K obraně národa a řeči mateřské 8 Nová výzva v době globalizace, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
K obraně národa a řeči mateřské 8
Nová výzva v době globalizace
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Chrám i tvrz
Obdivuhodná je kniha Pavla Eisnera, „Chrám i tvrz. Templum in modum arcis. Kniha o češtině.“ ( Praha, 1946, 666 stran.) Obsáhlé dílo. A přece je autor uzavírá s pocitem viny, s pocitem nedostačivosti. Je mu, jako by se marně pokusil načerpat moře, moře českého jazyka - do škeblí kapitol své knihy. Bez konce moře byla čeština pro autora. A nekonečným mořem pro čtenáře je i Eisnerova kniha.
Pavel Eisner ( 16.1.1889 – 8.7.1958) pocházel z pražské židovské rodiny, z dvojjazyčného obchodního prostředí, s převahou jazyka německého. Studoval na Karlově universitě slavistiku, germanistiku a romanistiku. Absolvoval r. 1918. Prameny hovoří o tom, že cítil silnou přitažlivost německé kultury, ale k Slovanům jej táhlo svědomí a hluboké porozumění. Stal se z něj novinář, publicista, literární teoretik, linguista, básník, překladatel. Překládal ve volném čase a neomezoval se jen na češtinu a němčinu. Překládal i z angličtiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny, norštiny, ruštiny, srbochorvatštiny, perštiny a tibetštiny. Je to k nevíře. A mezi všemi jazyky zahořel největší láskou - právě k českému jazyku. Česká řeč mu byla i královnou i bohyní i moudrou matkou. A byla mu i chrámem a tvrzí v r z í. Pod tímto názvem sestavil knihu esejů, poutavých vyprávění o jazyce, plných odborných poznatků o podstatě a funkcích jazyka, o jeho vývoji a o jeho skladbě, o jeho čarovné moci i humoru, o jeho finesách i nedbalostech. Shromáždil nevyčerpatelné bohatství pro znalce jazyka i pro obdivovatele.
Ale položme si otázku: Proč zrovna ten název? Protože český jazyk je úžasná kulturní stavba – ne nepodobná architektuře chrámu. Ale podobá se i tvrzi. Nejen vnějším tvarem jako důmyslná stavba, ale i svým vnitřním významem a historickou funkcí. Od nepaměti je to sídlo vzývání a povznášení ducha, úcty a lásky k hodnotám, které národ po staletí shromažďoval. Řečí vyjadřujeme, čemu věříme, čeho si vážíme a co milujeme. Řeč je sídlo meditace, modlitby a usebrání . Ale je to i zbrojnice odvahy a odhodlání pro čas zápasu a boje. Stokrát ohrožený národ nalézal poslední útočiště právě až v tvrzi rodného jazyka. To jediné mu zbylo, to jediné ho stmelovalo a posilovalo k boji, to jediné mu dávalo naději a víru, že v boji obstojí, že národ uchrání.
Svého času ( r. 1980) četl v rozhlase ukázky z legendární knihy holdu češtině Miroslav Horníček. Pod výmluvným názvem, „Jak žije jazyk v národě a národ v jazyce.“
Eisnerovo dílo přinesl k nám domů kdysi dávno můj tatínek. Dostal je jako dar od svých kolegů s věnováním „za úspěšnou dlouholetou činnost učitelskou“. Dal mi je. A já jsem žasla. Úctyhodná bible. Stodvě kapitoly. Věcné, kritické i vtipné a humorné. Hluboké znalosti a vytříbený styl. Vysoká úroveň odborného obsahu a vybroušený sloh. To se jmenuje v českém jazyce esej. Tedy stodva eseje.
(Malá poznámka na okraj. Po listopadu 1989 kritizovaly v televizi některé starostlivé maminky, které se právě vrátily z návštěvy Londýna, nízkou úroveň našeho školství. S úžasem zjistily, že v Anglii žáci běžně píší eseje, zatímco u nás se k psaní eseje jen málokdo dopracuje. Maminky se ovšem mýlily. Jde o jazykové nedorozumění. Anglické slovo essay je zkouška, písemka, takže i naši žáci píší v různých předmětech běžně - po anglicku řečeno - eseje, nikoli ovšem eseje v českém literárně vědním významu jako obsahově náročné úvahy, psané vybroušenou formou.)
Eisnerovu knihu jsem dostala jako středoškolačka. Měla jsem tehdy ve škole ráda sloh, kompozice z jazyka českého jsem psala s velkým zaujetím, založila jsem krajský středoškolský měsíčník „Rozběh.“ (Neuměle cyklostylovaný.) A v té knize jsem našla pro sebe něco velmi aktuálního. Kapitolu XCV: O bujarčících pojednání nesoustavné“.
