Jdi na obsah Jdi na menu
 


Komentář - Přiznání vlastní viny. Sudetským Němcům to dlužíme

29. 5. 2023

Komentář - Přiznání vlastní viny. Sudetským Němcům to dlužíme

Jiří Leschtina

Novinář, spolupracovník redakce

Foto: ČTK / Zápotocký Aleš, ČTK

Mikuláš Bek a Bernd Posselt na sudetoněmeckém sjezdu v Řezně.

13:00

„V době, kdy mezi živými už nejsou pachatelé německých zvěrstev ani viníci krvavé české pomsty, přichází pro skutečné demokraty čas pro skutečné smíření mezi českým státem a sudetskými Němci.“

Článek

Přítomnost ministra školství Mikuláše Beka na víkendovém sudetoněmeckém sjezdu v Řezně bezesporu byla působivým mezníkem. Ani ne tak proto, že roztleskal sudetské Němce oslovením „milí krajané“. To v letech 2016 a 2017 učinili i dva Bekovi předchůdci v ministerské funkci – lidovecký ministr kultury Sobotkovy vlády Daniel Herman a po něm vicepremiér téhož kabinetu a šéf lidovců Pavel Bělobrádek.

Mikuláš Bek ale mohl přímočaře říct něco, k čemu lidovečtí emisaři ještě tenkrát nedostali od Sobotky pověření. Že sudetské krajany pozdravuje i jménem českého premiéra Petra Fialy.

Kam jsme tímto pokročili v běhu času, vynikne při temné vzpomínce na někdejšího premiéra Zemana. Ten před dvaceti lety sudetským Němcům vzkázal, že pokud byli „odsunuti“, bylo to mírnější než trest smrti za vlastizradu. Při hrůzné bilanci 30 tisíc povražděných německých civilistů včetně starců, žen a dětí se tak Zeman zapsal zvlášť odporným způsobem do dějin politického cynismu.

 

Celkově ale Mikuláš Bek ve svém projevu až příliš kličkoval kolem horké kaše. Obecně mluvil o tom, že „máme za sebou mnoho nenávisti, bolesti, a dokonce i krve“, aniž by vyslovil politování nad českým podílem na těchto tragédiích. Což vyniklo zvlášť ve srovnání s tím, že po Bekově vystoupení se šéf sudetských Němců Bernd Posselt (už poněkolikáté) omluvil za podíl sudetských Němců na vzestupu nacismu.

Mikuláš Bek se tak nepřiblížil k průlomovému vystoupení Daniela Hermana z roku 2016. Tehdy poprvé a naživo slyšeli účastníci srazu z úst úřadujícího českého ministra připomenutí nejen nacistických zločinů, ale také zvěrstev, která Češi později spáchali na Němcích při jejich násilném vystěhovávání.

„Přijímám slova lítosti nad činy některých z vašich předků v minulosti. A vyslovuji hluboké politování z naší strany nad tím, co učinili před sedmi desetiletími někteří z našich předků,“ řekl tehdy Herman sudetským Němcům.

O rok později pak Pavel Bělobrádek odmítl nazývat násilnou deportaci sudetských Němců odsunem a důsledně mluvil o „vyhánění lidí z jejich domovů, které se už nikdy nesmí opakovat jen proto, že jsou nějaké národnosti, náboženství nebo rasového původu“.

Ani od Hermana a Bělobrádka, natož od Mikuláše Beka ale nezaznělo to nejpodstatnější: Odmítnutí české alibistické obhajoby vyhnání našich německých spoluobčanů, podle níž Češi měli právo to udělat, protože k tomu měli zásadní důvod – nacistický teror.

Německé vyvražďování českého národa snad činí poválečnou pomstu z naší strany pochopitelnou či lépe řečeno vysvětlitelnou. Ale určitě to neospravedlňuje ani nelegitimizuje vyhnání milionů nevinných lidí z jejich vlasti na základě nemorálního principu kolektivní viny. A už vůbec ne vraždění a lynčování, k němuž při tom docházelo.

