K obraně národa a řeči mateřské, část 16
K obraně národa a řeči mateřské, část 16
Nová výzva v době globalizace
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Záhada
Pravda a dohady o původu Boženy Němcové
Byli jsme v kvintě, když náš češtinář zavedl mluvní cvičení jako aktivní metodu řečnické výchovy. Postupně, v jednu určenou hodinu týdně, se měli žáci vystřídat na stupínku, každý týden jeden, se svým osobně zvoleným tématem. Měl o něm hovořit asi 10 minut. Přihlásila jsem se tehdy s tématem „Život a dílo Boženy Němcové“. Měla jsem od vánoc krásně vypravenou monografii o naší národní spisovatelce od F.Kubky a M.Novotného z r.1941. Dostala jsem ji pod stromeček. Kniha velkého formátu a s bohatým obrazovým materiálem, s portréty osob, kresbami a malbami krajin, fotografiemi literárních děl a časopisů. Stačilo se jen dívat a popisovat obrázky. Listujeme-li knihou, dějiště se rychle mění. Můžeme sledovat prarodiče Boženy Němcové, kteří jsou na (marném) útěku před vojenskými verbíři a před vojnou samou. Rodiče také nevstupují do společného života bez nesnází. Výjimkou je dětství budoucí spisovatelky v Ratibořicích, požehnané čtyřletou přítomností neobyčejné babičky. Celoživotní zdroj nezapomenutelně krásných vzpomínek. Pak sňatek. Nezdařené manželství. Literární a vlastenecká činnost. Služebně a finančně pronásledovaný manžel, přečasto pro své přesvědčení překládaný. Neuvěřitelně časté stěhování s místa na místo. Starosti s dětmi. Smrt syna. Léčebné pobyty v lázních. Marné existenční naděje. Strastiplná životní cesta až k smutnému konci v nouzi a bídě.
V knize jsou i podobizny mužů, s kterými naši spisovatelku spojovalo víc než jen přátelství a literatura. Ale tento úsek můj zájem tehdy nevzbudil. Bylo to zřejmě mimo můj duševní obzor. Dnes bych se odvolala na F.X.Šaldu a odmítla informace o nejsoukromějším životě spisovatelky pro „ukájení zvědavosti širokého obecenstva“. Spolu s ním bych podtrhla význam jejího vnitřního života. Její sensibility, výběru podnětů, jejích citů, tužeb, snů, přání, doufání i vzpomínek. Zdůraznila bych její velký entusiasmus, velkou víru, velkou touhu, hoře i vášeň, a nade vše velkou něhyplnou lásku. “Krásným sladkým paradoxem s rozkošnou tvrdošíjností opravdu básnickou a všemu navzdory soudilo její srdce jako Shelley: Když Zima přichází, což může být Jaro daleko za ní?“ Tak uzavírá F.X.Šalda svůj medailon první české spisovatelky.
Neznala jsem tehdy ještě Šaldovu studii z r.1911. Co mě však uchvátilo, byla duše díla, kterému patřilo moje mluvní cvičení. Vyjadřovala ji věta, kterou jsem se zápalem ve svém proslovu citovala: „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce“. Tu větu mí spolužáci s převahou své mužské racionality shovívavě přešli. Ta věta však byla pro mne znamením erbovním. „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce. Babiččiny pohádky, které vlídnou hudbou unášely toto srdce do světa míru a lásky. Příroda, o které babička tolik milého a poučného vyprávěla. Svět vznešené kněžny, který mocnými dojmy zaléhal do romantických představ štolbovy dcery. Šílená Viktorka na jezu. Zpívání na kůru ve skalickém kostele. Zimní večery a něžné probuzení velikonočního jara, takový byl ráj jejího dětství, na jehož prahu, žehnajíc dychtivému dítěti, stála Babička, symbol lidskosti.“
Snad jsem tehdy připomněla běžně uváděná spisovatelčina životopisná data. Možná, že jsem je vynechala. Asi se mi tehdy nezdála nijak zajímavá.
Časem se však objevili pisatelé, kteří zpochybnili jejich správnost a ironizují setrvačnost autorů literárních učebnic a slovníků, protože se jich od dob prvního životopisce BN, kterým byl Václav Tille, stereotypně drží. (Tilleho monografie o BN r. 1911, 9.vyd. 1947).
