Muži na hranici, Příběhy z roku 1938 I n Lynčování české menšiny v Šatově
Muži na hranici, Příběhy z roku 1938 I n
Lynčování české menšiny v Šatově
Obec Šatov (Šattau) se v kritickém roce 1938 nacházela přímo v pohraničním pásmu linie obranných opevnění. Dne 9. října 1938 odchází poslední zbytek oddílu četnictva a SOS. Krátce nato se někteří z místních obyvatel české menšiny stali oběťmi násilí organizovaném příslušníky Sudetoněmecké strany. Během dne bylo přepadeno několik osob, které zfanatizovaný dav brutálně zbil a odvlíkl do tehdy již opuštěných pevností na jižní straně obce.
Zhruba po šesté hodině ranní přepadla tříčlenná skupina ordnerů zdejší poštovní úřad. Poštmistr Karel Vlasák právě připravoval jeho převzetí německou správou. Do protokolu své výpovědi o průběhu útoku Vlasák uvedl: "Všichni se na mne vrhli a počali mne bít, fackovat, kopat a vedli mne při tomto bití až k domu vedoucího funkcionáře SdP na dvůr, kde mi prohlédli kapsy, a když nic nenašli, počali zase tlouct, kopat a bít vidlemi i různými předměty. Když jsme klesal, dotáhli mne do vinohradu, kde jsem byl bit tyčkami od vinné révy a několik tyček o mě přerazili. Nato celého zkrvaveného a krví podlitého mě dotáhli do pevnůstky, slibovali mi, že přijdu do Dachau, až prý přijde gestapo. Hodili mě potom v tomto zuboženém stavu do pevnůstky za domem a zaházeli kameny."
Zatímco byl Vlasák trýzněn skupinou ordnerů, jiný zaměstnanec pošty se odhodlal vypravit pro pomoc do nedalekých Havraníků (Kaidling). Zde se mu pravděpodobně podařilo zastihnout ustupující družstvo SOS, kterému velel vrchní strážmistr Ludvík Průša, velitel právě evakuovaní četnické stanice v Šatově. I přesto, že se ustupující oddíl příslušníků SOS již fakticky nacházel v prostoru obklíčeném nastupujícím německým vojskem, byl iniciován pokus o záchranu ztrýzněného vězně. V této kritické situaci zřejmě nezbývala jiná možnost, než zvolit taktiku vyjednávání z pozice síly, a proto muselo být zajištěno několik rukojmí z řad zástupců místní německé obecní správy. Teprve pod pohrůžkou zastřelení místního starosty a jeho zástupce se pro Vlasáka do Šatova ihned vydali dva pověření zástupci, kteří jej skutečně nalezli uvězněného v jednom z objektů linie opevnění. Na cestě zpět do Havraníků byl Karel Vlasák ještě několikrát napaden a lynčován přihlížejícím davem.
Následkem brutálního útoku utrpěl velmi vážná poranění, která si vyžádala několikatýdenní léčbu: "Tímto zlým nakládáním utrpěl jsme na svém zdraví těžké poškození na těle pro celý život, ježto mi byl proražen bubínek levého ucha, zlomena tři žebra a mnoho četných hlubokých obraženin a podlitin krevních po celém těle, že jsem byl nucen léčit se déle jak tři týdny v nemocnici ve Znojmě. Odtud jsem odešel do nemocničního ošetření v Třebíči. Při léčení v nemocnici jsem často upadal do bezvědomí, což se velmi často opakovalo a po dobu tří dnů jsem byl mezi životem a smrtí. Rekonvalescence z tohoto zlého nakládání trvala déle jak dva měsíce, kromě toho jsem byl často stíhán nervovými záchvaty po těžkém otřesu mozkovém."
Tohoto rána zastihla etnická čistka i další osoby z řad české menšiny v Šatově. Do domu Antonína Kobíka vtrhli dva ordneři ozbrojení revolverem a násilím jej vyvlékli ven. Protože se bránil, byli surově zbit a stejně jako ve výše uvedeném případě odvlečen do jednoho z opuštěných objektů opevnění. "Jelikož jsem je nechtěl uposlechnout, tak mě začali bíti býkovcem a rvali se se mnou, až na mně roztrhali šaty a tak roztrhaného vedli mě přes pole k malému betonovému krytu. Cestou mě jeden z předvádějících uhodil býkovcem přes hlavu a já jsem upadl na poli a ztratil vědomí.. Když jsem se trochu probral, tak jsem byl již blízko krytu a tam mě ordner uhodil do obličeje a vyrazil mi při tom dva zuby. Pak mě hodili do krytu, kde již byl vězněn Alois Raška, kterého Němci také zbili.
Podle výpovědi Antonína Kobíka zavlékli teroristé do pevnosti ještě nejméně čtyři osoby. Ponižovali je tím, že byli nuceni předvádět nacistický pozdrav "Heil Hitler" a předstírali jejich popravu zastřelením.