Nejhutněji to vyjádřil Karel Schwarzenberg, když jako kandidát na prezidenta řekl: „To, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše ocitla v Haagu.“

Tehdy Karel Schwarzenberg ztratil šanci stát se prezidentem, když umožnil Zemanovi ještě jednou vynést sudetskou kartu a udělat ze sebe ochránce českých národních zájmů. Politikům ale Schwarzenberg zanechal odkaz, že ani cesta k moci neopravňuje státníka ke zkreslování či falešnému omlouvání temné stránky naší historie.

Což určitě nebylo něco, co by si bral k srdci Sobotkův nástupce v čele vlády Andrej Babiš. Za jeho působení ve Strakově akademii bylo utrum s ministerskými návštěvami na Sudetoněmeckých dnech. Nad čímž nebylo proč se podivovat při pohledu na Babišovu menšinovou vládu závislou na hlasech komunistů, úporných to bojovníků proti německému nacionalismu, vyškolených už před rokem 1989 v boji s „revanšismem“.

Po trapné pětileté odmlce je pak úlevou, že na lidoveckou misi smíření chtějí navázat jak premiér, tak prezident. Jen pár dní před příjezdem Mikuláše Beka do Řezna Petr Pavel na přeshraničních Bavorsko-českých týdnech mluvil o zlepšování česko-německých vztahů a prohlásil: „V tomto kontextu také velice vítám posun, ke kterému v posledních letech došlo v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, a za to bych velice rád osobně poděkovat Berndu Posseltovi, protože si toho opravdu velice vážím.“

Pavel se tak stal prvním úřadujícím prezidentem, jenž se veřejně odvážil kladné zmínky o Posseltovi, který se přičiněním našich nacionalistů a populistů stal přízrakem natahujícím pařát po našich chaloupkách v pohraničí.

Přitom onen posun v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, který ocenil Petr Pavel, spočívá právě v tom, že Berndu Posseltovi se v roce 2015 podařilo po patnáctiletém úsilí vyškrtnout ze stanov veškeré požadavky na „znovuzískání vlasti“, „vracení majetku“ , a „odškodnění“, pocházející z padesátých let. A dokázal tak převést do moderní doby své krajanské sdružení, jež se pod neúprosným během času stalo spolkem realisticky uvažujících potomků původních vyhnanců.

Je přitom příznačné, že s nejtvrdší kritikou Petra Pavla za poděkování Posseltovi vyrukoval exprezident Klaus. Což jen mohlo vzbudit frustrující reminiscence na volební kampaň z roku 2002, kdy ODS, tehdy ještě jako Klausova strana, rozpoutala doslova nacionalistické orgie, aby ze sudetských Němců stvořila vnějšího nepřítele chtivého revizí poválečného uspořádání.

A pokud dnes Klaus v televizi předvádí „absolutní pobouření“ nad vstřícným gestem prezidenta k Posseltovi? Pak působí jen jako umanutý rozervanec poté, co už jako politický vysloužilec obrážel mítinky antiunijní Alternativy pro Německo, požadující, aby sudetské Němce český stát odškodnil za vyvlastněné majetky.

Pro skutečné demokraty ale právě v době, kdy mezi živými už nejsou pachatelé německých zvěrstev ani viníci krvavé české pomsty, přichází čas pro skutečné smíření mezi českým státem a sudetskými Němci.

Což se ale neobejde bez toho, že nejen ze strany Sudetoněmeckého krajanského sdružení, ale i z úst českého prezidenta a premiéra budeme slýchat natvrdo, že vyhnání našich německých krajanů z vlasti bylo bezprávím a masakry nevinných německých civilistů byly nelidskými zločiny.

Vždyť přece skutečné smíření není možné bez toho, že obě strany nazvou věci pravými jmény. Jedině pak budeme moci říct, že pravda a smíření ruku v ruce zahánějí temnotu minulosti.

 https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-komentar-priznani-vlastni-viny-sudetskym-nemcum-to-dluzime-231679