České národní listy

Masaryk a jeho myšlenky

Marie Neudorflová, Ph. D.

Masaryk kladl na první místo humanitní a demokratické hodnoty, jejich osvícenské kořeny, v českém kontextu návaznost na Dobrovského, Herdera, Kollára, Palackého, Havlíčka. Vítal proces odklánění se od útěšného, ale nerealistického slovanství k plnému vědomí důvěry v hodnotu češství. Uznával, že nižší úroveň českého národa souvisela s jeho nerovnoprávným postavením v habsburské říši, ale věřil v možnost větší vlastní iniciativy národa i za daných podmínek, ve spojení se vzděláním, s určitou národní filosofií, případně programem (Palacký). A hlavně vnímal úroveň národů jako otázku vývoje, odmítal soudobý názor, že jsou národy více a méně schopné, národy určené pro ovládání ostatních a národy určené k závislosti. To, že národ byl velký, ještě neznamenalo, že byl lepší, často spíše naopak. Nepovažoval za náhodu, že obrozenecké sémě důrazu na široký kulturní rozvoj českého národa přinášelo obdivuhodné výsledky ve všech oblastech národního života, zvláště v kultuře, ve školství a postupně i v oblasti ekonomické. Byl inspirativní pro všechny vrstvy. Ale již koncem 80. let 19. století pozoroval, že přílišným vlivem liberalismu i marxismu převážila víra ve všemocnost politiky a nastávala určitá stagnace. V důsledku nehezkých rukopisných bojů pochopil, jak velmi nedostatečná byla historická sebeznalost Čechů, jak křehká byla jejich sebedůvěra, trvale snižovaná katolickými a německými přístupy, pohlížejícími na Čechy jako národ kacířský a méněcenný.

Aby povzbudil změnu, obrátil se po vzoru Palackého pro inspiraci k málo známé minulosti – k reformaci a k obrození, které nazval „velkou českou historií“. A vydal začátkem roku 1895 Českou otázku. Masaryk kritizoval málo konstruktivní liberální hodnoty v řadě prací, ale pro mladou inteligenci, která byla v zajetí poněkud destruktivního konceptu osobní svobody, zvláště víry ve volnou lásku jako osvobozující a inspirační sílu, psal na svou dobu nezvykle otevřeně o dlouhodobě negativních a tragických důsledcích takového přístupu, zvláště na zdraví, pro ženy i pro muže. Snažil se mladé lidi orientovat na zodpovědné přístupy k sobě, druhým i ke společnosti. Liberalismem se zabýval zvláště v Naší nynější krisi (Čin, Praha 1895). Později také v Otázce sociální (Jan Laichter, Praha 1898). Uznával ideologii a principy liberalismu jako užitečné v odporu vůči absolutismu a feudalismu, ale pro pozitivní rozvoj a demokratizaci moderní společnosti málo prospěšné. V tom se střetl s Josefem Kaizlem, který vnímal liberalismus jako dostatečnou záruku pokroku a důstojné existence českého národa.^[1]

T. G. Masaryk shrnul národnostní filosofii větších evropských národů v řadě přednášek. Zmiňme alespoň: Národnostní filosofie doby nejnovější, in: Masaryk, T. G., Z bojů o náboženství. Texty z let 1904–1906, Spisy T. G. Masaryka, sv. 26, ed. M. Topor, Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., Praha 2014, s. 11–20^[2] Nebyly to jen osobnosti notoricky známé svým nepřátelstvím k Čechům a jejich demokratismu, jako byl Karel Schwarzenberk, Theodor Mommsen, Eduard Hartmann a další, které Masaryk citoval ve svých parlamentních projevech zvláště v období 1907–1914. Byla to celková atmosféra v habsburské monarchii, nepřátelství a pohrdání vůči slovanským národům, kde měli vládnoucí postavení rakouští Němci a Maďaři. Požadavek potřeby respektu velkých národů vůči malým, Masaryk odůvodňoval nejnaléhavěji v Nové Evropě (1918 anglicky, 1920 česky). Pokud to absolutistické poměry jen trochu dovolovaly, čeští obrozenci od konce 18. století připomínali některé aspekty české reformace, a dokonce rozvíjeli její kulturní aspekty, a to i navzdory strachu z existenčního postižení, které mnohé potkávalo až do 60. let 19. století. Unikátní ilustrací hlubokého pochopení pro situaci českého národa představuje například působení Bernarda Bolzana na Universitě Karlově (před tím, než byl zbaven možnosti přednášet ve 20. letech 19. století.). Ve svých přednáškách (v té době německých) projevoval sympatie k českému národu i jazyku v kontextu jeho sociálního zanedbání v důsledku rakouské politiky.

