České národní listy

K obraně národa a řeči mateřské 2

Nová výzva v době globalizace

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

T. G. Masaryk a krásná literatura

Masaryka lze sledovat v trojím vztahu ke krásné literatuře:

1. jako horlivého čtenáře a milovníka literatury,

2. jako příležitostného literárního kritika a estetika,

3. jako společensko-politického myslitele, který z krásné  literatury čerpal  poznání

    o duchovním stavu společnosti.

1. Masaryk jako čtenář

Nelze než pro výstrahu opakovat, že se  dnes setkáváme s mediálně šířenými projevy znevažování našeho národního obrození. Přesto, že  jde o  nezapomenutelnou kolektivní zkušenost, kterou je   probuzení národa,  přesto, že jde o obětavou práci a  o talenty několika generací. Národní obrození je  neopakovatelný poklad,  soubor kulturních hodnot, které si zaslouží  náš obdiv, úctu a lásku. Je to kus historie, která  přes všechno  zklamání, utrpení a  pronásledování  našich předků v době  třistaleté pobělohorské poroby  vedla je  k uvědomění a  k boji za svobodu.   V tom boji dosáhli   vítězství a jali se budovat samostatný demokratický  stát.

T. G. Masaryk,  president - Osvoboditel,  patřil k poslední, vítězné  generaci  národního obrození. 

A připomeňme si, že  mu  byla  3 léta, když vyšla Erbenova „Kytice“, 5 let, když vyšla „Babička“ Boženy Němcové.

A bylo mu 32 let, když v Praze nastoupil jako docent na právě obnovenou českou universitu, která s  velmi  skromnými prostředky začala budovat první stolice (katedry, ústavy) české vědy, filosofie, filologie, historie, estetiky ...

Možná vás napadne otázka. Dostaly se knížky naší obrozenské klasiky Masarykovi do rukou v dětském věku? Nikoli. Sám o tom říká v Čapkových „Hovorech“: “Kdežpak. O Praze a Čechách jsem tehdy nevěděl. Pro náš kraj bylo centrum jen jedno město – Vídeň.“ ...“Neměl jsem co číst. Slýchal jsem málo a cestovat jsem nemohl. V Čejkovicích jsem dostával knihy od pátera Satory. Byly to hlavně překlady z němčiny, od  K. G. Nieritze (1795 – 1876). To byl autor moralizujících povídek pro mládež. A pak  ještě byly knížky z edice Dědictví maličkých. Z jedné takové knížky – vyprávěla příběh potulné rodiny, která putuje s vozíkem do Prahy – jsem se také dověděl, jak je Praha krásná.“

Z životopisů ( kromě K. Čapka napsali J. Herben, Z. Nejedlý,  E. Ludwig) i z vlastních vzpomínek Masarykových (např. ve „Světové revoluci“ uvádí četná klasická díla světové literatury, která pročetl a promyslel) víme, že od dětství rád a hodně četl, po celý život se z krásné literatury dovídal mnohé o světě a o životě, o člověku a  o společnosti. Četba mu byla nutností, potřeboval ji pro svůj vnitřní život jako „pokrm své duše“. Kniha provázela jeho dospívání, snění o lásce, nad knihami se vytvářelo citové pouto s jeho budoucí ženou, knihy pak oduševňovaly i jejich společný rodinný život. Paní Charlotta, Američanka,  pilně četla českou literaturu. Chtěla pochopit duši národa, který přijala  za svůj, jeho sklony a tužby. Ovládala češtinu tak spolehlivě, že mohla psát a publikovat své uznalé a obdivné články  o hudbě Bedřicha Smetany. Česky.   

TGM důvěrně znal  klasická díla evropské literatury, řeckou a římskou antiku i velké moderní literatury, které četl v originále: německy, francouzsky, rusky, anglicky. Menší literatury severské, románské a slovanské poznával většinou v překladech do světových jazyků, ale i tady nejednou sáhl po originále.

