České národní listy

Masarykova cesta k odboji před rokem 1914

PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

              Je podivné, jak se po pádu komunismu vyrojily, zvláště se strany konzervativních evropských kruhů (včetně českých), tendence reinterpretovat ba i desinterpretovat historii střední Evropy. Mnozí historikové začali obracet svou pozornost ke šlechtě, katolické církvi, menšinám, a to bez sociálního a politického kontextu. Začaly se pomíjet přístupy, které souvisely s vývojem historiografie jako vědy postavené od osvícenství na zkoumání důležitých faktů, příčin, důsledků a důležitých souvislostí, včetně těch, které se vázaly ke společenskému, sociálnímu a politickému vývoji, lidskému pokroku a rozvoji demokracie. Z viníků katastrof 20. století se začaly dělat oběti, podstatné se přestalo odlišovat od nepodstatného, úzká, nevýznamná témata začala být pokládána za rovnocenná se závažnými. Tyto posuny byly ideologicky doprovázeny postmodernismem, který se v podstatě snažil vnést do intelektuálního myšlení zmatek.

Tento vývoj je v souladu se stoupající konzervativně-pravicovou mocí, která nemá zájem na rozvíjení skutečné demokracie prospěšné obecnému dobru většiny lidí a  vyznává v podstatě stavovskou organizaci společnosti, tak jak existovala před rokem 1918. Dokonce již slyšíme volání po tom, aby sociálně slabší a vyloučené vrstvy neměly volební právo. Přijímání globalizace a oslabování národních entit a států je přirozenou součástí tohoto trendu. Patří sem i snaha snížit ba i zpochybnit význam českých demokratických tradic a jejich osobností, jako byl T. G. Masaryk a Edvard Beneš a vytvoření samostatného demokratického Československa v roce 1918. Relevantní publikace vycházejí hlavně v němčině, v angličtině a dokonce i v češtině.[1] Nastává i odklon od tradičního výkladu vzniku 1. světové války, v němž zodpovědnost neslo Německo a Rakousko-Uhersko. Současná většina Němců se domnívá, že vinu nesly všechny národy, které se války zúčastnily.[2] To je nejen doklad neznalosti historie u německé veřejnosti ale i odmítání viny německého národa za hlavní hrůzy 20. století. Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este v Sarajevu je stále v popředí. Nic nemůže být vzdálenější pravdě.

Setkáváme se i s názorem, že T. G. Masaryk svou exilovou činností „rozbil Rakousko-Uhersko“, že tento stát byl legitimní, funkční a naopak  nově vzniklé Československo je nelegitimní a navíc mnohonárodnostní jako habsburská říše.[3] Přezírá se, až zpochybňuje, že Československo byl stát demokratický, který věnoval velké úsilí rozvoji úrovně všech národnostních skupin, zvláště těch historicky zanedbanějších jako bylo Slovensko a Podkarpatská Ukrajina.[4] Odmítl však tradiční privilegia Němců, kteří měli před r. 1918 mocenské postavení v říši i v českých zemích a upírali stejná práva ostatním národům říše. Napětí, problémy a konflikty plynoucí z této situace nejsou dostatečně zkoumány. Masarykova politická činnost mezi r. 1891 až 1914 je nezastupitelným svědectvím těchto problémů, které byly v podhoubí rozpadu říše. V tomto příspěvku mohou být ukázány jen nejdůležitější.

Masaryk spojoval svůj realismus, založený na důkladných vědeckých znalostech společnosti, s vírou v možnost pokroku pro všechny, s ideou demokracie, s efektivní účasti vzdělané veřejnosti v politice. Demokracie ve smyslu politickém, kulturním, mravním, sociálním, byla svázána s existencí národů, které byly výsledkem dlouhého historického a kulturního vývoje, s obdivuhodnými výsledky v oblasti integrity, pocitu sounáležitosti a vzájemné zodpovědnosti, možností diskuse o společných, tedy veřejných záležitostech a možnostech řešit společné problémy ve prospěch veřejného dobra. Vědomí důležitosti práce pro úroveň celého národa sílilo v českém národě od začátku 19. století. Absolutismus a nadvláda Austroněmců v říši však nedávaly potřebný prostor pro pozitivní rozvoj podřízených národů, což vedlo k násilným konfliktům a iluzím, že revoluce by mohla poměry v říši zásadně změnit. Masaryk tyto radikální názory nesdílel, revoluci považoval za nebezpečnou.

