Masáž místo hledání
Masáž místo hledání
Dne 25. 4. 2022 uspořádali Radiožurnál a čeští skauti druhou tiskovou konferenci pro děti. Pozvanými hosty byli: Vít Rakušan (ministr vnitra), Natálie Dubanevičová (skautská vedoucí z Ukrajiny), Tomáš Rektor (psychiatr a psychoterapeut), Adriana Černá (Člověk v tísni) a Zuzana Machálková (redaktorka Českého rozhlasu).
Jeden z dotazů dětí směřoval k tomu, kdo má z okolí V. Putina ruského prezidenta zabít. Naivně jsem čekal odmítavou reakci, že nejsme vrazi, a takovýmto počínáním se nic nevyřeší. A že politických vražd po celém světě již proběhlo mnoho (a řada z nich se odehrála v režii USA: Například vraždy Berty Cáceres, honduraské ekologické aktivistky, íránského generála Kásema Solejmáního či, půjdeme-li do sedmdesátých let dvacátého století, Orlanda Leteliera).
Místo toho Tomáš Rektor, který byl mj. představen jako „léčitel lidských duší“, s úsměvem dětem odpověděl, že: „…Neznám člověka, který by si nepřál Putinovu smrt… V nás všech to probouzí spoustu temných myšlenek… Tuto otázku si klademe všichni…“ Viz https://radiozurnal.rozhlas.cz/proc-putin-dela-k-cemu-mu-budou-znicena-mesta-deti-se-na-radiozurnalu-ptaly-na-8731666 (23.-25. minuta).
Dopustil se zde viditelného argumentačního faulu: Mnoho lidí si Putinovu smrt určitě nepřeje – mluví tedy jen za sobě názorově blízké – a generalizuje.
Jen by mě zajímalo, jestli by takto hovořil i o G. W. Bushovi v souvislosti s válkou v Iráku. Jsem přesvědčen, že rozhodně ne.
Adriana Černá z Člověka v tísni se pokusila schvalování vraždy mírnit: „…bude sedět, až zčerná… a my jsme všichni viděli, že takhle mají skončit darebáci…“ Opět si nemohu odpustit poznámku, zda za darebáky paní Černá považuje i W. Clintona s M. Albrightovou (bombardování Bělehradu), G. W. Bushe, D. Rumsfelda, D. Cheneyho a další.
Ani jeden z hostů dětem nevykládal o událostech na Ukrajině z roku 2014 – o krvavém Majdanu, o roli USA v jeho organizaci, o masakru v Oděse z 2. května 2014, o osm let trvajíc občanské válce na Donbase, která si mimochodem vyžádala životy celé řady dětí, o fašistických praporech typu Azov, o kultu Bandery, o válkách v Iráku a Sýrii či o pokusech USA jak svrhnout režim v Bělorusku či v Kazachstánu. To vše by naopak označili za šíření dezinformací, neboť to narušuje jejich „informaci“, tedy výklad událostí ve stylu: Jednoho dne napadl zlý Putin Ukrajinu, zcela bezdůvodně, jen proto, aby ničil její města a zabíjel její občany, protože je posedlý mocí. Tím výrazně ohrožuje ostatní svět, který do té doby žil v míru – a na podobná zvěrstva nebyl zvyklý. Žádné podobné války se předtím nikde nevedly.
Ministr školství P. Gazdík přichází s modelem, kdy se má výuka rozdělit na minimální penzum a rozvíjející učivo s tím, že je evidentní, že k rozvíjejícímu programu budou vedeny hlavně děti z tzv. lepších rodin, z nichž si potom vysoké školy vychovají nové kádry plně oddané a naprosto zavázané vládnoucímu režimu (například politology). Ti ostatní nebudou mít potřebné znalosti – a k vysokoškolskému studiu ani nepřičichnou.
Tímto krokem se má uzavřít proces, který již roky můžeme sledovat, kdykoli se podíváme na bakalářské a magisterské práce na humanitně zaměřených oborech. Jako odstrašující příklad může sloužit bakalářská práce ministra zahraničí, J. Lipavského
(Zde je k dispozici posudek na tuto práci: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/28041/130014480.pdf?sequence=4&isAllowed=y).
Nevidíme snad, k jakým výsledkům takovýto „vzdělávací“ systém směřuje? Děti jsou na školách ideologicky masírovány, namísto, aby byly vzdělávány. Jsou nabádány, aby udávali spoluobčany s „nesprávnými názory“ a aby nekriticky přejímaly oficiální propagandu jako písmo svaté.
Takto z nich rozhodně myslící svobodní občané nevyrostou. Pokud nám na nových generacích záleží – a nepřejeme si, aby to byly generace naprosto ztracené, je třeba se tomuto – z mého pohledu obludnému – systému indoktrinace postavit.