Masaryk ve svých textech s kritickým nadhledem dokazoval, že od středověku to byly hlavně určité humanitní ideály a odvážné intelektuální a kolektivní tlaky proti nesvobodě a nemravnosti mocných, včetně katolické církve, které posouvaly společnost k lidštější a vyšší úrovni. Kořeny těchto humanitních ideálů byly v lidské přirozenosti, v původním křesťanství a v reformaci, s jejím respektem pro rozvíjení pozitivního potenciálu lidí, pro mravnost, pro pravdu poznanou. Osvícenství a Francouzská revoluce tyto ideály rozšířily o ideu vývoje a pokroku, o práva jednotlivců i národů. Dokonce i o ideu rovnoprávnosti národů. Byly to vždy specifické ideály, obecněji přijaté, které byly v pozadí úsilí o povznesení lidí z útlaku, nespravedlnosti, ponížení. Klíč k lidštější společnosti, k nápravě věcí veřejných Masaryk viděl v obecném přijetí humanitních a demokratických hodnot, reflektovaných v osobní politické filosofii lidí, ve vzdělání, včetně historie, v institucích, v národním programu, v politice.

Znovu připomínám, že si nedělal iluze, že existuje dokonalá rovnost lidí, spravedlnost a dokonalá demokracie, ale jen trvalé efektivní směřování k těmto hodnotám v kontextu specifických podmínek národů a v kontextu existujících a přicházejících problémů. Poučení z historie dávalo naději na prevenci destruktivních konfliktů a zvratů silami, které vnímaly společnost hlavně z hlediska svých privilegií a moci, kdežto demokracii, včetně sociální, odmítaly. Širší, vědecké přístupy k historii, prosazující se v době osvícenství, umožňovaly osvícencům formování filosofie dějin (Voltaire, Herder, Kollár, Palacký), s důrazem na vědomou reflexi historické kontinuity snah lidí, zvláště neprivilegovaných, dosáhnout sociálně důstojné a svobodné existence.

Součástí této vize organizace společnosti byla opodstatněná víra v pozitivní potenciál národů, včetně neprivilegovaných, a v jejich přirozené právo na důstojnou existenci a respekt. Národ začal být dokonce pojímán jako mravní a právní osoba. Masaryk připomněl, že Palacký odůvodnil přirozené právo i mravnost přímo z evangelia: „Pramenem rovnoprávnosti národů a přirozeného práva“ je mu biblické „čeho sobě nechceš, jinému nečiň.“ Tak učinil „božnost“ za „základní pojem své filosofie českého národa“. Zároveň i Palacký považoval politiku za legitimní a účinný prostředek, kterým bylo možné se žádoucích cílů domáhat. Bolzano byl přesvědčen, že specificky v revolučním roce 1848 neobvykle sílilo vědomí sociální nespravedlnosti i sociální cítění, ale z hlediska potřeby zvýšit sebevědomí většinou chudých českých studentů je zároveň nabádal, aby se zajímali o slavnou historii svého národa. Nízkou kulturní a sociální úroveň českého národa spatřoval jako důsledek nešťastné a nespravedlivých historických událostí.^[3]

Důležité bylo, že idea české státnosti, dovršená až r. 1918. začala hrát znovu v politickém úsilí české politiky významnou roli. Problém však byl, že přirozené právo, které obhajovali hlavní čeští obrozenci, začalo být koncem 19. století konzervativními kruhy zpochybňováno jako legitimní. 19. století je obecně označováno za století nacionalismu, ač ve skutečnosti bylo hlavně pokračováním osvícenství v praxi ve smyslu úsilí o demokratizaci společnosti a národů. Myšlenka svobody, rovnosti lidí, jejich práva na důstojný život a sociální spravedlnost se šířila Evropou jako lavina, bez ohledu na hranice, při rostoucím vědomí, že předpokladem byl nutný respekt k rozdílným podmínkám národů a států, k podmínkám historickým, kulturním, politickým, hospodářským a sociálním.

