K obraně národa a řeči mateřské, část 17
K obraně národa a řeči mateřské 17
Nová výzva v době globalizace
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Ale stoupenci kryptogenetických spekulací se s paní Dorotheou nechtějí rozloučit. Rádi opakuji pozoruhodný argument, který jim nevědomky svého času poskytl Václav Čeněk Bendl. O 13 let mladší student (později teolog a literát), obdivovatel BN a občasný její pomocník při korekturách. Tento Vašek nebo Bendlík, jak ho jmenuje v dopisech synovi, sepsal pro Němcovou nějaké informace od nakladatele a pro tiskárnu a vložil je do obálky, kterou opatřil adresou Velevážená Dorothea Němcová. Podle kryptogenetiků jasná zpráva o utajovaném poutu adresátky s vrchností, křestním jménem tady prozrazeném. Krkolomné vysvětlení. Nabízí se prostší a smysluplnější. V adrese se nepřipomínala Dorothea Talleyrandová, údajná tajená matka BN, ale hrdinka Goethova básnického dílka „Hermann und Dorothea“. (Goethe tehdy přirozeně patřil k lektuře zájemců o literaturu.) Lze se domnívat, že v tom jméně je předně poklona adresátce, že je také taková pozitivní, rozhodná a činorodá bytost jako hrdinka Goethova. A je tam zároveň připomínka hrdiny, který si netroufá vyznat se ze svých citů. Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, „nepřekonatelná Dorotko, shlédni vlídně na svého Heřmánka“?
Božena Němcová věděla o svém nelegitimním původu a o dodatečné svatbě svých rodičů, která byla „neveselá“. Věděla, že není za daných společenských mravů těžšího provinění, než přivede-li svobodné děvče na svět nemanželské dítě. Odsuzuje to dívku i dítě k životu v hanbě a opovržení. Odtud se odvinula nejedna tragédie. Dívky umíraly na následky neodborných zákroků, páchaly sebevraždy, odkládaly nebo usmrcovaly novorozence. Historická paměť i dobová literatura je podobných příběhů plná. Sama Němcová se k tomu tématu vrací, např. v povídkách „ Sestry“, „Baruška“, v „Babičce“ osudem Viktorčiným.
Nedovedu si představit, že by Terezka svolila dobrovolně a (prý?)za úplatu vzít si cizí dítě za vlastní jako svobodná matka, a ne až po svatbě, jak předpokládají kryptogenetikové. Proč by přijímala odium „padlé ženy“, když by tomu přece vrchnost svými manipulacemi mohla předejít, kdyby jí na převzetí dítěte do péče služebnice skutečně záleželo? A proč by urozené dítě bylo svěřeno štolbovi a nestalo se další schovankou paní kněžny jako komtesa Hortensie a tři další dívky nelegitimního původu?
Barunčina matka se nikdy netěšila přízni literárních historiků. Nikdy neuvažovali o možných povahových rysech, o dobovém pojetí role rodičů, o tom, že se u Panklů rodičovské role rozdělily na roli každodenní matky, s ustavičnými starostmi a prací doma i na zámku, a na roli svátečního otce, který přijížděl jen občas a přinášel vůni dálek, neobvyklé zážitky a dojmy, a třeba i dárečky z cest. Barunčiny vzpomínky na přísnost matky a laskavost otce připsali jednoznačně na vrub původu jejího mateřství. Zpočátku to byla nezletilost, citová nezralost, pak připomínka poklesku. Pro kryptogenetiky je to důkaz o tom, že pravá matka Barunky je knížecího rodu a že Terezka je ve skutečnosti – macecha. Terezka prý nejevila o svou dceru zájem. Poslední kontakt měly prý spolu v Červeném Kostelci (nebo v Josefově?), když matka přijela z Ratibořic nahonem urovnat nějaké neshody mezi dcerou a zetěm v nedávno uzavřeném manželství. Není to pravda. Skutečnost je taková, že se vzájemné návštěvy krátce na to daly uskutečnit jen s obtížemi. Když totiž paní kněžna v Ratibořicích zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea, své sídlo do Zaháně ve Slezsku.
Část služebnictva, včetně manželů Panklových a jejich dětí, se tam přestěhovala rovněž. Cesta tam byla dlouhá, namáhavá a drahá. Je doloženo, že BN byla v Zaháni dvakrát, když byl její otec nemocen, a že jí matka poskytla příspěvek na cestu. S důvěrou k matce posílá později syna Karla, aby se v Zaháni učil zahradníkem. Mohl by i jinam, ale kde jinde by měl takový dohled, jako u babičky, píše BN a klade synovi na srdce, jak se má k babičce chovat. Synovi do Zaháně píše česky, matce německy. Plánuje také rodinné setkání, až pojede vrchnost (se služebnictvem) ze Zaháně do Čech.
Dochovaná korespondence ukazuje, že rodinné vztahy jsou udržovány s úctou a láskou. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery silnější, byla odlišnost názorová.
Ukažme si tu odlišnost a zároveň způsob, jak s korespondencí pracují zastánci levobočkovské teorie.
Budeme citovat z dopisu BN synovi Karlovi do Zaháně s datem 24.7.1856. Dopis prý svědčí o „hlubším“ (vlastně „rodičovském“) zájmu vrchnosti o osud domněle odložené dcery a o tom, že ona od vrchnosti něco očekává (snad náhradu za věno, které nedostala). Dopis však svědčí o něčem docela jiném. Zaháňská vrchnost, u které Panklova rodina slouží, se skutečně o Němcovy zajímá. Josef Němec je již od r.1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný“, ve službě je různým způsobem šikanován. Jeho manželka je policejně sledována, jejich korespondence zadržována. V Zaháni to Panklovi s ostatními sloužícími přetřásají, mrzí je to, nesouhlasí s dcerou a jejím mužem, mají jim jejich postoje za nevděk. Karel to matce svěřuje a ona mu odpovídá takto:
„Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku...takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit. ...A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali....Pokud otci, ...on si to musel trpce vysloužit...chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost...a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání. Matka, co má, musí si vysloužit...Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným, a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce (a to je vlastně podle kryptogenetiků ta „macecha,“ pozn. SK) se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak, že nemají naši to národní sebeuvědomění – nejsou ani Němci ani Češi – všude dobře, kde je dobře.
Ovšem člověk je všude člověk – a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ani ctít jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl – to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš...“
Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopení kontextu. BN si nestěžuje, že nic od vrchnosti nedostala, a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Naopak, jako demokratka a Češka vypočítává, že není nic, co by ji nutilo zachovávat zaháňské vrchnosti loajalitu, pokud jde o její vlastní politické postoje.
