České národní listy

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 II

Liptaň - Ondřej Kolář

Tragický incident 22. září 1938 v Liptani v západní části českého Slezska patřil co do počtu obětí k nejzávažnějším událostem dramatických posledních týdnů první Československé republiky. Zároveň jde o případ spojený s řadou nejasností a mýtů, jelikož na rozdíl od bojů v Habartově, Krajkové, Moravské Chrástové a jinde v Liptani nebyli čeští svědkové, kteří by o události referovali. Padlí byli zpočátku evidováni jako nezvěstní. Smrt šesti příslušníků SOS se tak dostala do povědomí až v roce 1945, kdy ji začali vyšetřovat členové Sboru národní bezpečnosti Josef Šimák a Václav Černý. V té době však již chyběla řada důležitých důkazů - oběti byly pohřbeny na různých hřbitovech, místo činu se proměnilo, část aktérů zmizela ve víru války a následného vysídlování Němců, stejně jako většina dobových písemností. Přesto se vyšetřovatelům podařilo zaznamenat desítky výpovědí svědků, díky čemuž se lze pokusit o rekonstrukci událostí.

Obec Liptaň leží v Osoblažském výběžku, v mírně zvlněné podhorské krajině. Do  roku 1945 mezi obyvateli dominovali Němci. Živili se převážně zemědělstvím a potravinářstvím, nebo dojížděli za prací do textilních továren v Krnově. Když Hitler 22. září vydal Sudetoněmeckému freikorpsu rozkaz k obsazení pohraničních výběžků, patřilo k cílovým oblastem i Osoblažsko. . Již kolem poledne povstalci vedení Karlem Grossem, po válce odsouzeným k smrti, obsadili město Albrechtice a uzavřeli tak silniční a železniční spojení Osoblahy a Liptaně s vnitrozemím. Přibližně ve stejné době oddíl freikorpsu obsadil četnickou stanici v Třemešné, jejíž obvod sousedil s Liptaní. V třemešné se usadil povstalecký štáb, který vedl říšský Němec a jeden ze "starých bojovníků" nacistické strany Karl Rolle. Ten se o rok později "vyznamenal" při sabotážních akcí proti Polsku. Jeho pýcha "nacistického hrdiny" však předcházela pád a Rolle později kvůli zpronevěře skončil v koncentračním táboře...

V odpoledních hodinách povstalci ovládli  také Zlaté Hory, kudy vedla druhá z hlavních cest do Osoblahy. Družstva SOS v pohraničním výběžku se tak ocitla bez spojení s vnitrozemím. Četnický pohotovostním oddíl, vyslaný jako posila z Bruntálu, byl u Města Albrechtic obklíčen a donucen ustoupit. Četníci a členové finanční stráže na Osoblažsku ztratili naději na pomoc.

V Liptani místní henleinovci  z počátku vyčkávali. Pod vlivem zpráv o úspěšném průběhu povstání v okolí se večer odhodlali k akci. Kolem šesté hodiny předáci Sudetoněmecké strany v čele s místním vedoucím Franzem Seligem a jeho bratrem Alfredem začali u nádraží rozdávat zbraně. Šlo o německé vojenské pušky a několik samopalů. Většina výzbroje byla propašovaná z Říše přes nedalekou obec Pelhřimovy. Snad právě Franz Selig, železniční úředník, zařídil uskladnění zbraní na nádraží. Odtud pak dav, čítající zřejmě 150 - 180 mužů táhl k četnické stanici.

Kromě bratří Seligů patřil k předákům Franz Görlich, místní řezník a hostinský, a tiskařský dělník Karl Reichel. S výjimkou Görlicha, narozeného roku 1893, šlo o muže mezi 25 a 30 lety věku. Obdobně většinu účastníků povstání vyšetřovaných po válce tvořili tehdejší třicátníci. Nejednalo se tedy o žádné nerozvážné mladíky, ale dospělé muže, z nichž někteří měli za sebou vojenskou službu v československé armádě.