V této souvislosti uvedu jednu méně známou vzpomínku svého universitního učitele, prof. J. B. Kozáka, Masarykova žáka a jednoho z pozdějších „pátečníků“. Jako iniciativní absolvent studia filosofie a filologie byl Kozák r. 1913 pověřen přípravnými pracemi k založení „European Revue“, projektu Setona Watsona a T. G. Masaryka. Ten tehdy dokončoval spis „Rusko a Evropa. Při pracovním jednání mladého Kozáka s Masarykem se řeč stočila i na Dostojevského. „Pěkně si mě prozkoušel“, uvedl Kozák po létech. „Zjistil, že jsem sice všechno četl, ale „Výrostka“ nikoli, a že to nečtu v originále. „Tož to se naučte“, pravil Masaryk, když mi na rozloučenou podával svou pevnou ruku.“

A nyní dejme slovo Masarykovi samému: „Já jsem svým vzděláním vědomě Evropan. Chci tím říci, že mi kultura evropská a americká (Amerika je kulturně a etnicky kusem Evropy, přeneseným – ne úplně – do Ameriky) duchovně stačí. Východní filosofie a literatury znám málo a z druhé ruky, protože neznám východních řečí ... A naše literatura česká a slovenská? Četl jsem ji hodně a znám ji, mohu říci, dost důkladně. Naše poesie je silnější než romány. Řekl bych, že cizí literatury mi dávaly více idejí, krásy a formy. Naši básníci mi dávají poučení o našich národních nedokonalostech a bolestech.“

2. Masaryk jako literární kritik a estetik

Krátce po příchodu do Prahy vydal Masaryk svůj spisek „O studiu děl básnických. Původně to byla přednáška pro Americký klub dam  v domě U Halánků. Tady světa znalý Vojta Náprstek pořádal rozmanité akce k povzbuzení pokrokových snah české společnosti. Text vyšel v „Lumíru“ a současně knižně vlastním nákladem autorovým. V doslovu k 2. vydání z r. 1926 píše  literární historik Mil. Hýsek (nar. 1885), že k tomuto vystoupení přiměly Masaryka tehdejší literární poměry, názory a spory. Je to doba katedrového herbartismu, příchod prof. O. Hostinského do Prahy, boje Ruchovců a Lumírovců. Podobně  ho zanedlouho poté vyprovokovaly poměry ve vědě a naposledy události v politice.

Spisek podává  ucelenou obecně estetickou koncepci. Pro 80. léta 19. století je to koncepce velmi živá a podnětná. V tehdejší literatuře sice nevzbudila větší pozornost, Masaryk si tu však vypracoval svou vlastní metodologii estetiky a umělecké kritiky o kterou se opíral.

Pokusme se o stručný výtah hlavních myšlenek uvedené studie:

1. Autor se hlásí k empirické estetice, odmítá metafyzický přístup.

2. Umělecké dílo je výronem a výrazem umělcova názoru na svět.

3. Umělecké poznání je bezprostřední, konkrétní, neabstrahuje, podává obraz celistvé skutečnosti včetně jednotlivin. Tím předčí umělecké  poznání vědecké.

4. Věda a poesie spolu úzce souvisí, poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat (viz např. Platónovy „Dialogy“, Dantovu „Božskou komedii“, Goethova „Fausta“). Slovo je nejmnohotvárnější vyjadřovací prostředek. Jen z bohatého pokladu nashromážděného poznání lze tvořit, nikoli z chudoby nebo prázdnoty ducha. Velcí umělci měli důkladné vzdělání (Homér, Sofokles, Dante, Shakespeare, Lessing, Goethe, Schiller, Leonardo, Michelangelo, Duyrer, Balzac...).

5. Umění není nápodoba (mimésis), ale tvorba. Umělec je génius, který tvoří krásně.

6. Umění není hra, ale práce, námaha, úsilí ztělesnit tvůrčí ideje. Činnost intelektu, citu, vůle, intenzivního prožívání, obrazotvornosti. Scelení prvků obsahu a formy – podmínka jasnosti, jednoty, souladu.  Ve vědě nový objev ruší starší. V umění každé dílo je svět sám o sobě, pro sebe, nezrušitelné.