Masarykova činnost se týkala dvou hlavních rovin. První byl přístup k českému národu. Snažil se přispívat k sebeznalosti národa, včetně historické, k úrovni inteligence a jejího zapojení v práci pro úroveň národa, k rozvíjení identity, mravní a politické dospělosti národa a k jeho zdravému sebevědomí.[5] Tuto práci, vzhledem k nepříznivým politickým podmínkám v říši, nazýval „nepolitická politika“. Ale Masaryk brzy pochopil, že Němcům více než o důstojnou existenci říše šlo o privilegia a mocenskou pozici přesto, že v říši netvořili ani polovinu obyvatel a v českých zemích pouhou třetinovou menšinu.[6]

Úkolem tohoto příspěvku je věnovat se druhé rovině, aspektům, které formovaly Masarykův kritický přístup k Rakousko-Uhersku a jeho důkladné a marné úsilí o podstatnou nápravu, o spravedlnost. Hned na začátku je třeba zmínit, že před svým odchodem do exilu r. 1914 chtěl mít Masaryk jasno o názorech německo-rakouských politiků. Ve Vídni navštívil několik osobností, které měly podobný názor jako Ernst Körber, bývalý ministr vnitra, se kterým Masaryk poměrně často otevřeně hovořil. Na hlavní Masarykovu otázku, zda v případě vítězství Rakousko-Uherska a Německa ve válce zavede vláda potřebné demokratizační reformy v říši, Körber po zamyšlení odpověděl, že to rozhodně ne, naopak, rozhodovat budou vojáci a ti budou centralizovat a germanizovat a nastolí se „absolutismus s parlamentní okrasou“.[7] To byl poslední závažný impuls k rozhodnutí Masaryka odejít do exilu a zahájit odboj za svobodu českého a slovenského národa a slovanských národů vůbec.

Cesta k tomuto rozhodnutí byla vydlážděna čtvrtstoletím prací pro úroveň českého národa a zkušenostmi poslance říšské rady a českého sněmu za Národní stranu svobodomyslnou od března 1891. Své demokratické politické zásady si ujasnil již jako student a v podstatě na nich nemusel nic měnit,[8], jen znalosti pilně shromažďoval.

V pozadí byla Palackého a Havlíčkova víra, že národ svou úrovní musí být připraven na chvíli, kdy přijde realistická příležitost k větší svobodě a samostatnosti. O tom, že taková příležitost přijde, nepochyboval. Jako poslanec činností od 90. let 19. století doufal, že když říšská rada uslyší důkladné analýzy problémů říše, že i němečtí poslanci pochopí, že reformy v zájmu spravedlnosti, demokratizace, úrovně národů  budou v zájmu stability celé říše.

V říšské radě a v Delegacích (instituce pro zahraniční politiku říše) měl Masaryk v letech 1891—1893 téměř čtyřicet projevů, většinou několik hodin dlouhé.[9] Říšská rada nikdy před tím a nikdy potom neslyšela tak fundované věcné projevy o konkrétních problémech říše[10] jako od mladočeských poslanců, kteří ve volbách v březnu 1891 smetli staročechy (národní stranu) z české politické scény. Projevy realistů (Masaryk, J. Kaizl, K. Kramář) patřili k nejfundovanějším.

V centru zájmu českých poslanců bylo nerovnoprávné postavení českého národa v habsburské říši. Masaryk po důkladném studiu zahraniční politiky říše zaútočil ve svém prvním projevu na převažující „vojensko- strategický charakter“ Trojspolku a zvyšování výdajů na zbrojení.[11] Vnímal spolek jako namířený proti Rusku a Francii, a vytvořený pro expansivní záměry Německa, které pohlíželo na habsburskou říši jako na své „zázemí“ a vlastně „kolonii“. Odmítal, že role Rakousko-Uherska na Balkáně je „civilizační“, naopak ukazoval, že je vykořisťující. Vzhledem ke stoupajícím výdajům na vojenství a velké daňové zátěži českého obyvatelstva se zanedbávalo řešení domácích problémů. Z českého hlediska Masaryk pokládal Trojspolek za nepotřebný.