Nositelem a šiřitelem nového pojetí života více respektujícího člověka, byla hlavně svobodomyslná inteligence. Také pojmy společnost a národ dostávaly nový význam, v němž bylo důležité vědomí kolektivní identity, vědomí, že kolektivní sounáležitost může být zdrojem síly proti útlaku, mocným a jejich privilegiím. Také sílilo vědomí, že kolektivní identita je zdrojem užitečné síly v úsilí o spravedlnost a o důstojnou úroveň většiny jednotlivců i celku. Většina jednotlivců brzy pochopila, že jejich kolektivní identita, zvláště národní a sociální, byla zrovna tak důležitá, či spíše důležitější než identita individuální, určovaná nejen jazykem, kulturou, sdíleným územím, ale i znalostí historie, politickými a sociálními ideály, a že o ní bylo možné usilovat jen společnými snahami, kolektivně.

Národní aspekt také nebyl zanedbatelný, neboť v Evropě, zvláště střední, existoval značný počet národů nesvobodných, včetně českého, a jejich snahy o rovnoprávnost s vládnoucími byly mocnými politickými prostředky tvrdě potlačovány. K sebevědomí menších národů přispívala i znalost historie, zvláště vlastní. Úsilí menších národů začaly být nazývány „nacionalismem“, a to převážně v negativním smyslu. Velkým národům, které považovaly svou inklinaci k expanzi za přednost, za znak své superiority, se jevila snaha malých národů o respekt a rovnoprávnost jako trestuhodná opovážlivost a podle toho většinou k problému přistupovaly. Z jiného úhlu pohledu to ve skutečnosti znamená, že to byly velké národy, které trpěly excesivním stupněm nacionalismu namířeným proti slabším národům.

Konflikty vyplývající z této situace,^[4] přetrvávají zvláště ve formě ideje globalizace do současnosti se sporným používáním pojmů nacionalismus, vlastenectví, vlast, vlastenec, z nichž mizí původní vyhraněně pozitivní smysl. Jejich pokřivené významy odsunují národní entity do bezvýznamnosti se všemi negativními důsledky. I v akademické oblasti je nedostatek výzkumů týkající se pozitivní role národních entit v kontextu rozvoje demokracie a sociální úrovně. Podobně jako v 19. století nejsou mocenskými autoritami vítány či podporovány. V angličtině má pojem „nationalism“ širší obsah a může mít jak pozitivní, tak negativní význam, záleží na kontextu.

Masaryk uznával existenci i důležitost trvalého přirozeného prolínání a přijímání vlivů různých evropských myslitelů i kultur, ale z cizích vlivů se mělo brát jen to, co mohlo sloužit prospěchu vlastních národních zájmů. Masaryk také odmítal soudobou módní ideu kosmopolitismu, propagovanou velkými státy, neboť ve skutečnosti znamenala opět ignorování identity a potřeby malých národů, naopak znamenala ospravedlňování expanze silnějších na úkor slabších. Přitom upozorňoval, že vzhledem ke značnému stupni úrovně menších národů v Evropě – kulturní, ekonomické i sociální, by úsilí absorbovat malé národy velkými přineslo jen destrukci, která by velmi ochudila celou civilizaci a nepřinesla mnoho pozitivního ani vítězům. Naopak by kladla jen základy k novým konfliktům. Zejména německý pangermanismus byl pro Čechy a jejich národ nebezpečný.

Masaryk zdůrazňoval, že respekt k malým národům a jejich identitě, historii, kultuře, podmínkám a možnostem jejich pozitivního rozvoje, se přímo týká možností rozvíjet demokracii. Této problematice věnoval pozornost zvláště v České otázce a v Nové Evropě. Argumentoval, že navzdory rozdílům dosáhly i malé národy v Evropě, většinou vlastním úsilím a navzdory mocenským podmínkám, úrovně, která zasluhuje obecný respekt k jejich kultuře, jazyku, náboženství, historii, území a celkovým podmínkám. Jejich rozvoj byl pro něj otázkou vzájemného kritického ovlivňování a obecně příznivých podmínek k vývoji, jež byly většinou určovány politickou konstelací mocností. Masaryk jako jeden z prvních pochopil, že rozdíly mezi národy jsou natolik podstatné, že každý musí hledat vlastní cestu k pozitivnímu rozvoji, k demokracii. Důkladná znalost historie vlastního národa v širším civilizačním kontextu, možnost poučit se z historie a navázat na pozitivní se ukázala jako jedna z nutných podmínek rozvoje demokracie. K tomuto názoru dochází i řada západních myslitelů v současnosti.