Ale buďme spravedliví. Historikové literatury si je nevymysleli. Marie Gebauerová napsala r.1920:„V Zemském muzeu je uchováno mnoho dopisů Boženy Němcové. Mezi nimi je i lístek, psaný její rukou: „Božena Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni dne 5ho února 1820. Roku 1821 přistěhovali se rodiče její do Ratibořic na panství Náchodské v Čechách, a tam byla vychována. Roku 1837 provdala se za Josefa Němce, komisaře c.k. finanční stráže. Když se roku 1842 její manžel do Prahy dostal, seznámila se tam s několika horlivými vlastenci a vlastenkami a měla příležitost seznati českou literaturu. Od té doby přilnula s celou duší ke straně národní.“
Jak zřejmo, je to sama autorka, která zavedla svá životopisná data do dějin české literatury. Data ovšem nejsou úplná. Někteří badatelé se je proto pokusili doplnit studiem archivních materiálů. Avšak ani jejich pátrání nebylo úplné. Dnes víme, že „Babička“, klasické dílo české literatury, je i pravda i báseň o životě autorky. Nejstarší badatelé však zanedbali možnost přebásnění skutečnosti a předpokládali, že text je do detailu spolehlivě pravdivý. První omyl způsobila hned první věta naší milované knihy. Zní: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matričním archivu v Kladsku, odkud babička (Magdalena Novotná) s dětmi před blížícím se vojskem r.1807 uprchla (samozřejmě bez dokladů), našlo jedno chlapecké a dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Za matku Barunky byla následkem toho pokládána Johana Barbora Terezie, narozená jako pohrobek po smrti svého otce (Jiřího Novotného) r.1805. Ve skutečnosti to byla Barunčina teta. Jako údajná matka v době narození dcery (1820) nezletilá, teprve patnáctiletá. Odtud se odvinula řada mylných konstrukcí. Ona prý např. předstírala, že je o řadu let starší, byla to tedy „ klamárka“. K Barunce neměla dost mateřské lásky. Pro mateřství nebyla prý totiž svým věkem dost zralá. ( Kritiky byl ušetřen kupodivu poctivec Pankl. Nikdo mu nevytkl, že si „začal“ s nedospělou dívčinou.) Omyl o nezletilé matce BN přežíval od r.1912 (uveřejněn ve sborníku o genealogických výzkumech) celá desítiletí. Ještě Václav Černý v Knížce o Babičce z r.1963 zná sice mnohé o prarodičích BN, její pravou matku však nezná. Až nové výzkumy v 70. letech minulého století na farách v Kladsku a ve Vídni vedly dík A.Irmannovi a R.Rejchrtovi k nápravě. Matka Boženy Němcové byla konečně určena jinak a správně. Postupně byly v matrice v Kladsku nalezeny ne tři, ale sedm dětí manželů Novotných: Karel Kašpar (1794), Marie Magdalena Terezie (1797) pravá matka Barunčina, Jan Josef Emanuel (1799), Josef Antonín Ignác (1801), Johana Magdalena Františka (1803), Emanuel Kristián Josef (1804) a Johana Barbora Terezie (1805), Barunčina teta.
Identita čtyř dětí, které se dožily dospělého věku, je potvrzena i tzv. „superprotokolem“ o smrti Marie Magdaleny Novotné ( Barunčiny milované babičky) ve Vídni 27.3.1841. Její děti: Kašpar Novotný (1794) nádeník v Ratibořicích, Josef Novotný (1801) kočí ve Vídni, Terezie Panklová (1797) služebná v Ratibořicích (+1863 v Zaháni), Johana Fraentlová (1805) slanečkářka ve Vídni (+1855). I ten „superprotokol“ ukazuje, jak velice se může básnický obraz konce babiččiny životní pouti lišit od skutečnosti.
Kromě seriózních výzkumů o původu Boženy Němcové objevilo se nedávno také mnoho staronových výmyslů, dohadů a senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z naší národní a lidové spisovatelky „odložené hraběcí dítě“, zcela podle vkusu autorek „červené knihovny“. Jejich motivem je dlouhodobě tradovaná idea, že „původ spisovatelky tak skvělého nadání není daleko od kněžny dobrodějky.“ První dohad, že je Barunka dcerou samotné „paní kněžny“ z ratibořického zámku a jednoho z jejích důvěrných přátel, knížete Metternicha, padl. Ukázalo se, že po nelegitimním mateřství v dívčím věku paní kněžna už děti mít nemohla. Pak tedy padala v úvahu její mladší sestra, Dorothea Talleyrandová. Vědělo se o jejích mimomanželských vztazích a potvrdilo se, že její románek s hrabětem Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Holčička přišla na svět tajně, ve Francii, dostalo se jí šlechtické „charity“ a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Zřejmě to tedy nebyla Božena Němcová .(M.Ivanov, Zahrada života paní Betty. Praha 1992).