Dověděla jsem se nejdříve, co znamená v žurnalistice nelichotivé označení – šmok. Šmok je horlivý pisálek nevalné úrovně, podřadný, omezený, prodejný, snobský. A že je to zobecněné jméno literární postavy Schmocka, hrdiny Freytagova literárního díla asi z poloviny 19. století. A toho žurnalistického šmoka Eisner označil jménem bujarčík. Bujarčík proto, že ani o půlnoci neváhá použít slova bujarý. Ale stejně tak slova junák, bohatýr, stařešina, čacký, bodrý, útulný. Nadsazuje, zveličuje, přehání. Dejme slovo autorovi:
„Uvázne-li továrník patentních šlí pod elektrikou, mluví bujarčík o tragickém skonu na slovo vzatého předáka našeho průmyslového podnikání. Má soustavné pletky s Moranou. Je povždy – nikoli vždy, ale povždy – odhodlán stát na stráži, volat na stráž, třímat prapor, kráčet k metám, vytrvat na baště až do těch hrdel a statků. Pro něho nevychází slunce, jemu vzešlo nebo vyhouplo se slunko. Je pro krojované družiny i jazykově. Libuje si v děvuchách. Bydlí v elektrickém domě, ale opěvá jednak prejzové štíty, jednak doškové chaloupky. Zářijový den je mu dumavý. Hrob mu nestačí: rozplývá se lyricky nad našimi rovy. Zde zříte už jeho složku básnickou. Je pak hojná odrůda bujarčíků, která pěstuje básnické výrazivo soustavně: šlář, opar, ručej, znoj, seč, nuž, můž“. Eisner poukazuje na zálibu v poetismech a archaismech v jazykovém habitu bujarčíka, který bezděky vykrádá slovník od Palackého po Vrchlického. A zhusta píše i básně, zvláště sonety. „Bujarčík je citový, prožitkový, a proto i jazykový epigon epigonů. Šatí se šatstvem od urozeného panstva odloženým. Za dvacet, a ještě více za padesát let se budou bujarčíci vyjadřovat výrazivem Halasovým.“
Další odrůda antikizuje. Bujarčík používá historicky slavných výroků pro pojmenování jevů zcela malicherných. Tam, kde šlo ve starém Římě o bytí a nebytí státu, jde v bujarčíkově zprávě ze soudního jednání o bytí a nebytí – pivovaru. Jsou bujarčíci frankomilští (Cést la vie), interpunkční (Česká srdce zaplakala...) Je jich mnoho odrůd. Ale, je to samá „jazyková veteš, lžibásnivá, lživznešená. Samá štukatérská fasáda, jazykový ornament a truismus, fráze, lež.“
Ale tu lež bere Eisner zpět. Bujarčík vědomě nelže. Horuje upřímně, i když všechno, co poví, se mění v klišé. Je jako král Midas naruby, kov citu a prožitku se mu proměňuje v řezanku slova. Bujarčík je vzdělanec. Jeho habitus netvoří nevzdělanost, ale nedospělost. Je to infantilní typ, věčný jinoch, nepřekročil léta svého dospívání. Všichni procházíme bujarčíkovským stadiem vývoje (i Eisner se přiznal k záchvatům migrény, které ho přepadaly, když se ve svých papírech setkal s některými svými mladistvými literárními výtvory). Ale jen někteří těmi šmoky zůstanou. Bujarčík je petrifkovaná puberta prožitku i projevu. Je nebezpečím pro kulturu, ale zaslouží si jistou shovívavost. Není vědomým padělatelem slova i života.
K šmokovi nestvořil jazyk šmočku, k bujarčíkovi Eisner nepřidružil bujarčici. Ne, že by jich v ženském rodě nebylo. Je jich dost. Ale každý skutečný ženský autor je genre mixte. Ženská bytost s příměsí rysů mužských. Jako byla třeba B. Němcová. Podobně mužští tvůrčí autoři jsou promíseni rysy ženskými. Bujarčík není genre mixte. Ale muž to také není. „Je to infantilní bytost nepohlavní, přestrojená za muže,“ říká Eisner.
Číst „Chrám a tvrz“ znamenalo těšit se z poznávání mateřštiny, vychutnávat její zvláštnosti, libovat si a opájet se její krásou. Ale také přijmout výstrahu, nebýt bujarčíkem. Zacházet s mateřštinou se má úctou a láskou.
Pavel Eisner říká:
„Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Máte v rukou stradivárky a hrajete na ně jako šumař. Zdědili jste varhany a myslíte si, že je to flašinet..“
Kniha „Chrám a tvrz“ vyšla roku 1946.
Již rok jsme se těšili z toho, že válka skončila, že je kolem nás klid a mír. Prožívali jsme radost z vítězství, věřili jsme v šťastnou budoucnost, navrhovali jsme projekty obnovy a budování osvobozeného, demokratického státu.
Jestliže Pavel Eisner sestavoval svou knihu již v době klidu a míru, mohl s hlubokým zaujetím oceňovat pozoruhodné hodnoty českého jazyka a zkoumat jazyk jako duši národa a jeho kultury.
Česká řeč mu tak byla především CHRÁMEM, sídlem nejvyšších hodnot, jimž říkáme credenda a miranda, to, co je hodno víry a obdivu. Mateřská řeč je pravá národní klenotnice, poklad, a sdružuje všechnu vznešenost i každodennost, opravdovost a nevyčerpatelnost s podivuhodnou tvořivostí rozmanitého a pestrého života.
Ale neměli bychom zapomenout, že tomu vzácnému a nedlouhému času klidu a míru předcházela válka. Pavel Eisner sám, jako nearijec, za války a okupace přestál smrtelné nebezpečí ztráty života.
Knihu připsal příteli Vladislavu Vančurovi, oběti nacistického násilí.
Dobře věděl, že národ potřebuje nejen CHRÁM k ochraně a povznášení ducha, ale i TVRZ k obraně a ochraně svého bytí a své kultury.