Bylo již naznačeno, že po pádu komunismu a s rostoucím vlivem postmodernismu se začaly proměňovat přístupy jak k současnosti, tak k historii, s výraznou orientací na tradiční koloniální metody, postrádající respekt k menší národům, s cílem atomizovat vnitřní poměry národů, včetně pohledů na historii, s pomocí přílišných specializací, přílišným soustředěním na soukromé, specifické, spekulativní, přístupy. V současnosti k tomu přistupuje požadavek, aby historikové, vydávali neúměrný počet publikací, což je často podmínkou, aby se udrželi v oboru, dosáhli hodnocení, potřebné na granty. Tím se nevytváří dostatečné podmínky pro dlouhodobý výzkum a jeho výsledky. Dalo by se dokonce říci, že tímto způsobem je omezována akademická svoboda i existenční jistota historiků.

Posledním zavedeným principem Akademie věd České republiky je princip hodnocení prací tematicky se opírajících pouze o zájem, vazbu, uplatnění a hodnocení v západoevropských a amerických impaktovaných časopisech a institucích. Tento princip naprosto znehodnocuje práce seriózních historiků zabývajících se například historií balkánských národů, českou a slovenskou historií. Hodnocení prací má samozřejmě vliv na financování vědecké práce historiků. Dost podobná situace existovala i v 19. století, kdy ignorování demokratizačních aspektů bylo obecným jevem.^[5] kde se dotýká i pangermanismu.

V České otázce se Masaryk soustředil na české obrození jako na málo prozkoumaná období. A jako inspirační zdroj, velmi relevantním k současnosti. V duchu hledání pravdy Mistra Jana Husa věnoval pozornost hlavně těm aspektům, které souvisely s úsilím rozumět světu, ve kterém lidé žili, s mravními principy a hodnotami, hluboce pokřiveného křesťanského učení katolickou církví, včetně mravní dimenze, probouzely v lidech větší důvěru v rovnost lidí, spravedlnost, v hodnotu svých pozitivních schopností, touhu je rozvíjet ku prospěchu své důstojné úrovně. Probouzely také inspiraci a odvahu řídit se svým vlastním svědomím. Obě období byla prostoupena pozitivní iniciativou českého národa v zájmu dosažení vyšší úrovně, humanitních ideálů, vycházejících v obou případech ze základního křesťanství a v případě obrození také z osvícenských myšlenek, které rozšířily základy křesťanství o nezcizitelná práva jednotlivce (rovnost), o sociální dimenzi s její kolektivní podstatou a o uvědomění si důležitosti hodnoty národních celků pro kolektivní úsilí o pokrok.