Dokazoval, že habsburská říše jako svazek malých národů  potřebuje  klid a „politiku práce“. Přesvědčoval radu, že zahraniční politika se musí přizpůsobovat domácím podmínkám a potřebám, z nichž byla nejdůležitější modernizace, demokratizace a prosperita, včetně řešení sociálních a národnostních problémů. Předsedou rady byl Masaryk často napomínán. Jeho druhé poslanecké období trvalo od roku 1907 do roku 1914. Němečtí poslanci ani vláda existenci „české otázky“ neuznávali.  V centru konfliktu byla česká opozice vůči vládní inklinaci říši více centralizovat, upevnit nadvládu Němců v říši i v českém království, ignorovat legitimní požadavky a potřeby neněmeckých národů. Podobně jako řada českých poslanců, Masaryk obhajoval právo na větší samostatnost českých zemí, zvláště v podobě českého historického státního práva.[12] Oponoval tradičnímu německému názoru, že všechno, čeho Češi v kultuře dokázali, bylo vlivem Němců. Masaryk připomínal českou hudbu, poezii, reformaci, kvalitu historických prací. (V projevu 22. 11. 1892 dokonce připomněl, že Češi rakouské Němce v mnohém předčili). Němcům vyčetl neznalost českého národa, nezájem o jeho historii. Němci měli dojem, že zásluhou svých filosofů jsou v Evropě na vrcholu.

Masaryk žádal: „Pánové! Nechceme být tolerováni, nechceme být pokládáni za nutné zlo, nýbrž chceme být uznáni plnohodnotnými občany tohoto státu, chceme být na svůj český způsob v Rakousku bez výhrad uznáni. ... jestliže nás plně neuznáte, pak mezi námi pochopitelně nemůže zavládnout mír, o nějž, jak tvrdíte, usilujete.“[13] Doporučil německým politikům, aby si vytvořili pozitivní program, přestali dusit a vykořisťovat ostatní národy v říši a přestali být závislí na Německu. České historické státní právo viděl ekonomicky i v zájmu Němců v českém království.[14]

Masaryk se stal terčem ostrých útoků německých poslanců, hájících německou kulturu, její vliv a privilegovanou pozici Němců v říši. Nepostřehli, že v českém intelektuálním prostředí převažoval spíše vliv demokratičtějších anglosaských myslitelů.[15] Nejbrutálnější byl Max Menger, který obvinil Masaryka z velezrady a situace musela být řešena v kárném výboru, který rozhodl ve prospěch Masaryka. Ten nabyl přesvědčení, že Němci nejsou schopni diskutovat o existujících vážných problémech říše. Konflikt mezi Čechy a Austroněmci v pojímání státu se jevil neřešitelným. Češi kladli důraz na modernizaci a demokratizaci, rovná národnostní práva, Austroněmci od zavedení dualismu v roce 1867 na centralizaci a na své vládnoucí postavení v říši s vírou ve svou superioritu ve všech ohledech.

Tento trvalý konflikt, měl i konkrétnější rovinu, v níž otázka stejných možností pro Čechy ke vzdělání hrála důležitou roli. Masaryk se angažoval v prvním období svého poslancování i v otázce vysokého i středního školství, neboť v obou případech Češi poukazovali na to, že se k nim vláda chová nespravedlivě. Ve svém projevu o vysokém školství Masaryk reflektoval skutečnost, že devět milionů Němců v říši mělo pět universit a šest milionů Čechů jen jednu a ještě špatně vybavenou. Soustředil se na argumenty, proč by Vídeň měla Čechům povolit ještě jednu universitu.[16] Většinu ostatních kulturních institucí si Češi vybudovali ze svých vlastníc prostředků (sbírkami, loteriemi, atd.), ač platili do Vídně nepřiměřeně vysoké daně.

Masaryk poukazoval na to, že se české univerzitě dostává daleko méně financí a péče než vídeňské.[17] Scházely místnosti, knihovny, nebylo míst v posluchárnách, vybavení na přírodovědecké fakultě bylo naprosto nedostatečné. Léta snažení českých poslanců získat více peněz od vlády byla marná. Masaryk se v radě ptal: „Je snad … cílem, aby český student nebyl vzděláván stejně jako student na německých školách?“ … „Otázkou je proč školská správa nepřeje našemu národu.“ Masaryk přednesl i řadu srovnání situace české university a vídeňské v číslech. Na české universitě bylo 68 profesorů a cca 28 docentů, na vídeňské 133 profesorů a 153 docentů. Uváděl, že třímilionové Švýcarsko má pět universit, Švédové dvě university. „Ve Vídni není opravdové porozumění pro náš národní a duševní život. Svědčí to o neznalosti a lhostejnosti k našemu národu.“ Podporu české kultuře považoval za otázku spravedlnosti. Připomenul, že nad malými národy se ohrnuje nos, včetně českého, přitom český národ patřil v Evropě mezi větší.