Existují záznamy, že zajetí četníků v Třemešné se účastnil jistý Grelich či Görlich. Snad se mohlo jednat o liptaňského hostinského, který pak mohl přijít domů s instrukcemi od velitelů freikorpsu v Třemešné a Městě Albrechticích. V čele liptaňské osádky SOS stál jednapadesátiletý vrchní strážmistr Rudolf Mokrý, zkušený četník, který dlouhou dobu sloužil v Petřvaldu v ostravsko-karvinské uhelné pánvi. Do pohraničí přišel teprve roku 1936 a v Liptani sloužil pouhé tři týdny. Vyměnil si totiž místo s Antonínem Švábem , který po Mokrém převzal stanici v Třemešné. Odtud to měly Švábovy děti blíže do české školy. Tato výměna Švábovi dost možná zachránila život, naopak pro Mokrého se stala osudnou. Onoho tragického 22. září se na stanici kromě Mokrého nacházel také mladý četník Vilém Leher a příslušník finanční stráže Ludvík Svoboda , pravděpodobně i další financ František Čech.

Asi v půl osmé povstalci v Třemešné donutili tamní zajaté četníky zatelefonovat do Liptaně a vyzvat Mokrého ke kapitulaci. Zatímco probíhal rozhovor, k četnické stanici se přiblížil dav ozbrojených henleinovců pochodujících od nádraží. Před Mokrým a jeho druhy stálo zásadní rozhodnutí. Mohli se pokusit o obranu. Stanice se nacházela v bytelné cihlové budově, kromě ručních zbraní měla osádka k dispozici také bednu ručních granátů. Nicméně mužům z SOS chyběly informace  o celkové situaci. Z telefonátu z Třemešné pouze věděli, že na jiných místech jsou četníci a financové  odzbrojováni bez obětí na životech. Ve Městě Albrechticích Gross dokonce umožnil zajatcům volný odchod do vnitrozemí. Pod rouškou panující tmy si obránci stanice nemohli udělat představu o počtu a výzbroji mužů, kteří je obklíčili. V neposlední řadě SOS v předchozích dnech opakovaně  dostávala jasný rozkaz - zachovat klid, nezavdat příčinu ke krveprolití. Zbraň použít jen v krajním případě.

V dané situaci se Mokrý po krátkém jednání s předáky henleinovců rozhodl složit zbraně. Osádka stanice se vzdala a Franz Selig se jal shánět auto, kterým by vězně odvezli z obce. Zda měli zajatí muži mířit do vnitrozemí, nebo naopak do internace v Říši, zůstává nejasné. Dosud se průběh  událostí příliš nelišil od desítek podobných případů, k nimž toho dne na československo - německé hranici došlo. Bohužel však zasáhla tragická souhra okolností...

Krátce po odzbrojení stanice do Liptaně dorazili na motocyklu dozorci finanční stráže Inocenc Dostál a Vítězslav Hofírek z nedalekého Fulštejna (dnes Bohušov). Patrně přijížděli se zprávami o situaci - četnická stanice v Liptani patřila mezi zpravodajské centrály SOS v regionu. Ve tmě si dvojice financů až příliš pozdě všimla davu ozbrojenců před stanicí. Strhla se přestřelka, nad jejímž průběhem zůstávají viset otazníky. Podle některých pozdějších svědectví Hofírek s Dostálem ani nestihli použít palné zbraně. Naopak nacisté pálili bezhlavě a vlastní střelbou zasáhli několik spolubojovníků. Jeden z financů hodil do davu granát, který nevybuchl. Oba muži se snažili dostat k četnické stanici. Netušili, že je budova obsazena a že v ní několik nacistů hlídá zajatce. Dá se předpokládat, že Hofírek s Dostálem padli záhy poté, co vnikli do budovy. Podle výsledků vyšetřování jejich těla ležela ve vstupní chodbě. Přestřelka si vyžádala tři mrtvé povstalce - Johanna Kristka, Aloise Müllera a Karla Metzkeho. Pravděpodobně se stali oběťmi chaotické palby z vlastních řad. Část henleinovců se ve zmatku rozprchla. Ostatní v šoku nad smrtí svých spolubojovníků začali volat po odvetě. Někteří z přítomných, jako obchodník Alois Steffan, později tvrdili, že se snažili dav mírnit. Každopádně výsledek bojovné a pomstychtivé euforie byl tragický - povstalci zastřeli zajaté členy SOS. Většina vyslýchaných se po válce shodla, že uvězněné muže zavraždil Alfred Selig dávkou ze samopalu. Traduje se, že mrtvé povstalci dodatečně zohavili četnickými služebními šavlemi, vyšetřovací protokoly to ani nepotvrzují, ani nevyvracejí.