Na rozdíl od zjevené pravdy začaly hrát v tomto procesu hlavní roli pravda poznaná, tedy znalosti dosažené pozorováním a vědeckými metodami. To se týkalo i znalosti historie a možnosti se z ní poučit. Aspekt poučení se z historie hrál v osvícenském myšlení velkou roli, zvláště pro možnost kritického navazování na pozitivní aspekty minulosti. Z tohoto přístupu již v osvícenství vznikl koncept filosofie dějin, jehož základy položil francouzský filosof Voltaire (hlavně svým Esejem O mravech a duchu národů). Koncept filosofie dějin se v Evropě rychle šířil v kontextu úsilí o uplatňování vědeckých přístupů k historii, což byl proces nesnadný, neboť mocenské vrstvy států spojených zvláště s katolictvím se bály moderního vzdělání, bály se znalostí lidí, bály se moderního myšlení spojeného s ideou rovnosti a spravedlnosti. Protestantské církve, naopak od svých počátků vzdělání a národní rozvoj podporovaly. V českém prostředí působila svým vlivem zejména filosofie dějin německého filosofa J. G. Herdera, vědomě ji přijal František Palacký, můžeme ji vystopovat u Augustina Smetany, Františka M. Klácela, Karla Havlíčka a dalších obrozenců. Filosofie dějin byla spjatá především s duchovnějšími dimenzemi života společnosti, s mravními principy, s vírou ve vývoj, s kulturou a historií každého národa. Se stoupajícím vlivem liberalismu, s jeho důrazem na ekonomiku a politiku, s převažujícím důrazem na materialistické dimenze života však kulturní a duchovní aspekty slábly. V přístupu k historii se to odrazilo ve vlivu pozitivismu, ve stylu „fakta mluví za sebe“. Masaryk oponoval pozitivistickému přístupu ke zkoumání historie argumentem, že i za výběrem faktů je určitá filosofie, určitý záměr, který je třeba otevřeně formulovat. Zároveň pro objektivitu názoru považoval za důležité zkoumat příčiny a důsledky jevů, důležité souvislosti, při vědomí, že názory mohou vycházet z různých filosofických předpokladů, které je třeba formulovat Bylo politicky obtížné se soustředit na jiná období než středověk s jeho katolicko-církevní dominancí.

Vzhledem k tomu, že koncept filosofie dějin Masaryk považoval za klíčový ve vztahu k pochopení historie a její relevanci k současnosti i budoucímu směřování, věnoval se mu v kontextu české historie v České otázce. V ní Masaryk formuloval filosofii českých dějin, Šaldou nazvanou‚ „českou filosofií“, ve smyslu kontinuity určitých kritických a nápravných idejí a snah od konce 14. století, někdy otevřeně hlásaných a uplatňovaných, někdy bráněných železem proti nemravné moci, někdy potlačených, ale nikdy ne zcela zdolaných či zapomenutých. F. X. Šalda byl první, kdo zdůraznil inspirační sílu České otázky a její vliv na mnohé mladé české intelektuály, kteří si uvědomovali důležitost soustředění se na práci pro úroveň svého národa. Skutečnost, že česká reformace předběhla v Evropě ostatní o sto let a udržela se v podstatě dvě stě let, byla unikátním jevem, významným evropsky a civilizačně. Podobnost reformace a obrození byla v úsilí o mravní a duchovní povznesení lidí jejich vlastní iniciativou, samozřejmě inspirovanou statečnými vzdělanci, kteří se nebáli v obraně důstojnosti neprivilegovaných a spravedlnosti postavit nemravné moci. V sázce byla svoboda lidí, možnost jejich vzdělání, princip rovnosti a spravedlnosti, možnost řídit se vlastním svědomím. Je možné říci, že jejich inspirační síla je trvalá. Masaryk nikdy nepředstíral, že je historikem, ale jeho znalosti historie, včetně reformace a osvícenství, porozumění důležitosti znalosti historie v širších souvislostech byly na svou dobu obdivuhodné. K nelibosti řady historiků dokazoval, že, Dobrovský, Dobner, Puchmajer, Bolzano, Kollár, Šafařík, Palacký znali mnohá díla zakázaných českých reformátorů, zvláště Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, Pavla Stránského. Rozvíjeli jejich jazyk, opatrně připomínali ujařmenému národu i náplň reformace – myšlenkovou, náboženskou, národní, sociální, zasévali i osvícenské myšlenky.

