vznesly se potom kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi…Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ Vítězná církev a  pobělohorská šlechta vytvořily z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, požívačnosti i vybraného vkusu v architektuře, výtvarném umění i v hudbě. To však nic nemění na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořil na pokraji záhuby. Básnický obraz „temno“ je pro tento stav velmi výstižný, tím spíše, že nevylučuje opětný návrat „světla“. (A to přišlo  - dík obětavé a nadšené práci buditelů.)

 Ani „Psohlavci“ (1886) nenašli milost v očích  „nápravců dějin“. Jirásek pojal chodský odboj jako symbol národního emancipačního zápasu vůbec. Ale neprávem se prý Chodů svým dílem  ujal. Jejich boj za  staré královské majestáty, kterých se jim dostalo od dřívějších  panovníků za odměnu jako strážcům zemských hranic (byli např. svobodní od roboty), byl vlastně nerozumný a nelegitimní. Jejich privilegia byla přece  zrušena Novým zřízením zemským, které zavedl pověstný Ferdinand II. v  pobělohorské pokořené zemi  r.1627. Chodové se  tudíž bezdůvodně o svá privilegia soudili, jejich odboj byl posléze sice tvrdě, ale právem  potlačen a  chodský vůdce Jan Sladký (Kozina) r.1695  pro výstrahu veřejně v Plzni za povinné účasti všech Chodů popraven.  Jirásek  nepochopil, že vládce nad Chodskem, Lammingen,(„Lomikar“), byl dobrý hospodář, který potřeboval lid  robotný, nikoli svobodný. Jiráskovo dílo je s tím na štíru. Zato „oprávci“ našich národních dějin vědí, že Lomikar byl v právu, nikoli Chodové, jak líčil Jirásek.

Přehodnotitelé nám také  namlouvají, že byl Jirásek předpojatě protikatolický. Z kladného  hodnocení husitství a odsouzení protireformačního násilí to však nevyplývá. Podobné stanovisko měli i   leckteří buditelští kněží, např.Václav Beneš Třebízský, ba i citovaný  katolický historik J.Pekař. Sám Jirásek uvádí řadu pozitivních postav katolických kněží v pětidílné románové kronice „F.L.Věk“. V čtyřdílné kronice „U nás“ činí sympatického faráře Havlovického dokonce hlavním hrdinou. Jirásek byl věrný historické skutečnosti, pravdě, byl spravedlivý, tolerantní, černobílé vidění mu bylo cizí.

Sama  Stálá rada České biskupské  komise svého času potvrdila pravdivost  Jiráskových historických obrazů, když  sebekriticky uznala, že „Negativní vlivy, k nimž se musí církev hlásit, sahají až do 14.století, možná až k samotnému přijetí a způsobu života víry u nás. Pokušení světské moci, později v kombinaci s podřízením křesťanství germanizačním hlediskům v tehdejším Rakousku-Uhersku mělo za následek odcizení obyvatelstva převládajícímu katolicismu…Církve se soustředily nezřídka i na cíle mocensko-politické…nevěnovaly pozornost úsilí o pozemskou spravedlnost…Motivy ústily do pochybné politiky podřizování církve státním strukturám rakouského císařství. Sociální cítění nižšího duchovenstva kontrastovalo s přezíravým postojem velké části hierarchie namnoze privilegovaného rakouského původu.“ Tak to stojí v listu českých biskupů „Pokoj a dobro“ z r.l998. Podobně to líčil A.Jirásek ve svých historických románech. Pravda je jen jedna.

„Demýtizační“ snahy  orwellovských přepisovačů a oprávců dějin nejsou než chatrně maskované  zničující útoky na naši  národní identitu a nejlepší kulturní tradice.