České národní listy

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938

Varnsdorf 2 - Alena Zatloukalová

Necelých 500 metrů od nádraží, na křižovatce, kde stojí benzinové čerpadlo, se mužstvo setká se třemi příslušníky SOS, Janem Teichmanem, Václavem Kozlem a Miroslavem Bernardem, kteří zde zastavili, aby doplnili benzin do svých motocyklů. V tu chvíli z protější strany od lesa vyráží nečekaně asi třicet ozbrojených ordnerů. Z bezprostřední blízkosti zahajují na motocyklisty palbu. Všichni tři muži padají k zemi. Finanční strážmistr Václav Kozel krvácí s prsou a chroptí, dozorce finanční stráže Bernard leží opodál. Respicienta Teichmana není vidět.

Asi po  dvacetiminutové přestřelce dává inspektor Marvan povel k ústupu. Oba zasažené kolegy musí, ač nerad, nechat na místě, protože Němci jsou rozhodnuti zastřelit každého, kdo se k nim přiblíží. Při dalším pochodu muži narazili na ordnera ozbrojeného československou puškou vz.33. Nepodařilo se jim ho zajmout, ale alespoň jej palbou přinutili, aby zbraň odhodil, než zmizel v lese, Podle čísla pušky zjistili, že náležela strážmistru Kozlovi. Později se dozvěděli, že mrtvý Václav Kozel byl rovněž okraden o letecké hodinky a šest set korun.

Už bez jakéhokoliv incidentu dosáhli muži během patnácti minut okraje lesa poblíž Horního Gruntu, kde se spojili s druhým družstvem vedeným velitelem Jansou, a společně pokračovali v ústupu na kopec Schöber. Tam na ně čekaly přední hlídky z linie opevnění. Těsně před tím se podařilo zajmout německého motocyklistu, ozbrojeného automatickou pistolí a ručními granáty. Byl předán veliteli opevnění a motocykl mu byl zabaven. Po hodinovém odpočinku  dostal inspektor Marvan rozkaz postavit ze zbylých částí rozbitých rot jednu úplnou a postupovat zpět přes Jiřetín, Horní a Dolní Grunt do Varnsdorfu. Po hodinovém postupu byla rota zastavena  přesilou ordnerů, které posílili říšští ozbrojenci SA a SS. Po půldruhé hodině obranného boje československé mužstvo přešlo do útoku. Ještě téhož dne v noci se mu podařilo dobýt a obsadit mlýn,pilu a hájovnu Innozenzidorfu, objekty, které sloužily nepříteli jako obranné body.

Po krátkém spánku byl brzy ráno vydán rozkaz k dalšímu postupu na Varnsdorf, ale ordnerům, kteří již zcela obsadili Dolní a Horní Grunt, se dařilo mužstvo zdržovat neustálými výpady. Teprve až po sedmé hodině večer byl Varnsdorf dobyt za pomoci jedné čety ozbrojených vozidel, kterou sem poslalo velitelství z Liberce. Město bylo skoro téměř prázdné, němečtí obyvatelé utekli do Říše. Zato v jedné garáži v Dolním Gruntu byla nalezena, mrtvola finančního strážmistra Kozla, který měl hrudník rozervaný celou dávkou z automatické pušky. Také znovu dobyté nádraží neslo známky, řádění ordnerů. Okna kanceláří byla vymlácená, nábytek rozsekaný a to, co mělo nějakou cenu, rozkradeno.. Stejně tomu tak bylo i soukromých bytech financů Marvana a Vlčka, kteří během čtyřiadvaceti hodin přišli o veškerý svůj majetek. Jako by se ordneři nechtěli smířit s porážkou, sotva se snesla tma, znovu podnikli útok na nádraží. Naštěstí stačilo několik ručních granátů a opět se stáhli. Protože ve městě nastal klid, vojenské jednotky dostávají rozkaz, aby se vrátily ke svým útvarům.

Rota SOS se stáhla z města a postupuje zpět na Novou Huť, kam došla po jedné hodině ráno, aby se dozvěděla, že byla vyhlášena všeobecná mobilizace československé armády. Muži smutně pozorují davy českých uprchlíků, kteří na poslední chvíli opouštějí Varnsdorf, kam se po odchodu československých jednotek vrátili ordneři, aby dokonali dílo zkázy. Několika členům družstva zničili, popřípadě rozkradli vše, co bylo jejich pracně nabytým majetkem.

Druhý den se mužstvo přemístilo na předsunuté stanoviště, odkud mělo odrážet případné útoky henleinovců, což se také stalo. Němci se dostávali stále blíž k předsunutým strážím. Používali k tomu stejnokroje  československých četníků a financů, které nakradli v jimi dobytých stáncích nebo vyrabovaných služebních bytech.

