České národní listy

K obraně národa a řeči mateřské 19

Nová výzva v době globalizace

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Na  rozloučenou

Jedním z volitelných  témat  maturitních písemek na státních gymnáziích  r. 1947 byl rozbor básně Jana Čarka, „Hořká řeč.“   Báseň je z roku 1925. Brzy bude 100 let stará. Ale nepřestává  znít a rozechvívá  naše duše dnes jako kdysi.

Básník tu voní k rodné řeči, chutná ji i hladí. Vzpomíná na všechno, co řeč  představuje, na  sosnové lesy a smrčiny, na řeky s rybami, na odlétající ptáky, na zrající  hrušky  a narudlou pšenici,  na rozpoutané živly, na píseň nad kolébkou...

Co všechno kouzlí představu rodné  země, po které  se mu tolik stýská? To nespočítáš. 

Ale i  z knih, napsaných naší mateřštinou, stoupají vůně. Vůně naší  domoviny, vůně rodného kraje.  Mateřská řeč  tu zní smutně i vesele, něžně i opojně, velebně i drsně.  Ale vždycky krásně.  

A tak básník  končí výzvou, aby  mateřština dál zněla v písních i modlitbách, v neštěstí i v radosti.

„A proto, krásná řeči naše, třeba řeči chudých a pokorných, jako kadidla kouř modlitbami našimi se viň,

 naříkej, plač, volej a zpívej, mlhami soumraků rozléhej se

 a  v kolébkách, jimiž kývají báby, se ozývej  věčně,

 řeči má hořká.“ 

„Můj národ mluví krásnou a ohebnou řečí, jež svítí a tančí v peřejích rytmu a vůně.

Miluji svou zemi, perlu, jež vroucně se leskne v půlnoční čelence světa.“

A nám nezbývá než končit spolu s básníkem slovy lásky a úcty k  vlasti a rodné řeči. A s novým odhodláním nevzdat  se  a nepřestat hájit a chránit  rodnou řeč, nejdražší  klenot a  dědictví otců.