Janu Husovi věnoval Masaryk postupně největší pozornost.^[6] Humanitně inspiračním aspektům, možnosti navazování na jejich podstatu, tedy v jejich kontinuitě spatřoval smysl české historie. Chápal, že touha po zdokonalení existence lidí a po zlepšení podmínek jejich života vychází z podstaty lidské existence, že je přirozená, ale její konkrétní náplň a forma podle něj závisí na stupni úrovně a zkušenostech každé individuální entity, každého národa. Proto také byla nutná. V roce 1928 se Šalda k tématu vrátil v článku Dvojí dějepisectví,^[7] Odmítl pozitivistické „fakta mluví za sebe v příčinném spojení“, bez potřeby je interpretovat, odmítl Pekařovo „historii pro historii“, (ne pro poučení). Šalda předložil historii jako sebepoznávání. Zároveň pocit spojení s národní entitou, s reformačním náboženstvím, bere jako základ pro poučení, pro vědomí smyslu osobního i kolektivního snažení demokratizačním směrem. Historismus je mu samozřejmou součástí života, ale o jeho úroveň bylo nutné se zodpovědně a odborně starat. Masaryk shrnul své hlavní myšlenky o významu Mistra Jana Husa v jeho době i pro současnost již v České otázce (1896).^[8] Většina jeho článků a projevů je obsažena v publikaci: Masaryk, T. G., Jan Hus. Naše obrození a naše reformace, k vyd. připravil V. K. Škrach, J. Kanzelsberger, Praha 1890. Projevy a články Masaryka o Janu Husovi jsou také v publikaci: Masaryk, T. G., Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus.^[9] K nelibosti řady historiků ukazoval, že obrozenci znali spisy Mistra Jana Husa, že se jich hodně tajně dochovalo zásluhou stoupenců reformace a navzdory katolickému ničení.

Trvalý přínos Palackého přístupu k historii viděl Masaryk v tom, že Palacký jako první „svazoval přítomnost k minulosti, a tak dotvrdil dílo Dobrovského a ostatních buditelů. ... stal se zakladatelem národního programu českého, stal se vůdcem a Otcem národa“. Semena úcty k minulosti vlastního národa dopadala na žíznivou půdu, pozvedala sebedůvěru Čechů ve vlastní schopnosti, ve svou cenu. Masaryk nepovažoval za náhodu, že přední osobnosti obrození nebyli katolíci, že po vydání tolerančního patentu roku 1781 ze tří milionů obyvatel českých zemí 50 tisíc rodin přešlo v prvním roce k protestantství. Později už to bylo obtížné^[10].

Podobně jako u Palackého se historie vědomě stávala integrující součástí přítomnosti i budoucnosti českého národa. Bez její znalosti nebylo možné pochopit přítomnost ani budoucí perspektivu, tedy vizi. Bez její znalosti by národ zůstal snadným předmětem manipulace ze strany silnějších. Navzdory nesnázím začala již po roce 1900 vznikat historická díla přispívající k důkladnější sebeznalosti českého národa, ke znalosti i novověkých dějin, cenných ideálů, k hlubším společenským a politickým souvislostem. Nepřímo přispěla i k unikátnímu úspěchu demokratické orientace první československé republiky po roce 1918, dnes podceňované.

Masaryk tvrdě narazil u řady historiků (J. Goll, J. Pekař a další) svým tvrzením, že obrození vznikalo nejen vlivem osvícenství, ale částečně v návaznosti na českou reformaci, a že reformace, a částečně i obrození, měly náboženskou podstatu, kořeny v české reformaci. Náboženskou ve smyslu sepětí víry s mravností, s hlavními principy křesťanství (rovnost lidí stvořených k obrazu božímu, potřebu respektu nejen pro pravdu zjevenou, ale i poznanou, a láska jako hlavní mravní princip), tedy ve smyslu důrazu na pozitivní, konstruktivní potenciál člověka.

Podobně Masaryk narazil se svým přesvědčením, že aspekt národní a sociální vyplynul z aspektu náboženského a ne naopak (Josef Pekař), že reformační myšlení mělo vliv na charakter a náplň českého obrození. Masaryk dokonce dokazoval, že vědomí a určité aspekty protestantství stále skrytě žily v českém národě i po Bílé hoře, jinak by císařovna Marie Terezie nevydávala tolik nařízení proti kacířům.

Masaryk narazil i se svou filosofií dějin a konceptem smyslu dějin viděno retrospektivně. Například Goll, Pekař a další trvali na pozitivistickém přístupu k historii s tím, že je nejspolehlivější.^[11]

Pozitivistický přístup byl progresivnější než minulé přístupy k historii a byl většinou méně dogmatický, nebylo v něm však místo pro filosofii dějin, myšlenkovou a mravní dimenzi, pro hledání smyslu dějin. Následných polemik se po desetiletí účastnily desítky odborníků, což svědčí o trvalé závažnosti problematiky, a to i pro současnost. I v současnosti nedemokraticky a katolicky orientovaní historikové Masarykův přístup odmítají.