Následujícího dne do obce dorazila zpráva  o vyhlášení mobilizace československé branné moci. Z obav před odvetou se nacisté vedení Franzem Seligem rozhodli zahladit stopy. Mrtví byli převezeni do Říše  a pohřbeni v Hlubčicích (tehdy Leob- schütz, v roce 1945 se město stalo  součástí Polska). Pozdější výpovědi se rozcházely v tom, zda v budově padlo pět nebo šest mužů. Nejasnost zůstává především u Františka Čecha, zařazeného u SOS ve Slezských Rudolticích, který prokazatelně byl mezi pohřbenými v Hlubčicích. Chybí však bezpečný doklad, že se v době střelby nacházel na četnické stanici. Nelze vyloučit, že padl  na jiném místě v blízkosti Liptaně, když cestoval do obce jako spojka.

V průběhu podzimu se úřady i pozůstalí snažili pátrat po osudu šesti nezvěstných. Až v březnu příštího roku německé úřady přiznaly, že dotyční jsou po smrti. Tajily však okolnosti..

Připustit však, že sudetoněmečtí povstalci vraždili zajatce, se nacistické propagandě nehodilo. Místo toho šířily fabulace, že dotyční byli zastřeleni v boji s německou armádou nebo při pokusu o útěk ze zajetí. Nicméně rodiny Mokrého, Čecha, Hofírka mohly během roku 1939 alespoň převést své mrtvé domů. Tato exhumace a následné zpopelnění části padlých pozůstalými bohužel znemožnila, aby po válce proběhly soudní pitvy, jež mohly objasnit řadu detailů.

Po osvobození, v létě 1945, se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování. Někteří z pachatelů, včetně bratrů Seligových, zmizeli. Franz ještě v 60. letech žil v západním Německu, po Alfredovi se slehla zem. Několik dalších obviněných během vyšetřování uprchlo z vazby, nebo byli omylem zařazeni do odsunu, ještě než se dostali před soudní tribunál. Utéct se podařilo i příbuznému hlavních pachatelů Karlu Seligovi.

Šlo přitom o nanejvýš důležitého svědka., který jako vlastník likérky v Liptani patřil k místní honoraci a díky příbuzenství se stranickým vedoucím Franzem Seligem byl dost možná zasvěcen po plánů SdP a freikorpsu. V neposlední řadě Karl Selig vlastnil dům, v němž sídlila četnická stanice. Osudného 22. září se podle výpovědí dalších vyšetřovaných nacházel mezi povstalci, jeho roli se však nepodařilo objasnit.

Přelíčení, konané počátkem října 1946 před Mimořádným lidovým soudem v Opavě, se tak nakonec týkalo pouze devíti obžalovaných.. Tři z nich, Bruno Peschke, Josef Schlusche a Alois Steffan, vyslechli trest smrti. Šlo o muže, které vyšetřovatel Černý, jenž v regionu sloužil už před válkou, označil za hlavní aktivisty Sudetoněmecké strany v Liptani. Ostatní čekal dlouholetý žalář. Ti, kteří se dožili amnestie v polovině 50. let, obvykle využili příležitost  k vysídlení do západního Německa. V ČSR zůstal jediný z nich, Friedrich Kolbe, který se po propuštění usadil na jižní Moravě.

Koncem 60. let se policejní orgány pokusily vypátrat bratry Seligovy a další pachatele žijící v cizině. Zjistilo se, že Reichl zemřel roku 1961 v Rakousku. Taktéž Görlich měl dožít ve Vídni, což se nepodařilo doložit. Západoněmecká policie dokonce vypátrala místo pobytu Franze Seliga a sledovala ho v naději, že vyšetřovatele zavede k Alfredovi. Nástup normalizace v Československu po roce 1968 však vedl k odložení případu ad acta. ...

O připomínku padlých se z počátku starali zejména příslušníci finanční stráže. Ti nechali roku 1947, po vysídlení liptaňských Němců, na místní pomník obětí první světové války, osadit novou pamětní desku, která připomínala tragické události ze září 1938. Po nástupu komunistického režimu se připomínání příslušníků bezpečnostních sborů "buržoazní" předmnichovské republiky, nehodilo, takže pomník byl opět dedikován neurčitě "bojovníkům proti fašismu". Budova bývalé četnické stanice se při té příležitosti stala  kulturní památkou a později na ni byla umístěna pamětní deska. Teprve v nedávné době se dům dočkal rekonstrukce a péčí regionálních nadšenců, byla na pomník znovu osazena deska z roku 1947, připomínající jména šesti padlých obránců státních hranic.