Masaryk se v tomto období ještě dvakrát pokusil svými důkladnými projevy ovlivnit říšskou radu. V prvním projevu[18] v podstatě rozebíral skutečnost, že Rakousko nebylo jednolitým útvarem, naopak nejpodstatnější realitou Rakouska jako státu byla existence národů, z čehož by princip rovnoprávnosti měl vycházet. V druhém projevu[19] zdůraznil, že většina jednotlivců se čím dál více podílí na záležitostech veřejného zájmu, čímž se stát vlastně stával společností se sociální dimenzí. Považoval za nutné, aby to bylo reflektováno v pojetí státu, v „sociálním právním řádu“, v zákonech.

Bylo nutné, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žili a tím spíše právníci, z nichž se většinou rekrutovali politikové. To vyžadovalo etický soud k účelu práva a spíše systémový přístup, než historický. Dokazoval, že „jen spojení historie a filosofie vede k opravdovému poznání“.

Masaryk v tomto období zasáhl také do debaty o střední škole. Realizaci konfesionální školy považovali konservativci za možnou záchranu discipliny a úrovně škol.[20] Dokazoval, že přeplněné třídy (60—70 žáků) a přepracovaní učitelé jsou hlavní příčinou problémů. Učitelé učili sedmnáct až dvacet hodin, kromě oprav úkolů a písemných prací měli mnoho dalších povinnosti, takže na jejich sebevzdělávání a odpočinek nezbýval čas. Jako dobrý příklad uvedl francouzské školství, kde pro střední školy bylo stanoveno třicet žáků na třídu. Požadoval, aby se podstatně zvýšil počet středních škol a jejich úroveň, včetně péče o fyzický stav dětí, který nebyl dobrý. Stát viděl jako lepší záruku kvalitnějšího, vědečtějšího vzdělání a sjednocujícího pohledu na svět, než církev.

Připomněl, že v minulosti do 18. století bylo vzdělání v rukou církve, ale neplnilo svou roli ani ve vzdělávání ani v rozvíjení úrovně společnosti. Proto vzdělávání muselo za Marie Terezie přejít do rukou státu. Připomněl, že nejradikálnější revoluce vypukla v katolické Francii.

Masaryk svými projevy přispěl k udržení škol jako státních institucí (i tak byl církevních škol značný počet), ale k podstatné modernizaci škol do konce existence říše nedošlo. I jeho požadavky ve prospěch autonomie českých škol vyzněly naprázdno. Masaryk resignoval na svůj mandát v říšské radě v září 1893, krátce předtím, než vláda vyhlásila v Čechách výjimečné právo, zakázala veřejné politické schůze, zavedla tvrdou tiskovou censuru na politické projevy (včetně parlamentních) a umožnila zatýkání a soud s tzv. Omladinou pro její proticísařské  projevy.

V druhém období svého poslancování v letech1907—1914, měl Masaryk v radě na patnáct projevů a přes šedesát návrhů a interpelací.[21] V delegacích, jejichž činnost v tomto období byla velmi závažná z hlediska mezinárodní reputace a soudržnosti habsburské říše, měl Masaryk přes deset podstatných projevů, které byly sledovány i mezinárodně.

V otázce státoprávní si podržel stejné názory jako v prvním období, k problémům, o kterých mluvil, přibral otázku spisovného a obcovacího jazyka, státního jazyka, vnitřního úředního jazyka, otázku germanizace, kterou stále řada politiků propagovala. Ačkoli sám byl nakloněn dvojjazyčnosti státních úředníků, uznal, že stoupající demokratizace bude nakloněna jednojazyčnosti, ale principem cesty k ní měla být spravedlnost, jasný přístup vlády k menšinovým školám i k menšinovému obyvatelstvu. Stížnosti na týrání českých obyvatel v převážně německých oblastech se objevovaly v tisku denně.