Vzhledem k závažnosti problematiky se pokusím v této druhé časti textu shrnout podstatu hlavních argumentů konfliktu mezi těmi, kteří v podstatě přijali Masarykovu filosofii dějin, a těmi, kteří mu z různých stanovisek oponovali. Ponechám chronologické rozdělení prezentované ve dvou svazcích Sporu o smysl českých dějin M. Havelky, i když období mezi roky 1918 a 1938 má svá specifika, jež se v mnohém liší od období předešlého (tedy 1895–1918). Je nutné zdůraznit, že spory o filosofii českých dějin se týkaly jak filosofických předpokladů pojímání historie, tak metodologie přístupu k historii, zvláště schopnosti rozlišovat mezi více a méně důležitým z hlediska relevance rozvíjení svobody a úrovně lidí i národa. Patří k nim však i nehezké osobní animozity a útoky hlavních účastníků, v jejichž podtextu se odrážely i politické poměry. Jen krátce zmíníme první reakce na Masarykovu Českou otázku a Naši nynější krisi z pera národohospodáře Josefa Kaizla z roku 1895 a následnou Masarykovu repliku v časopise Čas.^[12] Na rozdíl od Masaryka Kaizl bral existenci českého národa za samozřejmou a vycházel z předpokladu, že liberalismus se svou svobodou, spontaneitou a výkonností poskytuje dostatečnou záruku jeho existence, úrovně a pokroku, zvláště je-li splněna podmínka, že budou v habsburské říši prosazena rovná práva pro všechny národy (což se nikdy nestalo). Věrný své víře v politický a ekonomický liberalismu neviděl nutnost přijímat nějaký systém humanitních a demokratických zásad jako záruky pozitivního směřování národa, nevěřil, že je možné se z historie poučit. Ač nehistorik, zcela odmítl vliv reformace na české národní obrození, odmítl Masarykův požadavek podstatně rozšířit metodu historického bádání (statistiky, politické systémy, filosofie, psychologie, sociologie atd.). České obrození viděl jako důsledek nacionalismu , osvícenství, a „liberální humanity“, což samozřejmě vedlo Kaizla jak k odmítnutí Masarykovy filosofie dějin, tak i pojmu „smysl českých dějin“. Masaryk se mu v Čase snažil oponovat. O několik let později Kaizl uznal, že ne on, ale Masaryk měl v mnohém pravdu. Masarykova Naše nynější krise je obvykle považována za pokračování České otázky v soudobém kontextu. Práce se týká hlavně kritiky liberalismu z morálního a demokratického hlediska.

Intenzivní spory o Masarykovu filosofii českých dějin podnítil v roce 1911 svou prací Vančura Čím se Masaryk zavděčil českému dějepisu.^[13] Vančura vycházel ze skutečnosti, že kromě existenčně nezávislého Palackého čeští historikové nevěnovali potřebnou pozornost nedostatečně zkoumaným obdobím české historie, a to většinou z důvodů loajality k mocenské vrstvě nebo ze strachu o svou kariéru, neboť rakouská vláda měla v tomto ohledu velký vliv. Skutečná akademická svoboda byla spíše iluzí. Vláda měla zájem na tom, aby výklad historie zůstával v souladu s tradiční prohabsburskou a prokatolickou orientací. Vančura kritizoval zvláště přední historiky, že se na rozdíl od Masaryka téměř nevěnovali popularizaci historie, nevzdělávali národ, nebyli si vědomi jeho důležitých potřeb – věda měla přece sloužit potřebám a úrovni celého národa. Vančurovi neušlo, že Masarykova Česká otázka byla psána i jako reakce na boj o Rukopisy, jako snaha ukázat českému národu, že nemusí opírat svou sebeúctu a sebevědomí o pochybné dávné rukopisy, ale že má svou slavnou historii, že ji však nezná. Chtěl upozornit na její hlavní aspekty, burcoval svědomí mladých historiků, povznášel jejich mravní úroveň, chtěl je inspirovat, aby se přes všechny nesnáze potlačené české historii věnovali. Aby odkrývali období, která Masaryk nazval „slavnou českou historií“, a předkládali výsledky svého bádání české veřejnosti a tím přispívali k její sebeznalosti, identitě, sebeúctě a zodpovědnosti nejen za vše pozitivní, co národ v historii vytvořil, ale i za směřování budoucího vývoje.