7. Není-li umění nápodobou, není ani realismem ve smyslu opisu skutečnosti. Realismus platí  jako pravdivost a hodnověrnost, nikoli jako naturalismus. Duše baží po věčných idejích platónských, umění povznáší ducha.

8. Umění není pro zábavu, povyražení, ale pro zušlechtění. Umění v nové době (středověká organizace vzala za své) hledá místo na trhu. Často podléhá i vlivu zhýralé prostopášnosti. Již antika věděla, že je dvojí Eros: nebeský, který povznáší duši, a nízce tělesný, který ji strhuje k zemi.

9. Umění není jen odraz života. V typech samostatně vytvořených ukazuje kladné vlastnosti, charaktery, ideály. Kritika se právem po těchto ideálech ptá.

10. Umění je všelidské. Obecně lidské je tématem umění, i když je podáváno mateřským jazykem a ve shodě s duchem národa, jeho idejemi a obrazem toho, co je v hloubi duše jeho příslušníků.

11. Umělcova výpověď o životě musí být opravdová. S opravdovostí souvisí i nešťastnost mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov byli  zabiti. Bestužev, Ryljějev oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil, Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento jev vysvětlují, není pochybnosti.

Na závěr publikace uvádí Masaryk několik příkladů pro a proti životní pravdivosti a psychologické hodnověrnosti z tehdy hojně čtené a obecně známé literatury.

Dílo chápal Masaryk jako výraz básníkova světového názoru, projev doby a prostředí. Hledal v něm ideje, prožitek lidského údělu, jeho reflexi.

Studoval  v něm mravní atmosféru Evropy konce 19. století. Posuzoval z hlediska ideálu na základě sociologické a sociálně psychologické interpretace literatury a se zřetelem na historii a sémantiku umění. Současným jazykem bychom mohli označit Masarykův přístup jako  filosoficko-axiologický. Umělecké dílo je  mu výpovědí o hodnotách, vyslovuje hodnotící soud o skutečnosti, samo se stává předmětem reflexe a hodnocení, může se stát i kriteriálním nástrojem, kritériem hodnocení, normou a ideálem.

Uvedené teoretické principy aplikoval pak Masaryk ve své kritické praxi.R. 1886 v Atheneu publikoval příspěvky k estetickému rozboru   Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského.

R. 1887  a v dalších letech v Čase  uveřejnil  recenze Vrchlického „Exulantů“, Sládkova „Zlatého máje“, Preissové „Gazdiny roby“. Pozornost věnoval i výstavě malíře Schwaigra. R. 1893  a v následujících letech přinesla Naše doba jeho rozsáhlé studie o Zolovi, Garborgovi, Mussetovi („Nemoc století“) a o Goethovi („Faust jako nadčlověk“). Recenzoval též 3 knihy Macharovy aj.

V „Ideálech humanitních“ (1901)  formuloval Masaryk funkci umění takto: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný. Veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých básníků ideály mravní a  sociální. Poesie má pro všechen život, zvláště sociální a politický, vliv ohromný. To vidíme nejzřejměji na velikánech poesie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných tvůrců.“

TGM byl v etice i estetice proti všem formám iracionalismu, subjektivismu, redukcionismu, formalismu (umění pro umění), ale zejména proti liberalismu, který mu představoval „pokleslost ducha i srdce, protože se spokojuje klidně a s cynickým optimismem se skutečností, protože v duchu materialistického determinismu všechno, co je, je nutné tak, jak to je, a proto je to dobré. Tedy alibismus lhostejnosti, povrchnosti, neopravdovosti, pohodlné sofistiky.“  Masaryk tu představuje přístup sociálně etický, který Šalda označil  jako „mohutný světový proud, který zachvacuje kdekterou opravdovou duši.“

O proudech a směrech, které soupeřily na přelomu 19. a 20. století o duše mladých, napsal výstižně a s humorem  tehdy studující B. Markalous (J.John):