Rodinu Leopolda Šplíchala ordneři týrali i navzdory tomu, že byl násilí přítomen jejich malý chlapec.Lynčování mělo být údajně odvetou za to, že rodina poskytovala přístřeší dělníkům, kteří zde během roku 1938 pracovali na výstavbě vojenských opevnění: "Jeden z ordnerů zbil moji ženu až omdlela a počal bít také mě. Bil mne holí přes hlavu, ruce, záda a po celém těle, až mi přerazil levou ruku v zápěstí a na celém těle jsem měl samou krevní podlitinu. ...odvedli mě a ženu s hochem do pevnůstky. Cestou od vesnice napadl nás jiný ordner a dal mé manželce tři prudké rány do obličeje, že upadla v bezvědomí na zem. Chtěl jsem manželku zvednout, ale o mi dal při tom tři rány býkovcem přes záda. Nato nás zavedli do pevnůstky."
Odpoledne bylo několik vězňů z pevnosti předvedeno k výslechu do budovy úřadu místní radnice: "... přišli pro mne do bytu. V bytě u mě byl právě Raška s manželkou, které jeden z ordnerů hned začal bít. Nato vyndal (...) provaz z kapsy a svázal na rukou Rašku i jeho manželku a všechny tři nás vedli na obecní úřad v Šatově. Podotýkám, že všichni, co pro mne přišli, měli v rukou býkovce. Jeden z předvádějících mě jím uhodil cestou po hlavě a byli jsme předvedeni na radnici."
V místnosti obecní kanceláře pak zadržené osoby vyslýchali ordneři a zástupci německé obecní správy. Jeden z ordnerů, zřejmě účastník nedávného ozbrojeného povstání, podezíral některé ze zadržených osob z přímé účasti na potlačení henleinovského povstání z konce měsíce září. Alois Raška byl například obviněn z toho, že bojoval v řadách oddílů SOS a střílel z kulometu pancéřového auta, které 28.9. 1938 zasáhlo do boje v Šatově.
Teror proti zbytku české menšiny pokračoval i následující den, tj. 10.10.1938. Při důkladných domovních prohlídkách ordnéři údajně hledali ukryté zbraně a přitom surově bili své oběti. Pokračovaly ovšem také výslechy zadržených v budově radnice. Před ní dav zfanatizovaných obyvatel zlynčoval Floriána Jelena. "Dne 10. října 1938 přišli pro mne, aby mě předvedli na radnici v Šatově...udělali hned v mém bytě domovní prohlídku a byl jsme ve vlastním bytě od nich zbit, až jsem krvácel.
Pak mě odváděli na radnici.Cestou se k tomu přidal zástup Němců ze Šatova a pokřikovali: Jen Čechy pobít. Manželka sedláře volala na dav, který mne doprovázel: dejte mu toho hitlerovského masa, pobijte Čechy. Pak jsme byli vedeni až ke schodům na radnici. Jeden ordner mě ztrhnul ze schodů a křičel na dav. Pojďte sem. Tady ho máte na chvíli! Byl jsem zbit, že jsem se nemohl postavit na nohy, z obličeje a z nosu mi tekla krev a byl jsem také kopnut do levého kolena a do pravé lopatky."
Svědkem lynčování byl téhož dne zadržený Arnošt Vítek, který do protokolu uvedl: "Oba nás vedli na radnici a cestou nás znovu bili... Cestou na nás křičel dav Němců na vesnici, oběste je, nebo do Dachau s nimi. Když jsem přišel k radnici tak ordner strhl ze schodů Jelena a směrem k davu volal: Tady ho máte, a bili ho, až klesl na zem. Když chtěl vstát, byl znovu bit."
K výslechům byly předváděny všechny zadržené osoby, které byly internovány v provizorních věznicích ve sklepích několika domů v Šatově. Ve sklepě budovy místní fary bylo například vězněno nejméně pět osob. Provizorní vezení nechali ordneři zřídit také ve sklepě domu jistého Trimmla, odkud zadržené postupně předváděli k výslechům na radnici. Jan Weisskircher, příslušník SFK z Šatova, zde po několik dnů týral uvězněné Čechy a vyhrožoval jim zabitím. Do Trimmlova domu přišel Jan Weisskichner oblečen v uniformě, měl černé kalhoty, černou vojenskou čepici a pásek s hackenkreutzem na rukávě. Weisskirchner tam týral uvězněné Čechy a nadával jim ´Bömischer Hund´. Wiesskichner chodil k nám častěji a vždy tam vězněné Čechy bil."
Osud uvězněných šatovských Čechů, kteří museli po několik dnů snášet násilí páchané radikálními příslušníky Sudetoněmecké strany, nakonec definitivně zpečetilo znojemské gestapo. Jeho čerstvě etablovaná expozitura si postupně převzala většinu vězňů a eskortovala je do budovy Krajského soudu ve Znojmě.Po návratu do Šatova našli své domy vyrabované nebo s dosazenou nucenou správou. Většina z nich se tedy rozhodla dobrovolně odstěhovat do vnitřního území bývalé republiky.
Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019