Od uprchlíků z Varnsdorfu se členové SOS dozvěděli, že  Jan Teichman je mrtvý. Podařilo se m u 22. září při přestřelce u benzinového čerpadla uniknout, ale daleko se nedostal. Ještě téhož dne byl v Horním Gruntu přepaden ordnerem Stonnerem z Varnsdorfu a zákeřně jím zavražděn. Stonner spolu s kumpána  dopravil jeho mrtvolu jako trofej do Varnsdorfu , kde byl vítězoslavně oslavován. Ani to henleinovcům nestačilo! Přinutili Teichmanovu manželku, které se nepodařilo z Varnsdorfu včas uprchnout. aby se postarala o pohřeb nejen  manžela, ale i zastřeleného Václava Kozla a městu zaplatit příslušnou částku ze jejich pohřbení. Oba hrdinové byli ukládáni do hrobu za výsměchu svých vrahů.

Miroslav Bernard, který byl při vražedném přepadení těžce raněn, ležel po nejnutnějším ošetření  bez pomoci ve varnsdorfské nemocnici a střelné rány mu začaly hnisat. Němečtí lékaři se jeho stavem odmítli zabývat.

O veliteli Jansovi, o němž se jeho kolegové domnívali, že byl s ostatními zajatými odvlečen do Německa, se dozvěděli. že se následkem vypjaté situace, jíž byl vystaven, nervově zhroutil.

Druhý z velitelů, Mareš, rozhodl, že ani zraněného Bernarda, ani nemocného Jansu v městě obsazeném ordnery nenechá. Žádal velitele praporu, aby mu ještě s několika dobrovolníky dovolil oba druhy dostat do bezpečí. Vzhledem k velkému roziku velitel praporu v Liberci žádosti nevyhověl. Jeho zákaz však ke všemu odhodlané příslušníky SOS neodradil. Hned druhý den se vypravili s nákladním autem do Varnsdorfu. Cestu do nemocnice si museli razit se zbraní v ruce, ale nakonec se jim podařilo dostat do pokoje, kde ležel zraněný Bernard, a přes nenávistné spílání německých lékařů ho odvést do nemocnice v České Lípě.

Stejné štěstí měli i při odvozu Jansy, kterého ukryli na četnické velitelství tamtéž., protože se domnívali, že mezi kamarády se snáze uzdraví. O to horší bylo později jejich zklamání, když se dozvěděli, že v Jansově případu šlo jen o dobře připravenou lež. Jejich velitel nebyl vůbec nemocný, ordneři, se kterými se již dávno rozhodl spolupracovat, ho nechali ve Varnsdorfu jako svého člověka. Za jeho zradou stál zřejmě fakt, že byl ze smíšeného manželství.

Později, po obsazení Československa, ho německý správa za jeho zásluhy pro Říši převzala do svých služeb. Ukázalo se, že jeho spolupráce s nacisty byla dlouhodobá.

To on byl vinen tím, že muži z jeho mužstva byli odvlečeni do Německa, kde je týrali ve věznicích. Všechno předem dobře připravil a pak se jen díval, jak jeho plány vycházejí. Na svědomí měl několik životů českých obránců vlasti.

Přišlo ráno 2. října 1938. Rozhodnutí v Mnichově je definitivní, a tak velitelé Marvan a Kotrlík nechávají nastoupit celou posádku. Rozkaz zní: Opustit stanoviště a ustoupit za novou demarkační čáru." A v tom okamžiku přistupují k oběma statečným mužům dva Němci v uniformách a představují se jako kriminální policie. Na Nové Huti byli zastřeleni dva ordneři. Kdo k tomu dal rozkaz? Padá mnoho dalších otázek, gestapáci jsou dobře informováni o dění u roty během posledních několika měsíců. Začne se odehrávat poslední dějství tohoto smutného dramatu, jehož režie se opět ujal zrádce Jansa.

Nedlouho po okupaci Československa, v dubnu 1939, si gestapo pro Marvana i Kotrlíka přišlo. Po mnoha krutých výsleších byl Marvan odvlečen do Prahy, kde trýznění pokračovalo. Nakonec byl propuštěn, ale suspendován. Asi rok poté za podivných okolností zemřel, údajně  na žloutenku. Skutečný důvod jeho smrti nebyl nikdy objasněn.

Podobný osud potkali druhého velitele Kotrlíka , který byl vězněn několik roků v různých koncentračních táborech, odkud se sice po válce vrátil, ale s podlomeným zdravím.

Jansa zasáhl i do osudu vojína v záloze Václava Vrby, který byl za účast na bojích v Nové Huti a zastřelení několika ordnerů odsouzen k trestu smrti, ale ten naštěstí nestačil být vykonán. Ze stejného důvodu byli desátníci v záloze Soukup a Svoboda odsouzeni k doživotnímu žaláři, který pro ně skončil až v roce 1945.

Chvíle pro náš národ tak tragické připomíná pomník v Dolním Podluží, který na památku Janu Teichmanovi a Václavu Kozlovi nechal náš stát zbudovat těsně po válce.

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, Vladimír Bružeňák, Jan Ciglbauer, Karel Koc, Ondřej Kolář, Milan Rejthar, Jiří Vaněček, Alena Zatloukalová, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, (str. 62-65)