Otázku jazyka Masaryk ztotožňoval s otázkou národnosti i s hospodářským a kulturním rozvojem, respektem k menším národům, k jejich historii, kultuře. [22] Respekt pro jazyk považoval za otázku humanity. Nechápal rasovou zášť a národnostní nenávist. Nechápal odpor německých zaměstnavatelů pro požadavek českých dělníků (kterých byla v tzv. německých oblastech až jedna třetina), aby jejich děti měly české školy. Přál si „mužnou“ dohodu mezi Němci a Čechy na základě spravedlnosti. Oponoval brněnským Němcům, že v Brně nemůže být druhá česká univerzita, neboť by se Brno „čechizovalo“.Téměř emocionálně Masaryk žádal, aby Němci nekladli Čechům překážky k pozitivnímu rozvoji. Poukázal na informaci, že mocenská vrstva ve Vídni nechce mír mezi národy v Rakousku, že věří v otřepané heslo, „rozděl a panuj“. Z podtextu vyznívala jeho víra v rovnoprávnost velkých a malých národů. V žádný abstraktní kosmopolitismus Masaryk nevěřil. Znovu opakoval požadavek, aby rakouská vláda podporovala pozitivní rozvoj svých národů a nerozšiřovala svými návrhy privilegia těch, kteří už je měli.[23] Také požadoval, aby se při demonstracích v Praze policie chovala stejně ohleduplně k českým studentům jako se chovala k německým. Dokazoval, že šovinismus vede k bezcharakternosti a že rasová nenávist se objevovala daleko více na německé straně. „Rakouská státní idea“ nám musí něco nabídnout, „abychom vůbec chtěli být ještě Rakušany“. Neušlo mu, že se Austroněmci cítili ohroženi, že se jim vytrácelo dřívější samozřejmé centralistické politické němectví.[24] Masarykovy názory byly pro říšskou radu poučné, ale postoje většiny austroněmeckých poslanců se do r. 1914 nezměnily.

Otázka vztahu vědy a katolické věrouky se na říšské radě řešila ještě několikrát a Masaryk, i přes útoky klerikálů, patřil mezi nejaktivnější řečníky. Hájil své názory i jako člověk věřící v původní křesťanství a jeho mravní principy, ale odmítající jeho nadpřirozené základy. Také věřil v právo všechny pravdy ověřovat a přezkoumávat.[25] Nebylo možné udržet víru církevní policií a zákazem vědeckých nauk. Vzhledem k tomu, že církev od 12. století dusila pokrok, byl pro odluku církve od státu. Povinnou osmiletou školní docházku, zavedenou teprve před půl stoletím, považoval za nejdůležitější výdobytek moderní doby, vztahující se k úrovni všech lidí, ale ohroženou mocenskými ambicemi katolické církve a klerikálů.

Nejdůležitější tématikou parlamentního období od r. 1907 byly problémy týkající se anexe Bosny a Hercegoviny, které Rakousko-Uhersko okupovalo od Berlínského míru r. 1878.[26]. Masaryk odporoval okupaci argumenty odvolávajícími se na Berlínskou smlouvu i argumenty, že rakousko-uherská vláda pro tyto země nic neudělala, ačkoli z nich říše měla ekonomický užitek. Místo toho vládní propaganda začala útočit proti „velkosrbské ideji“, finančně podporované miliony ze zahraničí (Rusko, Srbsko). Masaryk zpochybňoval pravdivost těchto spekulací a vyvracel, že by Uhry měly jakási historická práva na tuto oblast. Úsilí o dělení Balkánu, štvaní jednoho národa proti druhému viděl jako nebezpečné a destruktivní pro všechny. Naopak věřil v užitečnost ideje sjednocení všech Slovanů na Balkáně. Argumentoval, že říše má dost svých vnitřních problémů, potřebuje demokratizační reformy, které by spravedlivě reflektovaly její mnohonárodní charakter, a to vyžadovalo dostatečnou svobodu pro všechny a soustředění na vnitřní práci.

Roku 1909 se Masaryk snažil proniknout do podstaty absurdního procesu s fiktivní „revoluční“ organizací Jug na chorvatském území, obviněné z vlastizrady a z úmyslu odtrhnout Bosnu a Hercegovinu od Rakousko-Uherska a připojit ji k Srbsku. Anexe Bosny a Hercegoviny měla tomuto oficiálně předejít. Na základě obvinění z vlastizrady mělo být popraveno 53 obžalovaných. Masaryk v radě zaútočil na řadu pochybných dokumentů i metod.[27] Zajel několikrát na Balkán, zkoumal a snažil se rozplést značně složitou situaci i neblahou roli řady lidí v ní, včetně rakouských politiků. Odkryl, že dokumenty, které vláda použila, byly padělané na rakouském vyslanectví v Bělehradě a že obvinění byla vykonstruována rakouskou vládou. Masaryk svými důkladnými vystoupeními nejen zachránil životy odsouzených, ale zkompromitoval ministra zahraničí hr. A. Aerenthala a rakouského vyslance hr. J. Forgácha v Bělehradě. Zároveň přesvědčil všechny přítomné poslance, aby nehlasovali ve prospěch tzv. velezrádného procesu.