V tomto kontextu byla znalost historie a kontinuita určitých idejí a ideálů nezastupitelná. Vančura přivítal Masarykův kritický, ale převážně pozitivní vhled na husitství a českou reformaci, mající v základu náboženský charakter s důsledky jazykovými a sociálními. V Masarykově pojetí se náboženský aspekt týkal především chápání lidské morality, svobody, svědomí, respektu i pro pravdu poznanou, závaznost původních křesťanských principů pro všechny, tedy i pro mocné a církev. Podobně Vančura přivítal Masarykovu výzvu k pravdivému vylíčení pobělohorské doby, duchovnímu a mravnímu úpadku, úpadku českého jazyka, vzdělání, sociální oblasti. Upozornil, že jako první se touto problematikou zabýval francouzský historik Ernest Denis. Připomněl Masarykovu argumentaci, že české národní povědomí v oslabené formě existovalo i v době pobělohorské, což hrálo důležitou roli pro obrození, které vyrůstalo jak z domácích kořenů, tak pod vlivem osvícenství. Vančura sdílel Masarykův názor, že nedostatek znalostí novějších českých dějin byl příčinou „tolika politických hříchů“.^[14] Považoval za velkou zásluhu, že se Masaryk zahloubal do českého národního obrození a nacházel aspekty a souvislosti, kterými se nikdo předtím nezabýval.

To, že Masaryk v České otázce dokazoval určitou skrytou návaznost českého národního obrození na myšlenky české reformace, přinejmenším v tom ohledu, že někteří obrozenci znali práce hlavních osobností reformace, vzbudilo veliký odpor řady etablovaných historiků. Opozice vůči Masarykovým názorům zahrnovala i opozici vůči jeho stoupencům. Jde například Vančurův názor o Masarykově značném vlivu na řadu českých historiků v jejich orientaci na českou reformaci a v kritickém pohledu na dobu pobělohorskou.

V tomto článku není místo pro shrnutí všech názorů podporujících či odmítajících Masarykovo pojetí české historie, ale je nutné zmínit alespoň ty, které pokročily v chápání Masaryka do větší hloubky, nebo které se naopak téměř neetickým způsobem bránily význam Masarykovy práce pochopit. Velkou nelibost vyvolal (stále značně podceňovaný) žurnalista a nehistorik Jan Herben, jenž své argumenty shrnul v publikaci Masarykova sekta a Gollova škola.^[15] Vychází v ní ze základního předpokladu, že vzhledem k různým výrazným i protikladným myšlenkovým proudům, které ovlivňují vývoj i pohledy na historii, není otázkou intelektu, ale otázkou svědomí, s jakým přístupem se člověk ztotožní. Vyčetl zvláště Pekařovi, že nebyl ochoten přiznat, že česká historická věda byla do poloviny 80. let na velmi nízké úrovni (jak vlivem politické moci, tak vlivem katolické církve) a že bylo neetické odmítat, že to byl Masaryk, kdo začal této situaci čelit konstruktivními vstupy, s důrazem na zanedbanou myšlenkovou oblast, přehlížená fakta a interpretaci.

Masarykova metoda realismu, vycházející hlavně ze sociologické metody, s důrazem na kritické myšlení (na rozdíl od pozitivismu) rozšířila pohled jak na život, tak na historii. To umožňovalo se z historie poučit, přijmout to nejcennější a utvářet tak svou identitu a směřování na individuální i kolektivní úrovni, což mělo dlouhodobé pozitivní důsledky pro demokratizaci intelektuálního i veřejného života. Týkalo se to i větší odvahy mladších historiků nejít s proudem oficiální historiografie, jejíž představitelé – motivováni politicky a existenčně – se stále více obraceli proti Masarykovi. Ale mnozí historikové začali hledat cesty ke komplexnějším interpretacím české historie, k postižení širší škály života českého národa. Herben do své knihy zahrnul i ostrou kritiku postojů Josefa Pekaře a Jaroslava Golla, k níž se dostaneme níže, v souvislosti s jejich postoji vůči Masarykovi.^[16]

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

„ Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi.“