„...mysl štvaná amorálním symbolismem a novoromantismem, dekadentním aristokratismem, plněná Masarykovým moralistním realismem, Drtinovým humanismem, ruským pesimismem a věčným – do bílého rána „debatismem“, otázkou drobné práce, tvořením si světového názoru, mučená ujasněním si otázky náboženské neméně jako  otázkou sociální, zajímající se o anarchismus Nového kultu jako o problém ženské otázky, (která – pozor – byla a je otázkou mužskou), přišlo Tolstého křesťanství, otázka židovská, osvětové snahy, kravály proti Masarykovi, hilsneriáda, společenský klub Slavia a nevím, co ještě...“

Mládež  na přelomu století nebyla ve vlnobití nejrůznějších názorových směrů a programů ponechána sama sobě. V 90. letech, jak upozornil Albert Pražák, vystoupila silná generace kritiků, kteří se téměř všichni narodili v roce uzákonění  státního dualismu  (Šalda, Krejčí, Vodák, Gamma-Jaroš, Bouška, Tille, Šrobár ...) a navázali na společné východisko – Masaryka a Vrchlického, dvě nejžhavější ohniska doby... Daleci jakéhokoli neangažovaného liberalismu šířili poučený pohled na národní kulturu, sledovali aktuálnost a potřebnost toho kterého díla nebo směru. Přemíru efemérních a exkluzivních experimentů neschvalovali. Doporučovali hlediska životní pravdivosti, obecné přístupnosti, zasazovali se o společenský román, drama, literární útvar, který by přispíval k mravnímu a sociálnímu obsahu národního života.

Kritik se nevyvyšoval nad čtenáře či diváka – jak zní stereotypní námitka liberálních odpůrců angažované umělecké kritiky – čtenář (divák) měl při vlastním setkání s uměleckým dílem změřit správnost kritikova postřehu, který nebyl chápán jako závazný kategorický soud. Spíše byl podnětem k úvaze a přemýšlení. Kritik byl ochráncem kulturního dědictví, ale osvěžoval se a omlazoval i novými světovými směry, proudy a inspiracemi.

Dnes je doba jiná. Úlohu kdysi nejrozšířenějšího, nejpopulárnějšího a nejúčinnějšího prostředku umělecké komunikace už neplní umění slova, ale audiovizuální média. To ovšem neznamená, že lidé nepotřebují kritické postřehy, rozbory a návody od zasvěcené  umělecké kritiky.

Kritika by měla být demokraticky a humanitně zaměřená na široké vrstvy společnosti. Masaryk a jeho žáci by  nekompromisně odmítli jako produkt i jako katalyzátor nebezpečné kulturní destrukce dnešní estetickou „metanormu“, totiž universální princip „narušování stávající normy“. Odmítli by absolutizovat „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu“ stejně jako škodolibě očekávaný „šok“ recipientů uměleckého díla. Otřes a odpor vnímatele  má být  zvráceným   ukazatelem    hodnoty díla. Působí „šok“,  má tedy hodnotu, je princip, který  se snaží ničitelé kultury  šířit. 

Dnešní neoliberalismus a postmoderna si oškliví výchovné a vzdělávací tendence umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň společenství udržet, natož rozvíjet a povznášet. T. G. Masaryk  si toho byl  plně  vědom,  jak dokládá jeho poděkování A. Jiráskovi dne 21. prosince 1918 a  A. Heydukovi dne 5. června 1920. Ocitujeme si je:

„Dovolte, abych Vám poděkoval jen několika málo slovy. Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Já vás, básníky jako tvůrce, vždy pokládal za představitele národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci. Proto chceme s vámi i nadále spolupůsobit. Bude v tom mnoho poesie, bude to pohádka, ale pohádka skutečnosti, v které žijeme. Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý, i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“

„Přišel jsem k vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný a hlavně, ne stát nový. Při svém návratu do vlasti jsem měl příležitost poděkovat spisovateli Jiráskovi za jeho práci perem pro naše osvobození a dnes jsem zase šťasten, že mohu poděkovat v Písku básníku Heydukovi za jeho životní práci.“