Celý proces a Masarykovo statečné úsilí odhalit pravdu, vzbudily velký zájem i v zahraničí, což mělo dlouhodobé pozitivní důsledky pro jeho exilovou odbojovou činnost za války.[28] Zvláště přítomnost anglického novináře H. W. Steeda, sledujícího vystoupení Masaryka, Aerenthala a dalších, sehrálo důležitou roli.[29] Masaryk svými vystoupeními ukazoval neznalost Rakousko-Uherska balkánských poměrů a zpochybňoval legitimitu celého politického systému říše. Volal po demokratizaci zahraniční politiky. Existují názory, že hlavní motivací Masaryka bylo zabránit širšímu válečnému konfliktu, což se mu v tomto období podařilo. [30] Marně se však snažil o totéž v dalších letech. I přes řadu rezignací politických osobností, zahraniční a vnitřní politika říše zůstala stejná, nedemokratická a zaměřená na teritoriální expansi i němectví a směřovala k velikému konfliktu. Masaryk se svými výjimečnými znalostmi a mravní úrovní se v situaci orientoval jako málokdo.

V době balkánských válek dokazoval, že Rakousko na Balkáně žádné životní a rozumné zájmy nemá a proto nepotřebuje nových sto tisíc vojáků. Svou protisrbskou, protislovanskou a pro albánskou politikou dělala vláda velkou chybu. Balkán prostě náleží Balkánským národům, snažil se Masaryk přesvědčit vládu. Zároveň obvinil Evropu, že k válkám na Balkáně přispěla hlavně tolerancí vůči Turecku, ač v něm periodicky sílilo panislámské nacionalistické hnutí, což jistě nebylo v zájmu Evropy. Bylo potřeba demokratizace, „několika mužů v každé straně“, kteří by ze zchátralého „marastického Rakouska vytvořili moderní, hospodářsky i kulturně silný stát“. Tuto myšlenku opakoval mnohokrát. V dalším projevu upozorňoval, že hospodářský vliv Německa na Balkáně stejně daleko předčil rakouský.[31] Věřil, že kdyby se byla ona miliarda na válečné účely od anexe věnovala do zahraničního obchodu, byla by to lepší politika, než dětinské zbrojení, zvláště se zřetelem na rozsáhlou podvýživu obyvatelstva v říši a vystěhovalectví. Příjmy vlády závisely hlavně na nepřímých daních, vyšší vrstvy ( včetně klášterů) byly přímými daněmi zatíženy minimálně.[32] Situaci charakterizuje slovy, že Rakousko vede neustále válku uvnitř, proti svým vlastním národům. Východisko viděl v tom, aby jednotlivé země měly vlastní daně, aby bylo pro obce a český a moravský sněm zavedeno všeobecné hlasovací právo, jednací řád pro sněmovnu a sociální zákonodárství.

Žádných podstatných reforem, směřujících k demokracii, k řešení sociálních problémů, k rovnoprávnosti a větší samostatnosti neprivilegovaných národů v říši se před r. 1918 nedosáhlo. Masaryk, jako málokdo, si plně uvědomoval případné dlouhodobé dopady této situace, která směřovala ke katastrofě a případně ještě k většímu potlačování sociální a kulturní úrovně národů v říši, jmenovitě slovanských. Vyvodil z toho důsledky, které vedly k jeho odvážnému a úspěšnému exilovému odboji za demokratické a sociálně citlivé Československo.

Resumé

This essay traces chronic grave national and other problems in the Habsburg Empire as reflected in numerous Reichstag speeches of T. G. Masaryk since the 1890s, including his proposals for democratic changes. The long term unwillingness of Austro-German politicians to democratize the empire, to aim for justice and equal rights for all nations, and their insistence on their ruling position is presented as the main cause of Masaryk’s decision to get involved in exile struggles during the World War I for the establishment of a democratic Czechoslovakia.